Jaromíre, Jiří a Josefe, už víte, kdy letos bude tradiční festival dechových hudeb Vejvodova Zbraslav?

Josef (*1945): Samozřejmě, víme: od 21. do 23. září. Právě s bratry Jaromírem a Jirkou sedíme v hospodě – jak jinak se může jmenovat než Škoda lásky, když táta tady tu polku složil – a dumáme, jak festival, bude to již 17. ročník, připravit. Chceme tátovi za všechno poděkovat, jako každý rok, a letos přidat i symbolickou gratulaci – narodil se před 110 lety, 28. března 1902 ve Zbraslavi.

Vaše rodina je ve Zbraslavi stále živou legendou – pečlivá a starostlivá maminka, otec elegán střihu bankovního ředitele. Na co dodnes nejraději vzpomínáte?

Jaromír (*1936):  Maminka obětavě a laskavě pečovala o nás všechny a neměla to lehké. Čtyři chlapi v baráku, a ještě k tomu chodila do práce. Po roce 1948 zrušili soudruzi tátovi kapelnickou živnost a také on musel do fabriky. Až v pětapadesáti přešel do takzvaného svobodného povolání. Nenápadně nás uváděl do života – nejen muzikantského. Byly to takové nenásilné lekce, možná dnes ve věku VIP a PR až neuvěřitelné. Když táta s kapelou někde hrál a my jeli s ním, vždycky mi dal na vstupné a trval na tom, abych si lístek koupil, žádná privilegia. A hned přidal úkol: zjistit, kudy se dá ze sálu nenápadně odejít. Nerad se předváděl. A vymluvil se na mě: „To víte, já bych rád s vámi poseděl, ale je pozdě a syn musí ráno do práce.“

Vzpomínky na zbraslavské plesy s tátovou kapelou, když už zase mohl hrát, vhánějí až slzy do očí. Bylo to krásné, my šťastni. Jak je prožíval tatínek?

Jaromír: Vždycky říkal, že půlnoční číslo, kdy nikdo nezůstal sedět, a celý sál zpíval „Už kamarádi, pomalu stárnem“, je pro něj nejlepší honorář. Svoje skladby nejprve testoval na muzikantech v kapele a potom na posluchačích. Když se vracel z bálu a slyšel, že si někdo píská nebo pobrukuje melodii, kterou večer hrál, byl spokojen.

Josef:  Ta muzika se líbí dodnes. V lednu byl v pražském divadle Rokoko jeden z koncertů k tátovu letošnímu jubileu a skončil dlouhým potleskem ve stoje. Považte, standing ovation po dechovce v roce 2012, to je přeci krásné!

Jiří (* 1941): U táty jsem obdivoval talent, ten nesporně měl, ale k tomu i pokoru a nekonečnou trpělivost. Vždyť některou skladbu tvořil i dva roky!

Josef: Hudbě táta obětoval všechno. Jeho komponování jsem si prvně uvědomil, když mi bylo tak deset let. Bydleli jsme tenkrát ve Vraném nad Vltavou, v pěti lidech ve dvou pokojích a kuchyni. Kdy měl táta skládat? Jedině když jsme byli ve škole, večer to také nešlo, byla nás plná chalupa, tak až v noci. Před usnutím, jsme slyšeli tatínkovy pizzicato housličky a jeho tiché pobrukování a pohvizdování.

Jiří: Táta byl k sobě přísný – a k nám taky. Ale příkladem. Často hrál až do brzkého rána, ale v šest hodin už byl na nohou, spal hodinu nebo dvě. Považoval by za nepatřičné povalovat se v posteli déle. Nás, už dospělé chlapy, kontroloval. Někdy jsem zaspal a hned jsem slyšel, že si z práce nemám dělat holubník. Když nehrál nebo nekomponoval, věnoval se koníčkům. Šachům a sportu. Byl to náruživý divák. Chodil na fotbal, na hokej, na ligu i na první A třídu. Za fotbalem jezdil po celých Čechách, ale vydal se i na Slovensko, se mnou klidně do Trnavy nebo Bratislavy.

Jaromír: A vždy elegantní. Bílá košile a kravata k němu patřily, maminka nikdy nezapomněla mu je připravit. I když skládal uhlí, společenský oděv neodložil.

Jaromíre, vy spravujete tatínkův archiv. Je kompletní, nebo se ještě může něco ve světě objevit?

Jaromír: Určitě může. Běžných nahrávek tátových skladeb z celého světa mám stovky. Raritních 150. Slyšel jsem například jednou v rádiu polku Škoda lásky, ale řeči jsem nerozuměl, ani jsem ji nepoznal. Prý finština, domnívala se jedna známá, švédštinu vyloučila, protože ji znala. Vydal jsem se na finskou ambasádu. Dámy si ochotně poslechly nahrávku a měly pro mě dvě informace: byla to finština a ve Finsku je skladba známá jako vánoční píseň. Ptal jsem se na noty. Dámy slíbily a slib splnily. Chtěl jsem ale víc – rozložení slabik, aby se do not mohly vepsat, rýmy už si podle melodie dotvořím sám. Když milá dívenka mi předávala kompletní „Škodovku“ ve finštině, dodala: „Kdybyste ještě něco potřeboval, klidně se ozvěte, moje jméno si budete pamatovat – Vejvodová!“  Možná není všem překvapením konec. V roce 2005 Pepík zjistil, že prý polku zpívá i Billy Holyday, to ho jako jazzmana moc zajímalo.

Josef: Ale není to žádná sláva, už jsem slyšel lepší nahrávky. „Škodovku“ má v repertoáru i dnešní popová hvězda, světelnosti Madony, Britney Spears.

Jaromír: Dnes už víme, že náš hit století, jak jej vyhlásil rozhlas, se také jmenuje Roll out the Barrels, asi po české verzi nejslavnější, dále německá Rosamunde, francouzská  Frida oum Papa, lotyšská Labäkie gadi (Nejlepší léta), polská Banda, v Mexiku El Barrilito – a ta finská verze, abych nezapomněl, se jmenuje Tonttujen  joulupolka.

Slyšel jsem například jednou v rádiu polku Škoda lásky, ale řeči jsem nerozuměl, ani jsem ji nepoznal. Prý finština, domnívala se jedna známá, švédštinu vyloučila, protože ji znala. Vydal jsem se na finskou ambasádu. Dámy si ochotně poslechly nahrávku a měly pro mě dvě informace: byla to finština a ve Finsku je skladba známá jako vánoční píseň.

Josefe, vy už jste složil skoro stovku jazzových skladeb, desítky děl vážné hudby, popové písničky, teď dokonce melodram. Přiznáváte v nich otcův vliv?

Josef:  Táta, jak se poctivě přiznal, skladatelem být nikdy nechtěl. Ale když už se do toho dal a lidem se jeho skladby líbily, vytvořil si na komponování svůj recept. A na konci života mi svoje zásady předával. Byly a jsou tři: krásná melodie, případně protimelodie, k tomu dynamika a rytmus. Držel se svých zásad tak důsledně, že jeho skladby většina posluchačů rychle pozná. Významný nakladatel a dirigent Ernst Mosch říkal: „Chodí mi denně stovky skladeb s žádostí o vydání, ale když je něco od Vejvody, tak to po čtyřech taktech poznám, aniž se dívám na jméno.“ Takový byl jeho styl, plný synkop.

A vy jste jej podědil?

Josef: Určitě. A hudební univerzálnost. Táta měl rád všechnu muziku. Chodili jsme celá rodina na koncerty FOK nebo České filharmonie i na opery. Jazz ale neposlouchal, mně však tuto zálibu nevyčítal.  Jednou o mně jeden novinář napsal, že jsem jazzman s polkou v krvi. To asi jsem – a rád.

Skladatel, kapelník a bubeník. Co bylo dřív?

Paličky a bubínek – už v dětství v tátově kapele. Táta mě bral na zkoušky i na koncerty, poslouchal jsem, až řekl: „Je čas začít hrát s kapelou, zvykat si na muzikanty i na posluchače. A bubeník dává anšlág, udává rytmus.“ Tak jsem s malým bubínkem zavěšeným na krku chodil po zahradě – a rušil okolí. Poprvé jsem veřejně vystoupil na prvního máje 1956, to mi bylo jedenáct.

A když vám bylo skoro čtyřicet, šokovali jste Lucernu koncertem bubeníků. To byl váš nápad?

Připravili jsme to spolu s Jozefem „Dodo“ Šošokou ze Slovenska. Dva bubeníci jsme hráli celý koncert ve velkém sále pražské Lucerny. Tři hodiny se připravovaly nástroje, půl hodiny trvala produkce. V Mladé frontě potom napsali: „V sólových pasážích i ve dvouhře využívali oba vynikající hráči také metalofony, exotické bubínky, baterie zvonů a zvuky syntetizéru, což dokládá, že jim nešlo o nějaké exhibiční běsnění, ale o zcela seriózní hudební produkci a o nový přístup k těmto nástrojům.“

Aktualitou loňského roku je melodram, žánr oblíbený v 19. století. Vás inspirovaly texty Franze Kafky a Rainera Marii Rilkeho, recitoval je Alfréd Strejček, publikum bylo podle odborných kritik nadšeno. Co dál?

Muzika a zase muzika všech žánrů i odstínů. Máme k dispozici pořád jenom dvanáct tónů, jako táta. Moudře s nimi naložit chce pokoru a trpělivost. Proto Pán Bůh muzikanty stvořil, jak se zpívá v jedné tátově písničce. Už jsem v letech, kdy dobře rozumím naučení, že všechno chce svůj čas, nespěchat, postupovat pomalu mravenčí prací. Nevzdávat se, když to nejde. Mít naději, zdraví a zázemí v rodině. To mám, jsem spokojený a šťastný člověk.

Vzpomínal Julius Kudrna, “Já mu vykal, byl přeci starší a kapelník, on mi říkal Julko. Vídali jsme se skoro denně, protože jsem mu dělal i archiváře. Často na mě už čekal před domem a museli jsme přerovnat celý archiv, jeden list po druhém. Spokojen byl, až když všechno bylo kompletní a já uložil celý poklad do dvou kufrů. Na zkoušce, když to někomu neznělo, radil pan Vejvoda: „Až půjdeš do práce, dej si do pusy nátrubek a po cestě si do něj foukej, cestou domů taky, a uvidíš, jaký budeš mít nátisk.“ Na své hudebníky, na ty venkovské, ale nedal dopustit. Když někdo z kapely omarodil, byl pan Vejvoda nervózní. Hrál náhradník, foukal dobře, někdy to byl profík z vojenské muziky, ten foukal ještě líp, ale málo platné, nejraději měl svoje lidi. On ty skladby psal pro nás, věděl, jak mu to kdo zahraje, co od koho může vyžadovat. A když všechno klapalo, najednou před kapelou začal pochodovat sem tam, to jsme věděli, že hrajeme dobře. Co ale nesnesl, aby měl někdo pod stojánkem pivo. A když si někdo odskočil, musel po návratu dýchnout. On vyžadoval, když se v osm hodin začalo na plese hrát, a to si každý mohl nařídit hodinky, aby ve čtyři hodiny ráno, když se skončilo, to hrálo jako v těch osm.”Monika Štěrbáková, vaše starší dcera, je úspěšná skladatelka a dirigentka, představuje již pátou kapelnickou generaci rodu Vejvodů – počítám správně?

Josef: Je to tak. Dělá nám radost, i proto, že ctí tradici hudby bez hranic. V devíti letech složila první písničku, slova napsal Jiří Suchý, v televizi ji zpívala Dáda Patrasová. Vystudovala konzervatoř i HAMU, její diplomová práce se jmenovala Mariánské náměty a jejich zpracování v české hudbě 19. a 20. století, vysokou školu uzavřela skladbou Kantáta o narození Panny Marie, absolvovala letní školu sbormistrovství v Anglii. Druhá dcera, Zuzanka, hraje divadlo. Činohru operetu i muzikál (Na Fidlovačce titulní role v Mam´zelle Nitouche, Šumař na střeše, Carmen, Kabaret, Rebelové aj.), na Nově dostala roli v seriálu Ulice – to je pouze stručný výčet. A ještě jednu roli zvládla – letos se stala maminkou, máme radost z dalšího vnoučka Jonáška. Veronika už má potomky čtyři.

Jaromíre a Jiří, vás múzy obešly, nebo jste se jim vyhnuli?

Jaromír: Nepolíbily mě, hrát na piáno jsem se naučil, ale muzicíruju jenom pro sebe, veřejnost bych svým hraním neuctil. Pečuji ale o otcův archiv a každý rok pomáhám táhnout káru zářijového festivalu Vejvodova Zbraslav.

Jíří: Přiznám se, já se vyhnul, hudební školu jsem flinkal, ale rodovou tradici držím jako stavař. Vždyť děda byl dobrý zedník, ještě dnes stojí na Zbraslavi, dokonce přímo na náměstí, kudy při našem festivalu pochodují při závěrečném defilé všechny kapely s mažoretkami, několik domů, které postavil. A festival? I pro mě je při něm práce dost.