Auta, jídlo, telefony, dovolenou ale i oblečení vybíráme s neobyčejnou pečlivostí. Zvykli jsme si na to, že za své peníze chceme dostávat kvalitu. Trávíme hodiny a dny čtením recenzí a doporučení. Kazíme si oči, když se snažíme nad nákupním košem rozluštit složení nového jogurtu. Moc éček? Cukr, tuk? Barviva, aromata? Výrobek míří nemilosrdně zpátky do regálu a šanci musí dostat jiná, lepší kvalitnější značka.

Vysoké nároky klademe snad na vše kolem sebe. Na vše kromě zpráv. Tady jakoby kvalita nehrála roli, nejen že řada z nás konzumuje obsah, který není jen sporný, ale může být dokonce nebezpečný. V souvislosti s ním se mluví o „nákaze“ a „epidemii“. Přesto, že by si nikdo z nás asi dobrovolně nekoupil půl roku prošlou játrovou paštiku anebo auto bez technické a bez brzd falešné zprávy šíříme a konzumujeme se stejnou chutí jako zprávy solidní.

Proč? Možná si myslíme, že při kácení lesa se nějaká ta tříska musí odštípnout a rádi se při tom hlásíme k obhajobě společné identity vystavěné na evropských křesťanských základech. Možná při tom zapomínáme, že křivé svědectví a pomluva přestavují stejné tabu jako vražda a krádež.

Spiknutí, které se nestalo

Co jsou to falešné zprávy? Anebo spíše, co nejsou? „Příběhy záměrně vystavěné tak, aby vyvolaly co největší ohlas. Nikoli příběhy, s nimiž nesouhlasíte nebo příběhy, které obsahují chyby,“ konstatoval nedávno na svém Twitteru Borzou Dragahi, blízkovýchodní dopisovatel respektovaného zpravodajského serveru Buzz Feed News, reportér, který spolupracoval s takovými mediálními institucemi jako Finnacial Times nebo Los Angeles Times.

Názorově vyhraněné analýzy konzervativního deníku ale ani reportáže komerční televizní stanice, jakkoli provokující, plné emocí a někdy i nepřesností do kategorie falešné zprávy rozhodně nezapadají. Právě tam je ale často a rád umisťuje úřadující prezident Donald Trump. Jeho srážky s prestižními americkými médii jsou na denním pořádku a v tomto souboji se už dávno boxuje bez rukavic.

Zpráva, která do kategorie falešná patří bez jakýchkoli pochybností je ta, která měla odhalovat rozsáhlé spiknutí ve vedení americké demokratické strany. To se údajně zapojilo do rozsáhlého sexuálního zneužívání dětí. Zločiny prý zahrnovaly mučení, dokonce vraždy. To vše měla řídit a organizovat kandidátka na úřad prezidenta Spojených států Hillary Clintonová a její nejbližší spolupracovníci pomáhali kola tohoto pekelného mlýna roztáčet.

Autoři falešných zpráv nejsou jen zapřisáhlí lháři. Faleš je pro ně vlastně hlavně účinným prostředkem k dosažení určitých zájmů.

Domnělému skandálu se začalo říkat Pizzagate nebo Pizza Ping Pong, podle názvu existujícího podniku na předměstí metropole Washingtonu. Právě tady nastražená propadla a tajné mučírny, tady se měla odehrávat všechna zrůdná dramata, v nichž nic netušící rodiny přicházely o své děti. V tomto údajném případu, ale ve skutečnosti nepadlo žádné obviněním, neohlásily se žádné oběti, ani poškození, policie nevyšetřovala žádné podezřelé. Stručně řečeno stoprocentní ničím neředěná lež. Její součástí byla nová a nová senzační odhalení, která mířila i do Evropy a naznačovala zapojení řady politických elit, hovořila o zapojení vyšetřovatelů z několika zemí a přinášela zprávy o domnělých vraždách reportérů, kteří se dostali na žhavou stopu.

Konspirace kolem Pizzagate překračovala všechny hranice obrazně i doslova. I ten, kdo by pochyboval, ale mohl s průměrnou zkušeností vyhledávání na webu a částečnou znalostí alespoň jednoho světového jazyka snadno dojít k závěru, že musí jít o holý nesmysl.

Nejméně dva muži, ale vzali bizarní podezření smrtelně vážně. Prvním byl Michael T. Flynn, který ale v klíčové pozici poradce pro otázky národní bezpečnosti v Bílém domě vydržel jen tři týdny. Před volbami na konci loňského roku na sociálních sítích upozornil na zprávy o údajných „sexuálních zločinech“ rodiny Clintonových.

Mnohem závažnější byl ale incident, při kterém se osmadvacetiletý Edgar Maddison Welch vydal ze Severní Karolíny do hlavního města, aby v podniku Pizza Ping Pong celou záležitost osobně „vyšetřil“. Pro jistotu si vzal pušku. A střílel. To, že se nikomu nic nestalo, ani v době jeho ozbrojeného vpádu, ani při následném zásahu policie, lze považovat už jen za mimořádné štěstí.

Pizzagate názorně ukazuje, co ve skutečnosti roste z falešných zpráv. A pokud zkoumáme jejich dynamiku na případu Pizzagate je důležité dodat, že autorům trestuhodných lží nestačilo jen to, že podnítili extrémně nebezpečný ozbrojený incident. Majitele restaurace i svědky, kteří v médiích popsali přepadení, pronásledovala dny a týdny další absurdní obvinění, která měla zpochybnit jejich důvěryhodnost. Tyto pomluvy se samozřejmě opět neopíraly o relevantní a důvěryhodné zdroje.

Autoři falešných zpráv nejsou jen zapřisáhlí lháři. Faleš je pro ně vlastně hlavně účinným prostředkem k dosažení určitých zájmů. Jsou to lidé, kteří jsou kdykoli připraveni ignorovat všechna fakta a míří k co nejvyšší čtenosti, sledovanosti a ohlasu. To vše má vyvolat pochybnosti, zmatek, skepsi a podkopat tradiční zdroje zpráv.

Bulvár a propaganda

Je třeba zdůraznit, že fenomén falešných zpráv není ani nový ani neznámý. Ačkoli dříve možná neměla tak jednoznačnou nálepku, jde o dlouholetou praxi. Na jedné straně se jí věnují autoritářské a totalitní režimy napříč moderními dějinami. Ve snaze vytvořit vlastní verzi událostí, zastřít pravdu a očernit ideové protivníky. Bývalé Československo má v tomto oboru značnou praxi z éry komunismu. V demokratickém světě podhoubí falešných zpráv po léta hýčkala bulvární média.

Svět propojený internetem a sociálními sítěmi ale začala propagandistická a bulvární praxe prosakovat i tam, kde dříve neměla místo.

Lže se ve všech zemích západního kulturního okruhu včetně moderního Česka a ohňostroj pomluv a polopravd ani tady vlastně nikdy nenarážel a nenaráží na vážnější překážky. Bulvární média, to je fronta, na které obrazně řečeno krvácí v podstatě hodně tenká vrstva společnosti, které jsme si zvykli říkat celebrity nebo společenská smetánka. Závist a zvědavost vynášejí náklady bulváru k rekordním číslům a ve společnostech, které nade vše staví výkon a výsledky, jsou to dostatečné alibi k jakékoli manipulaci.

Svět propojený internetem a sociálními sítěmi ale začala propagandistická a bulvární praxe prosakovat i tam, kde dříve neměla místo. Falešná agenda napodobuje seriózní zdroje, bere na sebe jejich podobu, pracuje s jejich dikcí. Šíří se s čím dal větší účinností. Mate pojmy i lidi. Jednoznačně o tom svědčí nedávný průzkum amerického Pew Research Centre, který odhalil, že dvě třetiny respondentů sice souhlasí, že falešné zprávy způsobují zmatky v základních skutečnostech, aktuálních problémech a událostech. Bezmála čtvrtina dotázaných, přitom uvedla, že alespoň jednou sdílela falešnou zprávu.

Jedním z velkých hráčů, který reaguje na současnou epidemii lží je i Tim Cook šéf společnosti Apple, firmy, která své renomé a fenomenální globální úspěch postavila na nejvyšších standardech kvality. O falešných zprávách bez obalu prohlásil: „Zabíjejí mysl lidí.“ A Cook v této souvislosti vyzývá také k jednotnému postupu: „Je třeba, aby každý z nás v technologické branži vytvořil nástroje, které pomohou snížit objem falešných zpráv.“ Jde o zatím nejostřejší pojmenování problému ze strany širokého spektra společností, které bývají podezřívaný z toho, že jejich zařízení a programy pomáhají nebezpečné zprávy jakkoli neúmyslně šířit.

Jak na ně

Na webu a sociálních sítích se šíří více či méně sofistikované návody, jak falešné zprávy odhalit. Tím nejspolehlivějším návodem, jak se jim vyhnout je čerpat informace ze zdrojů, které se osvědčily léty a mají zavedený několika stupňový systém ověřování a kontroly informací. Obracet se na prověřená média se vyplatí i v případě, že jejich názorový či politický přímo nekoresponduje s názory uživatele a u důležitých událostí se vždycky stojí na to kombinovat více zdrojů k jednomu tématu.

To neznamená, že se tradiční média nikdy nepletou. Objem a spotřeba zpravodajského obsahu, který se dnes distribuuje většinou několika kanály současně – na papír, na internet na televizní obrazovku, nikdy nebyla tak velká. Chyby vznikají, také úměrně množství zpráv, ale v tradičních a zavedených redakcích se nikdy nedokonstruují systematicky falešné informace už proto, že počet zúčastněných a systém kontroly by v procesu tvorby zprávy a či příspěvku by dříve nebo později jakoukoli manipulaci odhalil a znemožnil.

Anonym je podezřelý a ten, kdo nikdy nepřinesl nic jiného než jedno podezřele senzační odhalení je podezřelý ještě víc.

Vyznat se ve zdrojích kvalitního zpravodajství je samozřejmě stále obtížnější s tím, jak roste objem zpráv i jejich zdrojů. A pokud chce čtenář či divák vykročit a objevovat další, musí určité riziko podstoupit. Právě tady mohou pomoct návody k rozeznávání falešných zpráv. V několika bodech pomohou zaměřit a odhalit problematický obsah.

K těm nejspolehlivějším patří hledat autora zprávy. Anonym je podezřelý a ten, kdo nikdy nepřinesl nic jiného než jedno podezřele senzační odhalení je podezřelý ještě víc. Podobně je tomu se zdroji, které materiál cituje. Ty bezejmenné je potřeba brát obezřetně a ještě více ty, které se nikde jinde nevyskytnou, jakkoli působivé je jejich deklarované postavení, vzdělání či funkce. Pokud má zpráva autora, i na první pohled relevantní zdroje, ale přináší senzační tvrzení (například, že papež měl prohlásit, že bible a korán jsou si rovny – ano, i to se už napsalo) pak je třeba najít zdroje další, pokud možno ty velké a zavedené. Jestliže se v nich takové nebo podobné „odhalení“ neobjeví, jde o zcela určitě lež.

Falešné zprávy i ty, kdo za nimi stojí, se snaží i v českém prostředí zaměřit odhalit řada projektů a organizací. V Česku například hoax.cz, manipulator.cz nebo zvolsi.info. Česko má ale už vládní instituci, která se proti dezinformacím a „nákaze“, jak ji označil šéf Applu Tim Cook účinně bojovat. Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám na Ministerstvu vnitra si vysloužilo pozornost Hradu a prezidenta Miloše Zemana, který vyslovil obavu o svobodu projevu a šíření informací.

Nejúčinnější nástroj proti falešným zprávám máme v rukou my – čtenáři, uživatelé a diváci.

Pozitivní ohlas naopak úřad zaznamenal mimo jiné ve světových médiích. Britská BBC i americká CNN přinesly informaci o založení práci Centra v rozsahu a na místě, které bývá relativně malé a stabilní zemi, jakým je Česko, vyhrazeny pouze v případě velkých krizí a katastrof. BBC jako jeden z příkladů falešné zprávy ukázala video napadení dívky. Došlo k němu vloni na jaře v Praze a nemělo jiný než čistě kriminální charakter. Přesto, že jde o incident, který se zjevně odehrál nedaleko policejní centrály v Holešovicích a kterého se zúčastnili výhradně Češi na facebookových stránkách určených pro Kanadu nahrávka objevila s komentářem, že jde o islámské migranty, kteří napadají dívku „kdesi v Evropě“.

Kuriózní? Snad, ale především vážné. Falešné zprávy, jakkoli nesmyslné, jakkoli absurdní mají vrch nad těmi solidními. Alespoň v tom s jakou intenzitou se šíří a to právě v prostředí českého internetu a sociálních sítí. Reportéři českého rozhlasu na konci roku 2016 srovnali dvacet nejsdílenějších zpráv za uplynulých 365 dní ze standardních webů na straně jedné z prokazatelně dezinformačních stránek na straně druhé. Ty byly úspěšnější o zhruba čtyři procenta.

Tomáš Šponar
Katolík, manžel, rodič a běžec. Více než deset let pracoval v zahraniční redakci zpravodajství České televize, nyní zde působí jako projektový manažer.

Právě tady je pointa celého příběhu. Technologické firmy mohou vyvinout sofistikované nástroje proti šíření lží a polopravd převlečených za zaručené zprávy. Vlády mohou financovat organizace, které budou jejich zdroje hledat a odhalovat. Nejúčinnější nástroj máme v rukou my čtenáři, uživatelé a diváci. Ve státě, jehož občané dokázali spontánně odmítnout komunistickou diktaturu, který si zakládá na svém vzdělání a kultuře by se neměl šířit jed manipulovaných zpráv. Pokud ano, riskujeme, že se opět přiblížíme státnímu zřízení, v jehož základech stály lži o třídním boji.