Ti, kteří poznali Sinatru zblízka, tvrdili, že byl zázrakem přírody. Vyzařoval až magickou sílu. S ním přicházelo napětí, jiskření, přítomní si ukrádali z jeho nakažlivé energie. Dodával jim sebevědomí, udával tempo. Měl v sobě vnitřní netrpělivost a potřebu, aby věci byly neustále v pohybu. „Musíš život milovat, baby, protože umírání je děsná otrava,“ říkával. Podle dcery Nancy věřil v čistotu, velkorysou, expanzivní hru: „Čím jste otevřenější, tím víc energie nasajete, víc se prohloubí vaše dimenze a získáte pocit, že vyrůstáte, jste najednou silnější a bohatší. On je prostě lepší než ostatní.“

Nebyla sama, kdo Sinatru vzýval. „Má neskutečný talent − je to jako nějaké kouzlo, které bychom si přáli mít všichni,“ uvedl Peter Lawford, kolega z filmu Dannyho jedenáctka. „Je to ten nejcharismatičtější muž, jakého jsem kdy potkala,“ vzpomínala Raquel Welchová. „Je rolls-roycem mezi muži!“ pronesla Marlene Dietrichová.

Narodil se v prosinci 1915 v Hobokenu ve státě New Jersey jako jediné dítě A. M. Sinatry, přistěhovalce ze Sicílie, a Italky N. D. Gavarantové. Během porodu utrpěl poranění levé strany krku, protržení ušního bubínku, poškození boltce i tváře. Jizvy neskrýval.

Ačkoliv neměl odborné předpoklady stát se takovou hvězdou, stal se jí. Vsadil na přirozenost. Věřil jen své intuici. Díky ní měl nad svými výkony naprostou kontrolu.

Otec byl kotlářem u paroplavební společnosti a zároveň profesionálně boxoval. Později si otevřel ve městě vlastní bar − Marty OʼBrien’s Bar and Grill − kde měli i orchestrion. Malého Franka občas někdo z dospělých vyzdvihl, posadil ho na něj a on s nástrojem zpíval. Zpívání se mu zdálo nádherné. Zapamatoval si dobře i ten pocit, když dostal za zpěv prvních pár centů.

Na základní škole chodil do sboru, na střední vystupoval pravidelně s tanečním orchestrem v pátek po basketbalovém zápase. Rodiče si přáli mít ze syna stavebního inženýra, jenže on, ovlivněn jazzovým mágem Bingem Grosbym, se rozhodl pro kariéru zpěváka.

Začal v malých klubech a rozhlasových stanicích v New Jersey. V roce 1939 jej pro svůj velký orchestr získal Harry James, rok nato se přidal k orchestru Tommyho Dorseye. S rostoucí slávou přišly i první filmové role. Jako sólový umělec se na roky smluvně uvázal společnosti Columbia Records. Svoji vlastní společnost Reprice Records si založil na počátku šedesátých let.

Ještě o něco dříve, zkraje padesátek, se začala formovat proslulá „Krysí smečka“, k níž patřil. Neformální skupina navzájem se podporujících umělců. Tehdy se v domě Humphreye Bogarta a jeho ženy Laury Bacallové v Los Angeles scházeli největší flamendři Hollywoodu. Judy Garlandová, Spencer Tracy, restauratér „Princ“, textaři, scénáristé… A mezi nimi i Sinatra. Po jedné čtyři dny trvající pijatice pronesla Bogartova žena památnou větu: „Vy vypadáte jako nějaká mizerná smečka přiotrávených krys.“ Až na Franka! Jako vždy byl čerstvý. Pro cokoli, co dělal, si stanovil přísná a přesná pravidla. Věděl, jak správně pití míchat, aby vydržel – čtyři kostky ledu, na dva prsty whisky, dolít vodou, stejně tak, jak se dokonale oblékat. Kdy smoking, kdy sako, k nim jaká košile, kravata, vůně, jmění ho stály manžetové knoflíky, boty musely být čisté až po podrážky. Svůj styl podtrhl kloboukem. Nikdo neuměl nosit klobouky jako Frank Sinatra − se správně šikmým sklonem.

Brzy se stal lídrem smečky a do swingující party přibyli baviči Dean Martin, Sammy Davis ml., herec Peter Lawford, komik Joey Bishop, za maskota si zvolili Shirley MacLainovou. Pro Franka bylo přátelství zákonem. Kdyby „maličké“ chtěl někdo ublížit, byl schopen ho zabít (věřil na odplatu). Patřila do „smečky“ stejně jako Tony Curtis, Kirk Douglas nebo jeho nejbližší černošský přítel Sam. „Udělám pro tebe cokoli, jsem tvůj kamarád na život a na smrt,“ ujišťoval ho. A to také dělal. Kolegy z Rat Packu přiměl, aby nepodporovali podniky, kde odmítali Sammyho Davise ml. obsloužit. Zasadil se o desegregaci nevadských hotelů a kasin. Pokud bylo třeba, své přátele podpořil i penězi. S Deanem Martinem měli společné kořeny v Itálii, povahově se ale lišili. Dean byl klidný, vyrovnaný, Frank temperamentní, plný vášní. Pobratřili se krví z naříznutých palců.

O Sinatrovi se vědělo, že není rád sám. V noci trpěl úzkostmi. „Jsem vděčný za cokoli, co mi pomůže přežít noc. Ať už je to modlitba, prášky na spaní nebo láhev Jacka Danielse.“ A tak mobilizoval své „vojsko“, které s ním pod jeho velením sedělo, pilo, kouřilo, smálo se s ním. Hosté jeho luxusního bydlení v Palm Springs − Yul Brynner, David Niven, Bogart, scénárista Kurnitz, vydavatel Bennett Cerf, filmový producent Armand Deutsch − hledali zoufale postel, zatímco kapitán upíral ostříží zrak na všechny východy. Když je navečer zval, připomínal jim, ať si nezapomenou vzít sluneční brýle. Spánek považoval za ztrátu času. Zdřímnul si krátce přes den, vstoje, aniž by si zmuchlal puky kalhot.

Foto: Kate Gabrielle, Flickr.com

Za svou výjimečnost draze platil. V magnetickém poli, které ho obklopovalo, se chtěl hřát každý. Muži se snažili napodobit jeho „umění žít“ a ženy – těch bylo mnoho − Sinatru jednoduše zbožňovaly. Přitom na samém počátku měl všechno, co později stále hledal. Rodinu, lásku, pochopení.

S Nancy Barbatovou se poznali jako náctiletí. Vzal si ji ve třiadvaceti. Narodila se Nancy, Frank a Christine. Pro děti zůstal oddaným otcem a Nancy choval v úctě po zbytek života. Rozešli se po jedenácti letech, protože potkal „tu pravou“, Avu Gardnerovou. Trpěl pro ni. Osmiletý vztah ničila zhoubná vzájemná žárlivost. Třetí manželství s o třicet let mladší Miou Farrowovou trvalo dva roky. Počátkem sedmdesátých let potkal bývalou královnu krásy a lasvegaskou tanečnici Barbaru B. Marxovou, s níž zůstal až do své smrti v roce 1998.

Během své kariéry získal Sinatra jedenáct cen Grammy včetně cen za nejlepší album roku za Come Dance With Me (1959), September of My Years (1965) a Strangers in the Night (1966). Opakovaně ho volili čtenáři časopisu Down beat jako zpěváka roku (jmenovali ho jím i kritikové), vyhrával osobnost roku i mužského vokalistu. V roce 1980 byl uveden do Síně slávy big bandů a jazzu, 2001 jej BBC Radio 2 jmenovalo „největším hlasem 20. století“.

Frank Sinatra, Eva Gardner. Foto Wikimedia.

Ačkoliv neměl odborné předpoklady stát se takovou hvězdou, stal se jí. Vsadil na přirozenost. Věřil jen své intuici. Díky ní měl nad svými výkony naprostou kontrolu. Režiséři brzy pochopili, že Sinatra nejlíp pozná, jestli byl dobrý. Točil zásadně na první či druhý záběr. Na natáčení přilétal helikoptérou, odehrál, co měl, a za hodinu byl pryč. V roce 1953 obdržel Oscara za vedlejší roli ve válečném dramatu Odtud až na věčnost. Filmy Frajeři a saze, Muž se zlatou paží, Dannyho jedenáctka, Mandžuský kandidát. Stal se i ikonou v historii kinematografie.

Jméno Franka Sinatry, blízkého přítele J. F. Kennedyho, ponese nejspíš dál stín pochybností ohledně jeho vazeb na mafii. Obvinění odmítal. Přes objemný spis vedený na něj FBI se nikdy neprokázalo, že by za životem umělce stál organizovaný zločin. Jisté je jedno. Málokdo naplňuje význam slova legenda tak jako muž, který „dělal věci po svém“.