„Naším problémem je nízká míra vzájemné důvěry,“ říká Zdeněk Mihalco, ředitel Nadace Via, která už dvacet tři let podporuje komunitní projekty napříč Českou republikou. Od roku 1997 mezi více než pět tisíc z nich rozdělila bezmála 400 milionů korun.

Témata se v čase mění, společné rysy ale zůstávají. Každý projekt, který se o podporu uchází, má svého komunitního lídra a každý projekt usiluje o to, aby prospěl celé komunitě. „Více než „já“ se objevuje „my“ a typické pro komunitního lídra je, že většinou vůbec lídrem být nechce, ale stane se jím, protože je tím prvním, kdo se zvedne a chce něco změnit. „A na takového člověka se postupně nabalují další,“ popisuje ředitel nadace mechanismus, který dění v nejrůznějších místech naší země oživuje.

Zatímco dříve bylo trendem mezi lidmi opravovat památky a stavět komunitní zahrady nebo knihobudky, nyní jsou to projekty spojené s životním prostředím. Stále více projektů přichází z regionů. „Asi to mají na svědomí vlny sucha, kdy i lidé v nejzapadlejších koutech zjistili, že jim studna vyschla a voda není. Nárůst projektů s tématem přírody a životního prostředí je radikální, ale vše závisí jen na lidech a jejich nápadech. My jim témata neurčujeme,“ říká Zdeněk Mihalco.

Zatímco dříve bylo trendem mezi lidmi opravovat památky a stavět komunitní zahrady nebo knihobudky, nyní jsou to projekty spojené s životním prostředím.

Mezi komunitního lídra, který se zaměřil právě na řešení sucha, patří i devatenáctiletý Jakub Konečný z Píště u polských hranic. Místní prameny vyschly a Jakub se rozhodl pro výsadbu stromů, keřů a květin v rozlehlých lánech, které obec obklopují. Jeho cílem je pomocí nových remízků podpořit udržení vody v krajině. Navíc v duchu slov ředitele Nadace Via přizval mladý student ke spolupráci místní obyvatele. Na rozvoji místa a krajiny, ve které žijí, se tak budou podílet společně.

Aktivní přístup ale nemusí být nutně spojen jen s inovacemi. Někdy je důležitější jim naopak předejít. To se zase podařilo obyvatelům Českých Velenic, kteří se spojili a zabránili plánovanému kácení 340 vzrostlých stromů, které měly uvolnit místo nové aleji. Místní aktivisté nezůstali jen u protestu. Spojili se s odborníky a aktivně hledali řešení, jak revitalizovat kořenový systém stromů. Našli ho a stromy zachránili.

Právě vzájemné setkávání lidí, kteří se jinak v běžném životě míjejí, je podle Zdeňka Mihalca pro rozvíjejí důvěry mezi lidmi podstatné. „Snažíme se, aby právě tohle bylo součástí každého projektu, který podpoříme. Společná fyzická práce lidi spojuje a umožní jim poznat se vzájemně i z jiné strany. Vnímám to tak, že projekty, které podpoříme, by měly mít ambici zahlazovat příkopy mezi lidmi a scelovat společnost. Ale přimět lidi, aby si důvěřovali, je nejtěžší věc vůbec.“

Být aktivní v místě, kde žiji, je podle Nadace Via tím nejjednodušším návodem, jak s oživením komunity a rozvíjením vztahu ke své zemi začít.

Se zmíněnou sebedůvěrou a sebevědomím ale mají Češi problém. Podle průzkumu agentury IPSOS nemá dostatečné sebevědomí polovina z nich. Bez něj a bez sebedůvěry ale nemůžeme plně rozvíjet důvěru v druhé. Pomoci by nám s tím mohlo i uvědomění, že má smysl zaměřit se především na to, co s nás s druhými spojuje, namísto toho, co nás rozděluje. A často zapomínáme i na to, že máme být na co hrdí. „Máme bohatou historii a je na co navazovat. A v tom je velké bohatství. Máme malebnou a prostupnou krajinu, funkční veřejný prostor i fungující síť MHD. Jsme bezpečná země. Toho si málo vážíme. A unikátní je třeba i síť turistických cest nebo česká síť knihoven, která je největší na světě,“ vyjmenovává jen několik málo důvodů k hrdosti ředitel Nadace Via.

Zrovna knihovna se stala tématem i pro další projekt, který nadace podpořila. Zuzana Brychtová Horecká a Barbora Černohorská před šesti lety ve středočeských Statenicích vybudovaly komunitní knihovnu, která se, dle jejich slov, stala obývákem pro celou vesnici. Z dvoutisícových Statenic nyní využívá knihovnu deset procent obyvatel a naplňuje se tak cíl, který si obě kamarádky stanovily. Kromě provozu knihovny organizují třeba filmový klub nebo akce pro děti, a to včetně založení dětské redakce místního zpravodaje. Témata, která se řeší na schůzi redakce, se dětem následně přetlumočí a ony je pak interpretují svým vlastním způsobem a ze svého dětského pohledu. Podle místních to ve Statenicích konečně začalo žít. Nebýt koronaviru, fungovalo by zde už i setkávání místních seniorů.

Být aktivní v místě, kde žiji, je podle Nadace Via tím nejjednodušším návodem, jak s oživením komunity a rozvíjením vztahu ke své zemi začít. „První filantropické pravidlo říká, začni tam, kde ses narodil a kde to dobře znáš. Stačí se rozhlédnout kolem sebe. Dneska už jsou na spoustě míst nejrůznější spolky, které se snaží třeba o obnovu místního parku a ideální je, když se taková věc daří ve spolupráci s obcí. Když tam totiž obec není zakomponovaná, může to způsobit konflikty. Hledat společně téma ke spolupráci je správná cesta. I když je dlouhá a vyžaduje trpělivost. Což je slovo ne zrovna populární, ale nezbytné,“ vysvětluje Zdeněk Mihalco.
Až nekonečnou trpělivostí disponuje Bedřich Loos. Jeho životním projektem se stala záchrana hradu Hartenberg na Sokolovsku, který v roce 1997 koupil na inzerát a do hromady kamení se, jak sám říká, zamiloval. Projekt vnímá jako příležitost, jak vrátit vykořeněnému regionu duši. Od roku 2000 se na hradě vystřídalo více než tisíc dobrovolníků ze 76 zemí světa, kteří pomáhali s dílčími opravami v rámci tzv. dobrovolnické akademie. Byl mezi nimi i tým Nadace Via, který na Hartenbergu uspořádal svou teambuildingovou akci. Zdeněk Mihalco se jí účastnil také. Tehdy ještě v roli programového ředitele nadace. „To je příběh, u kterého si člověk říká, že to snad ani není možné. Oprava hradu je projekt na několik generací. Je to neskutečná věc. Navíc zaměstnávají třeba lidi po výkonu trestu nebo lidi jinak sociálně vyloučené, které naučili hrad opravovat a dneska už jsou tak daleko, že založili sociální firmu a jezdí opravovat i další místa. Navíc tenhle projekt má obrovský přesah. Nejen že pomáhá rozvíjet vztah lidí k naší zemi, ale pomáhá i lidem ve složité životní situaci. Z lidí, kteří měli třeba deset exekucí, jsou lidé, kteří mají jen jednu, a navíc žijí spokojeným rodinným život,“ představuje projekt ředitel Nadace Via.

Všechny popsané příběhy potvrzují ještě jednu důležitou věc, kterou Zdeněk Mihalco v souvislosti s podporou komunitních projektů zmiňuje. A tou je identita a snaha o její hledání. Podle nejrůznějších průzkumů jsou Češi nejvíc hrdí na krásu české země, českých měst a přírody. I to nám pomáhá cítit sepětí s místem, kde žijeme, a motivuje k tomu, abychom se o něj starali a rozvíjeli ho. A aniž bychom si to často uvědomovali, posilujeme tím zároveň náš vztah k celé zemi a české národnosti.

Víra ve vlastní rodinu a přátele a víra ve schopnost zvládat životní překážky mohou být pro naše další směřování více než zdravým základem a podporou naší vnitřní síly.

Pozvolný nárůst takových aktivit je dobrým znamením, že jsme stále více vyrovnaní se svou minulostí a díváme se spíše dopředu. A zdá se, že i okolo sebe. Stále více objevujeme sílu a smysl komunity. Zdeněk Mihalco právě v ní vidí jedno z řešení, jak zvládat současnou zrychlenou dobu. „I normální lidi přestávají stíhat rychlost, se kterou se společnost vyvíjí, a i střední třída se někdy cítí být trochu zapomenutá. Často za to může třeba jen to, že po letech provozování malého obchůdku začne klesat vaše životní úroveň jen proto, že si neumíte založit e-shop. Ta rychlost vás zkrátka odmrští někam, kde už to nestíháte, a právě ukotvení v místní komunitě může dát člověku důležitý pocit, že někam patří a že má okolo sebe lidi, se kterými může najít společnou řeč a něco se od nich třeba naučit. Ukotvení jednotlivce v lidské, netechnologické rovině mi přijde v současné době důležité.“

Ačkoliv patříme spíše mezi nedůvěřivé národy, v jedné oblasti si podle výše zmíněného průzkumu věříme nadprůměrně. Ve zvládání náročných životních situací i v tom, že se máme na koho obrátit v případě problémů. Právě s tímto pocitem jsme se v mezinárodním srovnání zařadili hned za Kypr, Španělsko a Slovensko. Víra ve vlastní rodinu a přátele a víra ve schopnost zvládat životní překážky mohou být pro naše další směřování více než zdravým základem a podporou naší vnitřní síly.

O tom, kam by měla Česká republika směřovat, má jasno i Zdeněk Mihalco: „Já bych si přál, abychom za deset let byli někde mezi Dánskem a Andalusií, ale abychom nebyli ani Dánsko, ani Andalusie, aby to bylo Česko. Abychom se pořád nedívali doprava doleva, ale věřili, že to je u nás správně. Když se řekne „má vlast“, tak mně se vybaví obrázek kapličky s polňačkou. To nikdo nemá. Mírná krajina a mírná duše českého národa, který je už svou geografií předurčený k tomu, aby byl vždycky ve středu dění.“