Narodil se v Praze, ale část dětství strávil v Kraslicích v Krušných horách. To zřejmě podnítilo lásku druhou – k přírodě. Původně chtěl být mašinfírou, dokonce se i přihlásil ke studiu na železničním učilišti v Sokolově, ale nakonec ho jeden z učitelů přemluvil, aby se věnoval muzice. Začal studovat v Plzni, potom přešel na konzervatoř do Prahy. K hraní jsem přistupoval jako k řemeslu, umění mě začalo bavit, až když jsem začal chodit na zkoušky orchestru, říká Jelínek, který hrál v různých orchestrech 37 let. Hru na flétnu také učí – už více než patnáct let – v hudebních třídách gymnázia Jana Nerudy. Před pár lety přišla výzva ze světa, který mu nic neříkal. Všichni, kdo ve škole učili, museli projít kurzem počítačových dovedností. Přistupoval jsem k tomu s krajním odporem, protože mě to vůbec nezajímalo, vzpomíná. Syn ho však promptně vybavil počítačem a se zájmem vyzvídal, jaké programy má ovládat. I když mohl doma trénovat, na počítač ani nesáhl. Kurzy ve škole jsem absolvoval podvodem, musel jsem se kolegů ptát, které z možností jsou správně a jak mám to či ono udělat. Zkouškami prošel a hned druhý den naložil darovaný počítač a odvezl ho zpátky synovi. Tím svůj počítačový příběh považoval za uzavřený. Jenže – za půl roku dostal od syna digitální fotoaparát. Bral ho s sebou na své oblíbené vandry, chodil a fotil všechno kolem. Oblíbil si místa kolem Loděnice a Unhoště a v zimě se tam vydal s fotoaparátem. Udělal spoustu zasněžených fotografií a po návratu domů si je spokojeně prohlížel na obrazovce televize, ke které připojil svůj digitální foťák. Něco jsem ale zmáčkl a najednou všechny fotky byly pryč. Volal jsem synovi a tomu se díky počítači podařilo dát všechny fotky znovu dohromady. To mě přesvědčilo a s ostychem se ho zeptal, zda má ještě ten počítač, který jsem mu před půl rokem vrátil. Neměl, ale obstaral mi notebook, říká. Potřeboval se s ním ale naučit pracovat. V televizních zprávách viděl reportáž o 95leté dámě, která byla absolventkou Školičky internetu pro seniory. S počítačem není člověk nikdy sám, řekla ta paní na závěr reportáže a já se rozhodl, že se na kurzy Školičky internetu pro seniory přihlásím. A přihlásil se rovnou i s několika kolegy z filharmonie. Byl jsem moc spokojený, konečně jsem tomu začal rozumět, navíc jsem se seznámil s prima lidmi, kteří jezdili i na relaxační pobyty na hory, které Školička každý rok pořádá, popisuje. A co se ve Školičce naučil? Začal jsem s fotkami, jak je přenést z fotoaparátu do počítače, jak je upravit atd. Postupně jsem se dostal k internetu. Mám spoustu zájmů, jsem členem přátel Národní galerie, a tak vždy než vyrazím na nějakou výstavu, rád si sednu k internetu a najdu si informace předem. To samé dělám, když plánuji nějaký vandr. Počítač používám i ke komunikaci se synem, posíláme si maily, píšeme si přes ICQ nebo si voláme po Skypu. Komunikace je myslím to nejdůležitější. Počítač a internet bych proto doporučil i těm, kteří už nemohou chodit mezi lidi. Není špatné zůstat v kontaktu alespoň takto.

Fotky Josefa Jelínka si můžete prohlédnout zde