Proč je podle Jana Svěráka to nejhorší, co se nám může stát, už za námi? Režisér v rozhovoru vypráví o gekonkovi, kterého omylem zabil svou zvědavost, o tchýni, která se každé ráno ptá, co od ní ještě chce Pán Bůh, ao, kterou si dal přečíst svému otci, aby mohl v noci spát.

Když jsem odcházel z kina, říkal jsem si: Život je skvělej! A má i konec… Je to ten pocit, který jste chtěli předat?

Rozlišují filmy na ty, které jsou jako omalovánky, mají žánr, chtějí vás vystrašit nebo pobavit, a na ty, které mají svého ducha, jsou kusem života, jsou takové nebo jako drogy – v každém vyvolají to, co v něm dřímá, rozdmýchávají radost nebo umocňují hněv. Jestli ve vás Pět švestek vyvolalo tento pocit, je to hezké, protože to znamená, že patří do té druhé kategorie. Když jsem se zabýval umělou inteligencí, dostal jsem se k literatuře o věčném životě. Psalo se v ní, jak si v USA nechávají lidé zmrazovat tělo, aby je v budoucnosti, až na to budou technologie, mohli rozmrazit a oni by žili dál. Touha po věčném životě je pro mě až zvrácená. Život má hodnotu proto, že je konečný. Je to dar. Kdyby byl nekonečný, byl by to trest. Když byla moje tchýně, milá paní, již opravdu velmi stará, každé ráno se probudila a říkala: „Co ten Pán Bůh ode mě ještě chce? Proč si mě tady nechává?“

To je nekonečné hledání smyslu života…

Je to prostá otázka, ale mnoho lidí si otázku po smyslu svého života nikdy nepoloží. A potom nevědí, proč jsou vlastně nešťastní. Já si tuhle otázku od určitého věku kladu. Mám se honit za kariérou, dělat filmy, bavit lidi nebo vydělávat peníze? Mám se věnovat rodině, vychovávat děti, být s nimi? Nebo se mám věnovat sobě, vlastnímu růstu a nenechat se rozptylovat ani tou rodinou, odejít do samoty, mluvit s přírodou… protože jsem já, ten svět, který mě obklopuje. Odpověď jsem našla v přesvědčení o nesmrtelnosti duše. Věřím, že se rodíme do nějakých podob, abychom si něco splnili. Nějaký úkol. musím se v každé životní fázi, od svých asi čtyřiceti let, ten úkol hledat a pojmenovat ho. Co vlastně ta duše chce, abych si odžil. Když na to přijdu, začne mi dění dávat smysl. Úkoly nemám těžké – třeba vyrovnat se s úspěchem, když jste mladý, nebo narodit se do rodiny otce, kterého nikdy nepřerostu. Úkolem každého mladého muže je přece zkoušet si ty tátovy boty, kdy mu už budou, a pak převzít grunt. Mému tatínkovi je devadesát, je to instituce, a já nikdy jeho rozměr nedosáhnu. S tím se vyrovnat je také úkol.

Jak se vyrovnáváte s neúspěchem?

Když jste v mládí úspěšný, je důležité se snažit nebýt hovado. To jsem nějak dal. Teď mám úkol vyrovnat se s tím, že se mi povedl film, a přitom je neúspěšný. Podle mě neuvidí víc než 200 tisíc diváků.

A co by byl úspěch?

400 tisíc. Při těch 200 tisících se s odřeným ušima zaplatí.

Váš film měl pracovní názvy Poslední mejdan nebo Starci a moře . Prý vám ten druhý rozmlouvali, že by lidi nezajímal. proč?

Producent Eric Abraham, se kterým dělám filmy od Kolji , se mě ptal, jestli to „starci“ v názvu znamená to, co v angličtině – old age, senility. A říkal mi, že kdyby si měl vybrat, jestli si pustí akčňák, nebo „stáří“, vybere si akčňák.

A kolik je Erik?

71.

Je to tedy film pro mladé, nebo pro staré?

Je myšlený pro starší, protože vyžaduje určitou životní zkušenost a vědomí vlastní konečnosti. Každý, kdo má děti, si uvědomuje, že tu má nějaký podrost a že on sám jednou nevyhnutelně uschne. Pro ty mladé, kteří si myslí, že budou žít věčně, ten film není. Alespoň jsem si to myslel. Ale zrovna včera jsme byli v kině Vesmír v Náchodě, kde byli dva patnáctiletí kluci, kteří mi říkali, že tomu rozuměli, že se bavili a byli rádi, že mohli vidět, co je čeká.

Bojujeme se stáří?

Bojíme se ho stejně jako smrt. Stáří není v kurzu, teď je epocha kultu věčného mládí. A tak myšlenky na stáří potlačujeme a vytěšujeme. Ale smrt patří k životu stejně jako zrození. Nevím, jestli to říkají buddhisté nebo peruánští indiáni, ale líbí se mi věta „Smrt není špatná, nejhorší je narodit“. Protože jdete do toho cyklu znovu, s dalšími úkoly, nevíte o světě nic a všechny zkoušky vás teprve čekají. Podle té teorie je duše dokonalá ve chvíli, kdy všechny zkoušky splní a už se nemusí vracet do života dalším zrozením.

Dala vám práce na Pěti švestkách jiný pohled na vaše vlastní stáří?

Já jsem to asi dělal s tím, že jsem přemýšlel o vlastním stáří. Jinak bych se do toho nepouštěl. Na lodi s kamarády jsme si říkali, jaké to bude, až nebudeme moct. Chtěl jsem na loď vzít své rodiče, aby to zažili, táta by to jakž takž zvládl, ale pro mámu, která už špatně chodí, by to vůbec nebylo. Tak jsme si říkali, jestli o tuhle věc, kterou milujeme, taky přijdeme. V jednom přístavu jsem potkali partu Čechů. Vedl je instruktor, který nás kdysi učil jezdit na plachetnici. Měl s sebou samé dědečky a představoval nám je: mistr republiky v sailingu, mistr toho a toho, byli to všechno staří jachtaři, kteří by sami na moře už nemohli. A on je vyvezl. Měli problém přejít i přes tu uzoučkou lávku na loď. Zároveň byla jejich srdeční záležitost. Stále je to na moře táhne, protože v duchu jsou mladí, ale tělo jim v tom už brání.

Jaký je podle vás nejideálnější věk?

Ten, který teď prožívám. Děti jsme měli brzy, jsou z hnízda venku. Máme splněno a pořád jsme celkem svěží, ohební a myslím, že takových důchodců je plno.

Přitom si možná jako společnost s sebou táhne obraz stáří, který možná platil v devadesátých letech. Obraz starších lidí, kteří všichni chodí o chodítku…

A na které se musí mluvit nahlas! Žena šla na nějakou drobnou operaci, kdy musela zůstat přes noc v nemocnici. Bylo už v té době 60. Přivezl jsem ji tam a sestra, která s ní začala vyplňovat papíry, na ani začala mluvit, jako by byla nahluchlá: „Takže paní Svěráková, zuby máte vlastní? Vyndavací, jo? Pomočujete se?“ Říkal jsem si, jak se vlastně dostanete do toho klubu, kdy s vámi začnou jednat tímhle způsobem. A možná začnete i přijímat. Pro mnoho lidí to může být pohodlné, že s nimi zase jednají jako s dětmi a trochu to za ně řídí. Všiml jsem si toho u tatínky mé kamarádky, které žily na malém městě v jižních Čechách. Byl velmi aktivní, zakládal tam Občanské fórum, měl zahrádku, dělal víno, žil jako vdovec, sám se o sebe staral, všichni ho brali jako autoritu. Jak začal stárnout, najednou na tu zahrádku neměl sílu. Začala mu zarůstat a on se na to musel koukat. Rodina žila v Praze, chtěla jsem ho tedy přestěhovat do nějakého domova poblíž, ale báli jsme se, že nebude chtít. Vzali ho tam tedy jen na zkoušku a jemu se tam líbilo! Protože najednou z toho širokého světa, který už nedokázal obsáhnout, měl jen pokojíček a část chodby, a ty ještě dokázal ovládnout. Mohl tam zase být pánem. A mně to připomnělo, jak jako miminka házíme ručičkama, protože sebe ani ten prostor kolem ještě neumíme ovládat. Ručičky nám proto povijánkem zavinují k tělu a je nám v tom stísnění připomínajícím pobyt v maminčině bříšku dobře. Ve stáří se to vrací. Chceme mít ten prostor zase menší. Abychom se cítili bezpečně jako u maminky, než skončíme v lůně matky země.

Původně jste uvažovali, že ve filmu hrál váš otec, ale prý vám řekl, že v tom nechce hrát, protože je to o starých lidech…

To řekl jako žert. Ve skutečnosti to pochopil, že ta role pro něj není. Je dobrý v rolích, které si píše sám pro sebe, kde hraje postavu, která má jeho charakter. A v Pěti švestkách žádná taková není. Navíc pořád ještě divadlo, představení patnáct měsíčně hraje. Takže v září, kdy se to točilo, by se divadlo muselo zastavit. Proto v legraci řekl: je to o starých lidech, a to já ještě nejsem.

Co vám řekl, když film viděl?

Byl velice spokojený. Byl i na slavnostní předpremiéře. Říkal, že to lidi baví a umět pobavit že je dar.

Jan Svěrák6. ledna 1965Režisér, scenárista a producent patří k nejvýraznějším osobnostem porevoluční české kinematografie. Vystudoval dokument na pražské FAMU, proslul filmy s hlubokým humanistickým poselstvím, laskavým humorem a citem pro mezigenerační vztahy. Za svůj celovečerní debut Obecná škola (1991) získal nominaci na Oscara, kterého o pět let později získal se snímkem Kolja (1996). V tvůrčím tandemu se svým otcem Zdeňkem Svěrákem natočil řadu kultovních snímků (včetně hořkosladké komedie o stárnutí Vratné lahve), filmu se však věnuje také literární a režie

Narážíte při filmování na novou dobu, na to, co je ještě korektní a co už ne? Jak to víte?

Podvědomě jsem novou dobou ovlivněna. V žádném mém filmu například nebyla nikdy žena plnohodnotnou kompletní postavou. Byly to vždy cíle mužovy touhy, zdroje inspirace, doplňkové postavy, často katalyzátory událostí – jako bohyně. Ale hlavní postavou byl vždy muž, z jeho pohledu se ten příběh odvíjel. Říkal jsem si, že jsme s tátou muži a proto můžeme vyprávět příběhy jen z naší perspektivy. V Pěti švestkách je ale hlavní postavou ženy. Samotného mě to překvapilo. Myslím, že se to zčásti stalo i proto, že se teď vypráví ženský svět a já na to podvědomě přistoupil. S nekorektností si jinak nedělám moc starosti. Když se kolem něčeho našlapuje, je to výborné hřiště pro legraci. Když do toho hodíte šutr, hezky to žbluňkne.

Téma stáří vlastně lemuje vaši filmovou tvorbu. Je přítomné v Koljovi i ve Vratných lahvích , teď v Pěti švestkách . Zobrazoval jste ho v těch předchozích filmech jinak, jak jste sám stárnul?

Rozhodně jinak, než třeba v Jízdě , kdy jsem byl blíž těm dvacetiletým. Teď jsem blíž těm osmdesátiletým. Staří lidé mě zajímali odjakživa. Dva mé studentské filmy z FAMU měly hlavní hrdinky babičky. Zajímalo mě jejich povídání. Byly moudré, uměly hezky vyprávět, takovým archaickým jazykem. Čím jsem starší, tím víc ve starších lidech objevuji to hrdinství. Protože o smrti se z perspektivy lidí středního věku mluví velice dobře: „Až my jednou budeme na frontě, my jim to tam nandáme!“ Ale oni na té frontě už jsou. A každý den se s tím utkávají. A každý den prohrávají. Zas a znovu musí vystrčit hlavu z toho základu. Každé ráno. Vyžaduje to velkou odvahu a odhodlání.

Jak byste dokončili větu Čím jsem starší, tím jsem…

Chtěl jsem říct blbější. Ale asi opatrnější. Na sebe v tom, že když kluci skáčou šipku ze střechy toho katamaránu, říkám si: taky bych to asi dal, ale co když si udělám něco s páteří? Kdo bude řídit loď? Dřív bych to tam švihnul. Když jdu ze schodů, neberu je po dvou jako dřív. Dívám se, kam šlapu. Jsem také opatrnější, abych někomu neublížil tím, co říkám. I na svět okolo. Já vám to řeknu takhle. Na ostrově Hydra jsem bloumal, pozoroval přírodu, květiny a vše kolem. Na tom ostrově není voda, proto se tak jmenuje. Mají tam nádrže na dešťovku a já jsem zvědavý, jak to vypadá uvnitř, jak je ta nádrž veliká, kolik je tam vody. Odklopil jsem tedy dřevěný poklop a na okraji té betonové skruže byl malý, sotva narozený gekonek. Tak jsem to zase opatrně přiklopil, abych ho nerušil. Druhý den jsem se tam šel podívat znovu a ten gekonek tam byl nalezený, mrtvý. Svou zvědavostí jsem ho zabil. Asi jsem ho tam přes veškerou opatrnost přimáčkl. Tak jsem si říkal, člověče, přílišná zvědavost je asi taky hřích. Všechno má své hranice.

K těm hranicím. Váš film nasvěcuje i míru svobody našich rodičů. Jakou jim máme, můžeme a chceme nechat, abychom se o ně nemuseli bát, ale zároveň je neomezovali. Kde začíná náš strach, aby se jim něco nestalo…

Nebo aby nepřišli o peníze. Říkali jsme třeba té mé tchýni, ať nic nepodepisuje a hned nám zavolá, když jí někdo bude u dveří nabízet něco velmi výhodného. A teď – kde je ta hranice, kdy je tím vlastně ponižujeme. Že jim dáváme najevo, že jsou neschopní.

Právě. Jak to máte se svými rodiči?

Těm to říkat nemusíme. Když mají nějakou pochybnost, zeptají se sami, co si o tom myslím. Zavolají mně nebo sestře. Ale jinak jim do života nezasahujeme, protože soběstační a naši pomoc skutečně nechtějí. Když si o ni neřeknou, neobtěžujeme je.

A co deset hroznů?

Strach je hrozná věc. Stojí na něm všechny totalitní režimy. Vystrašit a ovládnout, že? Bojovat proti strachu je takové základní cvičení, které by každý z nás měl provádět každý den. Vždycky si říct, čeho se bojím, tomu se začít vystavovat nebo si to rozebrat, jak říkají psychologové: „A co nejhoršího by se ti tedy mohlo stát?“ Spadne se mnou letadlo. Ok, co se ti stane nejhoršího? Umřeš. Stejně jednou umřeš. Teoreticky nejhorší je vyrovnat se strachem z vlastní smrti. Když to překonáte, přijde další strach – o to, že se něco stane vaším blízkým.

Máte s rodiči nějaký rituál, že si třeba s tátou denně voláte?

Voláme si dvakrát týdně, ale není to pravidlo. Když táta jede na víc dní na zájezd, hlásí nám to a volá, ať mámu občas zkontrolujeme, jestli je v pohodě. To potom vím, že máme službu, mám u sebe pořád telefon a nevypínám ho ani na noc.

Probírám s vámi otec třeba to, zda se má veřejně angažovat, jít mluvit na Letnou, když je jasné, že se pak na něj snese i vlna negace?

On má tu nevýhodu, že je to instituce. Takže se po něm požaduje, aby se dodal. A když si myslím, že je to potřeba, třeba u voleb, tak ví, že musí. Na Letnou šel, i když byl nemocný. Maximálně se mnou zkonzultuje, co bude říkat. Jak jsme spolu léta dělali, tak mám jeho důvěru a jsem první čtenář s právem se k textu vyjádřit. Táta má plus, že nemá a ani ne sociální sítě. K němu se obsahy hnojometů dostanou jen přes kamarády, kteří mu řeknou, co o něm nějací pitomci píšou a ať si z toho nic nedělá. A on řekne: ale já o ničem nevím. Připomíná mi to další teorii. Ráj a peklo jako úroveň reality navrstvené na sobě. Všichni tady žijeme společně v téže skutečnosti, každý se ale pohybuje v jiné její úrovni. Někdo se už tady na světě pohybuje v ráji, někdo si prožívá peklo, všechno, s čím se setká, je pekelné. A všechno, s čím se potkává můj tatínek, je rajské. Táta jezdí do divadla často tramvají a lidi se tam na něj usmívají. Nastoupí, oni se usmívají, přijdou si ho pohladit nebo mu něco hezkého řeknou. On má pocit, že svět je prostě ráj. Samozřejmě ho trápí věci, nenávidí Putina, na chalupě nemohl spát, protože četl knihu o Rusku, kde jsou popsány všechny děsy, které ten národ dokázal provést. Tak jsem mu dal přečíst knížku Lidstvo od nizozemského historika a novináře Rutgera Bregmana. To je knížka, která vyvrací teorii o tom, že když se lidi dostanou do úzkých, začnou se chovat jako zvířata. Že když havaruje letadlo, tak se všichni ušlapou. Ale ona to není pravda. Lidi si dávají přednost, pomáhají si. A v té knížce je to jedna dobrá zpráva o lidství za druhou. Fakticky doložená. To jsem tátovi dal a říkal jsem mu: vždycky si přečti kapitolu o Rusku a pak si přečti Lidstvo , abys mohl spát.

O svém otci jste natočili film Tatínek . Jak vy sám prožíváte otcovskou roli?

Určitě od něj v té výchově opisuji. Pozoruji ho, leccos jsem se z toho dozvěděl. Třeba to, jak mluví s malými dětmi. Nežvatlá. Mluví s nimi jako s dospělými, jen volí slova tak, aby jim rozuměly. Používal jsem to nejen u svých dětí, ale třeba iu malého Lojzy Gretze ve filmu Po strništi bos . Bylo mu tehdy sedm let. Nechtěl točit, byl unavený, tak jsem s ním mluvil o té práci jako dospělý s dospělým a on to pochopil. Funguje to. Taky táta byl jediný, kterého vnoučata na chalupě vzala do své party Ohnivý kamzík. Brala ho, protože jim rozuměl. Učím se to také, jde mi to s dílčími úspěchy. Občas mi bouchnou saze. Nejsem tak pokorný jako on. Což je asi i tím, že měl velmi přísného tátu. Nás táta schválně nevychovával tvrdě, byl na nás hodný, aby to neopakoval. Takže já mohu být trošku tvrdší. Ale pak si to vyčítám.

S oběma svými dětmi jste byl na natáčení doslova na jedné lodi. Jak to fungovalo?

My jsme takhle zvyklí. Já jsem tam kapitán, takže je po mém. Diskutuje se akorát o tom, kam se pojede. Ale když už se jede, musí to rozhodovat jen jeden. Franta dělal na filmu kameru, Ondra mikrofonistu. Franta měl s kamerou těžší úlohu, sám si ostřil, bez stativu, kameru stále v ruce, aby vyrovnával houpání lodi. Bolelo ho z toho zápěstí. Často, když už jsme dotočili a on všechno uklidil, dostal jsem nějaký nápad jako „Podívejte se ty mraky, natoč to!“ A on: „Tati, teď jsem to uklidil.“ Tak jsem si v duchu myslel: „Přemlouvat tě nebudu, ale doprčic, točíme tady film a kolikrát ještě takový mraky uvidíš? Kdybych tady měl profesionálního kameramana, ten by se mnou nediskutoval a kameru by vytáhl.“ Tedy on by tam na to měl lidi, kteří by mu to připravili. Franta tam byl sám. Ale do deseti minut se nakonec objevil s kamerou a natočil to. Ale já jsem těch deset minut trpěl. Teď se mu omlouvám, že jsem se na něj zlobil, protože to měl fakt těžké.

V jednom rozhovoru jste říkal, že jste posledních několik let nic nedělal. Co jste dělali, když jste nic nedělal?

Dělal jsem uvnitř. Před deseti lety jsem začala s jógou. Pak jsem začal číst o psychologii, hlavně Junga jsem si oblíbil. Zjistil jsem, že čtu dvě knížky týdně, a to jsem nikdy nebyl velký čtenář. Všechno mě zajímalo, všechno jsem chtěl pochopit. Dovedlo mě to k tomu, že jsem se začal snažit zaujmout ke světu stanovisko, které by bylo pro mě i pro okolí co nejpřínosnější a co nejméně bolestivé… Nějakou dobu jsem zkoumal Ježíše na kříži. Co to máme za symbol lásky a soucitu? Člověka, kterého přibijí ke kříži hřebíkama, do těch nejbolestivějších míst. A nechají ho tak umřít? Vždyť je to symbol mučení, lidské zvrácenosti. A my už to tak vůbec nevnímáme, máme to na zdi a spíme klidným spánkem pod výjevem čiré hrůzy. Ano, je to symbol Ježíšovy oběti za nás, ale já jsem si tam našel ještě něco. Je to symbolické vyjádření ilustrace míry nalezení mezi rozumem a srdcem, to je to jedno břevno, a světským a duchovním, to je to druhé, co vede shora dolů. Když najdeme mezi nimi míru, že nás to netáhne ani k jedné straně, nalezneme mír. To je můj symbol kříže.

Co dalšího jsi dělal?

Občas jsem si něco nakreslil a pak jsem – protože jak je člověk tvůrčí, pořád něco potřebuje generovat, manifestovat – psal krátké texty, nechtěl jsem ani publikovat, protože můj úkol v té době se zbavit závislosti na úspěchu. Ale přesto jsem potřeboval tvořit. Koupil jsem si tedy mobil, protože mi chybělo natáčení. Když se mi něco líbilo, natočil jsem si to na ten mobil a byl klid. Pak jsem toho už měl víc a začal jsem to v počítači stříhat k sobě. A ono to začalo dávat nějaký smysl. Tři záběry jabloně. Sedím na houpačce a koukám do koruny. Slunce prosvítá skrz větve. Pak jsem natočil sebe, jak koukám na jablka. Pak jsem požadoval syna Frantu, ať se posadí do houpačky místo mě. Když jsem to dal dohromady, řeklo to: „Jablka nad mou hlavou zraje. Ty zraješ, nebo jenom starneš?“ Napsal jsem si to jako podtitulek. Takhle jsem začal pracovat, dělal jsem to víc než rok, až z toho byl asi hodinový celek. Zjistil jsem, že asi komunikuji se svým nevědomím. Nevím, proč se mi líbí to, co se mi líbí. Něčím to ke mně mluví. Teprve když to nasnímám a sestříhám, něco se mi z toho v hlavě zformuluje. Myšlenka, která ke mně přišla. Když jsem pak začal mít ještě větší roupy, udělal jsem z toho knížku, která se jmenuje Světakrásy .

Jak se vlastně vědomě zbavujete závislosti na úspěchu?

musím se řídit heslem, že umělec má dílo vytvořit a odstoupit. Nechat ho žít svým životem. Jako režisér to dělám, ale jako producent se o ten film musím dál starat. Ale myslím si, že už ty věci nedělám pro úspěch. Víc si hraju. Dávám do toho kus lásky, která tam nějak bude zakonzervovaná a bude z toho svítit. To mi stačí. Trošku si protiřečím, protože jsem také začal hrát divadlo, abych se zbavil strachu vystoupit na pódium jako herec. To byla vždycky moje noční můra. Na jevišti je okamžitě. Když to říkáte dobře, lidi poslouchají, ani nedutají. Nebo se smějí, když se vtip podaří. Přirovnávám to k přátelskému zápasu mezi diváky a herci. Má to začátek a jasný konec a jde domů s pocitem, že je hotovo. Jako když načtete plot, vidíte hned výsledek. Dnes je velmi málo činností, ze kterých máte tohle okamžitě zadostiučinění. A divadlo je jako ten zápletka. Potlesk mě samozřejmě těší, ale to nevadí. Jen na něm nesmím být závislý.

Jak jste vnímal stáří ve třiceti, v padesáti a jak ho vnímáte teď?

Ve třiceti jsem se stáří určitě bál. Když mi bylo dvacet a někde se vyprávělo, že někdo umřel a bylo mu 53, říkal jsem si, tak byl starej, tak umřel, co by tady chtěl taky dělat ten zbytek života, stejně by živořil. V padesáti mě dost děsil pocit, že už nikdy nebudu mladý, že už budu jenom starý. Teď – po té šedesátce – je to fakt dobré. Nevím, jestli mi bylo líp, když jsem byl mladý, myslím si, že ne, protože jsem pořád nevěděl, co bude. Teď vím, že už budu jenom smrt a do té doby si můžu hrát.

 

Jan Svěrák

6. ledna 1965

Režisér, scenárista a producent patří k nejvýraznějším osobnostem porevoluční české kinematografie. Vystudoval dokument na pražské FAMU, proslul filmy s hlubokým humanistickým poselstvím, laskavým humorem a citem pro mezigenerační vztahy. Za svůj celovečerní debut Obecná škola (1991) získal nominaci na Oscara, kterého o pět let později získal se snímkem Kolja (1996). V tvůrčím tandemu se svým otcem Zdeňkem Svěrákem natočil řadu kultovních snímků (včetně hořkosladké komedie o stárnutí Vratné lahve ), vedle filmu se však věnuje také literární a rež.