Živá vila

Nádražní ulice v Prachaticích. Je pátek, konec srpna, sedíme v zahradě na schodech před zanedbanou funkcionalistickou vilou. Dvě mladé ženy ze spolku Živá vila vypráví o marném boji za její záchranu. Kralova vila patří k nejhodnotnějším meziválečným stavbám jižních Čech, přesto mu ale dnes hrozí demolice kvůli zastaralému plánu silniční přeložky ze 70. let minulého století.

Barbora Staňková, současná předsedkyně spolku, popisuje historii domu: „Po válce byl původní německý majitel Johann Nepomuk Kral donucen k vystěhování. Během komunistické éry znali prachatičtí vilu jako jesle, školku a posléze školní družinu, a proto k ní vážou své nostalgické vzpomínky na dětství. Od vystěhování poslední družiny v roce 2008 místo pustlo.“ Nová kapitola se začala psát v letech 2015–2017, kdy spoluzakladatelka spolku Živá vila Pavla Zelenková dostala od radnice objekt do pronájmu. „Kamarádi a lidé sympatizující s myšlenkou záchrany a oživení domu se dali do práce. Pokáceli náletové dřeviny, uklidili zahradu a přilehlý sad. Osadili nové okapy, vyměnili rozbitá okna, odstranili plísně a objekt vymalovali. Zavedli znovu do budovy elektřinu a vodu. To vše ve svém volném čase, bez ohledu na vysokou finanční i fyzickou náročnost,“ vzpomíná Barbora.

Bez koruny podpory z veřejných peněz se spolku podařilo během dvouletého šťastného období uspořádat něco přes osmdesát akcí. Na koncerty, přednášky, divadla, vernisáže nebo workshopy prachatičtí chodili, protože nezávislá, alternativní platforma ve městě chyběla. Do Prachatic se podařilo dostat známé alternativní kapely, které zahrály „za hubičku“ ve snaze podpořit dobrou věc.

Obcházíme vilu dokola a Barbora, která o ní napsala diplomovou práci, podává výklad: „Autorem projektu byl rakouský architekt židovského původu Fritz Reichl, který patřil k vídeňským modernistům a jehož dílo v sobě odráží vliv slavného Adolfa Loose. Kvalitou je vila srovnatelná se špičkovými stavbami tohoto stylu v celé republice.“

Oživování místa ale narazilo na nepochopení až odpor místní radnice, která po dvou letech odmítla nájemní smlouvu prodloužit, přestože stavba silnice byla a je stále v nedohlednu. Dokonce podala rozklad proti rozhodnutí ministerstva kultury prohlásit Kralovu vilu za památku. Stavba byla ze seznamu v roce 2017 skutečně vyškrtnuta. Spolek Živá vila musel místo vyklidit. Nevyužitý dům tak dál nesmyslně chátrá a čeká na demolici.

„Pro mě je boj za záchranu vily zároveň bojem proti lidské hlouposti, proti politikům, kteří správu věcí nedělají pro lidi, ale pro svůj osobní prospěch. Lidé by si měli připomínat dějiny a tohle je jasný doklad odsunu. Stavebník vily Johann Nepomuk Kral vybudoval úspěšnou firmu a v r. 1945 musel svůj rodinný dům opustit,“ ukazuje na průčelí vily a pokračuje: „Vila by byla ideálním místem pro centrum česko-německých vztahů. V našem regionu není nic, co by připomínalo železnou oponu nebo odsun. Před válkou měly Prachatice 50 % německého obyvatelstva a ti lidé jsou součástí naší historie,“vysvětluje další z aktivních členek spolku Kateřina Wagnerová.

Barbora k tomu dodává: „V Prachaticích není hodnotnější stavba z doby první republiky. Bohužel je příznačné, že letos slavíme sto let výročí republiky, a nejhezčí barák z té doby je zavřený a pustne.“ Spolek se v současnosti zabývá projektem zmiňované silnice. Shání prostředky na analýzu dopravní situace ve městě, a doufá, že vyjde v neprospěch obchvatu. Poté mohou znovu zažádat o obnovení procesu prohlášení Kralovy vily za kulturní památku.

Ku prospěchu

Chomutovský spolek Kuprospěchu založili v roce 2003 studenti a čerství absolventi vysokých a středních škol. Severozápad Čech se v té době stále vzpamatovával z následků dřívější ničivé industrializace, syrové a ponuré Chomutovsko mladí lidé po studiích opouštěli. Kuprospěchu tvořili ti, kteří se rozhodli zůstat a přispět k tomu, aby byl Chomutov hezčí a přijemnější pro život. Za tu dlouhou řádku let mají ostřílení kulturní činovníci za sebou asi sto čtyřicet kulturních a vzdělávacích akcí. Vrcholem každé sezóny je přeshraniční rockový hudební festival Cumbajšpíl, založený na spontánním propojování české a německé strany Krušných hor. Letos na podzim plánují již 14. ročník.

Je úterní podvečer, venku doznívá srpnové vedro, v poloprázdné kavárně Café Rouge poblíž hlavního chomutovského náměstí sedíme s jedním ze zakladatelů spolku Kuprospěchu Petrem Karáskem. Mluvíme o motivacích, které ho k organizátorské a dobrovolnické činnosti vedou. „Dříve jsem těžil z holého nadšení a moc o tom nepřemýšlel. Jak léta ubíhají, kladu si otázku „proč“ stále častěji. Zjišťuji ale, že i po patnácti letech mě to baví. Je to kreativní a šťavnaté trávení volného času. Koníčků můžou být spousty, ale tohle je velmi interaktivní. Cítím, že má smysl přetvářet podobu místa, kde žiji.“

Petr Karásek dopíjí limonádu, zvedáme se a vyrážíme na prohlídku města. Kousek od historického centra stojí opuštěné městské lázně, monumentální budova z doby socialismu. „Festival Cumbajšpíl začínal v městském parku a jeden ročník proběhl právě tady v opuštěných lázních – byl skoro zázrak, že se to podařilo prosadit. Pro mě to byla jedna z nejlepších věcí, kterou jsme kdy pořádali. Barák je obrovský, skýtá spoustu zákoutí. Potom se festival přesunul na chomutovské nádraží, ani tam jsme ale nedokázali zakotvit na dlouho. Letošní ročník stále visí ve vzduchu, hledáme vhodný prostor a radnice zrovna dvakrát nespolupracuje.“

Kino Evropa

Od lázní směřujeme zpět do kavárny a Karásek vysvětluje, že podivné vztahy s místní samosprávou se táhnou dlouho, již od dob násilného ukončení činnosti legendárního kulturního a sociálního centra v bývalém socialistickém kině Evropa na Březeneckém sídlišti. „Psala se zlatá éra spolku Kuprospěchu, léta 2006–2009, do Chomutova jsme importovali v Evropě zavedené, u nás stále ojedinělé přístupy k veřejnému prostoru a místní komunitě. Po roce a půl jednání se nám podařilo s městem domluvit dlouhodobý pronájem kina Evropa,“ popisuje začátky Petr Karásek a pokračuje „Tři roky jsme úspěšně provozovali hudební a volnočasový klub. Kromě tří pódií, zkušeben a hudebního studia jsme měli dílnu na opravu jízdních kol, dílnu pro sítotisk a profi skate rampu. Stěny kina jsme proměnili v legální graffiti plochu. Všechno se nám podařilo díky lidem z komunity, kteří to dělali ve svém volném čase a za svoje finance.“

Kuprospěchu dosáhl všeho, čeho bylo možno svépomocí dosáhnout. Provizorní provoz neumožnil rozjet nízkoprahové zařízení a poradny. A nastal strmý sešup dolů. Spolek ještě stačil sehnat peníze na dokončení nákladné projektové dokumentace pro celkovou rekonstrukci a chystal se do grantových výzev, například operačního programu EU v rámci výzvy města Chomutova. Velkých plánů se však zastupitelé zalekli a rodící se úspěšné centrum zlikvidovali. Osvědčeným způsobem: vypovězením nájemní smlouvy. Následovala mediální přestřelka, pak tichý protest, kdy postavy v bílých overalech pronikly na reprezentační ples města, na sobě nápis „Nechte nám prostor“. Později proběhla demolice kina Evropa.

Ach ty radnice!

Oba příběhy se nápadně podobají. Prvotní opatrná podpora ze strany místní samosprávy se po překročení určité hranice úspěšnosti projektu mění v nechuť a nevůli iniciativu nadále podporovat, až vyústí v otevřené nepřátelství. Radní a zastupitelé se začnou bát nezávislých projektů, které se emancipují příliš dobře a jsou mimo jejich kontrolu. Kateřina ze Živé vily komentuje svoji zkušenost: „Zaráželo mě, že si politici neuvědomují, že jsou placení z veřejných peněz. Jednali s námi ty dva roky, jako kdybychom byli odpad společnosti. To si nemůžou dovolit. Sedí tam lidé, kteří tam nemají co dělat. Chybí jim hodnoty a morální odpovědnost.“

Petr Karásek si zase posteskl, že Chomutov v jistém smyslu propásl příležitost: „Bohatě by stačilo, kdyby nám tenkrát neházeli klacky pod nohy.“ Sen mít vlastní prostor sice již spolek Kuprospěchu opustil, ale jeho specialitou zůstává krátkodobé oživování zpustlých míst. Loni uspořádal koncert ve starém obchodním domě Prior nebo v opuštěné Goldmannově vile. Velkým přáním zůstává open air hudební festival v bývalých válcovnách trub, které připomínají kulisy Colours of Ostrava. Stále více se lidé ze spolku věnují historii a místopisu. Na letošní podzim plánují start interaktivního webu mapujícího socialistické umění ústeckého kraje nebo komentované prohlídky v unikátních domech panelového sídliště lidově přezdívaného „experimenty“ – svébytný socialistický pokus napodobit tvorbu švýcarsko-francouzského architekta Le Corbusiera. „Nastává doba, kdy jsou někteří lidé už unavení z klasických turistických destinací á la Český Krumlov a raději budou objevovat lokální zvláštnosti, rarity a místní svéráz,“ zakončuje úvahu Petr Karásek.