Jakkoliv je nehmotná, hudba je a bude pevnou součástí našich životů. Za posledních sto let získala několik fyzických podob, s nimiž se identifikovala ta která generace. Dokonce tak, že to mohlo vyjadřovat mezigenerační konflikt: „Nikdo normální už muziku z desek neposlouchá, tati.“ Za tati si dosaďte libovolně sami: mami, babi, dědo, brácho… Za desky pro změnu rádia, gramofony, kazeťáky, walkmany či discmany, CD přehrávače, empétrojky, singly, elpíčka, kazety, cédečka… Jakkoliv se hudba nejmladším generacím odhmotňuje – rozuměj digitalizuje ve virtuálním prostoru internetu – stále je dost těch, kteří si ji bez onoho pomyslného zhmotnění nedokážou užít.

Osvobozený trh po pádu železné opony se zdál být garantem naplnění nejširších komerčních tužeb. Včetně těch hudebních. Od začátku však férový vstup hudebních nosičů do českých obchodů kazilo několik drobností. Bylo jimi půjčování CD a špatná distribuce v důsledku nedostatečného nebo žádného zastoupení zahraničních gramofirem. První vyřešil zákon, druhé trh. Na běžné hudební prodejny už se ale tak trochu od začátku pohlíželo jako na něco překonaného. Soukromníci, kteří se s nadšením vydali touto cestou, museli zákazníky přesvědčovat i jinou přidanou hodnotou – rozšířeným sortimentem. Prodej elpíček, CD a kazet logicky doplnil žádaný hudební merchandise, stylová móda subkultur, předprodej vstupenek a hudební tiskoviny. Některé obchody už od začátku nestavěly jen na jednoprofilovém zboží, kdy nejčastěji knižní produkce vyvažovala tu hudební. Když už všechno jakž takž fungovalo, přišlo na přelomu milénia ilegální sdílení a stahování hudby přes internet. Následný propad, a to především domácího malého trhu, se odrazil v nesmyslně vysokých cenách nosičů, pamatujete se?

I navzdory černočerné realitě napočítáme na území hlavního města více než deset prodejen s gramodeskami.

A propad samozřejmě pokračoval vesele dál. Dominující formát CD začali zákazníci považovat za překonaný. Majitel hudebního obchodu se musel začít spoléhat především na předvánoční nákupní šílenství a příjmy z doplňkového sortimentu, které ale nemohly být dlouhodobě spásonosné. Nebyly. Ani když šlo o vlastní internetový e-shop. Hudební prodejny se začaly vytrácet z map českých měst. Provozovat úspěšně obchod s hudebními nosiči neumí v současných Čechách nikdo. Za úspěch se totiž považuje základní ekonomické přežití. Toho ale nedosáhnete dokonce ani v široce rozevřené náruči mainstreamu. V Bontonlandu by vám o tom rádi vyprávěli, ale už nemají jaksi kde. Ale ani ten nejzákladnější předpoklad, tedy skutečné hudební fandovství, neuživil po letitém přežívání takové legendární obchody s oddanou klientelou, jako byly například Black Point Music v Praze nebo brněnští Indies.

Na provozování hudební prodejny musí být ale něco kouzelného. I navzdory černočerné realitě aktuálně podpořené ještě černějším covidovým scénářem napočítáme na území hlavního města více než deset prodejen s gramodeskami. Každá bojuje o přežití jinak, ale jedno mají společné – pouze jako kamenná prodejna se neuživí žádná, a tak provozují vlastní e-shop. Některé se nabídkou přiklánějí k mainstreamu (Musicland, Musicpoint nebo hudební oddělení v knižním řetězci Luxor), jiné se výrazněji žánrově vyhrazují (Maximum Underground, Radost, Rekomando, Gram). Další hledají recept přes oživenou vinylovou vlnu ve spojení novinek, a především levnějšího bazarového zboží (Garage Store či Gramodesky Letná), anebo doplňují prodej audio techniky (Phono.cz). Všem zoufale chybí kvůli pandemii dosud vzácný zahraniční turista, který na rozdíl od tuzemského pořád nežehrá na nedostatečný příjem. A hlavně komunisty přervaná kulturní historie v minulém půlstoletí nemohla v českém rybníčku vychovat dostatečné množství zákazníků posedlých hudbou, ať už zaryté fanoušky sběratele, anebo jen módní trendaře.

Takže, bude líp? Letos za první půlrok hlásí ze Spojených států nárůst prodeje vinylových desek oproti stejnému období vloni o – pozor, raději se držte – celých 108 procent! Bude líp – musí být. Vždyť už teď zase víte, kde, alespoň v Praze, nakupovat hudbu.