Nedávno vstoupil do kin Renčův film Lída Baarová, téměř současně s ním i dokument Heleny Třeštíkové Zkáza krásou. Viděla jste oba?

Viděla jsem jen dokument Heleny Třeštíkové. K tomu hranému filmu mám á priori lehký odpor, který vyplývá z řady okolností.

Renčův film byl nadstandardně podpořen Radou Státního fondu kinematografie…

No právě. Osobnost pana Renče sleduji od počátku. Náhodou chodil do třídy s mojí dcerou. Když natočil film Requiem pro panenku zavolal mi a položil otázku, na jaký filmový festival bych ho doporučila. Naivně jsem si myslela, že bude celý šťastný, i když to bude festival menšího charakteru. Začala jsme mu tedy vykládat o festivalu v Mannheimu. Cítila jsem, jak se na druhé straně rozhostilo ticho. Pak řekl: „To snad ne, já myslel, že půjdu do Cannes.“ Takhle totiž většinou uvažují všichni. Žádný z jeho filmů se zatím do Cannes prosadit nepodařilo, ale ctižádostivý je velice, což je koneckonců vidět i v jeho komunikaci s mocnými.

Ve filmové nové vlně 60. let bylo běžné, že spolu filmaři komunikovali, četli si navzájem scénáře, pomáhali si. Teď se považují za konkurenci…

To je pravda. Měla jsem příležitost novou vlnu sledovat, tehdy jsem nastupovala do sféry lidí píšících o filmu. Věnoval se mu i můj manžel Ivo Hepner, společně jsme navštěvovali filmový klub na Národní, kde se to všechno scházelo. Filmaři se tam potkávali, kritizovali se navzájem, ale ne s invektivami, jak je tomu dneska. Byl to neuvěřitelný duch solidarity. Pravděpodobně i proto, že měli společného nepřítele. Teď je jejich společným nepřítelem snad jen postoj k uprchlíkům.

Dívám se na filmy, které vybíráme pro Karlovy Vary, málokdy chodím do kina na ty distribuční. Musím říct, že mě celé to klání Oskarů přijde z hlediska umění zbytečné a přehnané. Je to prostě kšeft.

Film a doba se navzájem přirozeně ovlivňují. Je to i jméno časopisu, se kterým už mnoho let spolupracujete. Jak to vzniklo?

Nastoupila jsem do Filmu a doby v říjnu 1968! Tehdy tam byl jako šéfredaktor doktor Antonín Novák, píšící pod jménem Jan Žalman, ale myslím, že ani on nebyl původcem toho názvu. Časopis vznikl na konci padesátých let a tehdy mu šéfoval Jiří Hrbas, který byl později poněkud potupným způsobem vykázán ze svého místa. Začátkem normalizace se vrátil, ale poněvadž jeho hlavním časopisem byl Záběr, byl to šéfredaktor na dálku a já mu do redakce  nosila makety Filmu a doby ke schválení. Film a doba vychází dosud, jsem pořád u toho, i když musím říct, že jsem z něj málem onemocněla. Vydání v poslední době nabírala skluz, ale noví mladí spolupracovníci mě ujišťují, že už to teď bude fungovat lépe. Doufám, že mají pravdu.

V únoru se kromě berlínských Zlatých medvědů udílejí i Oskaři. Dokážete už předem odhadnout, kdo zvítězí, jak to celé dopadne?

To nedokážu a ani se o to nepokouším. Většinu filmů, které jdou na Oskara, jsem ani neviděla. Dívám se na filmy, které vybíráme  pro Karlovy Vary, málokdy chodím do kina na ty distribuční. Musím říct, že mě celé to klání Oskarů přijde z hlediska umění zbytečné a přehnané. Je to prostě kšeft. Některým lidem, kteří se o Oskara ucházeli, jsem ale fandila. Třeba Woodymu Allenovi s filmem Annie Hallová. Že tu cenu dostal byl spíš zázrak. Obvykle ji dostanou filmy, u kterých je úspěch zaručen.

Oskarové hvězdy jsou i součástí Karlovarského festivalu. Letos je horkým kandidátem na zlatou sošku Leonardo DiCaprio, který festival také navštívil, i když v roce 1994 byl vlastně ještě kluk…

Prý si dodnes pamatuje, že ve Varech byl. Ale kdyby neexistovaly fotografie, tak tomu nikdo nevěří. My sami bychom tomu nevěřili, protože to byl první festival, který jsme s Jirkou Bartoškou dělali. Ředitelem byl tehdy režisér Antonín Moskalyk. DiCaprio se tam octl asi proto, že ještě nebyl slavný a tím pádem nebylo tak těžké ho získat. Přijel s babičkou a dědečkem a jezdil po Varech na kole. Později, až na některý z dalších ročníků přijela jeho matka, bohužel už bez něj. Jako sedmnáctiletá u nás byla i Scarlett Johansson, v té době upozaděná Torou Birch, která měla za sebou úspěch s filmem Americká krása. Její návštěvu připomíná i krásná fotka Tona Stana, na které je Scarlett na stole v hotelu Pupp.

Sama máte blíž k režisérům než k hercům, proč?

Je pravda, že mě vždy více zajímali režiséři, ale řekla bych, že opravdový vztah nemám ani k nim. Samozřejmě bych se byla strašně ráda blíže seznámila například s Marcellem Mastroiannim. Krátce jsem se s ním jednou setkala, ale nějaká osobní komunikace nebyla vhodná. Právě u něj jsem měla pocit, že to byl člověk, který měl nejen tu hvězdnou stránku. Herce samozřejmě obdivuji, ale nemám potřebu je nějakým způsobem mytizovat. Třeba s mladičkou Scarlett Johansson  jsem mohla těžko najít nějakou plochu identifikace. Je to dáno i tím, že patřím k pokolení, které znalo herce Mastroianniho generace. Ty nové znám málo, i když jsem s nimi třeba v Karlových Varech přišla do styku, ale velmi povrchně. Nedělám si iluze, že bych při nějaké společné večeři mohla navázat opravdu lidský kontakt.

Překvapil vás v tomto ohledu někdo?

Třeba Javier Bardem. Zjistila jsem, že to není takový fouňa, jak jsem si myslela. Nebo John Malkovich. Ten přišel dokonce k nám do programu a chtěl se s námi se všemi vyfotit. Je poměrně málo slavných hostů, kteří si uvědomují, co organizace festivalu vlastně vyžaduje. V Karlových Varech je ještě specifická situace, která se tam léta projevuje, totiž že V.I.P. bydlí v Puppu a pořadatelé festivalu v Thermalu, my tomu říkáme v zámku a v podzámčí. Malkovich bydlel v Puppu, ale chtěl přijít do programu v Thermalu. Je opravdu vzácné, aby se tyto top hvězdy setkávaly s organizátory festivalu. Jsou lidé, kteří jsou vysloveně milí, jako třeba právě Bardem, u jiných hned při stisku ruky cítíte – jako třeba u Sharon Stone – jaká je to studená potvora. Velmi jsem kdysi obdivovala Antonioniho a když jsem ho pak  poznala jako člověka, viděla jsem, že je to taky jen obyčejný mužský.

Arnošt Lustig mi kdysi řekl, že každá generace má své spisovatele. Postupně ale přichází nové pokolení a to chce číst o sobě. Je to u filmu podobné?

Musela bych soudit podle svých vnuků. Tomu nejstaršímu je čtyřiadvacet, má povědomí o dobrých současných filmech, ale že by třeba dostal chuť podívat se na Bergmana nebo  Kurosawu, to myslím, že ne. Nemluvě o tom šestnáctiletém a čtrnáctiletém, ti jsou v zajetí boomu hvězdných věcí.

Takže se nestává, že by vám vnuk doporučil nějaký film…

To tedy ne, já je doporučuji jemu. Je ale pravda, že Tobiáš pro sebe teď objevil Hou Hsiao-Hsiena, taiwanského režiséra, který vloni v Cannes dostal cenu za film Assassin. Studuje čínštinu a tak mu poslední dva roky doporučuji čínské filmy, které jsem viděla na festivalech. Jinak na to, aby se vnuci dívali na dobré filmy, dbá jejich matka. Od malička jim nedovalovala, aby se koukali na škváry. V pěti letech vnuk zpíval zásadně melodie ze Žluté ponorky, protože ten film miloval. Samozřejmě byl odchován i Harry Potterem, Pánem prstenů, což jsou zase filmy, které já vůbec neznám. Mám totiž takový vnitřní odpor k sci-fi a fantastickým filmům, takže je nevyhledávám. Nemůžu jim přijít na chuť. Ale říkám si, proč bych to měla ještě teď zkoušet.

Mají Češi specifický vztah ke své filmografii?

Rozhodně jsou schopni ocenit český typ humoru. Ten je zas dost vzdálený Francouzům, tedy pokud to není film z doby nové vlny. Ale i tam je to otázka. Průměrný Francouz, kterému v době nové vlny bylo mezi dvaceti a třiceti, byl schopen ocenit filmy jako Hoří, má panenko či Černého Petra mnohem lépe, než tatáž generace dnes. Vkus se velmi vyvíjí. Vezměte si, že tady byl kdysi velmi v módě Luis de Funés. Dnes patří k filmům pro pamětníky.

Televizním trendem posledních let jsou seriály. Sledujete je?

Na televizi téměř nekoukám, jen na zpravodajskou ČT24 a ČT Art, kde jde teď slušný seriál Šílenci z Manhatanu. Samozřejmě trend seriálů bude pokračovat, protože televizím jde o diváka. Kdysi to u nás byla Nemocnice a jiné Dietlovy věci, ale jak říkám, já vlastně nevím, jak to dneska je, protože Novu nebo Primu si vůbec nepustím.

Může se stát, že se nějaký nový film dostane do vaší TOP 5?

Asi ano, třeba Velká nádhera či Mládí od Paola Sorrentina. Rozhodně v mé mysli nevytlačí Sladký život nebo Silnici, ale určitým způsobem už vytlačily některé Bergmanovy filmy, které mi dřív připadaly velmi důležité. Mládí je film o stáří, o problémech, se kterými se člověk musí utkávat.

Jeden film o stáří natočila i Věra Chytilová, jmenoval se Čas je neúprosný…

To byl krásný dokument. Hodně i o její matce, kterou jsem znala. Ráda bych ho viděla znovu. Naposledy jsem ho totiž viděla v roce 1979, kdy byl zcela nový. Poslali ho tehdy na festival do Lille, kam jsem jela jako novinářka. Film jsme tam s Míšou Pospíšilem a jeho francouzskou přítelkyní celou noc překládali, protože ho poslali bez titulků. Věra Chytilová  měla úžasný dar, byla nesmírně citlivá, co se týče tématu, ale byla navenek dost kousavá a agresivní, takže ji spolupracovníci neměli moc rádi. S otázkou stáří se v době, kdy sama ještě nebyla stará, dokázala skvěle vypořádat i ve Faunově pozdním odpoledni, který je vlastně o tom, jak člověk začíná pomalu ztrácet na ceně.

Celý život překládáte, převážně z italštiny. Jak jste se k tomu dostala?

Překladatelství pro mě byla taková paralelní činnost hlavně v sedmdesátých letech. Nacházela jsem v něm jisté uspokojení při objevování možností vyjádření v češtině. Překládala jsem třeba slovní hříčky francouzského autora Pierra Daninose v knihách jako Zápisník Majora Thompsona, která byla inspirovaná anglickým humorem,  a porovnávala způsob vyjadřování nebo mluvu Angličanů a Francouzů. Najít adekvátní vyjádření v češtině bylo velmi dobrodružné. Nebylo to ale tak, že bych si překládala, co chci, mělo to určitý vývoj. Dokud jsem dělala pro Světovou literaturu, měla jsem tam stejně smýšlející duši, Marii Zábranovou, se kterou jsme řešily, co bychom mohly z italské literatury přeložit, v podstatě jsme to objevovaly. Když jsem pak začala pracovat pro Odeon, překládala jsem v podstatě jen to, co mi nabídli. Nejvíc si cením překladu Tatarské pouště od Dina Buzzatiho. Vznikl z toho i pěkný film a kniha je dosud v Itálii i po světě uznávaná.

Jak dnes vypadá váš pracovní den. Zdá se, že “jedete naplno”…

V podstatě ano. Za komunistů se říkalo: „pracuji na příliš mnoha stavech“. To byly stachanovské výkony. Tato rčení, podobně  jako „studený odchov telat“, chápe už jen ta moje generace.

Váš pracovní rok lemují filmové festivaly. Měníte svůj festivalový program?

Dřív jsem jezdila hodně i  po menších festivalech. Když jsem začala pracovat pro Karlovy Vary, začaly chodit pozvánky do poroty. Takže jsem byla třeba na festivalu v turecké Antalyi, samozřejmě v chorvatské Pule, kam jsem si v posledních letech jezdila i odpočinout, protože zdejší festival začíná po skončení toho karlovarského. Postupně jsem ale ty menší festivaly odbourala. Cenné zkušenosti jsem nasbírala jako členka poroty vedlejších sekcí v Cannes či Berlíně. Nechala jsem si ještě Locarno a Benátky, v posledních letech jsem jezdila i do Říma. Naposledy jsem tam byla vloni a zjistila jsem, že už to pro náš festival není přínosné.

Jak vaše spolupráce s Karlovarským filmovým festivalem vlastně začala?

Ke Karlovarskému festivalu jsem se dostala tak trochu přes svoje kontakty v zahraničí. V roce 1993 jsem byla získána k práci pro nadaci, která připravovala ročník 1994. Měla jsem novinářské zkušenosti ze zahraničních festivalů, zejména z Cannes, ale i z jiných. Soustavně jsem jezdila třeba na festival v Avellinu, po kterém dnes už pes neštěkne, ale tehdy byl obesílán základními díly české kinematografie 70. a 80. let, reprezentované jmény, která už dnes nikdo nezná. Lepší festival byl v San Remu, kde se uplatnily filmy, které se u nás tehdy nedostaly do distribuce, třeba Panelstory Věry Chytilové.

Dnes už máte v týmu festivalu i nastupující generaci, kterou jste si vychovali. Jak vybíráte filmy pro Karlovy Vary, když jste během roku na festivalech, každý jinde…

Neustále jsme v kontaktu díky mailu. Umělecký ředitel Karel Och se teď vrátil ze Sundance, předtím byl v Los Angeles. V podstatě  jsme i v zahraničí v kontaktu s pražskou kanceláří. S Karlem jezdím do Benátek, sám pak jede do San Sebastianu. Pak jsou festivaly jako Varšava, Busan, Soluň, Lipsko, Gent, některé  specializované na dokument. Tam už jezdí ti mladší z programového oddělení.

Kolik filmů ročně vidíte?

Na to se mě každou chvíli někdo ptá a já to nevím. Jednou jsem to zkusila přibližně spočítat a vyšlo mi číslo kolem pěti set. Dnes se už na filmy nedívám jen na plátně, často dostáváme  odkaz do mailu a pouštíme si filmy na počítači. Když jsem začínala v Karlových Varech, chodily nám filmy jedině na videokazetách a to byla nějaká vzácnost! Teď už se neposílají ani dévédéčka, jen odkazy na internetu.

Dnes už si skoro nikdo nevzpomene, že v 90. letech existoval pražský filmový festival Zlatý golem, který vzal Karlovým Varům na dva roky kategorii A, která patři nejprestižnějším festivalů…

To bylo docela šílené, ale nás to s Jirkou Bartoškou bavilo. Oni měli představu, že to v určité fázi vzdáme a přidáme se k nim. To se ale přepočítali. Vydrželi jsme, i když jsme čelili řadě podrazů. Náš festival to posílilo.

Vloni vznikl film Filmová lázeň, retrospektiva padesáti ročníků filmového festivalu v Karlových Varech. Dozvěděla jste se z něj něco, co jste ještě nevěděla?

Jistě, třeba když jsme natáčeli pana Kachtíka, který byl v 60. letech jednou z hlavních postav Filmexportu a ředitelem festivalu. Věděla jsem, kdo to je, ale teprve teď, když jsme s ním natáčeli rozhovor do filmu, jsme se dověděli některá fakta a bylo vidět,  jak je namyšlený a jak rád mluví o sobě. Hlavně všude zdůrazňuje že nepatřil k STB, ale k vojenské rozvědce.

Jako jedna z mála Čechů a Češek jste důstojnicí francouzského Řádu umění a literatury…

Minulý francouzský velvyslanec, pan Pierre Lévy, si mě oblíbil natolik, že ke stupni „rytíř“ který už jsem měla, prosadil, abych byla jmenována důstojníkem, což je druhý stupeň řádu. Třetí stupeň je commandeur, tedy velitel. Tím byl z Čechů jen Václav Havel.

Jak jste vnímala stáří ve 30, v 50, jak ho vnímáte dnes?

Když jsem byla ve čtvrtém ročníku na vysoké škole, začala jsem chodit do komparzů. O přestávkách, když se tak povídalo, říkaly jsme si se stejně starou kamarádkou: „člověče, co tyhle ženský, těm je aspoň třicet, co k nám lezou,…“ Je to velmi relativní, ale myslím, že ve věku kolem čtyřiceti let člověk dospěje k rozumnějšímu vnímání životních etap. Ve čtyřiceti jsem už rozhodně nepovažovala šedesátileté lidi za nemožné. A samozřejmě čím víc stárnu, tím víc obdivuji lidi, kteří jsou starší než já a dokáží toho víc než já.