Hudební kompozice s využitím zvukových nahrávek není oblastí nijak novou. Magnetofonové pásky pronikly na koncertní pódia na konci 50. let a od té doby se konkrétní zvuky, neboli takzvané „terénní nahrávky“, staly pevnou součástí hudebního instrumentáře. Jonáš Gruska, slovenský hudebník, konstruktér nahrávacích zařízení, zakladatel hudebního vydavatelství LOM, v současnosti patří k nejzajímavějším středoevropským hudebníkům zvukově-experimentální scény. Jeho nahrávky obsahují širokou paletu zvuků od větru a cikád až po zvuky klimatizace.

Existuje řada důvodů, proč by hudebník mohl dát přednost zvukovým nahrávkám před běžnými způsoby skládání. Pro Jonáše jde především o osvobození se od předvídatelných hudebních postupů, hledání neočekávaných momentů a složitých nebo těžko popsatelných pravidel. „Nahrávání zvuků chápu jako náhodné koncertní záznamy, představme si, že vítr je hudebník a plot je jeho nástroj. Mým vstupem je pak nahrávání toho správného momentu správným způsobem ve správný čas. To je namísto psaní not.“ Jaký konkrétní zvuk je ale tím zajímavým?

„Mnoho zvuků se dá najít čistým experimentováním, ale dá se hledat i velmi konkrétní zvukový obraz – například jsem jednou nahrával míchání fazolí v litinovém hrnci, protože jsem toužil po tlumeném klapání a třesení ve zvukově netradičním médiu – ve vodě. Obecně ale zvuky posuzuji podle unikátnosti, barevnosti nebo harmonické kvality. Příkladem takového zvuku je třeba unikající horký vzduch z termosky – zní jako tón podobný lidskému hlasu a má i vlastní melodii.“

V našich končinách je stále složitější najít alespoň patnáct minut souvislého, lidmi nerušeného ticha

Inspirace konkrétními zvuky samozřejmě není v hudbě zcela nová, řada skladatelů se pokoušela zachytit zpěv ptáků či jiné zvuky přírody. Nové jsou ale způsoby, jakými můžeme okolní svět poslouchat. Existuje široká škála specializovaných mikrofonů, kterými se dá zachytit nejen zvuk z prostředí, ale i z vody či z různých materiálů. Jonáš Gruska používá navíc mikrofon vlastní konstrukce s názvem Elektrosluch, který zachycuje elektromagnetické zvukové pole, tedy zvuky běžným uchem neslyšitelné. „Kolem roku 2010 jsem zjistil, že existuje celá hudební scéna věnující se elektromagnetickým polím jako zdrojům nevšedních zvuků. Inspirovaný tímto světem jsem začal nejdřív experimentovat s kazetovým magnetofonem a pak vzniklo zařízení, do kterého stačí připojit sluchátka a poslouchat, co se děje kolem nás v elektromagnetickém spektru. Mám rád zvuky, které maximálně využívají technické vybavení a zároveň zaznamenávají zvláštní perspektivu nebo jedinečnost situace.“

I v hudbě existují různé způsoby, jak záznamy zvuků chápat – je rozdíl, jde-li o netradiční zvuky, které nějak kompozici dotváří, nebo o autentické záznamy. Takzvané dokumentární nahrávání je vlastně obdobou dokumentární fotografie. Zachycení zvukových atmosfér, jako svého druhu hudebních miniatur, lze praktikovat ve všech myslitelných prostředích, ve městech i v přírodě. Podle Jonášových slov je však stále větším problémem zvukové znečištění způsobené lidmi: „V našich končinách je stále složitější najít alespoň patnáct minut souvislého, lidmi nerušeného ticha, už jen kvůli letecké dopravě.“

Autor je audiovizuální umělec a pedagog FAMU