Bohumil Hrabal

Narodí se v Židenicích u Brna jako nemanželský syn Marie Kilianové. Po matčině svatbě s Františkem Hrabalem a po kratším pobytu v Polné, přesídlí rodina do Nymburku, otčím je zde nejprve správcem a posléze ředitelem pivovaru. V roce 1924 se k nim na dlouhá léta přistěhuje otcův bratr Josef – Pepin. Strýcovo nakažlivé pábení – příběhy nečekaných zvratů, obrazů a podivuhodných rozuzlení poznamená celou Hrabalovu tvorbu, nejvíce Taneční hodiny pro starší a pokročilé (1964). Pábitel se totiž nikdy nespokojí s pouhou skutečností, podle svých představ a potřeb ji přibarvuje, vylepšuje.

V Nymburku vychodí obecnou školu, absolvuje státní reálku. Na Karlově Univerzitě studuje práva, navštěvuje ale i přednášky z dějin literatury, umění a filozofie. Ve stejném čase potká celoživotního přítele, nymburského rodáka, hudebníka a básníka Karla Marysku. Po uzavření vysokých škol vystřídá řadu zaměstnání (písař na notářství, skladník, traťový dělník, výpravčí), všechna se promítnout do jeho tvorby, v roce 1946 dostuduje práva, ale právnickou práci zamítá, vrhá se do života. Je pojišťovacím agentem, obchodním cestujícím s drogistickým zbožím a hračkami, v červnu 1949 nastoupí na brigádu do kladenských Spojených oceláren, po těžkém úrazu (červenec 1952) a po více než roční léčbě se do Kladna vrací. Později pracuje jako balič starého papíru, kulisák a příležitostný statista, od roku 1963 se živí psaním.

S Vladimírem Boudníkem sice jezdí do Kladna stejným spojem, ale spojí je až náhoda – nehoda autobusu.  „Seděli jsme na škarpě, jo,“ říká Hrabal v roce 1989 na Stanfordské univerzitě, „šofér spravoval, vyměňoval pneumatiku a my jsme si sedli s Vladimírem vedle sebe. No tak jsme se seznámili, on neměl kde bydlet, on bydlel někde na půdě, jo, no tak jsem ho pozval, že vedle mně v tý Libni, jak jsem se odstřihl od toho pivovaru, že tam je volná místnost, no tak aby si jí pronajal, no a tak jsme vlastně vedle sebe žili…“

Autentické přepisy hovorů Bohumila Hrabala z cesty po USA vydal v roce 1989 Václav Kadlec (1951) jako 74. svazek edice Pražská imaginace. Texty Bohumila Hrabala existují často v mnoha variantách, ale Václav Kadlec usiloval o vydávání syrových verzí, tzv. textů z první ruky.

Vladimír Boudník

Po studiu na Státní grafické škole v Praze pracoval jako propagační grafik v národním podniku Kovoslužba, později jako nástrojař a dílenský rýsovač v Aero Vysočany. V roce 1949 se seznámil se surrealisty kolem Karla Teigeho, surrealismus se stal základem jeho tvorby. Koncem 40. let začal rozvíjet vlastní umělecký směr – explosionalismus, redakcím novin a časopisů, kulturním institucím i významným osobnostem posílal umělecké manifesty. Nový směr byl pro něho především duchovní záležitostí, cílem proměnit život každého jedince. V prasklinách a skvrnách na opadaných zdech ukazoval kolemjdoucím předměty, zvířata a podobizny, spatřené tvary pro větší názornost dokresloval.

15. dubna 1950 píše dr. Martonové: „Kreslil jsem v ulicích, lidé jsou poměrně klidní. Obdivuhodná je obrazotvornost dětí kolem 9 až 12 let. Akce byly nevýrazné. Jedině na Jungmannově náměstí jsme připoutali pozornost asi 100 až 120 lidí najednou.“

Boudníkovy demonstrace, předchůdkyně pozdějších happeningů, ve své době velkou pozornost nevzbudily, uznání přišlo až na přelomu 50. a 60. let. Od roku 1958 samostatně vystavuje, dál experimentuje s různými materiály, objevuje možnosti monotypu. Zabývá se aktivní grafikou, kovové matrice probíjí, vrtá, řeže, vytrhává, leptá, propaluje autogenem. Lisuje do nich úlomky součástek, špony, šroubky, hřebíky, ústřižky plechu, sní o vylisovaní a vytištění celé továrny. V prosinci 1968 se zasebevraždí.

Boudníkův nekompromisní život, víra v moc v umění inspirovaly Bohumila Hrabala k sepsání několika textů. Povídku Automat svět zfilmovala v roce 1966 Věra Chytilová, Vladimír Boudník v ní hraje sám sebe.

Na Hrázi Věčnosti

Bohumil Hrabal žil a pracoval V ulici Na hrázi až do začátku 70. let, dům č.p. 24 na libeňské periferii se brzy stal místem setkávání svobodomyslných umělců a bohémských přátel. Demolici budovy v roce 1988 zvěčnil Boudníkův přítel a „dvorní fotograf“ Ladislav Michálek (1937).

Originální rukopis nejznámějšího Hrabalova textu o Vladimíru Boudníkovi se nezachoval, strojopisové vydání Něžného barbara doprovází monotyp Oldřicha Hamery, portrétní fotografie Vladimíra Boudníka, tři reprodukce jeho grafik.

„A tak jsme na sebe ten čas s Vladimírem křičívali, stojíce každý na prahu svého pokoje, jeden druhého jsme polívali kbelíkem pomejí, lískali jsme jeden druhého po tváři játry a střevy, které jsme jeden druhému vyrvali, hulákali jsme na sebe nejen za zaprásknutými dveřmi dál skrz zdi, ale i přes bloky baráků, ze Žižkova do Libně a nazpátek, aniž jsme věděli, že jeden jsme šli čehý a druhý hot. Ten čas Vladimírek raději schovával moji sekyrku a já jsem raději zamykal jeho kuchyňský nůž.“

Pražská imaginace

Původně samizdatovou edici, legalizovanou po roce 1989 coby nezávislé vydavatelství, založil v Praze v roce 1985 matematik a programátor Václav Kadlec (1951). Jako vedoucí odboru techniky řízení v podniku Kovohutě, využíval místní kopírku, redakce i sklady sídlily v pražském bytě. Do roku 1990 vydal 100 samizdatů, soupis je uvedený v občasníku Společnosti přátel Bohumila Hrbala, v Hanťa Pressu ččíslo 5. Grafickou podobu tisků zajišťovali grafik Oldřich Hamera a tiskař Vladimír Schmiedt. Výjimečné jsou plátěné vazby knihaře Oldřicha Pinkase. Po osobním setkání s Bohumilem Hrabalem (Kersko 1986) začal Václav Kadlec vydávat dosud nepublikované a prvotní verze známých textů, většina Hrabalových raných i novějších prací vyšla poprvé v Pražské imaginaci, z celkového počtu 366 vydaných svazků je zhruba třetina věnovaná Bohumilu Hrabalovi.  Zájem o spisovatelovo dílo se brzy logicky rozšířil na okruh libeňských přátel. Kromě sebraných spisů Bohumila Hrabala (19 svazků) vyšla souborná díla Egona Bondyho (9 svazků), Ivo Vodseďálka (5 svazků), Karla Maryska (12 svazků) a výběr z literární pozůstalosti a korespondence Vladimíra Boudníka. Koncem osmdesátých let vznikla tradice okamžitého vydávání čerstvě dokončených Dopisů Dubence (americká slavistka April Clifford). V letech 2000-2005 Pražská imaginace ještě vydala monumentální dvaceti svazkovou Encyklopedii Jiřího Suchého.

Archiv výtvarného umění

Archiv výtvarného umění vznikl před třiceti lety jako součást činnosti soukromé Galerie H v Kostelci nad Černými lesy. Dnes je zřejmě jednou z největších sbírek dokumentů o současném – především českém a slovenském – výtvarném umění. Stejnojmenné občanské sdružení se ustanovilo před deseti lety, od začátku vyvíjí a plní vlastní informační systém abART. abART je relační databáze založená na atomizaci vkládaných dat (rozložení na dále nedělitelné jednotky) a na jejich vzájemném propojení. abART je – stejně jako vlastní archiv – nevýběrový a všestranně (časově, územně a oborově) otevřený; volně přístupný na adrese artarchiv.cz/abart. Denně se aktualizuje.

Archiv částečně sídlí – coby odborná knihovna – v Centru současného umění DOX v Praze Holešovicích, v přilehlém prostoru Malé věže pořádá výstavy. Expozice Pražské imaginace bude otevřená od 6. března a do 20. dubna. A protože se knihy těžko vystavují, doplní je grafiky Vladimíra Boudníka, Josef Hampla, Oldřicha Hamery a fotografie Ladislava Michálka.