Vzpomínám na naše loutky filmové. Filmy moc nevídáme. Hodně lidí má dojem, že loutkové filmy jsou jen pro děti. Jsou ti, kteří ty filmy nesnášejí. A ti, kteří je milují. Ve filmu jsou figurky trochu toporné, někdy jim nerozumíte. Ale loutky samy jsou skvělé. Musíte se naučit dívat. Jako na obrazy. Loutkové filmy se moc netočí, tedy ty s českou klasickou lipovou loutkou s bronzovou kostrou. Je to drahé, elitní, málokdo to už umí. Lidí, kteří v sobě mají zlato fantazie, ubývá. Časem budou vyvažováni pytli papírových peněz.

Loutka je součástí našich mýtů, pohádek a legend. České loutky filmové jsou unikátní novodobou kapitolou naší kultury.

České loutky byly nedávno zařazeny na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Byli jsme kdysi loutkářský národ, loutkářská velmoc. Tři tisíce loutkových divadel, klasická země loutek. Patos loutek jakoby odpovídal našemu temperamentu. V 19. století se tady vyrábělo nejvíc loutek v Evropě. V úzkých uličkách centra Prahy, někdy v noci stále ještě komorního města, pořád voní koření těch věcí. Tady udělali homunkula, golema, umělého člověka, do mrtvé hmoty vdechli duši. Fascinován loutkami byl samozřejmě Rudolf II. Barokní sochaři chtěli rozhýbat sochy, jejich ruce na Karlově mostě tančí v gestech, kamenné draperie se vlní. Doktor Faust na Karlově náměstí měl ve svém domě veliké loutky, sluhy. Tisíce lidí dodnes tleskají rozpohybovaným loutkám svatých na pražském orloji.

V Čechách žily slavné loutkářské rody. Skoro v každé rodině bylo loutkové divadélko. Vzdělanci psali hry a přední malíři zadarmo malovali dekorace. Loutky navrhoval Aleš. Loutkami se zabývali Mánes, Navrátil, Kašpar, Šaloun, Sucharda, Lada, Rada, Born. Vojan, Fügner, předehry hrám psal Smetana. Neodpustím si dodat, že vášní k loutkám propadl největší český kulturní fenomén Jára Cimrman. Jako správný buditel též napsal pro loutkové divadlo hru během svého pobytu v Paraguayi. Jmenovala se Domácí zabijačka.

Loutka je součástí našich mýtů, pohádek a legend. Navrhovali nám, abychom na své loutky založili továrnu, že by se prodávaly do celého světa. Turisté a poutníci proudící městem si ji doma pověsí na zeď. Koupili na trhu komerční, někdy docela příšernou figurku. Ale oni dychtí koupit krásu. Poezii. Pravdu. Jsou to lidé z měst, toužící po návratu lidskosti, po ztraceném ráji. České loutky filmové jsou unikátní novodobou kapitolou této kultury.

---

Sen noci svatojánské (1959)

Vnímání krásy je individuální. Napřed jsem za nejkrásnější považovala loutku šaška z Bajaji od Jiřího Trnky. Po čase jsem musela uznat, že prvenství je jiné Trnkovo dílo, jeho Titanie. Je to loutka ze Snu noci svatojánské (premiéra 1959 v Cannes). Vrátil se tehdy do studia po dvouleté pauze, způsobené roztržkou. Přestávku si mohl dovolit: když po válce začal šéfovat pražskému animovanému filmu, nechtěl plat. Vymínil si ale, že může kdykoli odejít. Tento bytostný lyrik, geniální, pracovitý, bohatý selfmademan, světem uznávaný Čech, teď chtěl zhmotnit svůj celoživotní sen. Laťku si nasadil vysoko ‒ až pod oblaka.

V Americe tehdy začali točit širokoúhlé filmy na Eastmancolor (od Kodaku) a Trnka experimentátor musel být první, kdo to u nás zkusí taky. A tak vznikal první širokoúhlý loutkový film na světě. Byly to nervy, naše laboratoře to ještě neuměly vyvolat. Natočený materiál se posílal do Paříže. Trvalo tři týdny, než viděli výsledek.

Návrhy loutek dělal doma. Ve studiu je pak sám modeloval, maloval hlavičky. Vybíral materiál na kostýmy. Kůži, šifóny, květiny, peří. Sám to aranžoval. Vymyslel nový systém koster. Ruce měly pět prstů, do nártu přidal kloub, aby nohy mohly při tanci zvedat paty. V této elegantní renezanční komedii proměn se sní o tom, jaký zázrak je milovat a být milován. V tom propletenci se největší osel vyspí s bohyní. A je tam skřítek Puk s tajemnou drogou… A je to ráj, lidé žijí ve shodě s bohy i vílami.

Titanie netančí. Ví totiž ‒ něžná, tiše sebevědomá a okrášlená korunou z květin ‒, že krása nemusí dělat nic. Jen být. Leží v houpačce z pavoučích sítí a minuty se pomalu a dlouze v kouzelné svatojánské noci pohupuje v objetí hudby Václava Trojana. Ten tehdy ze svých filmových hudeb vytvořil sedm suit.

Tělo Titanie je z latexu, jemné, hladké, pružné jako lidská pleť. „Věřím ve víly víc než Shakespeare,“ říkával Trnka. Švadleny ušily této královně víl s očima kolouška závoj z plyšových šňůr. Ve svatojánské noci ožívají stromy i její plášť. Rozvine se a rozhemží se na něm na dvě stě drobných loutek elfů, květin, plodů lesa, listí a hmyzu…

---

Krysař (Josef Vyleťal, 80. léta)

Výtvarník se hledal velmi dlouho. Film měl zprvu točit Evald Schorm, pak Juraj Herz. Herz oslovil Josefa Vyleťala. Srovnejte: Bartův krysař je zlověstný anonym ‒ šlachovitý, démonický muž. Vyleťalův je unavený šedivý stařec. Měkký obličej, zdevastovaná vyžilá tvář. Markýz de Sade, Formanův Salieri…

Josef Vyleťal maloval nádherné surrealistické obrazy. Letěl tehdy naším výtvarným nebem jak meteor. Mezi planetami a zemí ho spálil jeho démon. Toto je jeho jediná loutka pro film. Nerealizovaný návrh. Český loutkový film přitahoval to nejlepší, co v zemi existovalo.

---

Krysař (Jiří Barta, 1985)

Krysař je legendární světový film. Měl premiéru před třiceti lety. Bylo to nehybné období osmdesátých let. Čechy se podobaly opuštěnému korábu zakotvenému ve stojaté vodě. Dny šly jeden za druhým. Znormalizovaná společnost byla ochrnutá, najedená a netečná. Loutkový Krysař se točil dva a půl roku. Studio, vystěhované z centra města do provizorního dřeváku na Barrandově, se vzepjalo k titánskému výkonu. Na loukách nad Prahou fičel vítr a Bartův projekt fascinoval, vyšlehl jak plamen. Barta mluvil tiše a přinesl sedm bichlí obrázkových scénářů. V kolonce „Hra“ byly stovky barevných kreseb. Natáčení pulzovalo jak horečka, lidé neznali slovo ne. Štěstí, čas práce, jakou zažijete jednou za život. Malovat dekorace po nedělích chodili pomáhat i studenti z VŠUP.

Titulní loutka má takové silové pole, že vás zvedne ze židle. Půl metru vysoká kubistická figura s hlavou v kapuci. Blýskají v ní oči, opravdové špendlíky. Křehké nahé prsty drží píšťalu. Msta, cizota, chlad. Kdo je to? Tulák, bezdomovec. Je bez kořenů, jde všemi kraji. Jeho osamělost je bezbřehá.

Ožívala Bartova vize města Hammeln. Sto sedmdesát dekorací! Svět tlumených barev. Jakoby se za obzorem probouzela bouře apokalypsy. Luxusní kůže a kožešiny, hrabivé prsty měšťanů, žranice na radnici, znásilnění Agnes… Lační lidé se měnili na lačné krysy. Pro film byl stvořen nový jazyk, lidé nemluvili, pištěli na sebe jako krysy. Krysy dnes nejsou. To, co běhá v potrubích, jsou potkani. Ve Fyziologickém ústavu ČSAV tehdy pro film vypěstovali klasický šedohnědý druh. Ve filmu jich hrálo osmdesát vycpaných a šestnáct živých.

---

Jabloňová panna (1973)

Jabloňová panna je nádherný název. Pohádce ho dal Karel Jaromír Erben. Tento radní na pražském magistrátu, archivář a určitě romantik sbíral pohádky. Zemřel mlád, bylo mu padesát devět. Panna zůstala nedopsaná, našli ji v jeho pozůstalosti.

Patnáctiminutový film s loutkami podle té pohádky vznikl v režii Břetislava Pojara. Koprodukce Krátkého filmu Praha a Corona Cinematografica Roma. Je to strašidelný, tajemný a smutný film. Většina loutkových pohádek bylo takových. Všichni filmoví loutkáři chtějí natočit nějaký legrační, divácký, veselý film. Ale s Erbenem? S těmi jeho polednicemi, vodníky, svatebními košilemi a kostlivci?

Zde okouzlený šlechtic zabalí nahou Apletree Maiden s holými ňadry do deky, aby se zahřála. A navlékne jí prsten lásky. Je poněkud pasivní, netuší sice, že do jablka zaklela pannu čarodějnice, ale co ta osoba působí na hradě, nechává celkem bez odezvy. Výtvarníkem byl Miroslav Štěpánek. Vystudoval jevištní architekturu, ale zcela propadl animaci a loutce. Geniální filmový loutkář. Svéhlavý paličák, který svou koncepci hájil na život a na smrt. Měl ojedinělou schopnost míchat svou fantazii s technologickým pionýrstvím. Tady stvořil středověk. Husté barvy, čistota gotiky a šerosvit scén fascinuje.

Ježibaba jedubaba. A ty její služky! Obrovské těžkotonážní bombardérky, mlčící zlověstné vrány s lidskými hlavami. Štěpánek jakoby si ťukl s Hieronymem Boschem. Harpyje? Ptakosviňuchy? Zlé síly, co plní čarodějné úklady. Babizně vypadává koulící se oko. Její prst s ukradeným prstenem je zahnutý aterosklerotický pařát. Rozpoutává na hradě nenávist, teror, strach, děs, běs. Štěpánek se vyřádil. Panna dostala dost cen, na festivalu v Odense (1979) tu hlavní, za nejlepší film.

---

Až opadá listí z dubu (1991)

Našich animovaných filmů s čerty jsem teď, jen tak letem, napočítala patnáct. Až opadá listí z dubu (1991, režie Vlasta Pospíšilová) je jedna z pohádek-nepohádek Werichovy knihy Fimfárum.

Slovo fimfárum vymyslel Werich: je to tenounký proutek, vejde se do holínky. Když se s ním švihne, vše kolem zkamení. Nic se nepohne, dokud se s ním nešvihne podruhé. Existoval jen jeden kus. Měl ho čert. Ale ten ho za tři zlé duše prodal kováři. Loutky navrhl Petr Poš. Ten absolvoval VŠUP u Adolfa Hoffmeistera. Navrhoval plakáty, ilustroval. Za svůj život vytvořil na dvě stě filmových loutek. Většinou do filmů podle Wericha. Hned jeho debut byl podle Fimfára, Jednoslabičný příběh (1968).

Vypadá to, že čeští čerti se živí jako dnes všichni moderní lidé: ropuchami, kopřivami, žížalami, hady, myšmi a tak podobně. Ale u tohoto Lucifera Petra Poše to tak není. Není to žádný brekeke s kopyty, dlouhým ocasem a rohy. Tento zřejmě nejí nic a k tomu srká vodu. Je to vychrtlý, důkladný vlezlý pojišťovák bez člověčiny, bez humoru. Prozrazují ho nehty. Úzkých decentních růžků pod buřinkou si ani nevšimneme. Nevinně nabídne půjčku a tím vás spolehlivě zničí. Ach, jaké lákavé služby nám tito civilové pekelní nabízejí. Na udusaném zbídačeném dvorku alkoholika Čipery vypadá nepatřičně.

Ani ožrala Čupera není špinavý odrbaný chudák, kterého v noci přinesli z hospody a hodili na hnůj. Právě podepsal. Ví, že za vše se musí platit. Ale věří, že v pekle překoná očistec protialkoholní léčby, která ho tam čeká. Ví, ta česká liška podšitá s výrazem trumbery, že z dubu nikdy listí neopadá a že za ten podpis mu satanáši obdělají pole. Vše dobře dopadne. Zobák jeho nosu míří proti ochablému úřednickému frňáku Mefistofela.

Julinka je žena alkoholika Čupery. Trápí se žalem a hanbou. Vlhké lesklé oči to říkají samy. „Paní režisérka mi tvrdila, že neumím udělat hlavu krásné ženy, že všecky moje krásky jsou tak trochu prostitutky. A jsme u charakterů. Julinku jsem tedy trochu poopravil. Je tklivá. A měla jen jednu hlavu, se kterou se natočil celý film. Velkou škálu emocí jí dali animátoři světlem svíček. A vůbec světlem…“

Poš patří k Werichovi jako Lada k Haškovi. Jeho loutky nic nepřikrášlují, tváře s obrovskými frňáky nejsou uhlazené portréty. Patos a lyrika? Pro tohoto výtvarníka neznámé pojmy. A přesto dojetí. Jeho loutky jsou lidé, které potkáváte na ulici nebo vidíte v televizi. Pošův výtvarný nadhled věru není úsměvný. Byl většinou naštvaný. Ironický jen když měl náladu.

---

Taková produkce, jakou měla kdysi česká animovaná studia, dosud v Evropě neexistuje. Jen málo věcí mohlo konkurovat slávě našeho loutkového filmu. Nebyli jsme schopni soutěžit s běžnou korejskou, japonskou nebo americkou komerční výrobou. Vítězili jsme nápadem, scénářem, výtvarně. Ojedinělými, vysoce kvalitními díly. Věhlas našeho loutkového filmu byl světový. Animáky byly šlechtou české kinematografie.

Těchto pár ukázek nenabízí jen vizuální potěšení a nostalgii. Ty loutky jsou nadčasově krásné. Jsou stále sebevědomé. Svou vzdělaností, kultivovaností, humorem, technickou zručností, vysokým řemeslem. Je to všechno velmi jemná magie. Zdá se, že letmý dotyk dlátka, který zanechá téměř neviditelný otisk na dřevě, je daleko vzrušivější než rána kladivem, která nás má uvést v úžas. Naše labilita, city a nedokonalosti někdy docela vítězí nad rychlostí, perfektností. A nudou. Chtěla jsem trochu rozechvět mozek, otupělý a ztuhlý v proudu let. Letící život jakoby nám stále víc brání vnímat krásu. Ale spoutat ji nemůže nic.