Měl na sobě montérky a pracovní boty celé od barev. Když jsem Vladimíra před několika lety navštívil v jeho ateliéru ve stodole v jedné zapadlé západočeské vesnici, vypadal, jako by právě vystoupil z některého ze svých obrazů. Nevěřil jsem svým očím. Kolem něj byly rozměrné malby, sklo, barvy, skici, knihy, různé předměty a stopy práce. Všechno se mísilo, vrstvilo a čekalo na další použití. Mezi tím vším vedla cestička, spíš malebná pěšina vyšlapaná dlouhými roky práce, která mě dovedla až k právě rozpracovanému plátnu. Ateliér působil jako veliké zátiší, které se neustále proměňuje. Nevstoupil jsem do prostoru, kde umělec uchovává svou minulost, ale do místa, kde právě vzniká jeho budoucnost.

Vladimír Kopecký se narodil 26. listopadu 1931 ve Svojanově. V období 1946 až 1948 navštěvoval střední uměleckoprůmyslovou školu v Kamenickém Šenově, následně (1948–1949) Vyšší střední průmyslovou školu sklářskou v Novém Boru. V letech 1949 až 1956 studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové u profesora Josefa Kaplického. Od roku 1990 do roku 2008 vedle na stejné škole ateliér skla. V roce 1958 mu byla udělena na Expu 58 v Bruselu Zlatá medaile (spolu s A. Šimotovou a F. Burantem); v roce 1984 získal ocenění The Bridgestone Museum Prize na přehlídce skla v Japonsku, Tokio; v roce 1994 Holst Glas Prijs, Galerie Groeneveld, Almelo, Nizozemsko; v roce 2009 mu byla udělena Cena Ministerstva kultury za přínos v oblasti výtvarného umění. V roce 2014 získal v soutěži Grafika roku hlavní cenu za techniku ​​​​serigrafie. Jeho dílo je zastoupeno ve sbírkách předních českých i zahraničních institucí.

Vladimíru Kopeckému bude v listopadu pětadevadesát let. Pořád maluje. Každý týden, každý den. Neumí přestat. Jeho tvorba má v sobě něco přírodního. Jako kdyby se řídila vlastní energií, která nezávisí na věku ani na módě. Nikoho takového jsem nepoznal. Kopecký může malovat divoce a vzápětí vytvořit obraz založený na přesné geometrii. Může rozlévat barvu bez ohledu na důsledky a potom vést rovnou čáru tak přesně, až v ní objeví melancholii. Může pracovat s křehkým sklem a současně s kusem kolejnice. Může vytvořit rozsáhlou kompozici a za chvíli se soustředit na jednoduchost jednoho tvaru, aby se dostal k jeho prapodstatě. Není to vykalkulovaný program. Dělá podle toho, jak se cítí, a vždy se snaží dojít až na samou hranu možností určitého způsobu práce. U geometrického obrazu sleduje princip přesnosti, jindy nechá barvu téct a dává jí svobodu. V jeho díle se tak potkávají řád a náhoda, rozvaha a spontánnost. Nejsou to protiklady, které by musel usmiřovat, jedná se o hluboce zakořeněné součásti osobnosti. Vladimíra Kopeckého bývá pro teoretiky těžké opatřit jednoznačnou „nálepkou“. Po celý život totiž osciluje mezi uměleckým sklem a malířstvím, což je stav, k němuž těžko najdeme protějšek.

Kořeny monumentality

Narodil se 25. listopadu v roce 1931 ve Svojanově, studoval na středních sklářských školách v Kamenickém Šenově a Novém Boru a poté na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze u profesora Josefa Kaplického. Právě Kaplický, otec slavného architekta Jana Kaplického, měl na jeho další cestu zásadní vliv. Vedl totiž školu monumentální malby a skla, která studenty připravovala na tvorbu pro architekturu. Na svého profesora nedal dopustit a často se k němu ve vzpomínkách vrací: „Přitahoval mě jako výjimečná osobnost, v níž se snoubila elegance vystupování a zároveň schopnost porozumět různým uměleckým disciplínám. Hlavně mi ale dal víru, že je potřeba dělat velké věci, velké formáty, což znamená nebát se rozmáchnout a myslet velkoryse. Když mi nebylo ještě ani pětadvacet, tak jsem na milánské trienále v roce 1957 namaloval okno vysoké šest metrů. Pro mě to znamenalo umělecký mezník.“ O rok později se podílel s Adrienou Šimotovou a Františkem Burantem na skleněné mozaice pro československou účast na EXPO 58 v Bruselu. Získali za ni Zlatou medaili. Tak mladí, a tak dobří! Každý si šel vlastní cestou, ale navždy zůstali přáteli.

Dostal se tak do kreativní sféry mezi volným uměním, užitkovým či autorským sklem a architekturou. V šedesátých letech získal příležitost k prvním dvěma realizacím ve veřejně přístupných stavbách, které se shodou okolností uskutečnily na severní Moravě. Nejprve (1963) vytvořil pro centrální halu nového nádraží mozaiku ze štípaného skla s motivem holubice: má šest metrů na výšku a jedenáct na šířku. Také druhá realizace je spojena s nádražím, tentokrát v Ostravě-Vítkovicích, kde v roce 1967 hodiny vynesl na monumentálním podstavci ze skla odlévaného z originálních forem a kombinovaného se železem. Zrodila se neobyčejná socha. K mozaice se vrátil Vladimír Kopecký ještě na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Byl osloven, aby navrhnul nástěnnou kompozici pro atrium správní budovy Úpravny vody Želivka. Zadavatelé chtěli, aby vyjádřil podstatu procesu, díky němuž dostává Praha pitnou vodu, což je pro umělce dosti náročný úkol. Vznikla tak jedna z nejzajímavějších poválečných mozaik, jejíž plocha přesahuje třicet čtverečních metrů. Má hlubokou perspektivu, takže navozuje třírozměrný dojem, a při detailním pohledu se zase její část mění v abstraktně působící barevné plošky. Ryze užitkové schéma se podařilo metamorfovat do podoby obdivovaného artefaktu, za nímž se konají poznávací výpravy. Karton, podle něhož se mozaika skládala, byl několikrát samostatně vystavován v rámci výstav tvorby Vladimíra Kopeckého a je pokládán za svého druhu jedinečný obraz, jenž si žije vlastním životem, emancipovaným na konkrétní realizaci.

Jiné mistrovské dílo v architektuře se nachází ve vstupním prostoru skláren Kavalier v Sázavě. Vladimír Kopecký do betonové struktury nechal zasadit skleněné vertikální trubice z technického skla, které jsou jedním z produktů sázavské sklárny a zároveň změkčují neprostupnou, mohutnou zeď. Vytvářejí kontrast, a přitom jsou vůči betonu – paradoxně – v rovnováze. Velmi jednoduchým pojetím se tak dosahuje maximální estetické účinnosti. Pro Vladimíra Kopeckého je to v architektuře příznačný přístup: nechce, aby jeho dílo na sebe strhávalo přílišnou pozornost, ale snaží se najít vhodnou polohu vůči celku, jenž má dotvořit a umocnit. Chová se jako opravdový džentlmen. Architektura se propsala i do volného umění. Při práci na skleněných prvcích pro hotel Olympic na pražské Invalidovně použil střídmou kompozici dvou různě pískovaných tabulí. Když se na návrh podíval s odstupem, zjistil, že stačí udělat výřez a vznikne obraz. Následně vznikla série maleb s motivem pilířů namalovaných na linoleum, které už doma dosloužilo, a takhle našlo svoje nové využití: vlastně je recykloval nejlepším možným způsobem.

Originalita: základní předpoklad

Navíc sklo přestal vnímat jako materiál, který má být pouze krásný, jak tomu velela tradice českého umění. V osmdesátých letech začal jeho estetiku záměrně narušovat. Kombinoval sklo se železem, dřevem, kolejnicemi a barvou, nechával ho potlučené, používal ho v instalacích a v krajině. Chtěl do sklářské umělecké tvorby dostat surovost, která v něm podle něj dosud chyběla. Inspiraci hledal mimo tradiční dějiny evropského umění. Zaujalo ho umění domorodých kultur, protože v něm nacházel svobodu a přirozenost. Důležité pro něj bylo zejména zapomenout na to, co už před ním vzniklo.

Mimořádná schopnost odpoutat se od předchozího úspěchu a jít dál jej provází po celý život. „Mám jednu teorii,“ řekl mi před časem. „Umělec, který nepřijde s něčím ryze vlastním, je nanic. Pak je to jenom obkreslování něčeho, co už tady bylo. Nejlépe je to vidět na Fillovi, kde je Picasso tak silně přítomen, že o původnosti nemůže být řeč. Já jsem chtěl být především svůj, originální. Tím, jak jsem toužil přijít s něčím novým, chtěl jsem toho dosáhnout, i kdyby to mělo být hnusné. Za cenu nového jsem byl schopen vzít cokoliv na milost, hlavně nebýt jenom jedním z řady.“

Když jsem se s Kopeckým poprvé setkal, psal se rok 1990. Byl právě jmenován profesorem sklářského ateliéru na Vysoké škole uměleckoprůmyslové a byl považován za legendu. Ostatně, k tomu, aby učil, jej oslovili sami studenti, kteří v porevoluční euforii toužili po opravdovém mistru, k němuž by mohli vzhlížet. Nechtěl být ani pokračovatelem Josefa Kaplického, ani pokračovatelem dalšího velkého profesora Stanislava Libenského, který na VŠUP nastoupil po Kaplickém. Chtěl učit po svém. Studenty vozil po světě a po Čechách. Ukazoval jim místa, která považoval za důležitá, a vysvětloval proč. Věřil v bezprostřední zkušenost. Reprodukce nikdy nenahradí skutečné dílo, stejně jako fotografie nenahradí atmosféru místa, kontakt s materiálem, světlo, architekturu nebo obyčejný život kolem. Bral vše vážně, nebyl profesorem na vedlejší úvazek. Časem si stále více uvědomoval, jak obtížné je mladého umělce někam vést, aniž by mu člověk vnutil vlastní dogmata. Poté, co na škole ukončil v roce 2008 pedagogickou kariéru, mohl se s ještě větším zanícením věnovat malbě. Vždyť mu nebylo ani osmdesát!

Při malování se cítí šťastný. „Já si to užívám… božsky si to užívám,“ vysvětluje. „Zvláště když obraz rozjedu a tuším, že se blížím k něčemu novému. Už to není jako za mlada, kdy jsem nevěděl, co se sebou, trápil se… už vím, co chci a jak k tomu dospět. Potřebuji jenom čas, místo, barvy. Dělám totiž kolem sebe nepořádek, je to velmi živelné. Nemaluji na jistotu a počítám s náhodou, která mě může posunout tam, kde jsem nečekal. Dík dlouholeté zkušenosti dnes už s náhodou počítám, vím, že určité problémy, podněty vyřeší sama.“ Je to návod, jak dosáhnout mistrovství. Dílo začne žít vlastní existencí.

Vladimír Kopecký dělá prostě jen to, co chtěl dělat odmalička. Chtěl být malířem a malířem se stal: dokonce neobyčejným malířem. Je to pořád stejné, a přitom jiné. Když začne nový obraz, neví, co na něm bude: „Chci se nechat překvapit.“ Nežije z toho, co už vytvořil. Žije z toho, co teprve vytvoří. Pak se stane součástí obrazu.