Obvyklému návštěvníkovi PrusaLabu – dílny, kde si lze vyzkoušet práci s 3D tiskárnami – je něco mezi 25 až 45 lety. Na strojích, které dokážou vytisknout prakticky cokoliv, většinou vyrábí náhradní díly nebo drobnosti do domácnosti.

Roberto Baccarini nezapadá ani do jedné z těchto kategorii. Ve svých 69 letech je o generaci starší než ostatní v dílně a jeho plány daleko přesahují hranice domácnosti. Italský inženýr, kterého do Prahy přivedla rodina, chce totiž 3D tiskárny využít k výrobě protetických rukou pro lidi, kterým chybějí.

K velkému plánu jej nepřivedla žádná osobní ani rodinná zkušenost, ale prostá náhoda. Když se technik, který léta strávil navrhováním a výrobou litinových dílů, ocitl v důchodu, celoživotní vášeň ho neopustila. Pro zábavu si dělal technické nákresy v počítačovém programu. Pak narazil na novinku – 3D tiskárny, které dokázaly jeho nákresy proměnit ve skutečnost. Nadšen tímto objevem si Baccarini postavil vlastní a začal se učit s ní pracovat.

„A pak přišla otázka, co s tím dělat. Nechtěl jsem vyrábět jenom hlouposti a hračky pro děti,“ popisuje své uvažování. V tom čase narazil na informaci o americké společnosti, která vyrábí protézy pro děti narozené bez prstů nebo celých rukou. A dostal nápad – vyrábět na 3D tiskárnách vlastní náhrady končetin, které by díky levnému materiálu dokázal dostat k potřebným za pouhý zlomek ceny.

Na podzim roku 2018 měl za sebou Baccarini už jako nový obyvatel Prahy několik zkušeností s výrobou protéz, které začal posílat rodinám postižených dětí. Potíž byla ale v tom, že ruce neměly žádnou elektroniku ani motor a ovládání úchopu prstů vyžadovalo schopnost ohnout zápěstí přesně určeným způsobem. „Bylo to zajímavé, ale děti často neměly dostatečnou sílu na potřebný pohyb a byly z toho frustrované,“ popisuje Baccarini, který se začal zamýšlet nad tím, jak dovnitř protézy dostat elektrický motor s malinkatým počítačem.

Říkáme tomu diverzita, dáváme tomu vzletná jména, nicméně předávání si znalostí mezi mladými a starými je základní kámen společnosti.

Pouhou náhodou v Praze narazil na dílnu výrobce 3D tiskáren PrusaLab a zde na jednadvacetiletého vedoucího elektrodílny Matěje Suchánka, jenž se s podobným projektem nikdy nesetkal. Společně ale v průběhu následujících měsíců vymysleli, jak ovládat ruku hlasem nebo senzorem, který zaznamená elektrické výboje na kůži od svalu.

„Poprvé v životě jsem musel kódovat, a učit se v mém věku takovou věc je velice těžké. Mohl bych se do toho pustit, ale dosáhl bych jenom velice nízké úrovně. Matěj je v kódování fantastický,“ popisuje dnes Baccarini část, se kterou mu pomohl jeho mladý kolega.

A pro Matěje Suchánka měly hodiny s bývalým inženýrem svůj vlastní přínos. „Strašně obdivuju, jak to měl namodelované,“ vysvětluje. Popisuje přitom systém šňůrek, pomocí kterých se ovládají v ruce články prstů, a nejvíce ze všeho mu připomíná mechanismus tradičních loutek. Nic podobného předtím při své práci s novými technologiemi neviděl, do budoucna se to ale může změnit. „Hodně mě to inspirovalo, jak řešit různé věci,“ říká Suchánek.

Projekt Roberta Baccariniho je ojedinělý, on sám ale není jediný zástupce starší generace, který do dílny zavítal. Ondřej Kašpárek, který PrusaLab vede, v ní obecně vidí zkušené lidi rád. „Hledáme kombinaci starého řemesla a digitální technologie. Předchází tomu příprava dat na počítači, nicméně nás baví diverzita a mezi členy máme i spoustu seniorů, kteří se toho nebojí,“ popisuje s tím, že kutilství se podle něj neomezuje jen na osamělou dílnu doma, ale umožňuje sdílet své schopnosti s ostatními.

„Říkáme tomu diverzita, dáváme tomu vzletná jména, nicméně předávání si znalostí mezi mladými a starými je základní kámen společnosti. Jsou to věci, které pokud se nenaučíme teď, tak ze společnosti vymizí, a to je ohromná škoda,“ vysvětluje svůj pohled na věc Soňa Jonášová, ředitelka Institutu cirkulární ekonomiky. Ten se zaměřuje na podporu hospodářství, kde se suroviny nepoužijí pouze jednou na výrobu a pak skončí v odpadu, ale užívají se znova, věci se opravují a hledají nové využití nebo majitele. „Než si člověk něco koupí, měl by zvážit, jestli si to nemůže půjčit, opravit si staré, pronajmout nebo si koupit z druhé ruky,“ vysvětluje základní myšlenku.

Právě zde je podle ní velký prostor a poptávka po starší generaci, která výrobu i opravy ovládá. „Trend je naprosto zřetelný v mnoha oblastech. Vidíme to na počtu různých událostí, poptávek po přednáškách nebo opraváren,“ říká.

Popisuje přitom webové stránky, které pomáhají najít opraváře v okolí, místa, kde lze opravovat sám, kurzy, kde se lze dovednosti naučit, a setkání, na kterých si lze vyměňovat věci i zkušenosti. Podle Jonášové lidi táhne ekonomická a ekologická stránka věci i chuť dělat po práci „něco“ rukama.

Jedním z míst, kde se podle ní cirkulární ekonomika rozvíjí nejvíce, je móda. Ona sama je hrdou majitelkou sukně přešité ze šatů levně koupených v second handu a řada dalšího jejího oblečené pochází ze „swapů“, akcí kde si lze vyměňovat nepotřebné oblečené. A část lidí se podle ní vrací i přímo k šití.

„Čím je konfekce a výroba masivnější a méně kvalitní, tím víc lidí má zájem si samo šít a vracet se k tradicím. V obchodech už neseženou oblečení v takové kvalitě, a jak nastupuje trend udržitelnosti a ekologických věcí, chtějí opravovat a šít si z lepších materiálů,“ potvrzuje její slova Kateřina Kartáková z ateliéru Rebelion, který nabízí kurzy šití.

S jistotou nedokáže říct, zda je rostoucí zájem o jejich kurzy způsoben i masovým nárůstem zájmu o šití, nebo šířícím se jménem salonu, faktem ale je, že před pěti lety začínal Rebelion v Brně s pár kurzy. Dnes má pobočky ve čtyřech různých městech a jen v Praze se odehrává denně minimálně pět kurzů.

Mezi lektory jsou mladí studenti oděvního designu i několik seniorů. Ti jsou podle Kartákové velkým přínosem. „Když člověk šije čtyřicet let, ví přesně, jak se který materiál chová, na všechno má fígl a vždy si poradí. Člověk, který šije pět let, toto ještě vědět nebude,“ vysvětluje s tím, že tradiční krejčovina se na spoustě škol už ani neučí.

Prusa Lab. Foto Pietro Leoni

Cesta k nabytí a předávání tradičních dovedností ale nemusí vést přes specializované dílny a kurzy. Pro řadu lidí se odehrává mnohem přirozenějším a nenápadnějším způsobem. Šestadvacetiletou Janu Tomešovou čekal letos pod vánočním stromečkem dárek jen o něco menší než ona sama. Učitelka za základní školy si totiž přála soustruh na dřevo a od přítele ho opravdu i dostala. Na stroji si zatím vyrobila dřevěnou nádobu na tužky a v plánu jsou dřevěné úchytky na kuchyňskou linku.

„Cokoliv doma potřebuji, udělám si raději sama,“ říká mladá žena s tím, že si dokáže bez větších potíží vyrobit poličku nebo vymalovat. „Okoukávala jsem to od dědy, když jsem byla malá. Měl malinký soustruh na dřevo, který nám půjčoval, ať si hrajeme,“ popisuje dnes kořeny ne zcela obvyklého dárku, které sahají jako u mnoha jiných k rodině a starším generacím.

„Připadá mi, že předávání mezi generacemi je to jediné, co funguje. Vrstevníci, kteří jsou schopni si sami něco udělat, to mají většinou od rodiny. A ti, kteří to v rodině nedělali, neumějí ani zatlouct hřebík,“ říká mladá učitelka.

Roberto Baccarini přesto doufá, že k tradičním dovednostem lze přivést lidi i jiným způsobem. Třeba inspirací a detailním návodem. Svůj projekt tištěných protetických rukou chce otevřít zdarma světu a umožnit tak, aby se levné pomůcky dostaly k těm, kteří je potřebují. „Snažím se lidi naučit, že takové věci jdou i s minimálními náklady. Chci, aby všichni věděli, že je to možné, a také, jak je to možné,“ popisuje. Kromě materiálu, 3D tiskárny a schopnosti pracovat s technickými nákresy v počítači je podle něj pro výrobu ruky potřeba i něco zcela obyčejného. Sednout si a zhruba pět dní věnovat tomu, co dobře znaly generace  modelářů a kutilů – obyčejnému sestavování, broušení a leštění. To zatím nedokáže nahradit ani ta nejlepší 3D tiskárna.