Už před desítkami let se Robert Křesťan „vyprostil z přesvědčení, že bluegrass je jediná správná životní filozofie“. Nejde jen o to, že to vyznává hned v úvodu nového alba Díl první a že si za tím stojí i jeho skupina Druhá tráva. Tentokrát je to slyšet z každého tónu, počínaje výběrem písniček. Tom Waits, Sting, Tom Petty, Kris Kristofferson, Peter Rowan, Nine Inch Nails, Flatt And Scruggs; jsou-li nějaké jasné spojnice mezi těmito inspiracemi, pak především hlas, texty (všechny!) a přednes Roberta Křesťana a producentský styl Angličana Eddieho Stevense, mimochodem uměleckého i životního partnera Slovenky Jany Kirschner. Mezi tímto neoddiskutovatelně elektrickým stylem a zvukem předchozího, devět let starého studiového alba Druhé trávy je veliký rozdíl. Kdyby ale byl za hranicí mé estetické vstřícnosti, určitě bych vám Díl první nenabízel. Lákám vás tím pochopitelně na Díl druhý, zatím pozdržený onemocněním covid-19 v Česku i jinde. I tak díky Dílu prvnímu s nadějí a vírou očekávám – snad už začátkem příštího roku – pokračování tvořivé cesty jednoho z nejoblíbenějších domácích zpěváků, skladatelů i textařů mého hudebního života.

Jako je Robert Křesťan (vedle Michala Prokopa) pro mě nejpřesvědčivějším českým zpěvákem, ze slovenských ovládá můj soukromý žebříček bez konkurence nepřetržitých pětapadesát roků Pavol Hammel. Někdy se neslyšíme, ba ani nevidíme třeba několik let. Stačí ale zaslechnout s ním jedinou, třeba zcela neznámou písničku a je vymalováno. Vysvětlit si to neumím, na Slovensku přece je tolik pěkných hlasů. Nejsem sám, kdo si myslí, že Hammel vytvořil pro zpívanou slovenštinu swing, folk, rock, folkrock, vlastně skoro všechno. I kdyby mi ale jiní odborníci říkali, že to přeháním, setrval bych na svém přehánění. Vlastně to rozumně ani neumím vysvětlit. Tak se mi to prostě stalo. Ke všemu mám to štěstí, že Hammel je pracovitý jako bobr a výjimkami nejsou ani záchvaty takové pracovitosti, kdy vydá každým rokem nové album. Tuto dobu s ním žijeme zrovna teď. Jeho letošní nové album Srdce bez anjela skladatelsky obstaral až na jednu spolupráci s Františkem Griglákem samojediný. Po celou svou kariéru si Hammel vybíral vynikající textaře, pokud si text nenapsal sám. I na novém albu třikrát využil jak starou gardu Kamila Peteraje, tak Borise Filana, a dvakrát relativně novou krev − Vlada Slivku. Zejména vyniká novinka Víno, spev a ženy. Ze dvou hostujících zpěvaček je pro mě událostí evropsky proslulá operní sopranistka, někdejší mezzosopranistka Linda Ballová ve skladbě Večné svetlo. Jako stepařka i třikrát jako zpěvačka se uvedla Sisa Michalidesová. Na Slovensku se posluchač populární hudby opravdu nenudí.

„Jsem písničkář, poutník, milovník krajin a jejich příběhů. Svůj žánr jsem si nazval landscape folk,“ říká o sobě Petr Linhart. „Nahrál jsem pět alb, nejnověji Nezvěstní, dále Milostné vzpomínky na č. p. 8, Rozhledna, Autobus do Podbořan a Sudéta byla nominována na žánrovou cenu Anděl. Vystupuji sólově nebo v duu s kytaristou Josefem Štěpánkem. Jsem členem volného sdružení Osamělí písničkáři.“ Ono volné sdružení skrývá ve své „volnosti“ nebezpečí jakési nevázanosti: kdo přijde, tak si zazpívá, ať je lepší, nebo horší. Rozdíly v kvalitě se někdy dost stírají. Můžu se mýlit, ale Linharta považuju mezi volnými za skvost. Tím myslím i jeho doprovod. Zvláště kytaristu Josefa Štěpánka a baskytaristu Jana Lstibůrka. Ale kdo se na ně jen tak zničehonic vydá na Břevnov ke Kaštanu? S novým albem si vyhráli po všech stránkách. Mně na první pohled vyrazila dech grafická úprava. Vyznat se v ní dá práci, v tom je typický rukopis Pavla Büchlera, pražského kumštýře žijícího v Anglii. Znám ho bezmála padesát let, a tak těžko popřu, že mu osobně fandím. Kéž by tentokrát Büchlerova grafika zvýraznila takovou kvalitu, za jakou považuju Linhartovy písničky.

Skoro tak dlouho jako Linhartovy písničky znám ty od Michala Jablkoně Němce. Jenomže mnohem podrobněji. Skoro čtvrt století jsme si navzájem koukali do oken. Michal je talent nad talenty. Nejen proto, že dostal jednu z nejprestižnějších cen, Vokalízu. A to ještě v dobách, kde v porotě měl hlavní slovo Lubomír Dorůžka. Michalovi nikdy nestačilo, čeho právě dosáhl. Není divu, že byl pokaždé ve skupině nejpracovitější. Ať už se jmenovala Jablkoň, nebo to byly její nejrůznější odnože. Zákonitě muselo konečně dojít k tomu, že vznikla i jiná skupina s novým jménem a jiným obsazením, Krajina Ró. Její albová prvotina se jmenuje Hotel Blázen. V obsazení, mezi skladateli i textaři se k mé nemalé a jistě i sentimentální radosti objevují potomci zakladatele zvěčnělého zakladatele Čechomoru, Jiřího Břenka. Při té příležitosti mě napadlo, že ti dva, Němec a Břenek, se měli v životě setkat vícekrát − povahově by k sobě patřili. Mimochodem ten text: „Hotel Blázen všechno řeší / Podobá se lázním / Hotel Blázen už se těší / Až se zase zblázním“. Hned mě napadlo, že to napsal Michal Němec. Ne úplně. On a Anna Břenková.

V Americe jsem byl třikrát, hlavně ve Washingtonu, ale bohužel nikdy ne v San Francisku ani v Texasu. To přijde hudebnímu kritikovi líto. Takže i ty nejlepší a nejtypičtější současné texaské muzikanty znám sotva z rychlíku. Zaplať Pánbůh za Ruthie Foster Big Band a její nové album Live At The Paramount. Soudě dle toho jediného, které dosud znám, je ta dáma dokonalá tříoktávová zpěvačka, nadprůměrná skladatelka a veleschopná vedoucí své kapely z Austinu. Na tom jejich koncertu bych si pochutnal. Ví, co na lidi zabírá: gospel, blues, soul, country, vlastně cokoli. V Ring of Fire se na vlně Johnnyho Cashe cítí stejně doma, jako když scatuje Mackieho Messera. Jako kdysi Ella Fitzgeraldová. Mezi patnácti instrumentalisty a třemi doprovodnými hlasy se její mohutný orgán výborně vyjímá. Není to pouhý řemeslný výkon, zejména směs dechů ve stylu Stax/Volt člověku dráždivě připomene staré dobré časy zpěváků Otise Reddinga a Wilsona Picketta. Máte-li chuť na swing, je tu Fly Me to the Moon. Jen tu starobylou nádheru sálu postaveného před sto pěti lety, tu si musíme jenom nechat zdát.