Pořád je co zlepšovat

Procházím Hradební ulicí na hlavní náměstí v Chrudimi a po pravé straně míjím výlohu obchodu Barons leather works. Odhaluje prostor, který vypadá jako něco mezi dílnou, muzeem a vetešnictvím; je zde spousta starých strojů a nástrojů, kožených brašen, brašniček, peněženek, opasků a dalších výrobků z kůže, ale také třeba staré dudy s koženými měchy, loutky – protože Chrudim má letitou loutkářskou tradici – či nejrůznější artefakty. Za pultem stojí Matěj Michalčák, mladý muž v bekovce, na triku firemní znak s datem 1997. 

Tehdy se začala psát historie rodinného brašnářství Barons leather works, které založil jeho otec Kamil. Vyučil se jako kominík, několik let strávil v armádě, později se živil – stejně jako manželka Ilona – jako tatér, dokonce patřil mezi první tatéry v České republice. V té době měl doma malou dílnu, ve které experimentoval s různými řemesly a hledal, co by ho mohlo bavit. Nějaký čas vyráběl vitráže, dýmky či loutky, až nakonec skončil u kůže a tento jeho koníček přerostl v práci, která dnes živí celou rodinu. Zároveň sbírá a opravuje staré stroje. Má jich už ke stovce, některé jsou i přes sto let staré, ale všechny fungují. Část z nich je vystavena v ateliéru na Resselově náměstí, další, podstatně větší část sbírky se nachází v nedaleké dílně. Nejedná se pouze o stroje kožedělné – obuvnické, brašnářské, rukavičkářské –, ale také knihařské, tiskařské i pletařské… Pan Michalčák zkrátka rád zkouší nové věci. 

Naopak syna Matěje to k řemeslu příliš netáhlo. Závodně sportoval a studoval agropodnikání na střední zemědělské škole. „Dědeček má velký statek a nejspíš se ode mě trochu očekávalo, že ho jednou převezmu,“ směje se Matěj. Do dílny chodil zpočátku ze zvědavosti, později za přivýdělkem – pomáhal otci s jednoduchými úkony a postupně od něj řemeslo odkoukával. Současně studoval návody v knihách a na YouTube, něco se přiučil od starých řemeslníků a časem se vypracoval ve zručného brašnáře: „Oficiálně jsem brašnář, ale fušuju i do řemenářství a popruhářství – to jsou samostatné obory, které se obecně moc nerozlišují, ale je to, jako byste srovnávali pekaře a řezníka – oba pracují s jídlem, ale každý trochu jinak. Osobně se vyhýbám sedlářství a ševcovině, s taškami si můžu víc vyhrát,“ vysvětluje.

Kamil i Matěj Michalčákovi jsou tedy ryzí samouci. Ostatně, učební obor kožedělnictví (nebo mu podobný) u nás prakticky neexistuje, brašnářská komunita stárne a chybí nástupci. Řemeslo se pomalu vytrácí, navíc je válcováno levnými výrobky z Asie. V Barons se specializují na ruční zakázkovou výrobu a pracují převážně tradičními řemeslnými postupy. Co se týče strojního vybavení, jedná se pouze o exponáty. „Než bych si stroje seřídil a nastavil, mám výrobek dávno hotový,“ konstatuje Matěj a posteskne si, že na sériovou výrobu zatím nejsou čas ani lidi. Ke své práci používá téměř výhradně ruční nástroje a nářadí. 

„Základní řemeslo se dá dělat v podstatě s pravítkem, šídlem a odlamovacím nožem, dále k tomu potřebujete jehlu a nit,“ vyjmenovává Matěj a se smíchem dodává: „Přítelkyně to nerada slyší, ale nářadí není nikdy dost. Když jsem začínal, myslel jsem, že si vystačím s málem, ale pak objevíte všechny ty hladítka, leštítka, hranořízky, zdobítka…, bez kterých se sice dá obejít, ale na výsledném zpracování je to vidět.“ 

Běžné nástroje lze koupit v českých e-shopech a železářstvích, zajímavé kousky se dají najít v bazarech či pozůstalostech, vzácnější kusy se objednávají z ciziny, například z Ameriky, která má silnou westernovou tradici. Sám Matěj je velkým fanouškem japonského a francouzského řemesla: „Japonsko nebo Malajsie jsou – co se týče kvality provedení – absolutní mistři, ale málokdy k sobě někoho pustí, takže naučit se jejich techniky nebo sehnat jejich nářadí je téměř nemožné. Mně se po dlouhém vyjednávání podařilo spojit s jedním výrobcem v Malajsii, koupil jsem od něj na zkoušku pár nástrojů a dnes už jimi mám vybavenou snad polovinu dílny.“

Bez čeho se při práci obejít nedá, je materiál, v našem případě kůže. Obecně se v brašnářství používají dva typy kůže: chromočiněná, která se vydělává solemi chromu, díky tomu je levnější, měkčí a dá se snadněji zpracovávat strojně, proto se zpravidla uplatňuje v sériové výrobě. Kvalitnější, ale dražší je kůže třísločiněná, která se vydělává v dubovém nebo březovém tříslu (tj. výtažku z kůry stromů), díky tomu je pevnější a dá se dále opracovávat, například barvit, vyřezávat či do ní razit. Nejkvalitnější usně pocházejí z Itálie, konkrétně Toskánska, nebo Španělska. Michalčákovi nejčastěji pracují s třísločiněnou hovězí kůží, kterou nakupují v centrálním skladu v Jaroměři, kam dovážejí usně z Itálie nebo Rakouska. Spolupráci s firmou Prokuri si Matěj nemůže vynachválit: „Vzhledem k tomu, že vyrábíme spíše desítky nežli stovky kusů, spotřebujeme relativně malé množství materiálu, a tak pro mě není problém zajet si každý krupon (tj. nejkvalitnější partie kůže z oblasti beder a zad zvířete) vybrat osobně. Objednávat kůži přes e-shop je podle mě hloupost a v České republice jsme zatím nenašli dodavatele, který by vyhověl našim požadavkům.“ 

Konečně se dostáváme k samotným výrobkům. Kromě brašen, peněženek či opasků, jež vznikají v malých edicích nebo na zakázku, nabízejí i menší doplňky, které lze vyrábět ve větším množství – klíčenky, řemínky, náramky a jiné ozdoby. Na přání zákazníka však dokážou zhotovit téměř cokoliv a na své produkty poskytují doživotní záruku. Kvalita zpracování je v Barons na předních příčkách, ostatně už do prvního loga pan Michalčák zakomponoval tři hvězdičky, jež symbolizovaly tři hodnoty, kterými se při práci řídí dodnes: tradice – kvalita – originalita. 

Pro jejich výrobky je charakteristická poměrně bohatá zdobnost. Při práci využívají širokou škálu dekorování od klasických technik – ražby, vyřezávání či vytepávání – přes airbrush nebo akrylovou malbu až po ty méně tradiční. V poslední době experimentují s přenášením fotografie na kůži; starší Kamil zde uplatňuje svůj tatérský um a postupně proniká do tajů kyanotypie (též modrotisk, historická fotografická technika), mladší Matěj pracuje s klasickou ražbou, ale nebrání se ani moderním technologiím a za pomoci 3D tiskárny si vyrábí vlastní raznice. Rád také kombinuje nejrůznější barvy a materiály, například kůži se dřevem nebo různé exotické druhy kůže, jako jsou krokodýlí, hadí nebo žabí. „Baví mě na tom ty textury,“ vysvětluje.

V e-shopu však jejich výrobky nekoupíte a nenajdete je ani na tradičních řemeslných trzích, těm se dokonce záměrně vyhýbají. „Táta mě vždycky učil – neprodávej, ukazuj. Rádi jezdíme na veletrhy a výstavy, kde ukazujeme, co všechno je možné vyrobit. Chceme, aby si zákazníci mohli naše zboží osahat, aby na vlastní oči viděli barvy, zapojili svou fantazii. Osobní kontakt je pro naši práci důležitý,“ popisuje firemní strategii Matěj. Barons leather works sice najdete na webu i na sociálních sítích, ale tyto kanály pro ně nejsou až tak podstatné, přestože většina tvůrců tvrdí, že se bez nich v dnešní době nelze obejít. „Nejlepší řemeslníci mají na webu pouze svou vizitku,“ odtuší Matěj a dodává: „Navíc mě to nijak zvlášť nebaví, jsem mnohem lepší řemeslník než ajťák.“

Naše povídání se chýlí k závěru a Matěj dokonce na chvíli zvážní. Na otázku, zda se dnes dá řemeslem uživit, odpovídá oklikou: „Řemeslníků, kteří vyrábějí něco z kůže, je strašně moc, ale zakázkové brašnářství je specifický segment, kde se každý specializuje na něco trochu jiného. Takže konkurenci máme, ale spíše se doplňujeme. Zatím máme to štěstí, že si nás zákazníci najdou, a to i ve světě. Řemeslo u nás zatím není úplně doceněné, ale uživit se jím určitě dá.“

Přestože je Matěj v oboru poměrně krátce, nebo možná právě proto, dobře si uvědomuje, že řemeslu se člověk učí celý život a pořád je co zlepšovat. Rád by se ve svém oboru vypracoval mezi ty nejlepší a do budoucna má ambici vytvořit značku, která možná nebude nejznámější a nejluxusnější na světě, ale bude patřit mezi nejkvalitnější. V nejbližší budoucnosti je však jeho největší motivací čerstvě narozený syn; už se těší, jak mu bude vyrábět miniaturní brašničku. Koženou.

Uchovávat vzpomínky

Na rozdíl od Michalčákových, kteří se ke kůži propracovali přirozeně a po svém, byla cesta Radky Prokopové, pražské knihařky tvořící pod názvem RaduAtelier, podstatně klikatější. Radka nebyla ten typ, který už od dětství ví, co chce dělat, ale věděla, že ji baví pracovat rukama. Poznali to i její pragmatičtí rodiče, kteří ji nasměrovali ke studiu zdravotní školy, kde Radka odmaturovala v oboru zdravotní laborant a později zubní technik. Zubařina jí však k srdci nepřirostla, byla málo svobodomyslná. Přihlásila se na Fakultu humanitních studií Univerzity Karlovy, kde vystudovala bakalářský obor humanistika. Zaujala ji historická antropologie a při pátrání v archivech obdivovala staré, v kůži vázané knihy. Během studia částečně pracovala, nejprve jako fotoeditorka v redakci lifestylového časopisu, později pomáhala s PR a marketingem v jedné sociální kavárně. Do toho přišly děti. 

Na mateřské začala Radka uvažovat o podnikání, které by jí poskytlo určitou svobodu a zároveň umožnilo věnovat se rodině. Tehdy vznikl koncept balkonové zahrady, což byly v podstatě kapsy šité z přírodního materiálu, jež umožňovaly vertikální pěstování rostlin v omezeném prostoru městských balkonů. Projekt sice nepokračoval, ale Radka si na něm vyzkoušela, co obnáší přivést nápad od myšlenky k realizaci. „Celý ten proces mě hrozně bavil a zpětně vnímám, že tam možná vzniklo jakési semínko podnikání. Přemýšlela jsem, co dál. Umím pracovat rukama a zároveň potřebuji mít v životě trochu kreativity a svobody, a tak jsem se rozhodla pro umělecké řemeslo. Napadlo mě zkombinovat ho s knihami, které osobně vnímám jako svým způsobem posvátný předmět, spojující linku mezi minulostí a přítomností. Je to vlastně jeden z nejdůležitějších vynálezů lidstva,“ vysvětluje svou motivaci. „Já sama si celý život píšu deník, je to takový můj prostor, můj svět, který si opečovávám. Mám ráda nejen samotné psaní, ale i vůni té knihy. Najednou se všechno propojilo.“ 

Radka absolvovala první víkendový kurz knihařiny, na kterém se zběžně seznámila s tím, jak se dělá kniha, na práci s kůží však vůbec nedošlo. Začala tedy experimentovat sama a učila se za pochodu – z knih, videí, od kamarádů řemeslníků a kamarádů kamarádů. Hledala dodavatele kůže a papíru, zkoušela barvení, prošla si nejrůznějšími postupy, pokusy a omyly. Časem naznala, že by se potřebovala učit u odborníků, a zavolala na Hellichovku (Vyšší odborná škola grafická v Praze). Shodou okolností tam tehdy otvírali obor restaurování papíru a pergamenu. 

Skloubit mateřské povinnosti, začínající podnikání a školu bylo náročné. Jednalo se v podstatě o denní studium. Nakonec absolvovala dva roky, během kterých se soustředila především na praktickou výuku, a také se spřátelila s paní Olgou Hruškovou, pedagožkou a zkušenou knihařkou, která jí radí dodnes.

Postupně se propracovala k vlastní tvorbě. První dílnu si zařídila doma v obýváku, nějaký čas měla půjčený sklepní kamrlík naproti školce, kam chodili její dva synové. Dnes už jsou synové samostatní, a tak si Radka pronajala malý ateliér na Bubenském nábřeží, kam se jí s trochou úsilí podařilo vměstnat všechno potřebné vybavení. To zahrnuje velký řezací plotr, na kterém zpracovává velké archy papíru, malou ruční řezačku na menší formáty, gilotinku, která řeže celé bloky papíru, a litinový kulatící lis na hřbety. Některé stroje váží od pohledu tunu a vypadají, že sem zabloudily z muzea, ale na rozdíl od chrudimských Barons na nich Radka skutečně pracuje. Kromě toho využívá celou řadu ručního nářadí, zejména razidel. Většinu vybavení se jí podařilo pořídit z druhé ruky; naštěstí i v knihařském oboru funguje komunita, která se podporuje.

Ve zbytku ateliéru se povalují stohy kůží – nejčastěji pracuje s hovězí a kozí – a papíru. „Ve své tvorbě se věnuji hlavně deníkům a kronikám, tedy prázdným knihám, takže pro mě byla důležitá volba papíru. Časem jsem došla k jednomu druhu papíru vynikající kvality a s vyšší gramáží, na který se dá psát perem i fixou a nepropíjí, a ten používám jako výplň ve všech svých knihách. Čistě z praktických důvodů, protože nabízet deset typů papírů by pro mě bylo prostorově neúnosné, a navíc si myslím, že je to zbytečné. Kromě toho používám speciální ruční papíry například na předsádky,“ omlouvá Radka všudypřítomný nepořádek. 

Výroba jednoho deníku je – v závislosti na typu – velmi náročná a jediná malá chyba může negativně ovlivnit celý výsledek. V nabídce RaduAtelieru tak nenajdeme stovky produktů, ale několik základních typů, které Radka individualizuje dle přání zákazníků. „Možností knižní vazby je strašně moc, ale nemá smysl konkurovat knižnímu průmyslu. Vybrala jsem si určitý segment výroby, který je mi nejbližší, a ten se snažím dělat co nejpoctivěji. Dříve byli na všechno specialisti, někdo šil hřbety, někdo dělal kapitálky… já vyrábím kompletní produkt sama. Pořád se mám co učit,“ směje se Radka a dodává: „Naštěstí mám za sebou studium restaurátorství, takže si případné chyby dokážu i sama opravit.“ 

Jako první vznikaly ručně vázané kožené deníky s měkkou vazbou a ozdobným hřbetem, později přibyla fotoalba, která mají pevnější papír a obsahují mezilisty z pavučinkového papíru. S přibývající praxí se Radka vrhla na deníky s klasickou pevnou vazbou, potažené jemnější kozinkou; ty jsou vyráběny převážně na zakázku, a to do celého světa. Jednotlivé výrobky se od sebe liší jednak zdobením – nejčastěji ražbou, prošíváním nebo pokročilejším zlacením –, tak barevností, takže jen těžko naleznete dva shodné. Rychlejší sortiment zastupují zápisníky s dvěma vyměnitelnými bločky tečkovaného papíru, obaly na knihy, případně na počítač. Odřezky kůže lze využít například na klíčenky či menší peněženky. 

Tyto jednodušší modely pak Radka nabízí na řemeslných trzích. Přestože o sobě říká, že je introvert, přímý kontakt se zákazníky si pochvaluje. „Mám ráda obě polohy mé práce, každá přináší jinou energii.“ Kontakt s lidmi si ostatně užívá i v rámci kurzů, které ve svém ateliéru pořádá. Jedná se o dva formáty, večerní, nebo víkendový, ze kterých si účastníci odnesou hotový výrobek. Nejčastěji jsou to právě zápisníky nebo deníky s měkkou vazbou buď pro vlastní potřebu, nebo jako dárek.

Individuální způsob podnikání Radce očividně vyhovuje, nepovažuje se za týmového hráče. To s sebou bohužel nese obrovské množství úkonů, které často nejsou vidět. Objednávky a komunikace se zákazníky, fakturace, focení, psaní textů, vkládání na e-shop, správa sociálních sítí, zajišťování materiálu, ale i samotné postávání na trzích – to všechno zabere čas. „Stíhám to tak tak, ale nevyplatí se mi delegovat,“ posteskne si Radka. Jediné, co se jí zatím podařilo outsourcovat, jsou papírové složky, které jí vyrábějí v jedné chráněné dílně, a občas jí syn šije látkové pytlíky na výrobky.

Rozšiřovat výrobu nebo najímat zaměstnance však neplánuje. Baví ji být pánem, respektive paní svého času. Piluje svůj styl a postupně by se ráda propracovala k exkluzivnějším věcem, jako jsou například kroniky nebo repliky, momentálně vyvíjí prototyp vlastních petliček (způsob zapínání). V poslední době ji těší, že se jí podařilo navázat spolupráci s Uměleckoprůmyslovým muzeem v Praze. I to svědčí o kvalitě její práce.

Na závěr našeho povídání se Radka ohlíží za svou prací: „Mé deníky nejsou rychloobrátkové zboží. Nejsou to úkolníčky, jaké si můžete koupit za třicet korun v papírnictví. Jsou to knihy, které vydrží dlouhá léta, možná i desetiletí. Mají potenciál v sobě uchovávat něco cenného, a tím cenným jsou pro mě myšlenky, vize nebo vzpomínky. Snažím se v lidech probouzet zájem o sebe samé, o to, co prožívají nebo co důležitého kdy zažili. Skrze své kožené knihy se snažím podporovat dlouhodobost a introspekci navzdory současnému trendu konzumní společnosti.“