Jaká byla vaše cesta k filmu?

Myslím, že nemám jeden konkrétní film či zážitek, který by mě ovlivnil natolik, že by určil moji další profesní dráhu. Některé filmy jsem měl ale v mládí hodně rád – například Jeřábi táhnou. V 60. letech jsem studoval hraný film na FAMU u Karla Kachyni. V letech 1967-68 na vojně v Armádním filmu – v těch osvícených a (relativně) svobodných letech – jsem natočil několik dokumentárních filmů a objevil tak kouzlo a sílu dokumentu a jeho odlišnost od sebelepších příběhů vymyšlených, hraných a inscenovaných.

V čem spočívá síla dokumentu, která vás tolik oslovila?

Struktura skutečnosti je ze své podstaty nenapodobitelná. Dokumentární záznam z nás činí svědky a účastníky skutečností, které nejsou přímou součástí našich životů, avšak jsou stejně skutečné jako naše životy. Jsme svědky sice němými a bez možnosti zasahovat, ale zato s větším vhledem a v časovém odstupu, o kterém skuteční účastníci dokumentárního příběhu neměli, když byli před kamerou, ani tušení. V tom je síla dokumentárního záznamu, ale zdaleka ne všechny dokumenty s ní opravdu pracují.

Jak nacházíte témata svých filmů?

Zajímají mě mezní životní situace, často právě ty, na které člověk nerad myslí, které vytěsňuje. Víte, že se často říká zapomněl na to, jako na smrt!. Myslím si, že forma dokumentárního filmu je ideální způsob, jak toto vytěsnění překonat a jak si na skutečných osudech druhých lidí prožít to, co se týká i nás.

Kdyby nějaký jiný režisér, scénárista či kameraman chtěl natáčet vás, dokázal byste se mu otevřít tak, jak to dělají lidé před vaším objektivem?

Tak to tedy opravdu nevím! Musel bych k němu mít zatracenou důvěru – a když vidím, jak povrchně a účelově se někdy zachází s natočeným materiálem, tak nevím! Já se to snažím nedělat, ale i mně se stalo, že jsem výsledným filmem rozladil některé vystupující osoby – třebas tím, že jsem použil jen malou část z celého vyprávění – to je bohužel nezbytnost – film musí zobecňovat. Je to tedy vždy otázka důvěry – vydat se někomu na pospas.

Ocitl jste se někdy před vlastní kamerou?

V Hledání moudrosti stáří, když mě stoletá paní Rozsypalová v záběru oslovila úvahou, co to s tou svou kamerou vlastně hledám, uvědomil jsem si, že jsem součást filmu a natočil jsem odpovědi na některé otázky, i v závěru sám sebe v zrcadle.

Co vám váš odraz prozradil? Změnil se váš pohled na život od natáčení prvních dokumentů v 90. letech?

Pohled na život se mění tím, jak člověk žije a stárne – a má-li to štěstí, že i jeho práce je reflexí toho, s čím se setkává (což je můj případ), pak je to velký dar. O stáří přemýšlím tím, jak stárnu – a snažím se být v určitém předstihu, pokud je to ovšem možné. Skutečnost však vždycky něčím překvapí!

Připadáte si moudřejší než třeba před patnácti lety? A co je vlastně moudrost?

Připadám. Včetně toho známého paradoxu, že mnohé se člověk dozvídá později, než to potřeboval vědět. Definic se bojím. Co je definitivní, je dokonané – tedy mrtvé. Možná, že k moudrosti také patří věci nedefinovat. Přijímat je v jejich proměně a nahlížet z různých stran a v různých kontextech.

Jak byste popsal vztah současné společnosti ke stáří a stárnutí?

Časté fráze o tom, jak se společnost žene za mládím a výkonností, jsou samozřejmě pravdivé, ale jde spíš o to, kudy vede cesta ke změně. Svět se řítí do velké krize, ekologické, energetické, ekonomické, etnické (proč asi všechny začínají na e?) a patří k ní i stárnutí populace v celé severozápadní civilizaci, ale – včas a do hloubky reflektovaná krize je i šancí. Takže my staří budeme zřejmě hrát v nadcházejících proměnách světa větší roli, než kdykoliv v minulosti. Jakou? To je otevřené.

Na Masarykově univerzitě vedete seminář nelineárního myšlení. Co je jeho obsahem?  

Těžko to říct zjednodušeně, neboť ono je to právě proti zjednodušování. Vycházím z časté a oblíbené snahy vnímat skutečnost jako polarizovanou (Buď je to tak, nebo naopak!), a lineárně kauzální (Toto je proto, že tomu předcházelo ono!). Tím vytváříme poměrně srozumitelný a často i funkční obraz skutečnosti. Co se do něj nevejde, to násilím přizpůsobíme, zdeformujeme – anebo nevidíme, máme slepou skvrnu.

Tomáš Škrdlant
Režisér, scénárista a kameraman, vystudoval filmovou režii na FAMU, za komunistického režimu natáčel dokumentární filmy pro televizi z oblasti sportu a motorismu, kde bylo snazší nacházet problémová témata, bez přímého politického kontextu. Od roku 1990 natočil přes 50 autorských dokumentů, převážně s ekologickou, psychologickou a sociologickou tematikou. Vydal knížku Demokracie přírody (1996) a společně se Zdenkem Neubauerem knihu Skrytá pravda země (2005). Jeho zatím poslední film Co jsme my, budete i vy, s podtitulem Třetí věk v třetím tisíciletí (28 min., 2007) se zabývá diskriminací spojenou s věkem.

Kde se takové “lineární” myšlení v praxi projevuje?

Dobrým příkladem je současná symptomatická medicína: ve většině případů považuje za zdravotní potíže to, co jsou ve skutečnosti pouhé projevy nějaké hlubší, systémové patologie. Vyrostlo-li něco, co překáží, tedy to uřízneme. Máme-li zvýšenou teplotu, zvýšený tlak, tedy ho snížíme. Atd, atd. Často to samozřejmě funguje – a je-li to z opravdové momentální nemožnosti nahlédnout hlubší příčiny, je to v pořádku – ale ten přístup se stal obecným. Je to důsledek technicistního, průmyslově revolučního vývoje našeho poznávání: skutečnost je stroj, který můžeme beze zbytku pochopit a účelově přizpůsobit. Stačí vědět, které kolečko do kterého zapadá. Na seminářích zkoušíme zkoumat i jiné alternativy.

V dokumentu o Hledání dobré smrti hovořil Václav Bělohradský o důvodu k životu. Co by bylo tím Vaším důvodem, myslíte si, že důvod k životu je totéž, co smysl života?

Důvodem k životu je to, že jsem se narodil. Proč odmítat něco, dokud to nezkusím. A smysl? To je zcela subjektivní kategorie a platí jen v nějakém určitém rámci, v nějakých vztazích. Nikoliv sám o sobě. Takže by se možná, s určitým metaforickým zjednodušením, dalo říct, že smyslem je vztah, vztahování se, vzájemnost, síťové propojování.

Točíte dokumenty, píšete knihy, učíte …Jaké máte plány do budoucna?

Určitě nikoho nic neučím! Učí se každý sám, já občas tím, co dělám, nabízím impulsy – a sám se tím učím. Někdy se myslím naučím víc, než ti diváci a studenti a čtenáři.

Blíží se Vánoce, co myslíte, že by byl nejlepší dárek, který by si mohla dát civilizace pod stromeček?

Ty podstatné dary nejsou hmotné – a každé obdarování je vždycky vzájemné. Možná, že pochopení tohoto bychom měli všichni dávat i dostávat.