Když se procházíte po městě, díváte se kolem sebe a přemýšlíte nad tím, co byste udělala jinak?

Málokdy. Spíš si řeknu: prokristapána, tohle je hrozné nebo tohle ten mistr udělal krásně, ale že bych si říkala, jak bych to udělala já, to většinou nedělám. Když můj kolega Petr řídí, mám čas se dívat kolem a říkám si: tahle proluka se povedla, tyto dva domy spolu hezky komunikují, ale nepředstavuji si, co bych na tom místě navrhla já. Ono to totiž není tak jednoduché, než se dostanete k nějakému názoru, je to proces. Čím je člověk starší, tím více chápe, jak je to komplikované, musí si sednout a pracovat, pracovat a pracovat.

Vždy obdivuji, s jakou lehkostí a samozřejmostí dokázali architekti první republiky zakomponovat nové stavby do staré Prahy …

Ano, a vůbec jim to nevadilo. Památkáři se teď staví na hlavu, jak mohl Baťa tak necitlivě postavit na Václaváku obchodní dům, ale jaký by byl Václavák bez Bati? Jako celek je ale Václavák hrozně zmordovanej.

Začínáte-li pracovat na novém projektu, jdete se na místo realizace nejdříve sama podívat a necháte ho na sebe působit?

Jak kdy. Někdy je místo důležité, jindy je lepší se s ním seznámit na papíře. Potřebuji znát souvislosti. U proluky nevidíte, co je za ní, neznáte výšky …Teď je vše krásně zdokumentované na internetu, mohu si tam například prohlédnout hmotové uspořádání celé oblasti. Určitě je lepší znát tyto věci předem, abych pak na místě věděla, na co se mám soustředit.

Může setkání s místem  projekt zásadně změnit?

Někdy chyby poznáte napoprvé, jindy až po desáté návštěvě. I když je člověk jak cvičený králík, některé věci je těžké dostat do podvědomí hned.

Po roce 1990 jste začala projektovat i v České republice. Když jsme dělali rozhovor s Dianou Sternbergovou, posteskla si, že když u nás sháněla řemeslníky, musela jich mít na stejnou práci třikrát víc než v Londýně. Máte podobnou zkušenost?

Absolutně. Nic neuměli a navíc nechtěli. Cokoliv bylo problém. Řezali třeba sádrokarton úplně tupým nožem; řekla jsem jim, že takhle to k ničemu nebude. A oni jen: Ále, takhle to děláme vždycky. Zeptala jsem se jich, proč to neuříznou rovně? A oni: To nejde. Dnes je to přesně naopak. Za deset let se zlaté české ruce dostaly tam, kam vždycky patřily. Třeba lak na nábytku jsem nikde neviděla lépe udělaný než na Moravě, kov zase v Praze i na mnoha jiných místech v republice. Proto ráda spolupracuji s českými řemeslníky i na projektech v zahraničí.

Co když se na stavbě něco nepovede, dokážete zařvat?

To nemůžu, protože jsem ryba a pánbůh mi nedal hlas. Kdybych chtěla, možná bych zařvala, ale spíš se rozčílím tak, že to všichni vědí. Ve Zlíně udělali strašné styčníky, nainstalovali je a já stála na lešení bez jakéhokoliv jištění. Povídám těm, co to měli na starosti, že tak hrozný styčník jsem v životě neviděla. Nikdo mi neodporoval, nikdo mě nehodil dolů a nakonec jsme to vyřešili. Nejhorší je, že to prostě všichni zkusí. Velká stavební firma, která zakázku dostane, to zadá menší firmě, ta jiné menší firmě a ta to zadá na Ukrajinu. Když ty styčníky z Ukrajiny přivezli, byly natřené nějakou stříbřenkou, která z nich ještě tekla.

Za první republiky prý bylo v Československu jen šest architektek …

Jedna z nich chodila s mým tatínkem do školy, Kytrychová, která si vzala Kytrycha. Štursová si vzala Štursu a Voženílková si vzala Voženílka. Když jsem chtěla študovat architekturu, můj tatínek mi řekl: dělej všechno jiné, jen ne architekturu. Vezmeš si architekta a budeš architektova žena. Tak tomu taky zpočátku bylo.

Setkala jste se s nějakými předsudky, že jako žena děláte mužskou práci?

Asi jo, ale všichni vědí, že když mě něco zajímá – nejen v architektuře – nedívám se doleva doprava, mohou kolem mě padat dráteníci a já neslyším. Mohu číst knihu uprostřed rámusu a dokážu se odpojit. Moji kolegové mi říkají, že kdybych se narodila jako muž, dostali bychom větší zakázky než jsme dostali, ale já to neřeším. Když děláte to, co děláte rád, nezáleží na tom, jestli je to velké, malé nebo střední.

Vaším typickým prvkem je skleněné točité schodiště. Přemýšlela jste o tom, jak se po něm chodí seniorům?

Ono je velice pohodlné, dokonce pohodlnější než rovné. Jednak jím nevidíte skrz, ale jenom dopředu, takže nemáte závrať, a také máte pocit, že se na tom kruhu vždy někde zachytíte. Vždy jsem velmi opatrná, aby schody nebyly moc vysoké a aby byly dost široké. Sklo je navíc hluboko vypískované, nesmeká se. Takže pokud někdo zvládne obyčejné schodiště, naše točité zvládne určitě.

Ve své firmě v Londýně máte 15 zaměstnanců. Jak si je vybíráte a jak často tým obměňujete?

Nic neobměňuji. Lidi se ožení, vdají, pár let pracují v Anglii a pak se vrátí domů, přestěhují se nebo chtějí získat zkušenost u někoho jiného. Někteří u mě pracují pětadvacet let. Nikdy jsem nikoho nevyhodila, jen jednou jsem musela říct jednomu kolegovi, aby odešel, protože byl na ostatní velmi nepříjemný a to v týmu nedělá dobrotu.

Vidíte rozdíly v týmové práci, když pracujete ve svém londýnském a pražském studiu?

Tady jsou lidi pracovitější, v Londýně jsou rozmazlení. Když musí udělat něco přes čas, někdy se cítí ukřivdění. Tady je to automatické. Češi mají stále ještě touhu se něco naučit a být lepší než ostatní, jsou ctižádostiví a chtějí ukázat světu, že i člověk z malého národa to může někam dotáhnout.

Architektura je tvůrčí disciplína, jak docílíte, že individuality spolu dokáží v týmu spolupracovat?

Architektura je také intelektuální disciplína. Zvolí se filozofie přístupu k projektu a ve chvíli, kdy ji všichni akceptují, drží tento myšlenkový krunýř výtvarnou ideu v určitých mezích. To nejlepší řešení se pak samo ukáže. Stejně to dělají inteligentní klienti, kteří si z několika alternativ vyberou tu nejlepší.

A co když klient není inteligentní?

Je to stejné, jako když jste paní učitelka ve škole, kde máte chytré a špatné žáky. Přitom jste zodpovědná za to, že tu poslední zkoušku udělají všichni. Musíte hledat styčný bod. Každý klient má něco rád, komunikuji s nimi přes jim známé veličiny. Někdo má rád čluny, všechno mu tedy prezentuji jazykem člunů. Schopnost porozumění je limitovaná způsobem našeho vidění. Je to o trpělivosti, která někdy hraničí se zoufalstvím.

Přemýšlíte nad tím, jak budou vaše stavby vnímat lidi za padesát, sto let?

Ne, to člověk nemůže ovlivnit. Když něco tvoříte, zamýšlíte se nad konstantami řešení. Ať už jde o hmotu či řazení elementů. Nakonec to neděláme o moc jinak než to dělali Egypťané či Etruskové. Ten proces má základní body, které jsou instinktivní. Když něco uděláte a je to dobré, většině lidí se to líbí, protože to má něco, co v genetickém zaměření odpovídá našim představám. Neviděla jsem člověka, který by se rád nepodíval na film o podmořském životě. Syté barvy, které každý obdivuje. Ale pak někomu navrhnete, aby si doma pověsil třeba žlutou záclonu a on se zděsí. Přitom je to barva, kterou stvořila příroda, barva slunce, kterou velmi ráda používám. Navíc po 40 letech v Anglii slunce strašně potřebuji.

Byla jste jednou z osobností, které se objevily v kampani na české předsednictví Evropské unie. Neštvalo vás, jak jsme to Evropě osladili?

Víte, já jsem jim především říkala, že kostka cukru je česká záležitost, o které ve světě nikdo nemá ponětí. Taky jsem si říkala, proč bychom to někomu měli osladit. Když k někomu jdu a chci získat jeho důvěru, tak mu to přeci nechci osladit. Měla jsem s tím problém.

Ale ono to tak dopadlo!

Zrovna včera jsem přišla v Londýně domů, pustila televizi a viděla na BBC, že Klaus konečně podepsal Evropskou ústavu. Aby se zviditelnil, mohl si najít něco zajímavějšího. Ale on si vždycky něco najde, je zdatný ekolog, umělec, architekt. Nakonec v ústavě stojí, že prezidentem může být každý.

Zažila jste někde ve světě, aby projekt vzbudil takové vášně jako Kaplického knihovna, ze které se stalo politické téma, které skončilo trapasem?

Naneštěstí se někdy architektura stává politickou zbraní – slouží jak Hitlerovi, tak mírumilovným vůdcům k tomu, aby uskutečnili své sny. Když se staví budova Organizace spojených národů, symbolicky něco reprezentuje. Architektura je výrazem ideologie myšlenky. Nikdy jsem však nezažila, aby nějaký projekt ovlivnil tak široké vrstvy obyvatelstva – od ministrů, přes kulturní reprezentanty až k poslednímu dělníkovi, který se mě na stavbě zeptal: Paní Jiřičná, tak co si myslíte o té knihovně? Něco udělejte, ať se postaví. Pro lidi knihovna pořád ještě evokuje vlastenecký cit a smysl pro spravedlnost.

Eva Jiřičná – 3. března 1939 ve Zlíně
Vystudovala ČVUT v Praze a AVU v ateliéru Jaroslava Frágnera. V roce 1963 se vdala za svého spolužáka Martina, který odjel za prací do Anglie. V šedesátém sedmém jí tam nabídli roční stáž a odjela za ním. S manželem se rozvedla, komunistický režim jí zabránil v návratu, v nepřítomnosti byla odsouzena na tři roky vězení za nelegální útěk z vlasti. Spolupracovala mimo jiné s renomovaným architektem Richardem Rogersem, s architektem Janem Kaplickým, který byl jeden čas jejím životním partnerem, spolupracovala na návrhu obchodního domu Harrods. V roce 1986 si v Londýně založila vlastní studio Eva Jiricna Architects. Další ateliér sdílí v Praze s Petrem Vágnerem (AI-DESIGN), kam se vrátila v roce 1990, kdy přijela se štábem BBC natočit dokument o architektuře. V roce 1996 byla jmenována profesorkou na VŠUP v Praze, kde 13 let vedla ateliér architektury. Jako jediná Češka získala Řád britského impéria, byla zvolena členkou Královské akademie umění a uvedena do Americké síně slávy. Jako jediná žijící architektka se dostala do knihy Penny Sparkeové Století designu – Průkopníci 20. století. V říjnu získala Státní cenu za architekturu, kterou letos poprvé udělilo Ministerstvo kultury. Realizace v České republice: rekonstrukce kostela sv. Anny, hotel Josef, univerzitní kampus ve Zlíně, most v Ostravě a Brně (zatím projekt), oranžérie na Pražském hradě, rekonstrukce lázeňského domu Sněžka v Mariánských lázních aj.Když jste rozhodovali o knihovně, věděli jste, jak se celá Letná změní?

Ptali jsme se na to. Plán byl naprosto nedefinovaný, jenom se mluvilo o tom, že Letná bude rekreační zónou. To bylo všechno. Ale to, co se děje na Letné teď, to je obrana Béma proti národní knihovně. Najednou se začalo budovat všechno možné, aby se tam ta knihovna za nic na světě nemohla vecpat.

Takže je to definitivně pasé?

Možná se postaví rejnok v Českých Budějovicích. Ale knihovna? Na to musí být politická vůle, jde o miliardy korun, na to nejde udělat sbírka jako při stavbě Národního divadla. Paroubek ji použil jako politické téma, ale nevěřím tomu, že má upřímný zájem dát Čechům národní knihovnu. Doufám, že se dožiju toho, že Praha bude mít jednou pořádnou knihovnu. Vždyť bohatství, které se tu nachází, je srovnatelné jen s málo zeměmi ve světě.

Září z vás energie a mladý esprit, jaký máte recept na věčnou krásu?

To je asi tím, že nemám čas se o to starat. Jediné, co dělám pro své tělo je, že cvičím a pro svou duši, že čtu. Pořád cestuji, takže mám čas si leccos přečíst. A nedokážu dělat nic napůl. Můj tatínek říkal, že když je někdo na běžícím páse, nemůže běžet jen na půl.

Co čtete?

Všechno možné. V kanceláři čtu odbornou literaturu, jinak mám ráda zajímavé životní historie. Zajímá mě, když třeba nějaký vědec napíše něco o nanotechnologiích, ale momentálně čtu už podruhé knihu od čínského autora, která se jmenuje Balzac a čínská švadlenka. Je to historie dvou mladých kluků, kteří byli v době čínské kulturní revoluce jako děti z buržoazních rodin (otcové byli lékaři a intelektuálové) posláni na převýchovu na venkov – blízko Tibetu. To můžu doporučit. Obzvlášť těm, co prožili komunismus.

Jak jste se dívala na stáří ve dvaceti, v padesáti a jak ho vnímáte teď?

Ve dvaceti to člověk ignoruje, myslí si, že nikdy starý nebude. V padesáti mi maminka říkala, že jsem udělala hloupost, když jsem si koupila půdní byt s příkrým schodištěm, že tam prý nevylezu. Vždycky tam vylezu, říkala jsem si. V šedesáti jsem přemýšlela o tom, jak to bude s prací, jestli budu pokračovat, nebo budu muset odejít do penze. Pak jsem na to zapomněla a teď v sedmdesáti už na to nemyslím. Dělám všechno, co můžu, když si myslím, že můžu. Co mám dělat? Asi si sehnat jiný byt, maminka měla pravdu, už teď tam nerada tahám balenou vodu. Stáří má tu výhodu, že rozumíte věcem, kterým jste dříve nerozuměl. Do zrcadla nekoukám a když vidím svoje staré fotky ptám se, jak je to možné. Moje maminka neměla v 93 letech žádné vrásky. Tatínek odešel brzy, po zcela banální operaci. Doktora, který ho operoval, ten den vyhodili. Zemřel v nemocnici, s malým rýsovacím prknem, na kterém stále něco navrhoval. Myslím, že chtěl až do posledního okamžiku dělat to, co ho bavilo. A já bych byla strašně vděčná, kdyby se mi to podařilo také.