Stále je na světě spousta posluchačů, kteří se ze všech nahrávek Boba Dylana nejraději vracejí k jeho nejstarším: dvacetiletý, nejvýš čtyřiadvacetiletý hlas, akustická kytara, případně foukací harmonika. Nikdo netušil, že se z objevu amerického folku stane fenomén světového rocku, natož pak nositel Nobelovy ceny. Pro tyto věrné, neměnné uši je dvojdisk Bob Dylan, Live 1962–1966 skutečný dar. Jeho podtitul říká: Vzácná provedení z oficiálních výběrů. Čili každý z 29 chronologicky uspořádaných snímků už někdy vyšel. Přitom zejména ty nejstarší, počínaje newyorskou hospodskou nahrávkou Blowinʼ in the Wind z 16. dubna 1962, nejsou zvukově nejdokonalejší. Sestava ale drží pohromadě svou stylovou návazností, přehledností a hudební i textařskou silou autorových nápadů. Směřuje jakoby nevyhnutelně k závěrečným pěti elektrickým rockovým nahrávkám, tedy třeba i s varhaníkem Alem Kooperem, kytaristou Michaelem Bloomfieldem a Dylanovou zaslíbenou doprovodnou skupinou, kanadským Bandem. I pro mě – a to nejsem žádný folkový staromilec – je ovšem tento dvojdisk nejpůvabnější rozčepýřeným hlasem toho klučiny, jemuž někteří publicisté, sedíce si na uších, dlouho vytýkali špatnou intonaci.

Každým, i tímto pátým studiovým albem Nedokončené, mě Jiří Smrž snadno přiměje všeho nechat, sednout si a poslouchat, i když to zkraje pro mě nebývá pokaždé jednoduché. Smržův úděl v českém písničkářství mi připomíná postavení Leoše Janáčka v české opeře. S tím rozdílem, že Janáček už dávno dobyl „aspoň“ mimočeský zbytek světa a mezitím zemřel. Písecký rodák čas od času promluví nějakému posluchači do duše a ten se pak ptá sám sebe – i když to takhle na papíře může vypadat pateticky –, jak mohl žít a neznat Smržovy písničky. Tentokrát mě Smrž překvapil tím, jak rychle mě do svých nových písniček vtáhnul. Příklad nejtypičtější: Můj nejoblíbenější obránce. Snad nikdy jsme si s Jiřím nepovídali o sportu. A najednou: „Můj nejoblíbenější obránce / umřel včera na infarkt / postavy byl menší, nosil směšného ježka / dres mu byl velký, to je fakt.“ Nebo Vyhrálo dobro. Skoro řachanda. Jenomže u Smrže? „Když má vyhrát dobro / každej se musí občas ušpinit.“ Je to nejpestřejší Smržovo album. Ani se nedivím, že vedle výborných muzikantů, především baskytaristy Petra Novotného a saxofonisty Michala Žáčka, na něm zazněl i hlas Roberta Křesťana.

Kdo si manchesterského textaře a zpěváka Morrisseyho nevšiml v osmdesátých letech, když se svou skupinou Smiths zažíval vrchol popularity, ten si k němu patrně nenašel cestu ani v následující sólové kariéře. Což je asi typický případ českého posluchače. Pro mě Morrissey byl a stále je především excelentní, byť velice předvádivý interpret. Podobně jako třeba slavnější krajan Bryan Ferry. Ne náhodou jsem si teď na jeho dvanáctém studiovém albu sólové kariéry, California Son, okamžitě všimnul zvláštní verze Dylanova protest songu Only a Pawn in the Game. Podobnou nezvyklostí hudební úpravy Dylanova originálu mě zaskočil už v roce 1973 Bryan Ferry, když nazpíval A Hard Rainsʼ A-Gonna Fall. U obou zpěváků jsem nějaký čas váhal mezi obdivem k jejich dokonalému ovládání zpěvní techniky a pochybami, jestli tady už nejde spíš o bravuru, která vlastně nemá skoro žádný vztah nejen k textu, ale ani k hudbě. Po těch letech snad chápu, proč Morrisseymu doma přezdívají The Pope of Mope – Papež melancholie. Ta u něj nakonec zvítězí i nad vzájemně tak odlišnými skladbami, jaké pro album California Son převzal od Melanie (Some Say I Got Devil), Tima Hardina (Lennyʼs Tune) nebo Roye Orbisona (Itʼs Over). Šedesátiletý Morrissey sice vynechá v Orbisonově rockové árii nejvyšší tón, který mladý Karel Gott bezpečně zvládal ve své verzi Tak zůstaň, ale jinak mě svým hlasovým mistrovstvím usvědčuje, že kdo toho v muzice tolik umí, tomu bezděčně odpustím jiné slabiny. Například méně ohledů vůči textu.

Jakkoli si od časů původního Nerezu vážím hlasů Zdeňka Vřešťála a Víta Sázavského, nevěřil jsem, že se jim někdy podaří nahradit jejich přinejmenším rovnocennou zpěvačku Zuzanu Navarovou. Ať už pod názvem Neřež, nebo jiným. A teď jim vychází album Nerez & Lucia s trochu provokativním, ale případným titulem Zlom. Drobná tmavovlasá Bratislavanka zpívá v titulní skladbě svůj text: „Zlom! / Dušu aj chtíč / Zlom, celkom ma znič / Vieš aká som / Tak ma zlom!“ Přinejmenším je zlomena obava způsobená dosavadními pokusy, že bez Navarové to prostě nepůjde. Prvně jsem Lucii Šoralovou viděl v titulní roli Soukupova muzikálu Johanka z Arku. Alternovala ji s Lucií Bílou a Bárou Basikovou a přinejmenším obstála. Ale čas plynul a i sólové album Šoralové nezaslouženě zapadlo. Teprve album Zlom je konečně radost, málem bezvýhradná. Ještě v úvodním nerezovském hitu Budem si spolu žít Šoralová zůstává ve vzpomínkovém stínu Navarové. V dalším signálu Zuzaniných dávných dob, Kytičce, už zní osobitě. Naprosto svá, hebká i zvonivá, je v novinkách. Vřes od Vítězslava Nezvala si sama zhudebnila, k Možnože složila hudbu i text a vůbec nejlepší je v balkánské romské Ederlezi.

Dávno už mě žádné album nedalo tolik náhlého štěstí jako Stay Around (Zůstaň tady). Dostáváme je šest let poté, co čtyřiasedmdesátiletý J. J. Cale zemřel tak, jak žil: takřka nepozorovaně, provázen hlavně láskou těch, kdo proslavili jeho přímočaré písničky a úsporný kytarový styl. Byli to Eric Clapton, Bryan Ferry nebo skupina Lynyrd Skynyrd. Všech dosavadních čtrnáct Calových alb stálo za opakovaný poslech. Ovšem výběr jeho hitů nebo společné album s Claptonem, Road to Escondido, byly takovým vrcholem americké country, blues i rocku, že jakéhokoli posmrtného alba jsem se spíš bál. Aby nebylo tak zbytečné a nouzové, jak jsem to zažíval třeba u Jimiho Hendrixe. Ale stal se malý zázrak. Vdova po Calovi, svého času členka jeho kapely, ve spolupráci s Calovým manažerem vyhledala patnáct nikdy nevydaných snímků, jeden lepší druhého. Je to poklad sám o sobě, navíc taky naděje, že se některých těch písní chopí muzikanti Claptonova formátu.