Vital O nás Podpořte Inzerce Archiv Kontakt Předplatné

Miluju osamělé běžce v kultuře, říká architekt David Vávra

S architektem Davidem Vávrou o sportu, starých stavbách a o tom, jak se nám tu skvěle žije.

Krátce předtím, než jsme se potkali k našemu rozhovoru, jste na běžkách absolvoval závod Kašperská třicítka, jak jste dopadl?

Po závodě ke mně k mému překvapení přišel pán a řekl mi, že jsem byl o čtyři minuty lepší než loni. Sport je pro mě ale především motivem, abych se hýbal. Jak se profesně pohybuji mezi tolika různými obory, sport mě jednak motivuje být venku a hlavně mi pomáhá udržovat si normální mysl v nutné rovnováze. Bez sportu začnu být přetížený, nemocný, zato nejlíp se cítím po výkonu, osprchovaný, to úplně lítám.

Poběžíte opět i slavnou Jizerskou padesátku?

V Jizerkách si v posledních letech dopřávám tu rozkoš, že v sobotu běžím s dcerou pětadvacet kilometrů a pak si ještě dávám sám v neděli padesát. Jenže vývoj dcery je tak skokový, že to loni zaběhla o dvacet minut rychleji než předloni, čili mě při tom tréninku téměř uštvala. Měl jsem co dělat, abych druhý den nastoupil na hlavní závod. Ale letos to dám stejně.

Na sport se ptám, protože se promítá i do vaší profese architekta. Když jste měl předloni výstavu k šedesátým narozeninám v Galerii Jaroslava Fragnera, své medaile z různých závodů jste si pověsil hned za vstupní dveře do galerie.

Taky se ta výstava jmenovala Běžet s domy. Já jsem už od mládí neustále v běhu a provádím takový slalom mezi různými obory, sport mi pomáhá přebíhat od jednoho k druhému. Má souběžná výstava se mimochodem jmenovala Běžet s materiály a její pointa vznikla právě během Jizerské padesátky. Po patnácti kilometrech jsem sjížděl s kopce a najednou jsem z ničeho nic upadl. Zjistil jsem, že se mi utrhl předek boty, takže si lyže dělala, co chtěla. Nevěřil jsem, kolik lidí kolem trati nosí v kapse lepicí pásku, kterou jsem to provizorně opravil, než jsem nakonec dostal na Smědavě provázek. A tu poslepovanou botu jsem odprezentoval jako zlatý hřeb výstavy.

Není přitom soutěživost něčím, co se v umění nenosí? Spousta umělců dnes říká, že mezi sebou nechtějí soutěžit.

To umělci možná říkají verbálně, ale o to víc jsou soutěživí. Já tedy v umění vidím obrovské ambice, dokonce se mi často zdají větší než samotný výsledek umělecké práce. Mnohdy jde autorovi o to zaujmout v galerii divákovu pozornost nějakým okázalým gestem než řemeslnou prací a znalostí materiálů.

Platí to i pro architekturu?

V současné architektuře se autoři snažejí vytvářet ikony, protože každé velké bohaté město teď chce mít nějakou ikonickou stavbu. Od Arabů, přes Rusy až po západní Evropu a Ameriku, všichni chtějí architekta, který jim vyprskne něco, o čem se bude všude mluvit. I když to bude chvilková věc, která rychle vyvane. Ale samozřejmě že se stále vytváří také taková ta pokorná, neviditelná architektura, o které se tolik nemluví. Třeba jednou bude.

Když jste zmiňoval vaše přebíhání mezi jednotlivými obory: loni jste se po dlouhých třech dekádách vrátil k celovečernímu filmu a zahrál jste si hlavní roli ve filmu Chata na prodej; pro Národní muzeum jste vytvořil architekturu úspěšné výstavy Indiáni; pro liberecký Grand Hotel Pytloun jste navrhl dva pokoje, jeden mimochodem zvoucí hosty právě k účasti na Jizerské padesátce, která se koná kousek od něj. Není to na jeden rok až moc široké tvůrčí rozkročení?

Je to spíš náhoda, že se to takhle sešlo. Věci nevznikají daný rok, ale postupně, loni jsem třeba pracoval na projektech, které budou žít až tak za tři roky. Byl to tedy spíš souběh než běh. Já si každopádně tyhle rozptýlené úkoly velice užívám. Snažím se totiž práci spojovat s osobními zážitky, takže například mezi architektonickými projekty přejíždím na kole a kontrolní dny se tak pro mě stávají největší radostí. A snažím se k tomu inspirovat i další lidi. Proto jsem do vitríny toho pokoje v hotelu Pytloun umístil svá čísla s časy z Jizerské padesátky, aby se ubytovaný inspiroval a řekl si: když to dokázal uběhnout takový téměř důchodce jako on, tak by to měl sakra taky zkusit.

Foto Jan Bartoš

Chodník může lítat

Od narození bydlíte ve stejném domě, od střední školy žijete se stejnou ženou, a dokonce už od základní školy hrajete ve stejném divadle. Považujete se za konzervativce?

Určitě. Jsem konzervativec s pevným, neměnným rámcem. Schůzky si dávám vždycky ve stejné kavárně, jinam nechodím, protože by mi přemýšlení, jakou jinou kavárnu mám vybrat, zbytečně ubíralo čas. Během roku jezdím na úplně stejné akce, na vodu jezdíme na stejné místo ve stejný čas, na hory jezdíme na stejné místo ve stejný čas, na kole jezdíme na stejné místo ve stejný čas. Ale právě v tomhle pevném rámci má člověk zároveň svobodu si dělat úplně cokoli. Je to pro mě taková osa, na které se pohybuji. Takový hořící knot, ze kterého všude na strany prskají rachejtle, ale furt dál hoří jedním směrem a nezadržitelně postupuje k rozbušce, která se jmenuje smrt.

Vystupoval jste hlasitě proti bourání komplexu budov Transgas nad Václavským náměstím. To byl také projev vašeho konzervativismu?

Je pravda, že člověk si staromilsky může zvyknout i na blbé stavby. Alespoň mě tedy okouzlují stavby, které jsou sice blbé, ale cítím v nich lidský dotek, stopu lidského života a jeho prožitého úsilí, kvůli kterému nemohu takový dům hned odsuzovat. Pro mě je v podstatě každá stavba cenná, i když je formálně nedokonalá nebo úplně hnusná a navíc ještě zničila nějaké historické místo. Ale to rozhodně není případ Transgasu! Transgas je jedna z mála staveb, při jejichž projektování museli ze sebe architekti v nesvobodné době vydat jako vymačkaný citron tu nejlepší šťávu a s omezenými prostředky vytvořit z nekvalitního materiálu budovu, která má světovou kvalitu. A která předznamenala stavby, jež vznikaly až deset patnáct let po Transgasu. Takových vizionářských děl u nás moc není, tak deset. Okouzluje mě tam mimo jiné jeden detail. Bývalý centrální dispečink tranzitního plynovodu musel být v Transgasu hodně izolovaný od ruchu okolních ulic, a protože na to neměli patřičný materiál, vzali obyčejné dlaždice z chodníku a obložili jimi fasádu. Takže pro mě je Transgas i symbolem jistého odlehčení, protože jeho autoři dokázali, že chodník může lítat. Proto je mi tak líto, že se ta stavba teď zbourá.

Zároveň sedíte v porotě, která vybere architekty, kteří postaví náhradu za budovu Telecomu, jež se má bourat na Žižkově. U ní vám nevadí, že o ni přijdeme?

Samozřejmě že nemůžeme zachovat všechno. Výběr toho, co bychom zachovat měli, je strašně subjektivní záležitost. Měla by se o tom vést diskuse, a to nejen mezi historiky a architekty, ale třeba i mezi poety, uzenáři, kadeřnicemi, jsou to totiž prostory sdílené různými lidmi, kteří si z nich berou pro ně důležité tvary, které je ovlivňují, vlastně je to hodně věc podvědomí. Stavby si ukládáme do paměti, zvykáme si na jejich prostorové uspořádání, které nám pak může chybět. Taková diskuse, i když je nesmírně těžká, mně u nás chybí.

Jak se kvůli novým stavbám boří staré industriální areály, různí lidé mi píší a chtějí ode mě zastání. Jenže je toho tolik, že všem nemůžu pomoct: to bych nedělal nic jiného, než bych bojoval za všechny ohrožené stavby. Za jejich bourání může na jedné straně veliká chuť investorů vytěžit z území, co to jde. A na druhé arogance jejich majitelů, kteří je zanedbávají a nechají je dojít do tak špatného fyzického stavu, že se už ani nevyplatí za ně bojovat.

Foto Jan Bartoš

Je nějaká stavba z dvacátého století, která je pro vás nedotknutelnou ikonou?

Nad všemi těmito stavbami ční hotel a vysílač Ještěd nad Libercem z přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Je to krásná harmonická stavba architekta Karla Hubáčka, která v roce 2000 v anketě o stavbu století překvapivě porazila všechny stavby z našich svobodných období, první republiky i devadesátých let. Je to květina, která má charakter okolního záhonu. Jizerské hory mají své tvarosloví, které Hubáček dokázal vzít a jako na neviditelné niti ho vytáhnul jako jehlu až do nebe. Nebylo to od něj jen ikonické prosazení sebe sama, jak to známe dnes. Jeho Ještěd vyrůstá z podstaty země a dělá jí královskou korunu.

Jste známý milovník takzvaného bruselského stylu z přelomu padesátých a šedesátých let, loni podle vašeho návrhu v tomto stylu vznikla nová fasáda kina v Nové Pace.

Říkal jsem si, že když je kino prostředníkem k návštěvě jiných světů, tak se na něm snese tento historický návrat. Pojal jsem to jako takový filmový plakát, využil jsem volnou parafrázi loga Laterny magiky, které vzniklo právě v bruselském stylu. Nová Paka je další malé město, které si našlo svoje místo, jež je v něm nositelem určité kulturní kontinuity. Obvykle je to právě jedno kino, kavárna nebo divadlo. Těch míst není tolik jako v době první republiky, kdy u nás byla mnohem větší spolková činnost. Dnes jde o práci osamělých běžců, kteří se snaží na malých městech něco zlomit. Takovým běžcem je i šéf a majitel kina v Nové Pace David Horáček a je skvělé, že jsem mu mohl chvíli pomoct nést ten jeho štafetový kolík. Miluju tyhle osamělé běžce v kultuře.

Kdybychom měli samé Litomyšle

Přišla po revoluci naše architektura s něčím podobně unikátním, čím byl kdysi bruselský styl?

Svobodná doba se v naší architektuře projevila skvěle. Ale tak radikální a jednotný styl, jakým byl brusel, už nevznikl. Čtyřicet let bolševické nekvality se podepsalo nejen na celé stavební výrobě, ale i na vkusu lidí a na tom, kdo je ve společnosti bohatý. Za první republiky určovali moderní výraz menších obcí učitel, lékárník a doktor, jimž ovšem dnešní platy nic podobného neumožňují. Postmodernismus devadesátých let navíc rozdrobil architektonické vnímání do řady odboček, čili tady nemůže být podobná jednota výrazu jako v době bruselského stylu. To ale neznamená, že u nás dnes nevznikají nesmírně kvalitní stavby, takových úžasných příkladů máme spoustu. Vlajkovou lodí modernity je dnes Litomyšl, to je až neuvěřitelná záležitost. Kdybychom měli samé Litomyšle, neměli bychom vůbec čas ty všechny úžasné stavby oběhat. Litomyšl je jedinečná architektonická perla, která dnes nad vším září.

Před válkou si kvalitní architekturu nechala stavět střední třída, po válce stát, protože nikdo jiný ani stavět nemohl. Kdo zajímavě staví dnes, ti osamělí běžci?

Ti spíš běhají. Místo aby si užívali pohodlí a jezdili na dovolené, dělí se o svou energii s jinými, a přitom riskují, že na jejich marginální činnost typu divadla nebo koncertu jednou přijde pět set lidí a jindy jen pět. I dnes stavějí ti, kteří na to mají dostatek peněz. Struktura společnosti se přitom neustále proměňuje. V devadesátých letech stavěli veksláci, kteří měli vkus stejně divoký, jako byl způsob, kterým k penězům přišli. Ale mezitím dokázaly stovky lidí díky svým úžasným nápadům vybudovat další firmy, které jim stále fungují. Společnosti už věnovali spousty energie, dali lidem práci a teď si za odměnu stavějí hezké domy. Je to výraz jejich společenského postavení.

Tito lidé jsou často velmi dobře informovaní, takže už si nestaví domy, na kterých jsou kuželky na balkonech a podobné blbosti, jaké známe z devadesátých let. Dnes jsou v kurzu vyprázdněné domy, takové to betonové nic. Jejich problémem je, že to jsou sice krásné domy, ale jejich majitelé v nich někdy neumějí žít. Architekt si totiž za jejich peníze chce postavit onu ikonku, která prolétne novinami a zaskví se nafocená v časopisech. A pak do ní přijde majitel a moc neví, co v ní má dělat, protože jde spíš o estetickou než služebnou lahůdku.

Foto Jan Bartoš

Vy se naopak na služebné stavby specializujete. Už od dob vaší první realizace v podobě evangelického kostela v Braníku se zabýváte veřejně prospěšnými stavbami, nyní podle vašeho návrhu probíhá rekonstrukce Městského muzea v Jaroměři. Co vás táhne k těmto stavbám?

Nic, je to úplná náhoda. Já si stavby nevybírám, dokonce si vůbec nesháním práci. Jak to Pán Bůh zařídí, tak to ke mně přichází. Nejspíš je to tím, že lidé znají mé názory, nacházejí v nich určité souznění, a proto mě s veřejně prospěšnými stavbami oslovují.

Česká populace čím dál víc stárne. Jsou na to naše města připravená, staví se víc s ohledem na potřeby starších lidí, mezi které – s prominutím – začínáte sám patřit?

Mám asi deset měst, u kterých si říkám: To je město na důchod! Písek, Kroměříž, Liberec, je to v nich tak hezky uspořádané, slazené, jsou tam kavárny, galerie, příroda je blízko a funguje jim doprava. Já mimochodem hrozně rád jezdím tramvajemi a vlaky, které jsou dnes bezvadné. A v jaké kondici máme zdravotnictví! Jak jezdím po světě a občas jsem v zahraničí nemocný, přijde mi k nepochopení, kolik tam musí člověk za ošetření dát peněz a jak se musí ponižovat. Zatímco tady zavoláte za sněhové kalamity sanitku a závějemi za vámi za chvíli přijedou chlapi v dobré náladě.

To přitom do zdravotnictví moc peněz nedáváme, je to hodně špatně placená práce a ti lidi to z poloviny dělají z nadšení. A stejně nám to tu úžasně funguje a žijeme si nad poměry. Samozřejmě že si lidi stejně furt stěžují a prudí. Ale když by měli stát před otázkou, jestli nejít raději někam jinam, zažít třeba svět tvrdé Ameriky, tak jim rychle dojde, že je to tady fakt dobře zařízené.

Důchod je moje výmluva

Vedle Adama Gebriana jste nejviditelnějším architektem, který u veřejnosti popularizuje svůj obor. Máte pocit, že lidi díky tomu architektuře víc rozumějí? Že si jí víc váží?

Určitě si dnes architektury víc váží. I proto se změnil náš televizní cyklus Šumná města, který děláme s režisérem Radovanem Lipusem, na Šumné stopy. V Šumných městech jsme měli v devadesátých letech potřebu bránit moderní a industriální architekturu, které si tehdy málokdo cenil. Šlo nám o to, aby se barokní kaplička, funkcionalistická vila a továrna ze začátku dvacátého století dostaly na stejnou hodnotovou úroveň. Což se snad i díky naší drobné práci pro televizi podařilo. Města si zrovna hledala svou novou identitu a najednou zjistila, že jí může být právě továrna. Vždyť byla dlouho ozdobou města, lidem dávala práci a inspirovala zaměstnance, kteří si podle ní stavěli své baráky. Tohle už se takových deset patnáct let i díky dalším osvětovým projektům ví, náš vztah k architektuře se zásadně proměnil. Architektura dvacátého století je dnes přitažlivá, a když se konají procházky městy, na prohlídku Ostravy přijde klidně dvě stě lidí!

David Vávra
Zakladatel divadla Sklep se narodil 9. března 1957 v pražském Braníku, kde dodnes žije. Vystudoval architekturu, navrhl například dostavbu evangelického kostela v Braníku, přestavbu továrny Vertex na Knihovnu města Hradce Králové, interiéry Švandova divadla na Smíchově a divadla v Kladně nebo rekonstrukci kulturního domu Dobeška. Jako průvodce a scenárista stojí za populárními televizními seriály Šumná města a Šumné stopy, zahrál si ve filmech Pražská pětka, Kopytem sem, kopytem tam, Kouř nebo naposledy Chata na prodej.

Na Šumná města jste navázali cyklem Šumné stopy o našich architektech působících v zahraničí, jak jste s ním daleko?

Natočili jsme už celý Balkán, letos poběží pět dílů o Srbsku, kde je pro řadu lidí spousta naprosto překvapivé architektury. Pak jsme dělali takové ty typické enklávy, kde Češi způsobili velké stavební změny, jako byly Japonsko nebo Izrael. Počkejte, tady vám musím přečíst, co napsal o Tel Avivu sochař Dani Karavan: „Mladí, kteří cítili blížící se bouřku nad Evropou, přivezli do Izraele vše, co bylo moderní a nové. A to ve společenských, kulturních a tvarových myšlenkách. Modernismus odhalil jednoduchost, odříkal si dekorativismu, šel ke kořenům, ke kostce, kouli, jehlanu, válci. K písku, vodě, cementu, štěrku a betonu. Daleko od Evropy na bílém písku míchali studenti práv, medicíny a filosofie právě onen písek zaslíbené země, cement a modrou vodu. Směs pak vlili do bednění, udělali tvárnice, které položili řadu po řadě v rovných linkách. Styl Bauhausu dobře ladí k novému světu, novému způsobu života. Jako by se narodil v Evropě především pro Tel Aviv.“ To je krásně napsané. V Evropě vzniknul funkcionalismus oproštěný od všeho, kterého si lidé užívali hlavně módně a ze snobství. Ale v Izraeli byl programem nového vnímání života. Nebyly to individualistické baráky jako u nás na Babě, ale kolektivní domy s jídelnami snažící se obyvatele zbavovat jejich zátěže.

Píšete také popularizační knížky, teď z té jménem Překvapivé stavby budete číst na pokračování v Českém rozhlase. Jsou ještě místa, kde jste nebyl a kam byste se chtěl za architekturou vypravit?

Mám mimořádné štěstí, že jsem si mohl v rámci svého očmuchávání architektury dovolit za ní cestovat do světa. Dnes jsem už úplně naplněný, a kdybych už v životě nikam nejel, tak by mi to stačilo. Samozřejmě že jsou stavby, které jsem neviděl a rád bych je viděl, ale dokážu bez nich žít. Nemám žádný seznam, který si odškrtávám.

Před půl rokem jste v jednom rozhovoru prohlásil, že se za dva a půl roku chystáte do důchodu. Nebylo to vzhledem k vašim výše probraným aktuálním aktivitám poněkud předčasné prohlášení?

Vlastně je to trošku moje výmluva. Lidem říkám, aby s něčím počkali, že to pro ně udělám, až budu v důchodu, kdy budu mít víc času. Upřímně si totiž důchod při mé hyperaktivitě nedokážu představit. Už teď po hodině, kdy spolu mluvíme, jsem nervózní, že bych potřeboval zase něco dělat.

Dočetli jste až sem? Zastavte se na chvíli a zvažte, zda-li můžete podpořit Vital i vy.
Časopis, který čte stále více čtenářů, vychází především díky podpoře dárců. Pomoci je tak jednoduché – zašlete nám dárcovskou SMS na číslo 87 777 ve tvaru:

DMS ELPIDA 30  DMS ELPIDA 60  DMS ELPIDA 90

Přispějete tak částkou 30, 60, nebo 90 Kč.
Pokud čtete Vital pravidelně a můžete nás podpořit každý měsíc, zašlete zprávu ve tvaru:

DMS TRV ELPIDA 30  DMS TRV ELPIDA 60  DMS TRV ELPIDA 90

Více na darcovskasms.cz. Časopis si můžete také předplatit pro sebe, nebo jako dárek pro své blízké. Děkujeme vám!