Už třináctkrát jsem se tu ohlížel po nových deskách. Tentokrát šéfredaktora Jiřího Hraběte napadlo, zda bych se ve své rubrice nemohl v rámci stoletého výročí republiky věnovat právě hudbě posledních sta let a vybrat zhruba šest kompaktních disků, které jsou za toto období pro mě „nejzásadnější, nejmilejší.”

Nemůžu začít jinak než reedicemi Osvobozené divadlo. Než ale mohl pod tímto názvem vyjít sedmidiskový komplet hudby Jaroslava Ježka a textů Voskovce a Wericha, musel jsem si počkat až do devadesátých let. Písničky jsem ovšem znal už z šelakových desek „pětadvacítek“, pak ze tří supraphonských, ideologicky tuze okrouhaných výběrů. Mnohokrát jsem viděl všechny filmy V&W. Když nám bylo čtrnáct, dokonce jsme se spolužáky ze školy Na Smetance sehráli jakési divadlo a nacpali ho písničkami z Osvobozeného. Milan Žalud a Mirek Roule si pro povolení dojeli až za Werichem na Kampu. Já se pochlapil teprv jako redaktor Mladého světa a začal jsem Voskovcovi psát do New Yorku. V září 1978 jsem mu v rámci Pětvečera V&W dokonce zatelefonoval a publikum v radlické hospodě Za větrem ani nedýchalo. Písničkami z Osvobozeného jsem krmil i svou dceru Kateřinu a pokračujeme v tom i s vnučkou Helenkou.

Z mnoha pokračovatelů V&W to u mě jasně vyhráli Suchý a Šlitr. Ty jsem naštěstí už mockrát viděl v Semaforu. Jejich divadlu jsem jako novinář místy snad i trochu pomohl. Bylo to snadné: dodnes když tam přijdu a Jiří Suchý cokoli řekne nebo zazpívá, jsem na světě ještě radši. Mám doma nahrávky stovek amerických bluesmanů, ale v češtině mi blues nejvíc rozevřel Suchý. Jeho Blues touhy po světle se mi nikdy neoposlouchá. Vybrat se Suchým jedno nejzásadnější album se mi ovšem dlouho zdálo nemožné. Až před sedmi lety pro Supraphon vybral a sestavil krabici jedenácti cédéček „Semafor – léta šedesátá“ mně zcela neznámý publicista Lukáš Berný (narozený 1978!). Tak tam to všechno je. Aspoň pro mě.

Album Karla Kryla Bratříčku zavírej vrátka bylo jeho první a nejslavnější. Mně je ale nejbližší to druhé, Rakovina. Karel ho vydal ve svém prvním exilovém roce v Mnichově a celé uspořádal, jak chtěl. Písničky měl dávno hotové a svrchovaný byl i jako zpěvák. Nikdy jsem ho neoznačoval za básníka s kytarou; mě uhranul rychle vyzrálým basem a originalitou melodií. Ani do škatule protestních zpěváků nepatří. Jeho hlas často rezonuje láskou i v písničkách, které bychom nenazvali milostnými. Rakovinu jsem lidem hrával i za totality a Kryla přemaskoval za Vítězslava Jasného, ne abych dráždil fízly, ale protože mi bylo líto své publikum ochudit o skvělého zpěváka. I když jsem nevěřil, že se dožiju pádu komunismu, s Rakovinou jsem pokaždé aspoň na chvilku povyrostl.

Jako člen ediční rady Gramofonového klubu Supraphonu jsem v letech 1968-69 dvakrát navrhoval vydat výtečná alba. Prohrál jsem. Krylův Bratříček za čtvrt roku přece jen vyšel v Pantonu, ale Odyssea ležela v regálech dvacet let. Její smutná historie by se mohla jmenovat Jak jsme se znormalizovali. Odysseu nahráli Hana a Petr Ulrychovi během roku 1969 v plné parádě pražského studia v Dejvicích i s orchestrem Gustava Broma a v jazzovém aranžmá trumpetisty Jaromíra Hniličky. Petr mi radostně přinesl magnetofonový pásek i nátisk secesního obalu Lea Novotného. Vlastně jsem celou Odysseu znal předem. Nakonec se lekl ředitel Supraphonu i jeho náměstek. Když konečně Odyssea vyšla v roce 1990, některým posluchačům to už připadalo pozdě. Pro mě nebylo na hudbu víry, cti a naděje nikdy pozdě.

Mimořádných zpěvaček máme hodně. Hana Hegerová mezi nimi vyniká i tím, jak málo vydala za celý život studiových alb – šest. Hned tím prvním, Šansony, mi ale v roce 1966 změnila celý pohled na tradiční písničkovou formu. A do značné míry i na ženský zpěv vůbec. Mnohokrát se psalo o zahraničních úspěších našich zpěváků. Stále ještě si myslím, že nikdo z nich se ve světové konkurenci neprosadil tak jako Hegerová. K mému životu by ale patřila, i kdyby zpívala jen v pražské Alhambře.

Aniž bych to zpočátku věděl, skoro všechny roky mé dospělosti ovlivnil skladatel, textař, zpěvák a kamarád Petr Skoumal. Byl tak nevýbojný a nenápadný, že ho zprvu kdekdo zastínil, zvláště jeho pódiový partner Jan Vodňanský. Ještě když jsem psal průvodní texty na obaly jejich alb, nedokázal jsem si připustit to, co vím dnes: že Petr Skoumal byl po Jaroslavu Ježkovi a vedle Jiřího Šlitra nejoriginálnější skladatel české moderní populární hudby. Že taky civilně a osobitě zpívá, tomu dlouho nechtěl věřit. Naštěstí pak nazpíval ještě hodně alb. Poločas rozpadu obdivuju pořád. Co jen se kvůli písničce Starej pán vzteká komunistů!