Každý rok se těším na srpnový víkend strávený na chalupě zpěvačky Evy Pilarové. Tradičně je spojen s jejím vystoupením na jazzových dnech v Dubé, oslavou narozenin, dobrým jídlem a ohromnou pohodou. Eva Pilarová je ve svém domácím prostředí stejná jako na jevišti. Přirozená a upřímná. Za těch dvacet let, co se známe, si stále jen pomalu zvykám, že jí smím tykat. Vážím si také jejího přátelství, o němž jsem se mnohokrát přesvědčila, že je opravdové. O to těžší je však dělat spolu rozhovor, jakkoliv se to může zdát naopak.

---

Pravidelně s tebou, a nejen v Dubé, zpívá nějaký nový mladík. Je to náhoda, nebo záměr?

Je to tak častá náhoda, že už se jeví jako záměr. Do budoucna to na náhodě neponechám.

Přivedeš na pódium také někdy nějakou mladou dívku?

Pokud bude dívenka šikovná, proč ne? Ale fakt je, že k těm zajíčkům mám tak nějak blíž.

Kdysi jsi mi řekla, že máš před koncertem trému. Ještě stále ‒ po tolika letech koncertování, filmování a jiného vystupování?

Nejsem jediná, kdo má trému, ale každý ti to nepřizná. Fakt je, že prvních 6 let jsem byla odvážná až drzá. Pak jsem zpívala na festivalu Zlatá lyra, kdekdo mi říkal, že s tou písničkou vyhraju. Uvědomila jsem si, že pokud to nedopadne, zklamu autory písničky Bobana Ondráčka a Honzu Schneidera. Přepadl mě děs a bylo mi zle od žaludku. Vyhrála jsem, jenže od té doby mě tréma nepustila. Někdy je pouze nepatrná, jindy strašná.

Jsi jedna z mála slavných žen, která netají svůj věk, což je sympatické, ale neobvyklé. Proč se neděláš mladší, když na to máš?

Nepřemýšlela jsem o tom, jestli vypadám, či nevypadám na svůj věk, ale v době internetu, kdy si kdokoliv může najít můj životopis, je to stejně marné, je to marné, je to marné…

Ale jistě chceš na jevišti vypadat dobře! Nikdy jsem však u tebe neviděla vizážistu nebo módního poradce.

Používám nejlepší francouzskou kosmetiku, kvalitní ličidla, ale make-up si dělám sama, a sama se i češu. Pokud točím v televizi, maskérky mně poupraví účes nebo jemně zvýrazní tváře. Kostýmy na vystoupení mám převážně od návrháře Osmanyho Laffity.

Jsem ráda, že mám své stálé příznivce a nesmírně mě těší, že mladí na spolupráci se mnou nezívají.

Neumím si vysvětlit, jak můžeš být stále tak štíhlá, když vím, jak tvůj muž výborně vaří.

Nepiji alkohol, o kterém je známo, že váže tuky a snažím se pokud možno nejíst po sedmnácté hodině.

Na druhou stranu ‒ co tě znám, konzumuješ sladké ve velkém. Jak je to možné?

Asi to mému tělu vyhovuje, ovšem na jakém základě to funguje, vysvětlit nedovedu. Jím, na co mám chuť a dokonce dlouhá léta razím heslo ‒ nehuntovat si tělo zbytečným cvičením!

Kromě zpívání fotíš, svoje fotografie vystavuješ, vládneš počítači. Kde bereš energii učit se nové texty, nové věci, jezdit na zájezdy?

Stále mě to baví, mnohem víc by mě unavilo nicnedělání. Ale pravda je, že dřív jsem si text přečetla a během chvilky jsem ho uměla. Teď to trvá déle, ale čtečku na vystoupeních ještě pořád nepotřebuji.

Slyšela jsem tě zpívat i čínsky. Máš tak dobrou paměť, nebo je za tím i hodně úsilí?

Učení toho textu mně zkazilo jedno celé léto, kdy jsem ho sázela do hlavy. Ale jsem přesvědčena, že tam zůstane natrvalo. V mládí jsem se učila rychleji, bejvávalo! Když jsme čínskou verzi zpívali spolu s Vojtou Dykem, nestačila jsem zírat, jeden den jsem mu text dala, druhý den ho uměl!

To tě naštve, nebo naopak nutí dávat si vyšší cíle?

Raději si dávám ty vyšší cíle, sice na ně vždycky nedosáhnu, ale aspoň si můžu říct, že snaha byla.

Prozradíš mi recept, jak se udržet v dobré kondici?

Pro mě osobně je důležitý spánek a pozitivní myšlení.

Co tě nabíjí více? Stálý zájem publika, nebo mladších kolegů zazpívat si s tebou?

Obojí. Jsem ráda, že mám své stálé příznivce a nesmírně mě těší, že mladí na spolupráci se mnou „nezívají“. Nikdy bych se neodvážila za někým z nich přijít a vnucovat se. Ale mám štěstí, že se našel vždy někdo, kdo na takový nápad přišel.

V případě Matěje Rupperta to byl Martin Věchet, který spolu s Václavem Havlem založil Trutnoff Open Air Festival. O týden později už jsem díky producentovi Janisi Sidovskému zpívala s Vojtou Dykem. Časem mě přizvali Wohnouti, s nimi jsem v loňském roce jezdila fesťáky. Ten nejmladší, se kterým už čtyři roky příležitostně zpívám, je teprve šestnáctiletý a jmenuje se Tomáš Ringel. A protože jsem svým způsobem dobrodruh, natočila jsem s rapperem jménem El Nino klip s názvem Brno. Byl to jeho nápad, přizval mě ke spolupráci coby rodilou Brňačku. Během pár dnů bylo na Youtube kolem sto tisíc zhlédnutí. To potěší! Spolupráce nás bavila, a proto jsem ho pozvala jako hosta svého koncertu, kterým v roce 2020 oslavím 60 let na scéně. Slíbil, že přijde.

Většina z nás ví, že když ho přestane bavit některá oblíbená činnost, pozná, že věk je tady. Myslíš si to i ty?

Až mě něco z toho, co dělám ráda, přestane bavit, nebude to věkem, ale tím, že mě to omrzelo. Kdysi jsem například moc ráda vařila, ale už pár let mě při této činnosti v kuchyni nepotkáš. Taky proč, když manželovi to jde výtečně?

Naopak mám dalšího koníčka, fotografování. Fotím na digitální fotoaparát, fotografie následně zpracuji na počítači. Nejprve jsem si jen tak hrála, pak moje „dílo“ viděl fotograf Josef Louda a k mému úžasu pravil, že bych měla vystavovat. Na přelomu let 2004–2005 jsem měla první výstavu v Praze na Václaváku v hudební kavárně Astra. Letos v létě už to byla 83. výstava v pořadí. Některé mám samostatné, jiné s brněnskou fotografkou Helenou Štefanovou, mimochodem mojí sestřenicí. Vystavovala jsem i v zahraničí, Vídeň, Berlín, Bratislava, Doněck, Moskva a jedna z mých fotografií visela skoro tři měsíce v galerii v Chicagu. Letos budu mít ještě společnou výstavu s Helenou Štefanovou na zámku v Kladně, ale zároveň také s Jiřím Suchým a mým kapelníkem Vítem Fialou, kteří tam vystaví své kresby.

Přemýšlíš někdy o stáří, nebo se věkem vůbec nezabýváš?

Když se takhle ptáš, uvědomuji si, že se tím vůbec nezabývám. Kdybych měla přemýšlet nad stářím, asi bych neměla odvahu plánovat, řekla bych si, že to nestojí za to. Ale já tu odvahu mám a s ní i diář na rok 2018, který se pomalounku zaplňuje. První datum, které jsem si zapsala, je 25. leden, Bratislava, koncert Karla Gotta, na kterém vystoupím jako host.

Pokud netrápí choroby, pak je výhoda, že ve zralém věku máš všechno hotové a můžeš konečně dělat jen to, co tě baví.

Ani se svými kolegy neprobíráš, jak ten čas letí?

Ne, nikdy. Buďto mám kolem sebe ty mladé, těch se to netýká, a s mými vrstevníky nemůžu riskovat, aby nám ten čas neuletěl!

Jsi člověk, který spíš vzpomíná, než plánuje?

Rozhodně raději plánuji. Ale musím i zavzpomínat, protože mám rozepsanou knížku Vzpomínání II.

Tvoje Vzpomínky I. jsou decentní, na dnešní dobu nezvykle slušné vůči všem kolegům. V jakém duchu je pokračování?

Nechci vzpomínat na nepříjemnosti. Ti, kteří se vůči mně zachovali nechutně, nestojí za zmínku.

Nebojíš se, že se kniha tak dobře neprodá, protože většina čtenářů čeká především drby?

Víš přece, že o takové čtenáře nestojím. Ať pro ně píší jiní. Navíc, paměti nevydávám kvůli penězům, ale kvůli svým příznivcům.

Přináší s sebou zralý věk i nějaké výhody?

Jaký zralý věk máš na mysli, to narážíš na ten můj? No, nevím, jestli se nemám urazit! Ale teď vážně, pokud tě netrápí choroby, pak je výhoda, že ve zralém věku máš všechno hotové a můžeš konečně dělat jen to, co tě baví.

Netajíš se ani tím, že máš mladšího manžela. Má i on podíl na tvém optimistickém přístupu k životu?

Mladší manžel je velká výhoda. Ocenila to i Pavlína Filipovská, která říká, že kdybychom měly muže adekvátně svému věku, tak už bychom je musely nosit. U toho mladšího nehrozí, že bude naříkat, jak ho támhle píchá, támhle bolí, támhle loupe. A je to dobrý příklad, protože pak nenaříkám ani já.

Měla jsi v mládí nějaký vzor?

V útlém dětství jsem chtěla být námořník, od dvanácti let pak zpěvačkou. Žádná zpěvačka však v rodině ani v okolí nebyla.

Tvými fanoušky je částečně i mladé publikum, což není samozřejmé. Jak si je získáváš?

Mám je díky mladým, se kterými spolupracuji, a také proto, že se nevyhýbám festivalům a různým letním slavnostem.

Máš po všech těch úspěších ještě vůbec nějaký pěvecký sen?

Mám, chtěla bych mít zdravý hlas, abych mohla co nejdéle zpívat, aby chodili diváci a byli ke mně vlídní. Co víc si přát?

Víra je to nejkrásnější věno, které mně rodiče dali do života. Nepřestanu jim za to být vděčná.

Který úspěch tě v životě nejvíce překvapil?

Reakce mladého publika na Trutnoff Open Air Festivalu v roce 2006. To bylo něco neuvěřitelného a nejhezčí na tom je, že to v roce 2009 zajiskřilo ještě víc. Tehdy dokonce došlo ke korunovaci, stojí za tím Martin Věchet, stala jsem se královnou festivalu. A pozor, teď se budu strašně chlubit – tleskal i pan prezident Václav Havel.

Je u nás nějaká osobnost, které bys ráda zazpívala?

Jo, to víš, já řeknu osobnost a pak se dovím, že ona by si raději poslechla tu a onu. Proto zazpívám ráda všem, kterým tím udělám aspoň trošku radost.

Jaké to je být slavná?

To nevím, na to se zeptej třeba Breda Pitta!

Víš přece, že slavná jsi. Lidé tě oslovují na ulici, chtějí podpis, všude tě poznají. Není to někdy únavné?

V žádném případě! Beru to jako velmi milé uznání mého životního snažení.

Přinesla ti popularita někdy nějakou výjimečnou výhodu?

Za „totáče“ určitě! Sehnala jsem banány, pomeranče, řezník mi dokonce sem tam nechal jako podpultovku pravou svíčkovou, nemusela jsem stát frontu na toaletní papír, zkrátka, sehnat nedostatkové zboží pro mě většinou nebyl velký problém.

Ví se o tobě, že jsi velmi empatická. Je to vrozené, nebo nabyté věkem?

Jestli to tak skutečně je, myslím, že základ mám po tatínkovi a snad něco vykrystalizovalo věkem.

Co tě dovede rozesmát?

Spíš kdo mě dovede rozesmát. Bezesporu můj muž. Jeho jemný způsob humoru mě už více než třicet let baví. A smích je lék.

Vím, že se staráš o kapličku vedle své chalupy. Vadilo by ti, kdybych se tě zeptala, jak to máš s vírou?

Nevadilo. Víra je to nejkrásnější věno, které mně rodiče dali do života. Nepřestanu jim za to být vděčná. Díky víře a Boží pomoci překonávám spoustu ne zrovna vždy záviděníhodných životních situací.

Kdyby ses neprosadila jako zpěvačka, co bys v životě dělala?

Nikdy jsem nebyla líná, nesnáším nicnedělání, nějak bych se zcela jistě dokázala uživit, ale taky vím, že by mě nic tak jako zpívání nebavilo. Celá léta děkuji Pánu Bohu, že smím dělat to, co mě baví. A jsem nesmírně šťastná, že to baví i moje příznivce. Aspoň zatím…

Vím od tebe, že máš maturitu z účetnictví. Dost dobře mi to k tobě nejde.

Po skončení povinné školní docházky jsem chtěla studovat konzervatoř. S tím ale maminka těžce nesouhlasila a pravila, ať nejprve vystuduji něco pořádného a pak ať si dělám, co chci. Tím pořádným měla na mysli čtyřletou vyšší hospodářskou školu s maturitou – dnes se tomu říká jednoduše obchodní akademie. Jedním z předmětů, které mně pily krev, byla účetní evidence. Ale naučit jsem se ji musela. Je fakt, že na té škole byly i horší předměty, naprosto nepravdivě zkreslené nedávné dějiny, no a socialistické hospodářství – to teda byla chuťovka! Nicméně jsem se naučila psát na psacím stroji, a tady platí ono „co se v mládí naučíš…“

Eva Pilarová
Legenda české hudební scény, narozena 1939 v Brně. Její kariéru odstartoval v roce 1960 Semafor, kde účinkovala, mimo jiné, s Jiřím Suchým a Jiřím Šlitrem. Zpěvačka s rozsahem tři a půl oktávy nazpívala nesmrtelné duety s Waldemarem Matuškou, Karlem Gottem a řadu dalších stále populárních hitů. Hrála také v několika úspěšných filmech (Kdyby tisíc klarinetů), osud jí zkomplikovala emigrace prvního manžela Milana Pilara, s nímž má syna. Mnoho let proto nemohla za hranice, ale tuzemské publikum jí mnohé vynahradilo. Je čtyřnásobnou držitelkou Zlatého slavíka a dalších ocenění, v roce 2009 obdržela medaili Za zásluhy. Věnuje se také fotografování. Miluje jazz, swing, kočky, sladkosti a nejvíce ji pobaví její manžel, tanečník Jan Kolomazník.

Napadá mě, že musíš mít desítky fotografií, trofejí, suvenýrů, upomínek na svá vystoupení. Máš je utříděné? Kocháš se někdy jimi?

Kdepak desítky, za těch sedmapadesát let, co zpívám, to jde do tisíců. Různých ocenění mám také hodně, ale mohlo jich být ještě víc. Koncem šedesátých let jsem měla výstavu Zlatých slavíků a medailí z festivalů v jedné z výkladních skříní na Národní třídě v Praze. Když výstava skončila, někdo to vše ukradl. Naštěstí jsem k tomu nedávala diplomy, tak mám aspoň písemné potvrzení o tom, že jsem držitelkou oněch Slavíků, Zlaté lyry, Zlatého klíče Intervize, zlaté medaile v oboru jazzového zpěvu z Helsinek a Grand Prix de Disque z polských Sopot.

Od samého začátku, kdy jsem začala zpívat, jsem si na radu mého tehdejšího manžela hudebníka Milana Pilara schovávala jak fotografie, tak výstřižky z novin, plakátky, pozvánky atd. a lepila je do alb, kterým jsem říkala „samožerbuchy“. To slovo si tak zamilovali Josef a Zdena Škvoreckých, že si je půjčili pro název knížky. Nevím přesně, kolik těch samožerbuchů mám, ale odhaduji to na víc než dvě stovky. Určitě se jimi jen tak pro nic za nic nekochám, ale je to skvělá pomůcka při psaní pamětí. A sem tam po mě chce někdo silně „historickou“ fotku.

Zmínila jsi Milana Pilara. Všeobecně se ví, že emigroval a nechal tě tady s malým dítětem. Jaké vztahy máte dnes?

Vztah nemáme žádný, nestýkáme se.

V zahraničí žije i druhý manžel Jaromír Mayer. Není ti líto, že jsi také neodešla?

Tak to mě skutečně nikdy nemrzelo.

Třetí manžel, Jan Kolomazník, zdá se zaječí úmysly nemá…

První dva vztahy byly dvouletky, s Honzou v listopadu oslavíme třiatřicet let společného života, zatím to vypadá, že zůstane. Zřejmě si už zvykl.

Pokud bys mohla udělat v životě něco jinak, co by to bylo?

Nemám ráda, co by, kdyby. Zpátky to nevrátím, důležité ale je, že jsem si vědoma, jaké chyby to byly a tím pádem nehrozí, že bych je ještě někdy zopakovala.