Přemýšlíme-li o ekologii, pravděpodobně si představíme hory plastů na skládce, dýmající komíny elektráren či továren, ropné věže kdesi v Saúdské Arábii a kácení deštných pralesů v Brazílii. Člověk jako živočišný druh dosáhl na Zemi z ekologického pohledu nebývalé převahy, ovládl suchozemské i mořské ekosystémy a přisvojil si množství přírodních zdrojů, obnovitelných i neobnovitelných. To každému z nás poskytuje možnosti, které byly pro generace našich dědů a babiček naprosto nepředstavitelné. Od levného cestování po možnost koupit si v zásadě jakoukoliv potravinu bez ohledu na roční období.

Snadno můžeme podlehnout dojmu, že podobná úroveň spotřeby je zcela samozřejmá a že její neustálý růst, který ve vyspělých státech zažíváme posledních 150 let (s výjimkou krátkých propadů způsobených válkami a ekonomickými krizemi), bude trvat donekonečna.

Mnozí ekonomové a politici tvrdí, že nám nic nehrozí. Naše děti se podle nich budou mít lépe než my – věda a technika jdou neustále dopředu, a vyřeší tak všechny ekologické a civilizační problémy, pokud vůbec nějaké existují. Názor je to obzvláště populární ve středu Evropy. Jak nesmrtelně prohlásil bývalý prezident V. Klaus: „Žádné ničení planety nevidím, nikdy v životě jsem neviděl a nemyslím, že nějaký vážný a rozumný člověk by to mohl říci.“

Ekologická stopa nám ukazuje, že planetu Zemi máme pouze jednu a přes všechen pokrok zůstáváme úzce svázáni s jejími křehkými přírodními ekosystémy.

Popírači klimatických změn dále tvrdí, že globální a místní ekologické problémy jsou pouze dočasné, popřípadě nepodstatné. Skládky podložíme nepropustným materiálem a zahrneme zeminou, případně odpadky spálíme ve spalovnách a získáme tak teplo. Na komíny elektráren nasadíme filtry, do aut namontujeme katalyzátory. Miliony vytěžených barelů ropy či dlouhé vlaky uhlí spálené v elektrárnách nejsou problém. Nevěříme totiž, že by člověk dokázal ovlivnit globální klima. Vždyť i měsíční krajinu v Podkrušnohoří dokážeme příkladně rekultivovat!

Druhý názorový tábor na věc tvoří lidé všímající si, že s přírodou je cosi v nepořádku. Tuší, že nejde jen o drobnou vlnku na jinak klidné hladině ekonomické prosperity. Vědí, že naše hypertechnizovaná a hyperefektivní společnost závisí na něčem tak „banálním“, jako jsou orná půda, lesy, louky, hmyzí opylovači a schopnost rostlin a sinic a produkovat kyslík a pohlcovat oxid uhličitý?

Jako měřitelná jednotka v pomyslném „zeleném účetnictví“ nám slouží tzv. ekologická stopa. Zatímco účtárny větších i menších firem a statistické úřady počítají výkazy příjmů a ztrát a domácí produkt v penězích, ekologická stopa kalkuluje blahobyt v takzvaných globálních hektarech (gha). Myšlenka stojící za ekologickou stopou je jednoduchá: za vším, co potřebujeme k životu, je kus země (a vody). Jde o to, jaké země a jak velký kus. Jak velkou část ekologických zdrojů jsme vyčerpali a kolik nám jich zbývá.

Ekologická stopa je stará pouhé čtvrtstoletí, přesto se stala populárním měřítkem lidského dopadu na planetu. Poprvé myšlenka na to, že bychom vliv člověka na přírodu a zdroje mohli vyjadřovat v plošných jednotkách, napadla dva kanadské vědce – Mathise Wackernagela a Williama Reese. Své myšlenky publikovali v roce 1996 v knize Naše ekologická stopa: snižování lidského dopadu na Zemi. Srozumitelná kniha se stala rychle populární. Rees uvádí působivou metaforu k přiblížení podstaty ekologické stopy: „Představte si ekonomiku jako velké zvíře. Otázka, kterou si musíme položit, zní, jak velkou pastvinu potřebujeme, abychom uživili toto zvíře?“

Odbornější definice říká, že ekologická stopa stanovuje množství přírodních zdrojů, které jednotlivec, město či region nebo celý stát spotřebují v daném roce. Stopa tak tvoří stranu poptávky ekologického účetnictví. Stranu nabídky tvoří tzv. biokapacita, celková část biologicky produktivních ploch, které máme k dispozici.

Jak si z pohledu ekologické stopy stojíme? Nijak dobře. V roce 1961 si lidstvo k zajištění spotřeby vystačilo s 0,7 planety. Příroda ještě měla prostor pro obnovu. Počátkem 70. let ekostopa překročila biokapacitu a od té doby žijeme na ekologický dluh. V posledních letech stopa dramaticky neroste, avšak kvůli růstu populace a zvyšování konzumu klesá množství produktivních ploch, které máme globálně k dispozici. K zajištění ekologicky udržitelné spotřeby lidstva bychom v současnosti potřebovali 1,7 planety. Údaje můžeme převést i na čas – za méně než osm měsíců globální ekonomika spotřebuje zdroje, s kterými by měla vystačit měsíců dvanáct. V roce 2019 tento den připadl na 27. července a každým rokem se posouvá blíže k začátku kalendářního roku.

Čtenáře asi napadne otázka, jak je to možné? Všeho máme dost a žádný ekologický dluh nevidíme. Jak ukazuje přiložený graf, nejvíce narostla uhlíková stopa a ta opravdu není lidským okem vidět. Způsobená je spalováním fosilních paliv a produkcí CO2. Jde o ekologickou časovanou bombu, která rychle může změnit svět, jak ho známe dnes.

Zdroj: Global Footprint Network

Ekologický deficit či přebytek umíme měřit také na úrovni jednotlivých států. Čím červenější barva, tím vyšší rozdíl mezi stopou a dostupnými zdroji. Jak ukazuje mapa, až na skandinávské země prakticky celá Evropa žije na ekologický dluh, stejně tak Spojené státy, severní Afrika, Blízký a Střední východ i jihovýchodní Asie. Naopak Jižní Amerika a subsaharská Afrika má k dispozici ohromné množství přírodních zdrojů a úroveň osobní spotřeba tam zatím nedosáhla evropského či amerického standardu, proto je skoro celá zelená.

Zdroj: Global Footprint Network. http://data.footprintnetwork.org

Česká republika vytváří díky mohutné spotřebě obyvatel, výrobě elektřiny převážně z uhlí a dovozu množství přírodních zdrojů vysokou stopu, konkrétně 5,6 gha na obyvatele. Pokud by každý na světě žil jako my, potřebovali bychom další 2 planety. Pokud by vás zajímala velikost vaší osobní ekologické stopy, můžete si ji spočítat pomocí jednoduchého dotazníku na internetu – www.hra-o-zemi.cz.

Sedlákům, rybářům či lesníkům připadá základní myšlenka ekologické stopy samozřejmá: z přírody můžeme brát pouze tolik, kolik se stačí obnovit. Ale v těchto sektorech pracuje čím dál méně lidí a my všichni ostatní jsme od přírody více či méně odtrženi. Ekologická stopa nám ukazuje, že planetu Zemi máme (možná zatím) pouze jednu a přes všechen technický a vědecký pokrok zůstáváme úzce svázáni s jejími křehkými přírodními ekosystémy. Pokud je zničíme či zásadně změníme, biosféra nepřestane existovat. Vymizet z jejího povrchu může jeden dosud velmi úspěšný druh, který sám sebe nazval rozumný, sapiens.

Autor je ekolog, pracuje v organizaci CI2, o. p. s., ekologickou a uhlíkovou stopou se zabývá od roku 1998