Foto © Foto Jan Bartoš

Ilja Hurník – Hudba v genech

Hudební skladatel Ilja Hurník je vpravdě renesanční člověk: hudbu skládá, dramatizuje, své znalosti léta předával žákům jako pedagog. Navíc píše: za posledních šest let vydal vždy po jednom notýsku svých krátkých povídek, ve kterých se po nezvalovsku mazlí s češtinou. Rozhovor s ním připravil jeho syn Lukáš, rovněž hudební skladatel a šéfredaktor rozhlasové stanice Vltava.

Když jsme na redakční radě hovořili o rozhovoru s hudebním skladatelem a spisovatelem Iljou Hurníkem, zazněl návrh, aby ho vedl jeho syn Lukáš – rovněž hudební skladatel a zároveň šéfredaktor rozhlasové stanice Vltava. Oslovili jsme ho, ale odpověď několik dní nepřicházela. Pak napsal, že váhal, zda je to dobrý nápad. Následující rozhovor mu dává jasnou odpověď.

Nedávno jsem tě vozil po Slezsku, po tvém rodném kraji. Nemůžu říci, že bychom narazili na mnoho věcí, které by se daly označit za „malebné“. Ztratily se v moderní době, nebo tam nikdy nebyly?

Půvab mého rodného kraje byl v jednotlivostech: Porubský sedlák si postavil větrný mlýn s harmoniem, do něhož hnala vzduch mlýnská křídla. Do porubské sokolovny, první ve Slezsku, chodili lidé cvičit, zpívat ve sboru, hrát v kapele, tančit moderní tance, přitom zpívat šlágr „tahleta secese líbit už nechce se“, hrát divadlo. Bludný balvan, nejjižnější v Evropě, celá Poruba vyzvedla z potoka a za jeden provaz zapřažena jej dovlekla na náves. Porubský kostel prý stavěli zedníci bez plánu, jen ze zbožnosti.

V Porubě jste bydleli v domě, o kterém jsi vždy mluvil jako o skromném učitelském domku. Ale on je na dnešní poměry poměrně luxusní…

Domek to byl pěkný, ale pod střechou měl jen pokojík, pod ním ložnici a kuchyň, to bylo všechno. A byl otevřen na sever, odkud vál severák, velice studený vítr. Mamince tu byla zima, a tak jsme domek prodali a stěhovali se jinam, do Svinova, odkud bylo blíž do Ostravy, to jest blíž ke školám, divadlu, obchodům, zkrátka ke kultuře.

Znám několik fotek z tvého mládí, kde chodíš s ruksakem po horách. Postupně se z tebe stal spíše interiérový typ. Přestala tě příroda inspirovat?

Za mlada jsem viděl v přírodě samé plození a vraždění. Důkladným převratem byla pro mne plavba v kanoi po Lužnici. Teď byla příroda partnerkou, tu laskavou, svůdnou, tu šibalskou. Miluji polní květiny, bohužel mnohé nacházím už jen v herbáři. Otec jej stvořil s takovým vcítěním, že květiny si uchovávají už víc než padesát let barvu. Jejich přírodní krásu převedl na krásu výtvarnou.

Jak ses dostal k hudbě?

V porubské sokolovně vystoupilo mladé duo, učitel Josef Hurník s cellem, učitelka Miloslava Hurníková u harmonia. Spustili, pan učitel tahal smyčcem, ale vůbec nic se neozvalo. Úspěch byl ohromný, Poruba viděla cello poprvé. Slečna se hrozila: „Cos to dělal?“ Josef šeptl sklíčeně: „Asi jsem v šatně položil smyčec na stůl popatlaný od herců vazelinou.“ Ti dva se vzali a já jsem jejich dědic.

Skladatelé mívají „tvůrčí období“. Pozoruješ něco takového u sebe? Mezi skladbou Čtvero ročních dob a třeba kantátou Ezop je obrovský rozdíl!

V komponování jsem nezažil žádné přemety. Nedotkl se mne „socialistický realismus“, ani dodekafonie. Slýchávám: „Že je to tvoje skladba, poznám po pár taktech.“ Takové jednoty rukopisu si nejsem vědom.

Proč jsi nenapsal smyčcový kvartet? Prý se to musí…

Tíhnu spíš k nástrojům dechovým než smyčcovým. Příčinou byl flétnista Milan Munclinger se svou Ars rediviva. Dostával jsem od něho úkoly: „Napiš flétnovou partitu. Esesrcizi. Flétnové duo. Madrigaly.“ Ocitl jsem se v neoklasicismu. Byl to únik před nařízením shora komponovat socialistický realismus. Na smyčce ale přece jen došlo: v Šalamounovi pro baryton a smyčcové kvarteto.

Ke klavírnímu koncertování ti přibyla hra na čtyři ruce a na dva klavíry. Takovou bylo na pódiu málokdy slyšet…

Spojili jsme se v duo s Pavlem Štěpánem. Jednou ode mne dostal dopis: „Milý Pavle, já jsem ti zahnul se svou ženou Janou, jak víš, výbornou klavíristkou.“ Pavel to s pochopením přijal. Teď jsme doma tříbili souhru. Smyčcovým nástrojům trvá přece jen zlomek vteřiny, než se tón rozezní, ale klavír udělá pink a nestrefí-li se druhý klavírista přesně, tóny se rozsypou a je po souhře. My jsme jí docílili skoro tak jako souhry manželské.

Co považuješ za vrchol své hudební kariéry?

Nebezpečná otázka. Jak mám odpovědět a nevypadat, že se chvástám. To víš, nemám důvěru ve svou sebekritiku. Neodhadnu, jakou cenu má to, co jsem stvořil. Když pak přijde uznání od prezidenta či od ministra kultury, řeknu si, přece jen se mi něco podařilo. Nebo když čtu v americkém časopise o své nahrávce: „Nádherně mužný Debussy.“ A rovněž, když se mezi Jupiterem a Marsem proletí planetka Hurník.

Ano, máš svojí planetku, to je díky tvému přátelství s astronomem Jiřím Grygarem?

Jsme oba Slezané. Jiří si ze slezského nářečí podržel jen jeho tempo, krupobití. Jednou mě pozval jako laika na petřínskou hvězdárnu. Astronomové tam uvažovali: za renesance existoval jediný pohled na svět, dnes jsou pohledy dva, vědecký a umělecký. Nesjednotíme-li je, bude to stav mučivý. Přihlásil jsem se: „Nevidím v tom nic mučivého. S nadšením vzhlížím k vědcům, když hledají jednu hvězdu a najdou ji mezi tisíci. Ať astronomové vzhlížejí k nám, skladatelům, kteří v partituře o tisíci notách najdou jednu, která tam nepatří. Ta moje planetka Zemi neohrožuje, jinak už vidím ten malér, kdyby se s námi srazila a jak by mě kritikové ztrhali.

Jako rozhlasák se tě musím zeptat. Jakou roli v tvé práci hrálo rádio?

Mám za sebou osmdesát let rozhlasového účinkování. Jako klavírista, skladatel, spisovatel, kantor. Prošel jsem všemi redakcemi. Jen sportovní o mne nestojí. Nedovedu si představit, proč…

Asi jsi svůj vztah ke sportu málo medializoval…

Chesterton napsal: „Kdysi lidé zpívali. Dnes chodí poslouchat. Kdysi běhali, dnes hledí, kdo běhá rychleji. Jednou se budou dívat, jak se kdo směje.“ Ale přiznávám, obdivuji virtuozitu ve hře na nástroj i s tenisovou raketou.

Proč už tě moc nebaví jazz? Vždyť jsi kdysi psával i jazzově inspirované skladby?

Napsal jsem pár kousků – pro tebe. Takových, aby ses neošíval, že musíš cvičit. Jeden je jazzový: Předepsal jsem ti, že chvílemi nebudeš hrát rukama, ale nohou, šlapat na pedál, a to hlasitě, aby to vypadalo, že tlučeš na buben. Ale koncertujícího klavíristu jsem z tebe neudělal.

Před pár týdny měla ve Dvoře Králové premiéru tvoje sborová Ukolébavka. Několik dam v publiku se shodlo, že jim běhal mráz po zádech. Jak si to vysvětluješ? A je to vůbec zdravý jev?

Jestliže se ti dámy svěřily s něčím tak intimním, tím, co jim běhá po zádech, pak zřejmě budíš u žen neobyčejnou důvěru.

Vzpomínám, jak jsi ze svých koncertů nosíval kytice, ale jednou dokonce obraz!

Přišel pán: „Jsem holič, ale maluji štětcem. Tento obraz jsem namaloval jedním vrhnutím.“ Byl na něm Dalibor na věži. Bylo od autora milé, že místo houslí hrál Dalibor na klavír, jen nevím, jak ten klavír do věže dostali.

V publiku na koncertech vážné hudby převažují senioři. Máme se bát, že vážná hudba odejde s touto generací?

Nic nového pod sluncem. V obecenstvu vážné hudby převažovali starší lidé odjakživa. Generace odcházely, ale vážná hudba s nimi nikoli.

Řekl bych, že žiješ dost asketicky, ale k tvým životním radostem patří fajfka a whisky. Patří tyto fenomény do kultury?

Jen jako symbol. Dýmka hoří a trvá. Je to symbol stálosti, na rozdíl od cigarety. Ta hoří a mizí. Symbol marnosti. Whisky je symbol sherlockovského mlčení, logiky, klidu, mužnosti.

Holmes! Proč se vlastně ve tvé literární tvorbě objevuje? Jedna z tvých 22 knih je celá o něm…

Sir Doyle vložil Sherlockovi do rukou housle jen pro apartnost. Nepochopil, co udělají s mužem, který už nechce lovit zločince, jde mu to příliš snadno, zatím co housle mu otvírají svět hodný celého muže, pro něhož už jen naladit housle znamená sebrat všechnu svou sílu tělesnou i duševní, rvát se o každý tón.

Naším velkým tématem je technika. Kdysi jsem tě na vlastní oči viděl, jak jsi opravil prasklé těsnění v autě dudlíkem. Jak je to dnes? Máš pocit, že nás stroje tlačí ke zdi?

Dnes se měří pokrok tím, kolik se toho vyrobí, prodá a vyhází na smetiště. To platí zvlášť o technice. Nejsložitější aparát, který jsem pochopil, je deštník. Horníček mi řekl: „To jseš na to skvěle. Já jsem došel jen ke skobě.“

Jak na Horníčka vzpomínáš?

Horníček rozhodl: Spustíme mezi sebou korespondenci, která dnes tak upadá. Mezi ním, Preclíkem a mnou létaly otázky a odpovědi na všechno možné, od naší tvorby až po spaní a výživu. Preclík byl vzorný, měl očíslované otázky a jim odpovídající odpovědi, zatímco se Horníček rozčiloval: „Preclík mi tady odpovídá, na co jsem se ho vůbec neptal. Tady: prý se mě na cosi ptal, já jsem mu odpověděl dvakrát a úplně rozdílně. Prý, co z toho platí?“ Nakonec mi pánové svěřili, abych ze záplavy dopisů uspořádal knihu. Choulostivá věc. Znamenalo to škrtat, vyhazovat. Ale pánové zapadli zas do svého světa a kdoví, jestli si vyšlou knihu „Trojhlas“ vůbec přečetli. Vyšla v Melantrichu ve velkém nákladu a byla hned rozprodána, ale druhé vydání soudruzi zakázali.

Tvoje první knihy povídek byly čistě o hudbě. Dnes, v Notýscích, které vycházejí v různobarevných variantách už šest let po sobě, se hudbě vyhýbáš. Má tedy hudební svět své hranice?

Netvrdím, že „hudba je mi vším,“ což by znamenalo, že všechno ostatní mi není ničím. To si potvrzuji ve svých povídkách. Mám jich za sebou stovky, a chystám-li se na další, musím se zatraceně hlídat, abych se neopakoval. Hudbu mám hodně probranou, i zabruslím do medicíny, astronomie, botaniky, i když jako diletant. Naštěstí všichni, toužící cosi vytvořit, jsou si podobní. Dávají se do díla vášnivě, ale nejistí, jak bude přijato, k čemu bude dobré, hledí překonat dotek závisti k úspěšnějším, smířit se s tím, že je člověk beznadějně závislý na nápadu, který na sobě nevynutí, ten se loví. Je na něm, aby si připravil dobré zbraně, ale jestli mu přijde oběť do rány, na to musí jen sázet.

Ilja Hurník
Narozen 1922, hudební skladatel, klavírista, významný hudební pedagog, spisovatel. Už v roce 1933 mu vyšly jeho první klavírní skladby, které dodnes platí jako klasická instruktivní literatura. V roce 1938 rodina před sudetským záborem prchla do Prahy, kde se stal žákem legendárních učitelů Vítězslava Nováka v kompozici a profesora Viléma Kurze v klavírní hře. Vrcholem kompoziční tvorby jsou jeho opery na vlastní libreto, kde spojil svou invenci hudební s literární, Symfonie in C, oratorium Noé a kantáty Esop a Maryka na slezské lidové texty. Jako pianista vynikl v interpretaci Debussyho a Janáčka. Se svou ženou Janou koncertoval v klavírním duu. Jeho Čtyřruční hra je prvním dílem toho druhu vůbec. Spolu s Petrem Ebenem sepsal českou verzi Orffovy školy, která se stala vzorem obdobných adaptací v dalších zemích. Napsal také řadu literární děl, v posledních letech vycházejí jeho sbírky povídek – notýsky různých barev. Posledním byl zatím Infračervený notýsek.

Kromě Notýsků máš za sebou paměti „Závěrečná zpráva.“ Ale nějak zvlášť závěrečným ses neukázal…

Vždycky jsem vzhlížel k romanopiscům. Těm postačí děj, udělí mu samospád a běží za ním občas s údivem, co mu ty postavy tropí. Ve svých pamětech jsem zakoketoval s románem. Volil postavy barvité, plastické, se světly i stíny. Jedna umělkyně mi vyčetla, že v knize své jméno nenašla. Řekl jsem: „Má drahá, vy jste tak dokonalá, že do románu nepatříte.“ Román musí mít vrchol. Když jsem zažil listopadovou revoluci, řekl jsem si, většího vrcholu se nedočkáš. Takže skonči!

Do tvých devadesátin v příštím roce přesto hodláš stihnout minimálně jeden Notýsek. Jaké barvy pro Notýsky ještě zbývají?

Notýsků vyšlo sedm. Dvě barvy jsme s nakladatelem panem Tomášem vyloučili: z červené je jen krok k rudé, a od té raději pryč. Žlutá je barva žluči a ta znamená zlobu, závist. Osmý notýsek je na cestě, možná okrový. Takovou barvu má čerstvá jarní hlína.

Webová stránka Ilji i Lukáše Hurníkových: www.hurnik.cz

Dočetli jste až sem? Zastavte se na chvíli a zvažte, zda-li můžete podpořit Vital i vy.

obálka

Časopis, který čte stále více čtenářů, vychází především díky podpoře dárců. Pomoci je tak jednoduché – zašlete nám dárcovskou SMS na číslo 87 777. Přispějete tak částkou 30, 60, nebo 90 Kč.
DMS ELPIDA 30
DMS ELPIDA 60
DMS ELPIDA 90

Pokud čtete Vital pravidelně a můžete nás podpořit každý měsíc, zašlete zprávu ve tvaru:
DMS TRV ELPIDA 30
DMS TRV ELPIDA 60
DMS TRV ELPIDA 90

Více na darcovskasms.cz. Časopis si můžete také předplatit pro sebe, nebo jako dárek pro své blízké.