Zlínská skupina AG Flek se chová jako ponorná řeka českého folkrocku. Během čtyřiceti let svého trvání koncertovala jen střídavě, alb nahrála jen sedm. Ale hned tím prvním, Blázni umírají nadvakrát, jednak nasadila v roce 1983 celé naší scéně nejvyšší interpretační i autorská měřítka, jednak nevědomky předpověděla, že někteří blázni umírají ještě vícekrát – a posléze vstávají z mrtvých. Což se opět děje právě teď na sedmém albu Podnohama Zem. Ze zakladatelské sestavy jsou zde nenahraditelná altistka Blanka Táborská, hlasově prostá a krásná jako luční květina, spolehlivý baskytarista Pepa Šobáň, zpívající autor, a kytarista Karel Markytán a především skladatel, zpěvák, textař, kytarista, klávesista, aranžér Ivo Viktorin, duše flekovské hudby, o níž kdysi prohlásil Jiří Tichota, že je to „hudba nebeská“. Nové album je také repertoárovým jádrem výborných koncertů AG Fleku.

Co do popularity Jakub Noha sice nikdy nepatřil na výsluní českého folku, rocku nebo blues, bez něj by ale vývoj těchto hudebních druhů nebyl od osmdesátých let úplný. Noha vždycky šel, ať sólově nebo s doprovázejícími kamarády, svou vlastní cestou. Názorně to dokládají dvě krabice jeho osmi (!!) převážně koncertních disků, stroze nazvané 1 2 3 4 5 6 7 8. Se svou typickou pečlivostí je k vydání uspořádal excelentní editor Jaroslav Riedel. Jak čteme drobným písmem, „Projekt vznikl za podpory Ministerstva kultury České republiky“. Je to obdivuhodný počin a k jeho jednotlivým částem se budu mnohokrát vracet. Jestliže dosud se povrchnímu pozorovateli mohl Noha jevit jako snaživý autor, jemuž se jednou za čas podaří výjimečná písnička a tu pak někdo rád převezme (především brněnská skupina Folk Team), z některých snímků vyzařuje nesporný interpretační talent. Perlou nade všechny je Matylda, původně australská lidová. Noha se vzhlédl ve zpracování Američana Toma Waitse, ale Waitsovu nahrávku si přeložil a hlavně interpretuje zcela po svém.

Skromněji a zdánlivě tradičněji vydal počet ze své kariéry Pavol Hammel, už jediný žijící z triumvirátu slovenské hudební historie; Dežo Ursiny i Marián Varga odešli příliš brzy. Výběr Pavol Hammel The Best Of Prúdy, zúžený na dvanáct hitů z éry jeho nejslavnější skupiny a jedinou novinku Víno, spev a ženy, je ve skutečnosti složený ze samých nových nahrávek. Vznikly loni v říjnu ve studiu SONO u Prahy, o jehož skvělou pověst se mimo jiných zasloužili i David Bowie a Joss Stonová. Hammel si tam vedle tradičních členů Prúdů, baskytaristy Fedora Freša a kytaristy Fera Grigláka pozval i klávesistu Petera Preložníka a bubeníka Igora Tea Skovaye. Řečeno po jejich, hraje i zpívá jim to bohovsky. Úmyslně tu nejsou skladby, na kterých se podílel Marián Varga, s těmi se patrně počítá do jiného výběru. Nepřeháním, když řeknu, že Hammel zpíval v předvečer svých šedesátých devátých narozenin zvukově i výrazově naplno. Už proto je to cenné album.

Z legendární čtveřice Crosby, Stills, Nash & Young se množstvím i hodnotou sólových alb vymyká Kanaďan Neil Young. Tři ostatní střídali lepší chvíle s průměrnými. Američan David Crosby si to zkomplikoval ještě tvrdými drogami. Jeho poslední tři alba naštěstí ukazují, že s tím je konec. A zejména loňské Sky Trails (Nebeské dráhy) míří svými harmoniemi a hlasovou i textovou něhou až k dávnému, nadoblačnému zvukovému ideálu z předělu šedesátých a sedmdesátých let. Sám Crosby říká: „Nikdy za celý život jsem nebyl tak produktivní jako teď.“ Pochvaluje si spolupráci se svým synem Jamesem Raymondem, jehož považuje za prvotřídního skladatele. Vyplatila se i spoluúčast některých hudebnic. Nejúčinnější je duet se zpěvačkou Beccou Stevensovou v titulní písni. Crosbyho krásný hlas dokáže pohladit stejně jako před padesáti lety v časech jeho první slavné skupiny Byrds.

Až teprve teď jsem dostal darem ze zahraničí – od bratislavského lékaře, písničkáře a novináře Pavla Maloviče – patrně nejlepší desku, jakou kdy vydal Jakob Dylan, syn Boba Dylana. Dnes osmačtyřicetiletý Jakob sice má doma už dva prestižní gramofónky (Grammies) z dob, kdy natočil šest alb se skupinou Wallflowers, jeho druhé sólové album Women & Country z roku 2010 mě ovšem chytlo okamžitě. Pozdě, ale přece. Že začíná mít podobně odřený a civilní hlas jako jeho otec, to mě vlastně těší. I vlastní skladby Jakoba Dylana znějí v dnešní podobě důvěryhodněji. Vyhlášený americký producent T-Bone Burnett se opět neomylně trefil do stylové směsice rocku, folku a blues.