Kdysi se mu kolegové smáli, že čaruje. „Přitom jde jen o to, že mě jako lékaře nezajímají až tak příznaky choroby, které se dají měřit, ale spíš to, jak ten člověk žije,“ vysvětluje lékař, jemuž sice už bylo 73 let, ale denně má osm až deset pacientů. „Jsem zahlcený prací. Pacientů přibývá, ale já jsem rád, bez práce bych vyhořel,“ směje se jeden z více než tří set lékařů – psychosomatiků u nás.

Pane doktore, jak jste se dostal k psychosomatice?

Tak to je trochu komický příběh. Já jsem byl původně chirurg. Kvůli vážné nemoci jsem ale musel chirurgie zanechat, protože ohrožovala mé zdraví, tak jsem se vrhnul na internu a velmi rychle jsem zjistil, že léčit jen příznaky choroby bez psychologické práce s pacientem, to prostě nejde.

A jak se takové „čarování“ snášelo s tehdejším přísně vědeckým socialistickým zdravotnictvím?

Máte pravdu, psychosomatika byla reakční pavěda. A nechtěli mi ji dovolit. Tak jsem vymyslel trik. Udělal jsem si druhou atestaci z interny, stal jsem se primářem a pak jsem si sám sobě na oddělení tu psychosomatiku dovolil. Takže interna s ambulancí na lůžkovém oddělení nemocnice v Třebotově byla v roce 1972 až 1976 první psychosomatickou péčí o pacienty. Skončilo to tím, že na mě nasadili udavače – kolegu, jak jsem později zjistil ze seznamů spolupracovníků STB, měl přezdívku Aptus, což v latině znamená Schopen. Psal o mně hlášení, a tak není divu, že psychosomatiku nám po třech letech zakázali.

Teď už máte ale dlouho vlastní ordinaci ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze. Řekněte: už se vám kolegové nesmějí, že čarujete?

Ne, teď už ne, zato ke mně čím dál víc posílají pacienty. Dokonce včetně děkana naší lékařské fakulty.

Máte jich hodně?

Na každého pacienta mám čistých 50 minut času, a mám denně osm až deset lidí. Takže jsem v práci vlastně až do večera. Ale dělám to rád, moc mě to baví a je to pro mě nápoj čisté vody. Bez práce bych vyhořel.

Jaké máte výsledky?

Někdy až překvapivé. Vezměte si, že existují studie, které říkají, že klasická medicína neumí odhalit příčinu nemoci až u třetiny lidí. A ti lidé jsou zoufalí. Chodí od lékaře k lékaři, v lepším případě je cpou jedněmi prášky za druhými, v horším je považují za blázny a posílají na psychiatrii. Jenže nikdo se s nimi neposadil a nepopovídal si s nimi o jejich životním příběhu. Protože nemoc, ta vždycky vychází ze životního příběhu toho člověka. Proto se taky mnohé stejné nemoci u různých pacientů projevují jinak.

Máte v hlavě zrovna nějaký čerstvý šťastně vyřešený příběh?

Já už jsem toho zažil tolik, že mě máloco překvapí. Ale teď mám opravdu radost z případu jedné pacienty, která rok chodila po nejrůznějších zdravotnických zařízeních.  Zhubnula dvacet kilo, byla úplně na dně, apatická, depresivní, pomýšlela na sebevraždu. Medicína se na ní vyřádila, udělali jí všemožná vyšetření, skončilo to dokonce operací. Byla hodně zdaleka, ale stačilo čtrnáct dnů, šest návštěv v ordinaci a všechno je jinak. Začala přibírat na váze, normálně žije, je spokojená a v pořádku. Minulý týden jsem s ní zrovna mluvil po telefonu.

Šlo jen o to, že s ní nikdo neudělal pořádnou anamnézu. Nikdo se jí nezeptal na její život. Přitom ona zrovna odešla z hodně exponované funkce v zaměstnání do důchodu. Najednou nebyla důležitá, najednou nebyla pro nikoho zajímavá, a přitom to byla žena, která potřebovala imponovat, být na výsluní, prezentovat se. A najednou byla sama doma s manželem. Takže ode dne, kdy skončila v důchodu, byla jedna angína za druhou, chřipky, nevysvětlitelné hubnutí… Když jsme přišli na příčinu, pak už bylo jednoduché pomoci pacientce chytit správný postoj k životu. Aby znovu, v jiné životní situaci, získala sebedůvěru a pocit vlastní důstojnosti.

A vám samotnému taky někdy psychosomatická medicína pomohla?

Když jsem nastoupil na kliniku, což byla za mého mládí velká pocta, tak když se mi tam podařilo dostat, pocítil jsem tak obrovskou zodpovědnost ze své práce a z toho, že jsem lékař, že jsem dostal vředovou chorobu. Léčili mě horem dolem na gastroenterologické klinice. A nic. A jednoho dne, po odchodu vizity, se za mnou zastavil jeden docent, který mě měl velmi rád a říká mi: „Hele, Jirko, vyser se na ně. Dojdi si do kantýny, dej si šunku, rohlík a pivo. A buď zdravej…“ A já šel za týden domů skutečně zdravý. Protože to bylo to, co jsem v tu chvíli potřeboval nejvíc: laskavé slovo, pocit, že mě má někdo rád, někomu na mě bezprostředně záleží. Dal mi znovu ten pocit vlastní ceny, který jsem ztrácel. To nemohou žádné moderní pilulky nahradit. Od té doby tu psychosomatiku dělám naplno, protože vím, že to pomáhá.

Prosím, zkuste tedy vysvětlit nám laikům, co to tedy vlastně ta psychosomatická medicína je a jak pracuje?

Je to medicína centrovaná na jednoho jedince, který má svůj vlastní specifický osud, životní příběh a od toho se odvíjí jeho nemoci. A jak pracujeme? Nejdřív mě zajímá, jak si vytvořit s pacientem pouto důvěry. Tak začíná má práce. Musím si vytvořit vztah plný empatie, důvěry, vzájemné vstřícnosti. Když dá lékař opakovaně pacientovi najevo, že pozorně sleduje, co on říká, jaké má problémy, postoje, tak pacient pozná, že lékaře zajímá a začne mu důvěřovat.  Vždycky se třeba toho člověka ptám, co on sám si o své chorobě myslí. Protože nakonec je to sám pacient, kdo o své chorobě nejvíc ví.

Jenže v české medicíně nemá lékař čas ptát se pacienta na takové věci. Koneckonců mu to pojišťovna nezaplatí, ta mu zaplatí jen to laboratorní vyšetření, nebo třeba EKG…

Přesně tak. A není to jen problém české medicíny. Všude to vypadá tak, že pacient přijde, vyptají se ho, kolik má teplotu, kde to bolí, dají ho pod různé přístroje, z nich něco vypadne a lékař z toho věští. Současná technicistní medicína je úžasná, fantastická. Ale: měla by mít tvář lidskou. Dnes už jsou studie, že i operace má své psychosomatické zázemí. Četl jsem teď studie ortopedické, že pokud pacient přichází na operaci nejistý, úzkostný, bázlivý, strachuje se – a kdo ne v nemocnici – tak se po operaci menisku koleno hojí hůře, než kdyby byl připravený a věřil, že to dobře dopadne.

Takže základní problém současné medicíny je, že rozhovor s pacientem je na vedlejší koleji. Dobrý vztah lékař – pacient, nefunguje. Není na to čas, a není o to zájem. Víte, zajímavé je, že když jsem šest let přednášel na FTVS budoucím fyzioterapeutům, tak to byli úžasní studenti – empatičtí, se zájmem o pacienta. Současně s tím jsem přednášel na lékařské fakultě a setkal jsem se s naprostým nezájmem o pacienta jako o osobu. Zajímala je víc jejich zkouška z farmakologie, patologie, anatomie, ale psychika pacienta? Ta ne. Takže takto vychováváme budoucí lékaře. Budou zase jen orientovaní na techniku, na to, co se dá změřit. Abychom si rozuměli: já nejsem proti CT přístrojům, magnetickým rezonancím a všem těm úžasným vynálezům a skvělým operacím medicíny. Jenom si myslím, že základem léčby je vztah lékař – pacient.

Takže když si jde žena jen popovídat dvakrát měsíčně za paní doktorkou, jak jí vrže koleno, tak je správným lékem dobré slovo a vyslechnout pacientku?

Když je ten lékař empatický, a ví, že s pacientem hezky pohovoří, ušetří na lécích. Pro starší opuštěné ženy se stonání často stane životním programem. Ale je zbytečné, a pro organismus zatěžující, aby si kromě dobrého slova odnášela léky. Je to taky otázka narcismu.

Pokud člověk v produktivním věku dovede být spořádaný – myslím vnitřně, jako osobnost – dovede být laskavý, moudrý, vzdělávat se ve všech směrech, pak stáří vždycky dopadá jinak.

Prosím?!

Víte, narcismus je považován za ošklivé slovo a používá se jen v tom významu, pokud je někdo výrazně patologická osobnost – narcis. Jenže ti mají porouchaný narcismus. Jinak je narcismus nezbytná součást lidské psychiky. Je to to sebepojetí, sebepřijetí, sebedůvěra, potřeba být pochválen, být oceněn, mít nějakou hodnotu ve své sociální skupině. Každý z nás potřebuje být uznávaný. Lékař, který to umí vystihnout a dát člověku respekt a nevytahuje se na něj, že on je tady ten, kdo o jeho chorobě ví víc, ten vždycky dosáhne lepších výsledků. Člověk se u lékaře potřebuje cítit, že má svoji cenu. Ne že je výdělkem lékaře.

To možná lékaři pochopí až v okamžiku, kdy se sami dostanou do role pacientů, ne?

Obávám se, že ani tak ne. Jestliže je někdo šest let vychovávaný na fakultě tak, že podstatné je instrumentální vyšetření, ta technická stránka pacienta, tak se ani sám v roli nemocného nebude koukat na to, jak se k němu kdo chová. Ale bude hodnotit, jestli ho správně vyšetřili, jestli udělali všechno, co měli, jestli to správně zanalyzovali a neudělali někde nějakou chybu.

Takže já když jsem pracoval v tom Třebotově a mohl jsem si jako šéf vybírat lidi, vždycky jsem si pro svoje oddělení vybíral lidi, kteří byli empatičtí. Osobnostně zralí, kultivovaní, ti co měli přirozenou noblesu, mají koníčky… a tito lidé pak automaticky se svým potenciálem uměli dělat psychosomatickou medicínu jaksi přirozeně. Uměli se s pacientem bavit jako s člověkem a dát jim najevo, že si jich váží. A to je to důležité – dát lidem respekt a vědomí nějaké hodnoty.

S jakými problémy se tedy ve své ordinaci setkáváte nejčastěji? Tedy – přesněji s jejich příčinami, protože projevy nemoci asi mohou být hodně rozdílné?

No… Nejvíc si ubližují lidé nejbližší. V rodinách, kde jsou lidé před sebou obnažení, tam jsou ta příkoří největší. Tam tkví jeden z prvních problémů. Proto také u každého klienta, kde to je jen trochu možné, se snažím promluvit buď s jeho partnerem, rodičem nebo sourozenci. Tak, abych poznal jeho rodinné prostředí. Protože tam najednou pochopíte, proč se pacient chová tak, jak se chová. Že jsou to jisté návyky, vzorce chování, které přejal.

A pak samozřejmě může jít o problémy v zaměstnání. Velmi často také za nemocemi a problémy bývá porouchaný vztah s matkou v prvních letech života. To je naprosto zásadní vztah pro celý další život lidský až do devadesáti, v prvních dnech, týdnech a měsících života. Tam se děje všechno důležité. Má-li někdo ve třiceti problémy sociální, ve skupině, s rodinou, v práci, tak za tím velmi často stojí problém, že matka v dětství nebyla dostatečně mateřská. A nepředala dítěti potřebnou citovost a všechny ostatní podstatné lidské vlastnosti.

To už se ale asi v sedmdesáti neprojeví, ne?

Co se týče stáří, tak tam se zcela ztotožňuji s tím, co říkal americký psychiatr Eric Ericsson. Ten rozdělil lidský život do několika etap. A zastával teorii, že v pozdním věku je člověk buď moudrý, nebo zoufalý. To znamená, že pokud člověk v produktivním věku dovede být spořádaný – myslím vnitřně, jako osobnost – dovede být laskavý, moudrý, vzdělávat se ve všech směrech, pak stáří vždycky dopadá jinak. Je pozitivní a kvalitní. Zatímco u lidí, kteří jsou neurotičtí, s osobními poruchami, chaotičtí, je stáří vždy nešťastné a zoufalé. Jinými slovy: na to, jací jsme jako staří, a jaké máme vlastní stáří, jsme si zadělali sami vlastním životem už ve třiceti, čtyřiceti letech.

MUDr. Jiří Šavlík
Původem chirurg, pak internista se zaměřením na psychosomatickou medicínu, je jejím průkopníkem u nás. Miluje literaturu, umění, sám maluje.  Pracuje pod hlavičkou Všeobecné fakultní nemocnice v Praze ve vlastní ordinaci psychosomatické medicíny, pořádá přednášky, učí lékaře a publikuje.A jaký jste vy? Co vás baví, kromě práce?

Dlouhá léta jsem maloval, ale nemám talent, tak aspoň pravidelně chodím na všechny výstavy v Praze. Chodím do divadel, občas do biografu na kvalitní filmy a na ty se dívám i v televizi. Vybírám si. V létě jezdím na kole a jsem neustále duševně aktivní, pořád jsem v lehkém duševním poklusu, protože cítím potřebu se stále sytit. Člověk potřebuje stále získávat nové impulsy. Navíc mám děti a vnoučata, která miluju, takže se musím někde v kultuře sytit, abych měl z čeho rozdávat jiným.