Když vybírám alba, o kterých mám pro vás psát, skoro pokaždé mě láká i nějaká vážná hudba. Patří k mému životu od mládí. Svátky v obojím slova smyslu tehdy bývaly bachovské koncerty houslisty Josefa Suka, basbarytonisty Karla Bermana a cembalistky Zuzany Růžičkové.

Všichni byli na roztrhání v zahraničí, zejména Růžičková. Tu mi při našich procházkách lidsky přiblížil i Berman: za války byli spolu internováni v Terezíně. Čím jsem starší a snad i srovnanější, tím líp rozumím Růžičkové, když o Bachovi říká, že „pro nás znamená něco, co nás přesahuje. Něco, co přesahuje lidskou zlobu i lidské utrpení. Vždy je tam něco vyššího.“ Pod nejkratším i nejvýmluvnějším názvem Bach teď i pohledem hýčkám krabičku s dvaceti kompaktními disky, asi nejreprezentativnější ze zhruba stovky všech cembalových alb Růžičkové. Technicky pročištěné nahrávky z let 1965‒1974 včetně Dobře temperovaného klavíru a všech Francouzských i Anglických suit – to je za 1 300 Kč zvukový drahokam málem zadarmo.

O newyorských Klezmatics se říká, že jsou nejslavnější klezmerovou skupinou. Jestli na celém světě, to těžko změřit. U nás určitě. Zvláště v Praze a Ostravě. Z jejich jedenáctého alba Apikorsim-Heretics (Kacíři) zní tolik radosti i stesku jako když před jednatřiceti lety začínali. Tehdy pomáhali křísit klezmer, společenskou hudbu židovských svateb, tancovaček a vůbec zábav. Převážně houslový, akordeonový a klarinetový zvuk evropských ghett předminulého století, okořeněný americkým swingem, nadchl kdekoho, i Hanu Hegerovou, Petra Skoumala a Zuzanu Navarovou. Tentokrát se Klezmatics ve svém žánrovém kacířství prvně ve studiu obešli i bez jakýchkoli hostí.

Zpěvačka Szidi Tobias nemá zrovna jednoduchý životopis. Rodem je Maďarka ze železničářské rodiny, státní příslušností Slovenka, hlasovou polohou altistka, vysokoškolským vzděláním i větší částí svého pracovního času herečka. Než se ale stala pojmem v bratislavském divadle Astorka, pracovala i v koksovně, městské knihovně a jako nápověda. Hlas, zpěv i celý projev Szidi Tobias je syrový, drsný a hutný. Jakoby své tóny malovala špachtlí. Čím jsou písně jejích hlavních autorů Milana Vyskočániho a Petera Lipovského osobnější, tím je zpívá líp. Přestože na první pohled toho má tolik společného s Hanou Hegerovou, repertoárem i projevem je naprosto osobitá. Opatřil jsem si s ní všechno, co zatím vydala. Vy teď máte možnost si moje dojmy ověřit na jejím výběrovém dvojdisku Sedmoláska. Už samotné názvy písní jsou chytlavé. Nejvíc Dva koně Chagalla, Štyribesnépsiská a Divá ruža. Mimochodem: slovenština je nádherná řeč. Tím větší škoda, že jindy tak pečlivá bratislavská firma Pavian k Sedmoláskám neotiskla texty písní. Dokonce ani jména autorů.

Čím byl míšenec Chuck Berry, o tom jsou celé knihy. Podle členů skupiny Rolling Stones by se celému rokenrolu mohlo klidně říkat Chuck Berry. Bruce Springsteen ho považoval za nejlepšího ryze rockového autora všech dob. Publicista Michael Gray soudí, že „bez Chucka Berryho by Dylan nikdy nenapsal takovou písničku jako je Blues náhrobního kamene; a bez něj by nevzniklo ani Podzemní stejskavý blues, ať už jde o hudební tvar, nebo o text“. A sám Bob Dylan, nedávný laureát Nobelovy ceny, prohlásil: „Elvis Presley otevřel rokenrolu vrata dokořán a ChuckBerry je vyrval i s panty.“ Není snad na světě rockový kytarista, který by nepoužil některý z Berryho riffů. Jeho písně Rock’n’roll Music a Roll Over Beethoven nahráli i Beatles. Třebaže hvězdní rockeři umírají spíš předčasně, Berry se dožil devadesátky. A ještě stačil natočit poslední album Chuck. Vyšlo letos v červnu, pár týdnů po Berryho smrti. Věnoval je své manželce Themettě, se kterou žil šedesát osm roků, a hrají na něm i jeho potomci. Kdo má rád rokenrol, má co poslouchat.

V Česku se o ní moc neví, zato na západ od nás ano. „Stanley Jordan, John McLaughlin, Eddie Van Halen ‒ všichni by se mohli od této ženy hodně učit,“ psal v roce 1988 norský Arbeiderbladet po festivalu v dánském Roskilde. Od té doby sklízela Dagmar Voňková podobný obdiv všude, kde hostovala. Zatímco zahraniční recenzenti především vynášeli její originální kytarovou techniku, renomovaní čeští skladatelé ocenili Voňkovou jako autorskou osobnost. „To je to nejzajímavější a nejoriginálnější, co jsem z celé folkové produkce dosud slyšel!“ – nadchnul se kdysi Petr Eben. Totéž můžu s klidným svědomím napsat o Dášině nejnovějším albu Hostina. Tucet nových krásných písniček, co verš, to hvězda na obloze.