Na čem jste byla naposledy v kině?

Jsem členkou České filmové a televizní akademie, musela jsem tak shlédnout všechny české filmy loňského roku kvůli hlasování na Českém lvu. Viděla jsem celou českou produkci, jak hrané filmy, tak dokumenty. Tato povinnost mě blokovala vidět něco jiného, ale teď se chystám na iránský film Rozchod Nadera a Simin.

Kam kráčí česká filmařina?

Tady je obecně na kinematografii málo peněz. Méně než ve srovnatelných zemích v Evropě. Proto se tu točí hlavně malé levné filmy se silným tématem. Zásadně se nedaří velkofilmy, nedaří se reflexe nedávné minulosti, protože – opět – jakákoliv dobovost stojí peníze. Líbil se mi výrok Věry Chytilové na Cenách filmové kritiky: „Dneska režíruje každý a podle toho to vypadá.“ Někdy se divím, co vůbec může vzniknout. Je tu ale silná dokumentaristická linka. Byly doby, kdy se Český lev za dokument neuděloval, argument byl, že jich vzniká málo. Letos máme v nominaci 22 hraných filmů a 17 dokumentů. To je velký nárůst.

Co vás v české produkci zaujalo?

Z filmů to jsou určitě Poupata, z dokumentů doslova miluji Divadlo Svoboda o scénografovi Josefu Svobodovi, který natočil jeho vnuk. Velmi ráda mám také film Alois Nebel, to je můj favorit. Vždycky mě zajímají projekty, které nejdou vyšlapanými cestičkami.

To je vlastní i vašim projektům, jak vlastně vypadá první kontakt s postavami vašich dokumentů?

První chvíle, první dny jsou nejtěžší. Všechno je před vámi, za sebou nemáte nic. Výběr protagonistů se liší podle tématu, ale dost často je to náhoda. Třeba u Manželských etud byla tématem vysoká rozvodovost. Chtěli jsme sledovat život mladých lidí prvních pět let po svatbě. Poprvé jsem se s nimi potkala na matrice, kam si přišli zadat termín svatby. Domluvila jsem s nimi natáčení, ale vůbec nic jsem o nich nevěděla. Teprve pak se rodil vztah, důvěra, je to takové oťukávání. Od začátku je jasné, že to nebude vztah jednorázový, naopak, časem se vytvoří přátelství.

Jak ten výběr probíhá?

Je to často věc intuice. Téma projektu, ze kterého vznikl film René, bylo „mladí delikventi“ a portrétů bylo původně plánováno několik. S Reném jsem se poprvé setkala ve vězení. Zařídil to místní psycholog, který vytipoval dvacet kluků, o kterých řekl, že jsou inteligentní a schopní sebereflexe. Pokračovala jsem se šesti a po pěti letech vzniklo šest filmů. Dál jsem pak ale pokračovala jen s Reném – ten byl nejzajímavější. S ním se pak točilo 20 let. Stejně je to ale jedna velká nejistota.

Přemýšlela jste o tom, jak by se osudy postav vašich dokumentů odvíjely, kdybyste do něj nevstoupila?

Myslím, že třeba osud Katky by byl stejný. Natáčením se absolutně nic nezměnilo. Snad jen to, že se občas setká s reakcemi diváků, kteří ji poznávají na ulici, drží jí palce, zeptají se jí, jestli něco potřebuje a třeba jí koupí cigarety. Osud Reného se malinko změnil v tom, že jsem ho přinutila, aby psal a pomohla mu s vydáním jeho knih. Díky tomu zjistil, že je možné na sebe upoutat pozornost i jinak než jen tím, že je největší grázl v celém kriminále. To byl pro něj zcela nový zážitek. Stal se známým. Doprovázel film o sobě na projekcích, které organizoval Člověk v tísni. Projel celou republiku, absolvoval spoustu debat a seznámil se s lidmi, se kterými by se jinak nesetkal. Byl zvyklý výhradně na lidi s kriminální minulostí, obklopoval se jimi i na svobodě. A teď se bavil s mladými lidmi z občanských sdružení. Úplně nová zkušenost.

Když ještě zůstaneme u postav vaší „trilogie“: Katka – narkomanka, René – kriminálník, Marcela – obyčejná ženská, která měla v životě strašnou smůlu…

Nedá se to brát jako koncipovaná trilogie, kterou s tím záměrem napsal scénárista. Vzniká to náhodně. Společnost Negativ měla před několika lety nápad zkusit dokumenty nasazovat do kin. Všude na světě je tohle nový trend, zároveň je to menšinový žánr, který se spíš než v multiplexech promítá v artových kinech.

Jak se mají hrdinové vašich filmů dnes?

Třeba Marcela bydlí znovu v Praze, pracuje ve Vojenském historickém ústavu v kartotéce a má malý byt, úměrný jejím možnostem. Je v invalidním důchodu, takže pracuje na půl úvazku. Občas potřebuje terapii, depresím však propadá už méně často. Její syn Tomáš se učí na kuchaře-číšníka a praxe mu velmi jde. Jsme průběžně v kontaktu, zavoláme si, občas zajdeme na kafe, naprosto nezávisle na natáčení.

V lednu šel do kin váš nový film Soukromý vesmír, který jste s přestávkami natáčela 37 let…

Ono to trošičku mate. Skoro to pak vypadá, že jsem 37 let nedělala nic jiného. Jsou tam samozřejmě veliké mezery. Před 37 lety to ale začalo. Natočila jsem tehdy svůj první profesionální dokument, měl 15 minut, jmenoval se Zázrak a byl o tom, jak ženu změní mateřství. Byla to moje kamarádka, před kamerou se jí narodil kluk Honza, a mě tehdy napadlo, že by bylo zajímavé sledovat, co bude Honza v životě podnikat. Nesledovali jsme je celých 37 let, ale otec rodiny si celou dobu psal pečlivě deník – ne kvůli nám, ale sám pro sebe. Deník je absolutní časosběr. Pro mě byl vždycky inspirací. Když můj syn Tomáš Soukromý vesmír viděl, říkal, že je to taková reklama na psaní deníku. Deník je úžasný v tom, že na rozdíl od vzpomínek nevíme ve chvíli, kdy ho píšeme, jak to všechno dopadne.

S mým mužem jsme sedm let bydleli v jednom bytě s mými rodiči. Byl to velký byt, rozdělený na dvě poloviny, ale přeci jen s jedním vchodem, takže jsme o sobě věděli. Byla to velká škola tolerance.

Jak jste vnímala věk a stáří ve dvaceti, ve čtyřiceti, jak ho vnímáte teď?

To je zásadní téma, které člověk začne objevovat až časem. Jako dítě jsem byla opečovávána milovanou babičkou, ale stáří jako téma jsem samozřejmě nijak zvlášť nevnímala. Mezi třicítkou a čtyřicítkou o tom ale člověk začne přemýšlet. Dnes se mi zdá, jako by se věk prodlužoval, lidi vypadají v šedesáti mladší než šedesátníci před půl stoletím. Nedá se to ale asi zcela zobecňovat.

Věk vstupoval třeba v Manželských etudách do příběhu skrze soužití více generací, které dnes už není tak obvyklé…

To byl fenomén doby, spousta mladých nemohla bydlet jinak než s rodiči. Byl to i náš případ. S mým mužem jsme sedm let bydleli v jednom bytě s mými rodiči. Byl to velký byt, rozdělený na dvě poloviny, takže to nebyla úplná katastrofa, ale přeci jen to byl jeden byt s jedním vchodem, takže jsme o sobě věděli. Byla to velká škola tolerance.

Maminka vždycky ví, co je pro jejího syna dobré a nevěsta většinou nemá moc šancí splnit její nároky. Není ta tolerance podstatnější v ženské linii?

To je vždy příčina konfliktů. Moje tchýně byla profesorka. I když jsem s ní nikdy nebydlela, při různých setkáních se mi zdálo, že když něco říká, tak přednáší a když se ptá, tak zkouší. Byl to její obvyklý způsob vyjadřování, ale samozřejmě jsem na něj byla citlivá, i když náš vztah byl jinak výborný. Ve společném bytě by to bylo horší. Tohle je ta negativní součást soužití dvou generací, ale když mají každý svůj byt a občas se navštíví, může to být obohacující.

Jak jste se dostala k dokumentu jako k profesi?

V době středoškolských studií mně začal ohromně zajímat film. Jeden kamarád, který studoval na FAMU režii, točil jako školní cvičení dokument o politických vězních. Vyprávěl mi o tom a já v tu chvíli cítila, že dokument je i moje cesta, že bych nemohla dělat hraný film.

Jak přijali rodiče vaše rozhodnutí věnovat se filmařině?

Byli proti, velmi se jim nelíbilo, protože to měli za neseriózní profesi. V průběhu FAMU se s tím smířili, dokument jim přišel zkousnutelnější než hraný film. Dokonce když jsem natočila svůj první dokument Zázrak a v titulcích bylo moje nové jméno, protože jsem se mezitím vdala, rodiče říkali: to je škoda, že tam nebude naše jméno.

Studovat jste začala v roce 1969, nebála jste se nesvobody ve výběru témat?

Člověk nepřemýšlel o tom, že by něco mělo být jinak, byla to realita světa a v ní jsem chtěla dělat zaměstnání, které mě lákalo. Bylo zcela automaticky jasné, že jsou tabuizovaná témata, kterých se nemůžu dotknout, ale ta byla ve všem – v novinařině, v historii, v jakémkoliv oboru, pro který bych se byla rozhodla. To byla realita, do které jsem se už narodila. Moji rodiče byli vždycky proti tomu systému, ale nebyli žádní revolucionáři, prostě se to u nás doma konstatovalo. Táta byl právník a kvůli tomu, že nebyl ve straně, ho vyhodili z Ministerstva. Deset let pak dělal lakýrníka. Bralo se to ale jako součást života, takhle ten život vypadal.

Přesto, první část Manželských etud měla premiéru v roce 1987. Realitu zobrazovala bez příkras. Nebyly s tím problémy?

Diváci to vzali jako obraz reality. Běželo to tehdy v Televizním klubu mladých. V televizi byli lidé, kteří chtěli udělat něco lehce provokativního. Přesto tam byly cenzurní zásahy. V jednom díle si manželé přivezli dítě z porodnice a zrovna běželo mistrovství světa v hokeji. Dítě leželo na posteli, za ním v televizi probíhal hokejový zápas. Dva roky po té jsem to dokončila a dramaturg v televizi chtěl, aby v dokumentu běžela jiná část zápasu. Hráč, který přihrával a kterého komentátor jmenoval, totiž mezitím emigroval. Nevadilo mu, že jsme natočili, jak lidi stojí čtyřhodinovou frontu na vánoční stromky, bojují na OPBH za baterii na teplou vodu, neustále se potýkají s problémy té doby, ale jméno toho hokejisty nesmělo zaznít. Vadila také svatba v kostele.

Od dob, co je na Zemi život, si člověk myslí, že se čas zrychluje a směřujeme do špatných časů. Po tom všem, čím Evropa prošla ve 20. století, jsem ale dneska klidnější.

Za své dokumenty jste získala řadu mezinárodních cen. Co pro vás znamenají?

Výhoda je v tom, že taková cena je něco jako značka, kterou si můžete nalepit do biografie. Velmi dobře to funguje, byť je to vlastně náhoda. Sejde se nějaká porota, která tomu dá hlas a pak to má takový neuvěřitelný efekt. Pro sebe jsem se ale naučila brát tato ocenění s rezervou. Daleko cennější je, když vám někdo řekne zajímavé postřehy nebo když to má význam pro jeho život. I když to si nikam nenalepíte.

A co kritika, diskuze na internetu?

Anonymní divácké diskuze musí brát člověk s velkou rezervou. Nejhorší byly po filmu Katka, kdy mi ze zloby a netolerance některých lidí běhal mráz po zádech. Vyplouvá tam na povrch to špatné, co v nás je. Nedávno jsem četla velmi negativní recenzi na Soukromý vesmír na serveru Aktuálně.cz. Musíte to ale brát. Když něco děláte, vstupujete do veřejného prostoru a musíte být připraven na reakce, které z toho vyplynou. Takže když ze mě někdo v kritice udělá úplného debila, nesmíte se z toho zhroutit, musím o té kritice přemýšlet a jít dál. Takový je život.

Nedávno jste v pořadu 168 hodin jako jedna z osobností popisovala, jaké vlastnosti by měl mít prezident. Je pro vás přímá volba výhrou?

Jsem v tom rozpolcená. Myslím si, že přímá volba vzbudí orgie populismu. Nejsme na takový způsob volby hlavy státu zvyklí. Vždycky jsem měla pocit, že by se prezident měl volit nepřímo, pak mě ale trochu nalomila minulá volba, kde všichni viděli práci lobbistů, jak najednou někdo onemocněl nebo se mu udělalo špatně a vy tušíte, že to není samo sebou. Tohle všechno nepřímou volbu velmi poškozuje. Každý kandidát bude mít své problémy. Pro mě je hrozně důležitá životem prověřená slušnost. To je věc, která zklamat nemůže.

Zdá se, že čas, který je postatou vašich dokumentů, se neustále zrychluje. Kde vidíte strop této akcelerace a návrat k tradičním hodnotám?

Od dob, co je na Zemi život, si člověk myslí, že se čas zrychluje a směřujeme do špatných časů. Po tom všem, čím Evropa prošla ve 20. století, jsem ale dneska klidnější. Když lidi stáli v Osvětimi před krematorii, mohli si oprávněně myslet, že nastává konec civilizovaného světa. Dělala jsem pár filmů, které nesly společný název Paměť 20. století. Byly o lidech, kteří prožili zajímavý osud a setkali se velmi nablízko s historickými událostmi. To, co jsem se od nich dozvěděla, ve mně pořád je a mám pocit, že v porovnání s tím jsme dnes přežraní a nevděční osudu, který nám dal možnost žít v téhle době.

Helena Třeštíková
Narozena 1949 v Praze, režisérka, která se věnuje dokumentárním filmům se zaměřením na mezilidské vztahy a sociální problémy. V roce 2007 byla krátce ministryní kultury České republiky v druhé Topolánkově vládě, funkci dobrovolně opustila. FAMU absolvovala v roce 1975, kdy dokončila svůj první dokument věnovaný těhotenství a narození dítěte Zázrak. Během natáčení absolventského filmu se seznámila se svým budoucím manželem, architektem Michaelem Třeštíkem. Má dvě děti, Tomáše a Hanu. Je autorkou řady dokumentárních projektů, např. Manželské etudy, Ženy na přelomu tisíciletí, Deset let v životě mladého muže, Marcela, René, Katka, v lednu šel do kin nový film Soukromý vesmír. Za Film Marcela získala cenu za nejlepší evropský dokument na mezinárodním festivalu v Seville (2007), Za film René v 2008 cenu Evropské filmové akademie Prix Arte 2008 v kategorii dokument.

V informační době, která doslova přetéká vesměs negativními informacemi…

Informace nás samozřejmě negativně ovlivňují. Novinářská poučka jasně říká „dobrá zpráva, žádná zpráva“. Kdykoliv jsem své tetě řekla, že někam letím, měla pocit, že to nemůže dobře dopadnout. Z médií měla informace o všech těch leteckých katastrofách. Říkala jsem jí, že kdyby v televizi každý den vysílali, že na celém světě vzlétlo dva tisíce letadel a šťastně přistály v místě určení, určitě by měla lepší pocit. Je na každém, aby si dokázal informace přebrat a orientovat se v nich.

Ještě k inspiraci: který z letos nominovaných dokumentů na Českého lva je vám nejblíže? Třeba až tak, že byste se do toho tématu sama pustila?

Divadlo Svoboda, to je nejblíže mému dokumentaristickému cítění. Vše pro dobro světa a Nošovic je takový aktivistický film, výborně udělaný, ale má cesta vede jinudy. Pod sluncem tma – to je skvělý film z Afriky. Tam bych točit nikdy nejela, protože já jsem kronikář tohohle našeho prostoru. Jako filmaře mě témata ze zahraničí nezajímají, jako divák se na ně ráda podívám.

Kdybyste žila jinde, tak byste netočila?

Kdybych byla třeba manželka diplomata a byla nucena žít vždy pár let jinde? Nevím, jestli by mě to nějak nedonutilo. V roce 1968, v době sovětské invaze, jsem se s rodiči ocitla ve Švýcarsku. Oni tam chtěli zůstat, já byla velmi proti a snášela všechny možné argumenty pro návrat. Říkala jsem si, že jsem tady odsud a nepůjdu někam jinam jenom proto, že je tam momentálně líp. Ve stejném roce jsem se rozhodla i pro dokument. Dvě zásadní životní rozhodnutí. Ani jednoho jsem nikdy nelitovala.