Alt Rihannon Giddensové dnes nemá svou luznou barevností ve světě obdobu. Od předloňského sólového debutu Tomorrow Is My Turn se americká zpěvačka liší hlavně repertoárem: z dvanácti písniček si jich pro nové CD Freedom Highway sama složila devět. Na své cestě od opery skrze bluegrass i soul po folk poprvé až teď projevuje své múzické talenty v tak širokém záběru. Spojuje prostotu lidových zpěvaček s třpytivou virtuozitou, jakou umí prodchnout nejen omamné melodické motivy, ale i zdánlivě neefektní polovyprávěcí pasáže. Pouštím to album všude, kam se svými poslechovými pořady dorazím. A protože mi to pořád není dost, zařadil jsem hlas Giddensové, na který myslím už od jeho nahrávek v triu Carolina Chocolate Drops, do nabídkového listu svých monotematických večerů. Bude to asi recenzentská láska na celý život. Asi jako předtím s Ninou Simonovou nebo Arethou Franklinovou.

I britský písničkář Ed Sheeran se v těchto sloupcích o hudbě, jaká mi dělá největší radost, objevuje už podruhé. S Giddensovou má z poloviny společnou irskou krev, hlasově je ovšem zcela jiný. Civilní, nijak výjimečný. Jestliže ale v nedlouhé době už svým třetím album Divide vede prodejní žebříčky v mnoha zemích, musí být přesvědčivý jinak. Jeho snadno chytlavé melodie a texty se nedrží žádného mustru, volně se pohybují v různých tempech a náladách. Sheeran je zpívá podobně samozřejmě a důvěryhodně jako v šedesátých letech filmový herec Vladimír Pucholt mluvil své udivené mladíky. Ani Sheeran nezpívá žádné hlubokomyslnosti. „Doprovodil jsem ji domů, vzala mě dovnitř, abysme dojedli chipsy a dorazili ještě láhev vína. Přísahám, že tě dám do písničky, kterou napíšu o jedné galwayské dívce a bezvadné noci.“

Písničkář, malíř, fotograf, herec a prozaik Vlasta Třešňák nedávno na koncertu oznámil, že už ho nebaví zpívat Třešňáka a končí s tím. Proti gustu není mustru. Ale při vší úctě ke Konvolutu, novému albu divokého stárnoucího dítěte někdejší karlínské periférie a perly hospodské poezie, tentokrát by byla škoda skončit v nejlepším. V podstatě jazzový a obdivuhodný doprovod Temporary Quintetu v čele s tenorovým saxofonistou, aranžérem a hudebním režisérem Janem Štolbou – pravou rukou Oldřicha Janoty ve zlaté éře skupiny Mozart K – by neměl být ani zpochybněním Třešňákova tradičního zvuku akustické kytary a foukací harmoniky, ani mysteriózní tečkou za Vlastovým světoběžnictvím.

Nikdy mi to nepřipadalo ze Spojených států na Moravu tak blízko, jako když poslouchám Ivu Bittovou, jak se skupinou Čikori nazpívala a nahrála At Home. Pod všechny skladby se podepsali společně a skutečně tak znějí: drží při sobě jak helvítská víra. Tak se to naposled Ivě povedlo před dvaceti lety na legendárním dvojalbu Bílé inferno. Však i tam už hráli kytarista Vladimír Václavek a kontrabasista Jaromír Honzák. Dnes mezi nimi stejně výrazně působí trubka a křídlovka Oskara Töröka. Mimořádnost Bittové je i v jejím dokonalém nepředvádivém prolnutí s celou skupinou Čikori. Při soustředěném poslechu jejich rozsáhlých hudebních ploch projdou posluchači hlavou nejkrásnější chvíle jeho života.

Když australský rodák Nick Cave v roce 1984 nahrával se skupinou Bad Seeds první společné album From Her To Eternity, odstartovali ho písní Kanaďana Leonarda Cohena Avalanche. Podobnost dvou písničkářů rozdílných generací, ale stejně hlubokých vypravěčských hlasů, přiměla novináře k výroku: Kdyby bylo fyzické možné, aby Cohen a Iggy Pop spolu měli dítě, měli by Nicka Cava. Cohen i Cave prožívali léta celosvětové popularity a oddělila je od sebe až Cohenova loňská smrt. Vlastně ale jen na krátko. Jestliže Cohen nazpíval své závěrečné album už s vidinou svého odchodu, Nick Cave byl uprostřed natáčení svého šestnáctého studiového alba Skeleton Tree zasažen tragickou smrtí svého patnáctiletého syna Arthura při pádu ze skalního útesu. Cave podle odvěkých zvyklostí své profese i v této situaci svou práci dokončil. „Spadl jsi z nebe a nouzově přistál,“ zpívá hned zkraje alba. Ať už se konečná podoba alba měnila pod vlivem rodinné tragédie podstatně, nebo ne, je to Cave z jiného světa. Bez kytar, s mnoha umělými zvuky, smyčci, nejblíže označení ambientní hudba. Podle teorie vychází tato hudba z předpokladu, že „všechny zvuky, které nás obklopují, mohou být za jistých okolností hudbou… Stejně tak primárně hudební zvuk či skladba můžou být zvukovým prostorem, který utváří naši pocitovou orientaci.“ Asi ne každému obdivovateli Nicka Cavea se bude takový stylový posun zamlouvat, ale se mnou to album mává.