Belfastský rodák Van Morrison, nazývaný někdy Lev z Caledonie, nikdy neměl problém s vydáváním nových alb. Do svých čtyřiasedmdesáti roků jich nazpíval a nahrál jednačtyřicet. Nejnověji Three Chords and the Truth (Tři akordy a pravda), v posledních čtyřech letech šesté. Až na jednu písničku si všechnu hudbu i texty napsal sám. Zpívá takřka se stejným napětím jako před pětapadesáti lety na prvních snímcích se skupinou Them. Z mnoha žánrů, jimiž prošel, je tentokrát nejblíže blues. Má k tomu hrstku stejně cítících muzikantů, především ale své pověstné osobité, okamžitě rozpoznatelné frázování. Ne nadarmo se o Morrisonovi říká, že patří mezi největší stylisty současného zpěvu. V jedné písničce sice zpívá, že „sláva pohltí duši“, ale na něho to neplatí.

Kanadská písničkářka a výtvarnice Joni Mitchelová už léta veřejně nevystupuje. Tím víc se po ní stýská zpěvákům všeho druhu. Předloni v listopadu uspořádali v Los Angeles k jejím půlkulatinám koncert plný jejích slavných i méně známých skladeb. Ne každý záznam takové události přeroste hranice pouhé zdvořilosti. Albu Joni 75, A Birthday Celebration, se to podařilo dokonale od prvního snímku až po šestnáctý. Mě nejvíc chytli za srdce Rufus Wainwright (All I Want a Blue), Seal (Both Sides Now), Chaka Khan (Help Me), Glen Hansard (Coyote), James Taylor (River a Woodstock) a skupina Los Lobos (Dreamland a Nothing Can Be Done).

Šéfa, jak zní americká přezdívka pro Bruce Springsteen, si střádám, jedno album za druhým, už od toho prvního z roku 1973. Pro své krajany se už od alba Born to Run (1975) stal kýmsi mezi Presleym a Dylanem. Pro mě dodnes zůstává jeho východoberlínský koncert z roku 1988 nejkrásnějším zážitkem z rokenrolu. Tehdy ho doprovázel jeho úžasný E Street Band. Ale stejný zápas cítím i z alb pojatých zvukově jinak, jako je například teď Western Stars (Západní hvězdy). „Tato deska je návratem k mým sólovým nahrávkám s rozsáhlými filmovými orchestrálními úpravami, je to klenotnice melodií,“ říká Bruce Springsteen. Opravdu je jich všech třináct, které člověka chytí na první poslech. A já jako vždycky, když se ozve Springsteen, musím vzpomínat na Otu Pavla a podobně nezdolatelné hrdiny jeho sportovních povídek.

Jacques Brel, Johnny Cash, David Bowie a teď i Leonard Cohen. Jak se stane, že zpěváci takřka na smrtelné posteli, sotva schopní pohybu, z posledního dechu nazpívají studiová alba, na kterých se vzepnou k nejsilnějším hudebním výpovědím o životech, nejen těch svých? Kdo to ještě čekal od toulavého Kanaďana, když mu album You Want it Darker vyšlo v roce 2016, devatenáct dní před jeho smrtí? Kdo mohl tušit, že Cohenův syn Adam s producentem Danielem Lanoisem, zpěvačkou Jennifer Warnesovou, Damienem Ricem a španělským kytaristou Javierem Masem dopracují střípky domáckých nahrávek do podoby posmrtného alba Thanks for the Dance (Díky za tanec)? Nad čím se dá jen žasnout, to je Cohenova schopnost místy ještě dotvarovat melodii nejen procítěnou polorecitací. Je třeba dodávat, že i texty patří ke Cohenovým nejlepším?

Humorista Jaroslav Žák kdysi napsal, že cit nepotřebuje žádné logické zdůvodnění. Natož pak vyčíslení, jako třeba že texaský countryový písničkář Willie Nelson, loni šestaosmdesátiletý, tehdy vydal své šedesáté deváté studiové album Ride Me Back Home (Zavez mě zpátky domů), dostal za ně svou devátou cenu Grammy a tak dále. Nic z těch čísel přece nemohl dopředu tušit náš zvěčnělý countryový interpret Michal Tučný, když se před desítkami let tetelil štěstím, protože se dozvěděl, že Willie Nelson rozehřívá posluchače svých amerických koncertů tím, že jim pouští do reproduktorů Tučného album Poslední kovboj. Dávno taky víme, že právě odřené hlasy mohou mít svůj půvab, dobrotivost a moudrost. Ten Nelsonův je nejodřenější.