Že vám tu píšu už potřetí o Glenu Hansardovi, dokonce podruhé za sebou, to je v dosavadní historii této rubriky naprostá výjimka. Můj důvod je přitom prostý a jediný: nové, už čtvrté sólové album dublinského rockera, This Wild Willing, mě opět okamžitě zaujalo. Pochopitelně je mi taky milé, že se s Glenem osmnáct roků dobře znám a že mi i k tomuto albu napsal víc než přátelské věnování. Ale čím bližší mimoumělecký vztah k nějakému umělci mám, tím víc si hlídám, aby se mi nepletl do hodnocení jeho práce. A kdo mi nevěří, ať nahlédne do zahraničních recenzí, především amerických. K často používaným, v rocku ne tak obvyklým smyčcovým nástrojům, tentokrát Hansard přibral i mně dosud neznámý íránský kamančeh. Používá se prý taky v Arménii, Ázerbájdžánu, Turecku a v Kurdistánu. Rok před Glenovými padesátinami zůstávají tradičně obdivuhodné i rozsah, energie, dynamika a barevnost jeho hlasu. Ty, kdo znají zpěvákovu lásku k českému umění včetně grafiky, potěší další Glenův „objev“ pro titulní stranu alba, reprodukce Večerního zpěvu drozdů od Olgy Karlíkové (1923–2004). Pro nás, kdo jsme nestihli jediný letošní český Hansardův koncert v Brně, kyne naděje na přidaný listopadový v Praze.

I pro mě býval zpočátku Filip Topol těžký na poslech. Pověst o tom, jaký rozruch způsobil se svou skupinou Psí vojáci, když coby třináctiletý skladatel, klavírista, zpěvák a textař vystoupil na Hrádečku u Václava Havla, však daleko přesáhla hranice českého undergroundu. V narvané Lucerně jsem pak zíral, jak Topol mlátil do klavíru, až krev stříkala. Talent měl vrozený: otec Josef se v havlovské generaci šestatřicátníků stal dramatickou hvězdou, dědeček z matčiny strany Karel Schulz byl autorem románu Kámen a bolest, Filipův starší bratr Jáchym patří k předním současným spisovatelům. Popravdě přiznávám, že nejvíc si beru z tvorby Filipa Topola až teď, kdy je šest let na pravdě boží. Trojdiskový výběr jeho sólových koncertních nahrávek Nebe je zatažený mě víc než jeho alba s Psími vojáky vtahuje do Topolova složitého, nekonečně zjitřeného světa. Čím déle nahrávky posloucháte, tím líp pro soustředěnýponor nejen do rozervaného hudebníka, ale i do vlastních pochyb.

Kdyby to neznělo jako schválnost, na častou otázku po mé nejmilejší tuzemské rockové skupině bych odpovídal Korben Dallas. I když jsou to Slováci, jakmile je zaslechnu, vybaví se mi, co všechno jsem kdy s tamními rockery během více než půl století zažil. Trio kolem zpěváka, skladatele a kytaristy Juraje Benetina si na svém šestém albu Bazén udržuje stejně vysokou míru nápaditosti a naléhavosti, na jakou jsem býval zvyklý u Deža Ursinyho, Mariána Vargy a z níž se doteď těším díky Pavlu Hammelovi. V Bazénu opět nade všechnu pochybnost Korben Dallas dokazují, že klasické nejjednodušší rockové složení kytara, baskytara, bicí (například Cream, Jimi Hendrix, Nirvana) je pro ně jak šité na míru. A co případně nad to je, ať už jiné nástroje, nebo dívčí hlasy, jakoby ke korben soundu patřilo odjakživa.

Podobně jako Korben Dallas znovu v Hudbě pro mou radost vítám Sylvií Krobovou, tentokrát i s aranžérem a trombonistou Janem Jiruchou. Svým pátým albem Dívám se do noci si mnohostranně hudebně vzdělaná písničkářka, akordeonistka a pianistka sáhla se svým nadáním a cílevědomostí dosud nejvýš. Tady už je i pojem šanson jaksi šišatý. A jestli vůbec něco z operních studií v Krobové zůstalo, pak spíš než vokální technika to je vědomí neomezených možností písňové tvorby. Stále dál – a pochopitelně i nad vnímací schopnosti tradičních posluchačů takzvaných komorních písní. Někdy nástroje povědí více než hlas. Někdy vůbec nejvíc poví ticho. Když jsem v Českém rozhlasu ze své navyklé Dvojky přesídlil na hudebně náročnější Vltavu, jednou z mých spontánních repertoárových voleb byla právě Sylvie Krobová.

Co je české blues? Nevěděl to ani Jaroslav Ježek a netrápil se tím. Hodně jich spolu napsali Jirkové Šlitr a Suchý, potom Petr Skoumal. Každý po svém. To už se kdokoli mohl učit hrát a zpívat blues z černošských desek. Ale složit české blues? Dnes si dovolím tvrdit, že to umí Jan Spálený. Nemudruje o tom, ale v šestasedmdesáti vydal album, kde to všechno je: Nemůžu popadnout tvůj dech. Učil se to přinejmenším od roku 1984 se svým amatérským sdružením profesionálních muzikantů. Bylo to těžší než psát i aranžovat písničky pro Petra, jeho mladšího a slavnějšího bratra. Těžší než zhudebňovat Nezvalovy básně. Jan se naučil skromně a pokorně naslouchat svým spoluhráčům. Nacházet jejich nitro a duši jejich nástrojů. Pochopit novou českou hudebnost, ve které je blues, swing, rock, ale i kutálka. Co nahrávka nového alba ASPM, to radost. I ze známých písní s novou tváří plnou krásných vrásek.