Před čtyřmi lety jste za svůj poslední román Citlivý člověk a předchozí dílo dostal Státní cenu za literaturu. Už jste si zvykl na svou pozici klasika české kultury?

Já mám spíš pocit nepřetržité nejistoty. V mládí jsem doufal, že v téhle fázi budu usedlejší, rozumnější, disciplinovanější a budu vědět, jak na to. A přitom se pořád potácím v tom, že nevím, kdy a kde mám psát. Mám teď rozepsané asi dvě věci, ale vlastně vůbec nevím, co bude dál. Tahle vnitřní rozkolísanost mi brání usednout do nějakého křesla klasika a mít vavříny na hlavě. Na druhé straně mám tady na stole překlady svých knížek do angličtiny, francouzštiny, běloruštiny. Když mívám okamžiky pochybnosti, že všechno, co jsem udělal, je špatné a nikdy už nic neudělám, což je takový základní můstek, ze kterého vždy skáču do další prózy, tak se podívám na ty překlady. Fungují pro mě jako potvrzení, že mé knížky fungují i ještě někde jinde mimo náš kmen.

Před revolucí jste se pohyboval v prostředí undergroundu, kde bylo pravděpodobné, že se vaše texty vůbec nikdy nedostanou na veřejnost. A teď měla derniéru inscenace Kouzelné země v Národním divadle nastudovaná podle vaší knihy Noční práce. Tohle je pro vás také potvrzení, že má vaše práce smysl?

Upřímně − tohle je krásný, protože spoustě mým kamarádům a kamarádkám se to nepovedlo a už ani nepovede. Stárnutí vám vytváří takový kontinent minulosti. Jdu po Praze a říkám si: tamhle jsem bydlel, tamhle jsem jezdil za Aničkou, tamhle jsem se ožral s Viktorem. Zjišťuji, že Praha je popsaná mým životem. Vzpomínám, jak jsem byl sedmnáctiletý kluk a se závistí jsem koukal na knížky, který vycházely u Škvoreckého v Kanadě, a přišlo mi neuvěřitelné, že by nějaká někdy mohla vyjít i mně. Když mi pak k prvním textům něco pochvalného napsali Ivan Jirous a Egon Bondy, byl jsem úplně ozářený štěstím. Pak ty knížky začaly vycházet a teď už vím, že se ta má touha uskutečnila, že je to bezvadný a navíc ještě žiju, takže si to můžu užít. Ale furt mám v sobě ten osten, co bude dál.

Tuhle vnitřní pochybnost ve vás nikdy nic nezlomí?

Povídáme si spolu v Knihovně Václava Havla a já si pamatuji jeden jeho výrok: Pochyby rostou z výkonů a výkony rostou z pochyb. To mi přijde úplně bezvadný. Václav Havel mě fascinuje mimo jiné právě svou nepřetržitou pochybností, to je to, co mě uklidňuje. A když si čtu Hrabala, jak nepřetržitě byl v jakési polodepresi, tak mě to taky uklidňuje.

Bohumil Hrabal říkal, že Čech musí být v tomhle malém státě bez moře neustále trošku „přiožralý“, aby to tu dokázal se sebou vydržet.

Jenomže Hrabal byl piják piva, který neměl děti. Pro něj tak žít šlo, ale já zažil ve svém životě okamžiky, kdy alkohol, který vám pomáhá dostat se z úzkostí, se najednou stal naopak tím největším depresantem. Stejně jako mi kdysi přišlo neuvěřitelné vydat knihu, tak mi přišlo neuvěřitelné se rok nedotknout alkoholu, ale dnes to dokážu. A cítím, jak roste má vnitřní síla a radost ze života. Občas sice mám jakousi sebedestruktivní touhu do toho tobogánu hrůzy zase naskočit, ale vyhýbám se tomu.

Stárnutí vám vytváří takový kontinent minulosti. Zjišťuji, že Praha je popsaná mým životem.

Možná to souvisí i s vaší novou životní rolí. Dlouho jste byl součástí velké rodiny Topolových, v roce 2013 ale umřel váš bratr, muzikant Filip, v roce 2015 váš otec, dramatik Josef, a rok po něm nakonec i vaše maminka Jiřina, dcera spisovatele Karla Schulze. Dnes jste zůstal jen vy s vašimi dvěma dospělými dcerami.

To byly nepředstavitelné tři roky. Chodil jsem do práce, snažil jsem se být co nejvíc s dětmi a zároveň jsem každý rok pohřbíval své blízké, kteří byli mou součástí. A mou největší povinností bylo utěšovat a ošetřovat ty, kteří zbyli. Protože konec mých rodičů se bohužel odehrával celé roky po nemocnicích a já byl jejich spojka. Zvláštní je, že to pořád dobíhá, můj mozek to pořád zpracovává. Říkám si, jestli vůbec budu žít tak dlouho, abych to stihl zpracovat, abych žil pěkně s nimi a zároveň bez té hrůzy. Teď se mi třeba zdál sen o mámě. Přišla ke mně, hrozně hezky jsme si povídali o tátovi a o bráchovi a byla úplně intenzivně živá. Vzbudil jsem se strašnou radostí, že ji možná jednou takhle na několik minut zase potkám. Byl jsem s dcerou Josefínou na Petříně na procházce, celé jsem jí to vykládal a ona najednou řekla: No ale třeba je to pravda! A já se rozesmál a bylo to fajn.

Je to zpracovávání o to těžší, že se vzhledem k proslulosti vašeho bratra a otce musíte starat o jejich umělecké pozůstalosti?

Ze začátku mě štvalo, že nepřetržitě chtěl někdo tu fotku táty do almanachu o dramatu, tu jsem měl přijet do Znojma na vzpomínkový večer o Filipovi, tu jsem měl dát dohromady k vydání bráchovy texty, tu jsem měl přijet do divadla, kde dávali tátovu hru. Několik let jsem z toho měl úplné křeče. Dnes se to už změnilo a vítám to naopak s radostí. Že jsou tu pořád přítomní tím, co udělali. Bráchovu pozůstalost s nasbíranými hudebninami, neskutečným množstvím cédéček a životopisů Mozarta a jiných skladatelů jsem nedávno odstěhoval do Českého muzea hudby. Když jsem tam tahal ty nekonečné krabice, říkal jsem si: No vidíš, Filipe, tak se ti to podařilo. Protože my jsme kolem toho muzea cabrtali jako dvanáctiletí kluci, pak jsme se tam motali jako přiopilí devatenáctiletí výtržníci, kterým tři sedmičky vína stačily na let do vesmíru, a teď je Filip v tom muzeu. Zároveň bych byl samozřejmě radši, kdyby se mu to nepodařilo a byl by ještě tady. Třeba zestárlý, smutný, ale mohli jsme jít spolu na kafe. Takhle se to ve mně pořád mele.

Doplňovat palivo

Váš bratr Filip měl hodně sebedestruktivní styl života, který se mu stal osudný, umřel už v osmačtyřiceti letech. Vám bude příští rok šedesát.

Vyrůstali jsme v obrovském drajvu, který jsme si půjčovali od prokletých básníků, beatniků, mučedníků slova. Týden jsme chlastali nebo hulili, a když jsme z toho měli jednu báseň, stálo to za to. Šlo nám o to něco dělat. Jeden kamarád v ateliéru něco maloval, jedna kamarádka psala ztřeštěné básně, všichni jsme něco zkoušeli a šlo nám jenom o to. Že jsme si totálně ruinovali život a neměli žádné normální vztahy, to pro nás bylo absolutně nezajímavé. Jenom jsme museli doplňovat palivo do trysek.

Tenhle styl života by dnes u spousty mladých lidí budil minimálně zdvižené obočí. Jeden čas jsem třeba žil na Smíchově v přiděleném bytě o jedné místnosti bez záchodu, na který jsem chodil do metra. Bál jsem se policajtů, dělal jsem topiče ve sklepení, kde jsem bojoval s potkany, krmil kotel a někdy ve tři ráno pak třeba napsal kus básně. Připadalo mi to úžasné a dnes si říkám, co jsem vlastně jedl? No, sekanou, vlašák a pivo, to úplně stačilo. Když by nám tehdy někdo říkal: Kluci, šetřete se!, krutě bychom se mu vysmáli. Dneska si říkám, že je bezvadný, že jsem to celé dokázal přežít.

V devadesátých letech jsme věřili, že Rusko bude přátelské. Zmýlili jsme se. Je to pořád imperiální velmoc, která je nebezpečná.

Pro Filipa a jeho kapelu Psí vojáci jste kdysi psal první písňové texty, teď se k této práci vracíte a napsal jste několik textů pro Davida Kollera. Co vás na tom baví?

Letmo jsme se znali z devadesátých let, kdy jsme se potkávali na koncertech. Teď mi David zavolal, že by rád nějaké mé texty, a já jsem mu jich v básnickém záchvatu asi šest napsal. Jeden z nich je vzpomínka z mých sedmnácti, devatenácti let, kdy mě fízlové zadrželi na osmačtyřicet hodin, a v kriminále zametaly vězeňkyně. Jeden lupič mi vykládal, že ta holka zabila svého tátu, protože ji zneužíval. Teď se ta vzpomínka s Davidovou písničkou stala součástí kampaně proti domácímu násilí na ženách.

Vždycky jste byl hodně angažovaný. Jak se v této roli dá pokračovat ve vaší současné pozici dramaturga Knihovny Václava Havla?

Teď třeba dáváme dohromady s Ambasádou nezávislé běloruské kultury, která vznikla v Brně, debatu dvou běloruských dramatiček. Spousta umělců z Běloruska jezdí do Brna, kde mají tvůrčí rezidenci. Když jsme byli před rokem 1989 bití umělci z východní Evropy, lidi ze Západu se o nás starali, posílali nám prachy, protestovali, když jsme byli věznění. Je úplně přirozené, že na základě téhle paměti teď můžu podobnou věc dělat třeba právě pro Bělorusy. Je to nepřetržitá výměna a obohacení.

Orientace na Východ je pro vás důležitá?

Je to můj domov. I s tím černým humorem, pitím, vzdorováním útlaku.

V Knihovně Václava Havla pracujete deset let. Nemáte někdy pocit, že se za tu dobu situace na Východě spíš zhoršila?

V devadesátých letech jsme věřili, že Rusko bude přátelské. Zmýlili jsme se. Je to pořád imperiální velmoc, která je nebezpečná. My můžeme pomáhat jednotlivým lidem, v knihovně konkrétně umělcům. Prostě pracujeme. V době covidu jsme z veřejných debat přešli na internetovou televizi a už se těším, až zase budeme moci vytvářet společenství naživo. Pro mě je cennější než streamovaná debata, když je tu nějaký živý pořad, třeba čtení nějakého básníka z Číny, přijde na něj devadesát lidí, prožijí to s ním, jdou domů a někteří zase přijdou. Tam se mi obnovuje ten pradávný samizdatový pocit, že stálo za to ten samizdat udělat i ve čtrnácti kusech a rozdat ho. Oheň si lidi přece taky vždycky předávali z pochodně na pochodeň.

Částečně jsem vyrostl v malé vesnici Poříčí nad Sázavou. Někdy s nostalgií vzpomínám na to, co mě v šestnácti dohánělo k nepříčetnosti: každý večer se u televize sešel strejda Jirka, babička Jarka, bráchanec Česťa, jeho kamarád Pavel, máma, táta, já, brácha a čuměli jsme na Menšíka. S bráchou jsme tím tehdy pohrdali, ale zpětně to vidím jako něco ohromně cenného, bylo to ono živé společenství. Dnes spolu lidé žijí v jednom baráku a každý v něm čumí na svůj vlastní počítač. Třeba bude někdo za třicet let říkat: My jsme sice každý čuměli na svůj seriál, ale alespoň jsme byli v jednom domě.

Vy jste nikdy nebyl fanoušek vašich vlastních literárních čtení. Nestýská se vám teď po nich, když byly rok kvůli pandemii nemožné?

Ne. Já měl celou dobu karantény pocit, že jsem v tomhle ohledu zvýhodněný. Že nemusím dělat literární čtení a že nemusím cestovat. Před pandemií mi vyšel překlad Citlivého člověka a byla nastartovaná čtení ve Francii, v Itálii, Polsku, Holandsku a ještě někde. Což by znamenalo, že by z toho byla eura a sláva. Ale já jsem pak měl dobrý pocit z toho, že jsem nakonec nikam nemusel. Když organizuji živé debaty v knihovně, tak ostych ztrácím, protože tím vlastně splácím dluh. Dělal jsem tu čtení Ludvíkovi Vaculíkovi, Ivanovi Jirousovi, Petrovi Pithartovi, Evě Kantůrkové, Edě Kriseové, Daně Němcové, to jsou všechno lidi, které jsem jako malý kluk vnímal jako ohromně statečné a důležité osobnosti, vždyť jsem byl v Chartě 77 nejmladší. Teď můžu v tom společenství okolo knihovny dát téhle nejstarší generaci jako takový dveřník prostor. A bojovat tak proti zlu a za lepší svět. Ve svém životě jsem třeba někdy bastard a v mých textech promlouvají všelijak pokroucení a nemocní lidé. Ale furt se držím na straně světla.

Nechci se zabývat skutečností

Sledujete současnou českou literaturu?

Po desítkách let momentálně nadšeně zažívám obrovský výbuch české poezie. Teď jsem tady v knihkupectví Ostrov utratil prachy za knížky, že by za to bylo embéčko, jak říkal Mejla Hlavsa. Alžběta Stančáková, Alžběta Michalová, Kateřina Bolechová, Pavel Novotný – to jsou jen namátkou jména, která teď čtu, a je to pro mě úplný zázrak. Navíc mají strašně podobný jazyk, jakým sám píšu.

Nedávno měl sté výročí Haškův Švejk. Vy jste ho prý poprvé přečetl až v padesáti, proč?

Za to může máma, ta Švejkem vždycky pohrdala. Když jsem pak četl první recenzi své knížky, kde jsem byl zařazen do linie Hašek−Hrabal−Topol, málem jsem spadl ze židle a říkal jsem, že takhle jsem to nechtěl, že já jsem křehký intelektuál. Ale teď na stará kolena jsem pochopil, že jo, že tam patřím. Je to ta středo-východo-evropskost, ten krutý humor, ti chlapi sedící v hospodě, z toho se nevymaním, i kdybych chtěl.

Jáchym Topol (58)
Básník, prozaik, novinář, textař a hudebník se narodil v Praze do rodiny režimem pronásledovaného spisovatele a dramatika Josefa Topola, jeho bratr Filip Topol byl lídrem undergroundové kapely Psí vojáci. Po podepsání Charty 77 se živil jako topič či skladník, po revoluci se mohl začít živit psaním. Vyšly mu knihy Sestra, Anděl, Noční práce, Chladnou zemí či Citlivý člověk, řadu let pracoval jako novinář pro Revolver Revue, Lidové noviny či Respekt, dnes je dramaturgem Knihovny Václava Havla. Je laureátem Ceny Jaroslava Seiferta a Státní ceny za literaturu.

Váš poslední román Citlivý člověk jste psal šest let, kolik zabere ten další?

Těch šest dlouhých let bylo dáno i tím, že umírali moji blízcí. Můj nakladatel Viktor Stoilov z Torstu se mě vždycky ptal, jak jsem na tom, a já mu odpovídal, že to ještě nemám, protože mi umřel brácha. A když se ptal příště, tak mi umřel táta. A pak zase máma. Takové betonové alibi snad ještě žádný autor neměl.

Teď máte jaké alibi?

Ale tak snad něco z toho rozepsaného dodělám.

Nebude vaše další kniha o vaší rodině?

To nikdy neudělám. Realistické věci psát nedokážu, nemůžu psát bez fantazie, bez grotesky, potřebuji fabulovat a nechci zatěžovat živé nebo mrtvé lidi. Ani bych to nedokázal. Mám sice obrovskou paměť, což je podle Grahama Greena pařeniště spisovatelovi fantazie. Ale nechci se zabývat skutečností, to ať dělají biografové. Jak říkala vědma Anna Pammrová spojená s rodinou Havlů: u kořenů má být tma! Nevědění bylo podle ní důležité a já si to myslím taky. Dnes nám sice terapeuti říkají, abychom o sobě všechno říkali, ale já si myslím, že je to nesmysl, stejně tak nezachytíme úplnou pravdu. Kdybych psal o své rodině, vytvářel bych tím svou verzi skutečnosti, která by byla falešná.

Máte tedy rozpracované hned dva fabulační texty?

To je úplně běžné, že jich máte rozpracovaných třeba šest a některé zmizí. Pamatuji se, jak jsem si před patnácti lety v Německu v hospodě poznamenal základní téma Anděla, a za pět let to pak bylo během pouhých dvou měsíců napsané.

Před třiceti lety, Anděl vyšel v roce 1995.

No jo, to je legrační, jak to utíká!