Na Fakultě sociálních věd Masarykovy univerzity právě skončila další z cyklu konferencí, který pořádáte. Jaké bylo téma?

Byla to v pořadí už třetí konference. První byla v Krakově o nových projevech nacionalismu, druhá v Budapešti o nových projevech antisemitismu a tady v Brně byly tématem nové projevy antiliberalismu. Cyklus skončí v červnu v Bratislavě konferencí na téma pocitu oběti ve střední Evropě. Konference pořádá Via Cultura v rámci projektu Batohy. V nich si neseme všechno, co v sobě od 19. století nemáme zpracované, vždycky si vypomáháme těmi starými předsudky, vždycky to pro každou novou generaci oživíme a to nás stáhne dozadu.

Jeden takový batoh jste nedávno shodili, když prezidentské volby na Slovensku vyhrál občan Andrej Kiska. Podnikatel, filantrop, člověk, který nikdy nepůsobil v politice. Výrazně porazil premiéra Fica. Co tento vzkaz voličů znamená pro Slovensko?

Znamená hodně, změnila se atmosféra. Po pádu naší vlády a drtivém vítězství strany Smer před dvěma lety upadala společnost do pocitu, že teď už se nic nedá. Taková pasivita, nejlepší je odejít, co tady budeme dělat. V Parlamentu 83 Smeráků, kteří hlasují jako jeden člověk. O ničem nediskutují, takže Parlament ztratil svoji funkci. Jakým bude občan Kiska prezidentem, to nevíme, ale jeho šance je velká. Jeho předchůdce, politik a československý generální prokurátor Gašparovič, dovedl prezidentskou funkci k absolutní bezvýznamnosti. Pokud občan Kiska jen trochu pozvedne vážnost úřadu a role prezidenta, může udělat hodně.

Vy sama jste na prezidenta kandidovala v roce 1999. Co byste Andreji Kiskovi poradila, aby učinil jako první?

Záleží na tom, co si ještě dovolí strana Smer. Ještě mohou nechat zvolit a podepsat stávajícím prezidentem šéfa Nejvyššího soudu, pana Harabina. Tím pádem by skončila jakákoliv snaha něco udělat s justicí na Slovensku, která je v absolutním rozkladu. I třetí nejvyšší moc ve státě by byla v rukou Smeru. Rozumím tomu, že lidé, kteří kradli, přestupovali zákon, se bojí, že by se na čelo Nejvyššího soudu dostal někdo, koho neovládají, na koho se nemohou spolehnout. Musíme udělat všechno pro to, abychom tomu zabránili. Víte, oni bojují o svoje přežití, lépe řečeno o svoje majetky, protože poslední, co by chtěli, je, aby se objevila nějaká paní Bradáčová.

V České republice jsme měli prezidentské volby před rokem. Jak z pohledu zvenčí hodnotíte rok Miloše Zemana?

Vždycky jsem se s vaším panem prezidentem ráda hádala, když jsme se někde potkali. Známe se dlouhou dobu, je to inteligentní a vzdělaný člověk. Někdy se proto divím a říkám si, že takto ho neznám. Nedá se argumentovat tím, že ho zvolil lid, a tak má silnější mandát. Kolik to bylo lidí ze všech voličů? 28%? To je směšné. Pokud máme zastupitelskou demokracii, jsem proti tomu, abychom měli přímou volbu prezidenta.

Máme pocit, že ted’ žijeme to nejhorší období, přitom je to obráceně.

Zdá se, že se postupně vyprazdňuje pojem politika, klesá volební účast, posilují nepolitická hnutí…

Politika se nevyprazdňuje, zůstává politikou, správou věcí veřejných. Jako političku mě ale samozřejmě znepokojuje, že vůbec nevím, jak smýšlí padesát procent občanů, kteří nechodí k volbám. Ale někdy jsem možná ráda, že nešli volit, protože si nejsem jistá jejich volebními preferencemi. Možná, že by Tomio Okamura nebyl v Čechách tam, kde je, možná by byl výš a u nás na Slovensku by byli různí psychopati, kteří se nám teď potulují po Parlamentu, také výš. Nemůžeme chtít, aby téměř 100 % lidí chodilo volit, jak tomu bylo za komunismu. Jako sociolog vím, že 11 % lidí nikdy volit nepůjde, protože se k nim nedostane, že by měli jít. Dalších 25 % lidí nerozumí tomu principu, že občané si někoho volí. Je pro ně jednodušší si myslet, že to jsou tamti nahoře, protože pak nemusí za svou volbu nést zodpovědnost.

Často mluvíte o evropských hodnotách. Na Mezinárodním sympoziu o kulturní diplomacii a náboženství ve Vatikánu jste mimo jiné řekla: „Naše společnost je společnost lidí, kteří chtějí všechno hned. Pokora zmizela z našeho slovníku.“ Jak ji tam dostat zpět?

Jako socioložka se touto otázkou dlouho zabývám. Vždycky to bylo tak, že když ve společnosti rostlo napětí, vybilo se válkou, ve které zemřeli ti nejradikálnější, kteří šli na barikády. Následně se velmi rychle přerozdělil majetek, to, co se událo za války, bylo právně nepostižitelné a šlo se dál. Společnost se velice rychle měnila. Jsem přesvědčena, že bez první světové války by ženy zdaleka neměly ty práva, která mají dnes. Dnes nejenom, že nemáme války, ale nemáme už ani konflikty. Teď se nám, bohužel, na východě Ukrajiny jeden otevírá, před patnácti lety skončila válka na Balkáně. Nicméně my si tady žijeme v takovém přesvědčení, že jsme mimo. A já si kladu otázku, jakým způsobem se budou kanalizovat ta existující napětí? Podceňujeme Parlament jako katalyzátor napětí ve společnosti, udělali jsme z něho – i my, co tam sedíme – nepotřebný institut blbců. Jako byste seděl na stromě a řezal si pod sebou větev.

Postkomunistické státy měly před dvaceti lety společný cíl: stát se součástí NATO a EU. Jakou vizi, společný cíl, vidíte dnes?

Visegrádská čtyřka má téměř 65 milionů obyvatel. Jako celek je druhým největším hráčem v Evropě. Tedy mohla by být, ale my nejsme schopni tomu dát skutečnou sílu. Jedním z důvodů může být i to, že jsme si zvykli považovat se za oběti. Stavíme se do pozice, že za nic nemůžeme, že jsme v historii byli jen obětí, protože nás zradili v Mnichově, zradili nás v osmašedesátém, každý z nás se teď cítí být zrazen, protože si to po listopadu 1989 představoval jinak. Budeme jenom ležet na pláži a pečení holubi nám budou lítat do pusy? Lidé jako by ztratili smysl pro to, že život je každodenní zápas. My nechceme zápasit, chceme grilovat. Zápas nás nezajímá, jako by nás nezajímal smysl našeho života. Chceme jezdit k moři, trhat kytičky, jsme volnočasová společnost. Přitom jsme v Evropě nebezpečné pásmo – tady vznikla ta napětí, která vyvolala dvě světové války, tady bylo nejvíce obětí. Nevím, proč si o sobě myslíme, že jsme bílí beránci, holoubátka, kterým někdo ubližuje. Jsme nebezpeční pro sebe i pro ostatní. Nakonec každý z nás se snaží přehodnotit svoji historii. Musíme to udělat sami. Z mého pohledu jsme na tom my Slováci nejlíp, protože už za komunismu jsme byli pod tlakem, abychom se podívali, co byl ten Slovenský stát. My už to víme. Takto se na sebe musíte podívat i vy, Rakušané… Poláci teď pozvolna odkrývají svou hrůznou historii, jak se i oni chovali k židovskému obyvatelstvu.

Nechybí nám to vědomí historické kontinuity, o které vždy mluvil Václav Havel?

Pokud v rodinách děti nedostanou základy demokratického myšlení, pokud nebudou znát hodnotu svobody, pokud jim budeme říkat „nač ti je svoboda, dá se to sežrat?“, je to špatně. Chápala bych to, kdybychom byli vyhladovělou společností, ale u nás je čím dál více nadváhy. Potraviny nám nechybí, ale chybí nám právě ta vize do budoucnosti, chybí nám klid a sebedůvěra, že to zvládneme, protože jsme to už dokázali předtím. Máme pocit, že teď žijeme to nejhorší období, přitom je to obráceně. Jsem vychována v křesťanském duchu, takže si dělám starosti, že nás za to může stihnout trest. Začíná to vypadat, že jsme trochu rozmazlení.

Jakou roli v tom hrají média? Nemáte pocit, že jsme si zvykli na určité zjednodušené prefabrikované sdělení a odmítáme sami kriticky myslet? Když se vrátím k českým prezidentským volbám, ty české v podstatě rozhodl jeden inzerát v bulvárním Blesku…

Česká společnost tady dostala důležitou lekci. Vždycky jste říkali, že jsou Slováci nacionalisti, že vám je to absolutně cizí. Není. Tyhle volby rozhodl ten batoh.

V květnu se konaly volby do Evropského parlamentu. Z předvolebních průzkumů vyplývalo, že budou posilovat antievropská, decentralizační hnutí. Vnímáte to jako nebezpečí?

Každý, kdo si pozorně přečetl paměti Jeana Moneta, jednoho ze strůjců evropské integrace, ví, že Evropa procházela daleko zlomovějšími momenty, než je tento. Třeba, když ve Francii nastoupil Charles de Gaulle. Rozšíření v roce 2004 bylo veliké. Evropská unie se rozšířila o státy, na které západní Evropa zapomněla. Možná jste někdy viděl učebnici zeměpisu, kterou mívali děti na Západě. Naše země tam byly označeny jako červená zóna. Tam nic nebylo. Červená zóna a Moskva. Přestali se učit naše dějiny. Smířili se s tím, že my už nikdy nebudeme. To si musíme uvědomit. Akorát tam byla jedna nepříjemná věc, a to bylo rozdělené Německo. Ale třeba Rakušané zapomněli, že existuje Slovensko. Je jenom na nás, abychom se připomínali a byli aktivní.

…neseme odpovědnost sami za sebe.

V jednom svém textu jste napsala, že je třeba se zbavit „strategie naříkání“…

Toho se nezbavíme, protože to je naše národní vlastnost. Všech. Naříkat budeme. Kladu si ale otázku, jakým způsobem, bez války, vykonáme tu důležitou kulturní změnu, to znamená, že se začneme cítit jako občané, že budeme vědět, že neseme odpovědnost sami za sebe. Dneska jsem na konferenci slyšela, že nová generace Čechů tu změnu nepředstavuje. Nezdá se totiž, že by měli jinou hodnotovou či kulturní orientaci než jejich rodiče. Na Slovensku takový výzkum nemáme, ale zdá se mi, že volba občana Kisky, může určitou změnu v mladé generaci nastartovat.

Nepůsobíte jen v politice, aktivní jste i v kulturním životě. Založila jste například zmíněnou neziskovku Via Cultura. Na jejich stránkách jsem se dočetl, že odmítáte provinční dekorativní populismus v kultuře. Co tím myslíte?

Odmítám… já ho prostě provozovat nebudu, takto bych to řekla. Ministerstvo kultury dostává balík peněz, ještě trochu větší balík peněz představuje to, co se dává do kultury v krajích. Na Slovensku je to dohromady 370 milionů euro. Jenže třetina z toho jde na sociální politiku, to znamená lidi zaměstnané v kultuře. Druhá třetina jde do kamene. Staráme se o to dědictví, které nám zůstalo. Já říkám, že jsme burried under the monuments, pochováni pod památkami. Kamkoliv se podíváte, samá památka. Až si člověk říká, kde zanecháme my náš otisk? Poslední třetina jde na živou kulturu. To je třeba ale i vaření brynzových halušek. Takže když z toho vyberete, co jde skutečně na naši kulturu, umění, je to podle mé hypotézy ani ne 5 %. Je to podpora toho, co bylo. A jak tomu pak je, když se objeví nějaká výjimečná osobnost? Teď jsme slavili sto let Hrabala. Já jsem u té příležitosti vystoupila, protože mě – můžu použít Hrabalův výraz? – sere, že se z něho dělá pivní dědek. On byl intelektuál, nicméně pokud chtěl přežít ve společnosti, která po něm šlapala, za všechno, co napsal, nenapsal, udělal, neudělal, tak zkrátka odešel do sebe a hrál toho pivního dědka. To je můj dojem, který jsem z něj vždy měla. Když už je bezpečně mrtvý, tak ho slavíme. Zaživa ho vypudíme, nebo po něm skáčeme. Tohle musíme ve střední Evropě změnit.

Čtenáři našeho časopisu si vás budou pamatovat především jako herečku. Přitom od roku 1990 žádné role nepřijímáte. Vnímáte to „být herečkou z Postřižin či Markéty Lazarové“ jako výhodu, nebo jako nálepku, která vám ve vašem současném angažmá spíše překáží?

Toho se nemůžu zbavit a je to tak v pořádku. Jsem ráda, že jsem léta normalizace nepromarnila, že něco tady zůstává. Mám radost, když si lidi ty filmy pustí a pak mají radost ze života. Samozřejmě mi může být líto, že spousta filmů a projektů se nepodařilo uskutečnit, protože režiséři neměli volnost. Jirka Menzel dostal na Postřižiny polovinu materiálu, než měl nějaký zapomenutý film, na který se už nikdo nikdy nepodívá. Je pravda, že bylo jedno, jestli jsem potom byla diplomatkou nebo političckou, ale moje herecká minulost mi na Slovensku vždy víceméně škodila. Jakoby přetrvával ten středověký pocit, že herci a herečky musí spát za branami. Když proti mně někdo neměl argumenty, mohl začít urážet: ty jsi jenom ta herečka! Navíc jsem ještě přirozená blondýna, to už je úplně hrozné! Jinde − v Čechách, Polsku či Maďarsku − mi to ale spíše pomáhalo.

Jste jedna z nejvýraznějších žen ve slovenské politice. V rozhovoru pro Radiožurnál jste řekla, že největšími nepřáteli žen v politice jsou ženy. Proč tomu tak je?

Naplno jsem si to uvědomila, když jsem v roce 1999 kandidovala na prezidentku. Dnes jsou už výzkumy na to, že Mečiara a nyní Fica nejvíce volí starší ženy. Projektují si do nich něco svého. Proto jsem se rozhodla, kandidovala a stala se šéfkou Živeny, nejstarší ženské organizace na Slovensku. Existuje od roku 1869 a v jejím čele vždy stály velké slovenské ženské osobnosti, manželky nejvzdělanějších protestanských farářů, slovenské spisovatelky, od Šoltésové až po Hanu Zelinovou. Starší ženy prostě budou rozhodovat o budoucnosti této země. A nikdo se o ně nestará.  Já jsem si řekla, že tuhle fangli je potřeba zvednout a něco s tím udělat. Nevím, zda se mi to povede, jsem tam půl roku, zatím řeším kostlivce ve skříni, ale chci se o to pokusit.

Role starších lidí ve společnosti poroste v celé Evropě, přesto se zatím podceňuje. Navíc, v České republice a Maďarsku je podle Eurostatu nejvyšší ageismus v celé Evropské unii…

Podle posledního výzkumu, který jsem měla v rukou, Slováci považují za staré lidi už padesátileté. Když si vezmete, že ti lidé pak žijí průměrně ještě 33 let! Mladí lidé si myslí, že by měli lepší pracovní místa, kdyby ti starší, rozumnější, někam zmizeli. Je tu také problém majetkový. Moje generace získala obrovské majetky tím, že jsme mohli koupit byty do soukromého vlastnictví. V Německu bydlí v soukromém domě nebo bytě 49 % lidí, na Slovensku je to 79 %. Nicméně lidé, kteří sedí ve vlastním bytě nebo domě, nemají pocit, že je to hodnota. Neuvažují o tom jako o svém majetku. Denně potkávám lidi, kteří říkají: já jsem tak chudý, nemám z čeho žít. A když se jich zeptám: máš dům? Odpoví: Mám! Tak říkám: Tak ho prodej. Když ho prodáš, můžeš třicet let bydlet v nájemním bytě a pokud dobře uložíš peníze, můžeš jet ještě třikrát ročně na léčení, do lázní… Ti lidé na mě koukají a říkají: Prodat dům? Ten nemůžeme, ten jsme přepsali na děti.

Stíháte toho opravdu mnoho. Mimo jiné také učíte manažerky velkých firem, jak šetřit časem. Jaký je váš recept?

Ano, mám takovou přednášku. První věc je, že nekoukám na televizi. Když toněkde řeknu, je to okamžitě vzpoura: „Já si při tom tak oddechnu!“ Já říkám: „Neoddechnete, marníte čas.“ Seriály jsou vymyšleny pro nezaměstnané, aby zůstaly večer doma a nepáchali trestnou činnost. Byla jsem jednou v Kežmaroku na jarmarku. Tam seděla babička, taková opravdová, laskavá, pracovala na krásné výšivce. Zastavila jsem se u ní a zeptala se jí: „Naučila jste to své vnučky nebo dcery?“ Ona: „Ne, na co bych je to učila?“ Ptala jsem se jí, co ji tedy zajímá, když tohle nechce předávat dál? A dostala jsem odpověď: „Jestli si Marie vezme toho Pabla…“ Tak jsem pochopila, že jsme někde jinde.

Co říká vašemu veřejnému angažmá rodina?

Magda Vášáryová

Narozena 1948, slovenská herečka, diplomatka a politička se narodila v Bánské Štiavnici. Před kamerou se objevila už v 15 letech ve filmu Senzi mama. Průlomem však byla role ve Vláčilově Markétě Lazarové. Řadu rolí ztvárnila v televizních inscenacích i na divadelní scéně. Po sametové revoluci v roce 1989 hereckou kariéru ukončila a stala se velvyslankyní ČSFR v Rakousku. V květnu 1999 kandidovala na úřad prezidenta Slovenské republiky. V letech 2000−2005 působila ve funkci velvyslankyně Slovenské republiky v Polsku, poté pracovala ve funkci státní tajemnice slovenského ministerstva zahraničních věcí. Od 17. června 2006 je poslankyní Národní rady. Zvolena byla dvakrát, za Slovenskú demokratickú a kresťanskú úniu − Demokratickú stranu, ze které na konci roku 2013 vystoupila. V roce 2007 založila neziskovou organizaci Via Cultura, pod kterou patří i historicky první kulturní think-tank Institut pro kulturní politiku. Před půl rokem byla zvolena do čela Živeny, nejstaršího slovenského ženského spolku. S hercem Milanem Lasicou má dvě dospělé dcery

Která? Já už doma nemám nikoho, všechno to vylítlo z hnízda.

Váš manžel.

Ten má přesně ten samý program. Takže si vždycky dáváme schůzky.

Na svých webových stránkách píšete, že člověk by měl každých sedm let změnit zaměstnání. Váš mandát v poslanecké sněmovně končí v roce 2016. Máte už nyní představu o svém dalším směřování?

Už nyní jsem se postavila do čela Živeny, založila jsem také v rámci neziskovky Via Cultura Institut pro kulturní politiku. Otevřela jsem si tak prostor, kde můžu být velmi aktivní. Vystoupila jsem ze strany, se kterou jsem si najednou neměla co říct. Musím ale myslet i na svůj věk a rozložit si síly. Chci ještě dopsat jednu knížku a dokončit eseje o střední Evropě. Tohle chci za ty dva roky stihnout. A pak se uvidí. Myslím ale, že žádná ženská v mém věku si nedovede představit, že by nedělala nic. Protože to by znamenalo, že je mrtvá.