Považuji se za celkem zachovalého šedesátníka. V mládí jsem závodně jezdil na kajaku, ke kterému jsem se v posledních letech vrátil a splouvám velké evropské řeky. Na svém kontě mám Labe, Dunaj, Odru, Rhônu a Rýn a chystám se na Vislu a Seinu. V našich zeměpisných šířkách však máme více ročních období, a tak v zimě měním mořský kajak za běžky. Vyrážím většinou na sever Evropy, hlavně do Skandinávie a Grónska, jehož kouzlu jsem propadl při své první turistické návštěvě v polovině devadesátých let. Od té doby se sem soukromě i pracovně neustále vracím. O své postřehy, zážitky i poznání zcela svébytné grónské kultury bych se s vámi rád podělil. Začnu svou první dobrodružnou výpravou mezi grónské ledovce…

Do Rudé zátoky

Grónsko je největší ostrov na světě a je to zároveň země věčného sněhu a ledu. Doufejme, že v důsledku nynějšího globálního oteplování nebudeme muset tuto charakteristiku v blízké budoucnosti přeformulovat. Grónský pevninský ledovec v současné době pokrývá přibližně 80 procent plochy ostrova a v Isfjordu na západním pobřeží u města Ilulissat ústí do moře. Odlamují se z něj ledovcové hory a „telení“ ledovce, jak se tomuto procesu odborně říká, je velkolepá podívaná, při níž si člověk připadá jako nicotná hříčka přírody. Kdo by to nechtěl vidět na vlastní oči?

V roce 1995 jsem využil nabídky na týdenní expedici do západní části země – zálivu Disko. Žil jsem tehdy v Dánsku, kde jsem pracoval na českém velvyslanectví, a tak jsem měl cestu do Grónska o něco kratší než z Prahy. Koncem srpna jsem na kodaňském letišti Kastrup nasedl do letadla mířícího do grónského Kangerlussuaqu, což v překladu znamená Dlouhý fjord, protože se táhne od moře k letišti v délce 176 kilometrů. Nebyl to však mezinárodní let, protože Grónsko je spolu s Faerskými ostrovy autonomní součástí Dánského království.

Foto Zdeněk Lyčka

Z Kangerlussuaqu jsem se místní leteckou linkou přepravil do třetího největšího grónského města Ilulissatu s více než čtyřmi a půl tisíci obyvateli. Název města – v překladu Plovoucí ledovce – hovoří sám za sebe, neboť obrovské ledové hory, které se odlamují z pevninského ledovce u jeho ústí do moře, poskytují místním usedlíkům i turistům neustále se měnící kulisy. Denně se tímto způsobem uvolní přes 20 milionů tun ledu, což pro srovnání představuje celoroční spotřebu vody New Yorku.

V Ilulissatu jsem se setkal s ostatními členy výpravy v čele s německým „mořským vlkem“ Willym, jeho grónskou manželkou Carlou a s lodí Mayou, která se nám stala v následujících šesti dnech velice příjemným domovem. Bylo nás celkem devět, z toho kromě mě a Carly samí Němci. Expedice byla do jisté míry sportovním zážitkem, protože jsme přespávali v horolezeckých spacích pytlích v opuštěných loveckých a rybářských osadách, kde k ránu mrzlo a k nimž jsme často připlouvali po rozbouřeném moři. Omezený životní prostor na palubě zase vyžadoval zvýšenou vzájemnou toleranci, aby nedocházelo k ponorkové nemoci. Kapitánovu německou důslednost a přesnost doplňovala grónská spontánnost jeho manželky. Carla navíc výborně vařila a krásně zpívala.

Po naložení zásob jídla a pitné vody jsme vypluli směrem k osadě Oqaatsut, což v překladu znamená Kormoráni. Evropská varianta názvu – Rodebay či Rudá zátoka – pochází od Holanďanů, kteří zde v 18. století lovili velryby. Krev zabitých zvířat pravidelně barvila ploché kameny v zátoce doruda. Dnes tvoří osadu jen pár barevných domečků, z nichž některé mají na střeše číselné označení z druhé světové války, které americkým pilotům umožňovalo snadnější zeměpisnou orientaci. V době našeho příjezdu byli v osadě jen psi a děti, dospělí byli na sběru hub, borůvek, brusinek a šichy černé – černých bobulí připomínajících méně sladké borůvky.

Hřbitov s výhledem a zamrzlá kotva

První noc jsme přespali v prázdném domku v bývalé rybářské osadě Ataa, což grónsky znamená Dole. Z třiceti původních domů zbyl jediný, neboť v 60. letech minulého století začali mít místní obyvatelé problémy se zásobováním a museli se vystěhovat do Ilulissatu. Po původních domech však nezbylo ani památky, protože Inuité si je do posledního prkna rozebrali, odvezli s sebou a postavili na nové adrese. Katastrofální nedostatek dřeva je naučil šetrnosti.

Absolutním kontrastem k vylidněné a rozebrané vesnici byl místní hřbitov, na který jsme narazili na vyvýšenině nad mořem posetém plovoucími ledovcovými horami. Místo nebylo zvoleno náhodně – mrtví musejí mít podle grónského zvyku co nejkrásnější výhled. Mnohé grónské hroby mají podobu navršených kamenných mohyl, protože do skály, která prostupuje skoro celým Grónskem, nelze dost dobře kopat. Často narazíte také na otevřené skalní hroby, v nichž se tu a tam objeví lebka. Gróňané původně mrtvé zašívali spolu s jejich loveckým nářadím a výbavou do sobích kůží a pochovávali bez rakve, opět kvůli nedostatku dřeva. Dnešní Inuité jsou křesťané, a tak se najde i dřevo na rakev.

Domek, v němž jsme přespali, nechala zrenovovat cestovní kancelář Greenland Tourism. Když skončí léto a přestanou sem jezdit turisté, přespávají v něm místní lovci. Naftu do kamen si musí každý přivézt s sebou, pitná voda teče v potoku za domem.

Moje první cesta do Grónska mi úplně změnila život. Nádhernou ledovou zemi jsem si jednou provždy zamiloval.

Večer po západu slunce se značně ochladilo, jelikož bylo jasno. Ráno byly všude zamrzlé louže. Když jsme chtěli opět vyplout na moře, zjistili jsme, že nemůžeme vytáhnout kotvu, která nám přes noc pevně uvízla na dně. Nic naplat, kapitán musel v neoprenovém obleku do vody, která měla sotva dva stupně Celsia. Pak jsme konečně vyrazili ke dvěma ledovcovým splazům, uprostřed nichž se tyčily černé skály, kterým se říká nunataky.

V místě, kde pevninský ledovec ústí do moře, jsme spatřili asi šedesátimetrovou rozpukanou ledovou stěnu. Minuli jsme „Francouzovu chatu“ nazvanou podle polárního badatele Paula-Émila Victora, který ve 30. letech minulého století v chatě poprvé přezimoval. Dnes je chata výchozí stanicí na cestě k pevninskému ledovci. Na noc jsme se vrátili do domku v osadě Ataa.

Psí závody a tuleni

Třetí den nás cesta zavedla mezi ledové kry, které byly tak velké, že se po nich dalo chodit, což jsme také hned vyzkoušeli. Později jsme zakotvili u Qammaviku (v překladu Čihadlo či Pozorovatelna lovné zvěře). Vystoupili jsme na strmou skálu, z níž se nám otevřel krásný výhled na vzdálený záliv pokrytý plovoucími krami. Prožitek z výhledu nám ale narušovaly pohozené láhve, papíry či prázdné nábojnice. Grónští lovci vše po použití prostě odhodili, jakékoli ekologické cítění v našem slova smyslu jim bylo v roce 1995 naprosto cizí.

Dnes je však situace úplně jiná, Gróňané si svého životního prostředí velmi váží. Když jsem v roce 2010 běžel na lyžích závod Arctic Circle Race poblíž grónského Sisimiutu u polárního kruhu, museli jsme všichni mít svoje vlastní hrnky, aby se nikde po trati neválely erární papírové kelímky.

Propluli jsme kolem osady Qeqertaq či Ostrov, kterou tvořilo jen několik domů a měla asi 85 obyvatel, směrem k další větší osadě Saqqaq, kde jsme zakotvili a přespali. Název tohoto velice příjemného a krásného místa znamená Sluneční strana, neboť v létě zde opravdu často svítí slunce, a to i o půlnoci, jak to bývá několik set kilometrů nad polárním kruhem obvyklé. V zimě je zde sice chladno, ale bezvětří a sucho, což místním obyvatelům umožňuje provozovat oblíbenou kratochvíli – závody psích spřežení po zamrzlém moři. Závodí se v několika kategoriích: nejmenší děti (běží s jedním až dvěma psy), muži, ženy, manželé, senioři apod. Běží se na jednu otočku, celkem přibližně 30 až 40 kilometrů.

Foto Zdeněk Lyčka

Televizní programy se v době mé návštěvy Saqqaqu nahrávaly na videokazety, které s třítýdenním zpožděním přivážela helikoptéra, aby si je lidé mohli pouštět ve svých vlastních televizích. Dnes – v době internetu – se rozvozem videokazet už nikdo nezabývá. Ale vraťme se do roku 1995.

V osadě je asi třicet školou povinných dětí, které jsou rozděleny do tří skupin a které učí pouze dva učitelé – Gróňanka a Dán, který si někdy rád přihne. Obyvatelé pracují hlavně v továrně na zpracování platýsů, kteří jsou v Grónsku kromě krevet hlavním vývozním artiklem. Z každé ryby se odříznou dvě filé a zbytek (kůže s hlavou a ocasem) se suší na dřevěných konstrukcích jako zimní potrava pro psy. V Saqqaqu jsme se stali svědky toho, co dělají Inuité s ulovenými tuleni: Lovci je po příjezdu do osady nechají přes noc ve vodě uvázané za okraj člunu (ledová voda funguje jako lednička), ráno se sejdou, vykuchají je a rozdělí si maso, játra a srdce, všechno ostatní kromě kůže hodí zpět do vody. Kůže uvážou k lodi a nechají je namočené, než je přijdou zpracovat ženy.

Grónsko považuje lov velryb za přirozenou součást své kultury, ale uznává limity na lov některých druhů a jiné jsou celoročně chráněny.

Podle Saqqaqu byla pojmenována jedna historická grónská kultura. Roku 1948 nalezli Inuité v okolí osady množství prastarých kultovních a pracovních předmětů, které postupně shromažďoval místní kupec Hannibal Fencker, jenž je později předal muzeu.

V Saqqaqu neexistuje kanalizace – domácnosti jsou vybaveny plastovou jímkou, která se musí pravidelně vyvážet. Všichni však mají možnost vyprat si prádlo v obecní pračce a za nízký poplatek se vysprchovat v horké vodě obecních „lázní“. Večer byla naše skupina pozvána do grónské rodiny na tradiční kaffemik – kávu, čaj a zákusky. Pětiletá dcera hostitele nám hrdě ukázala svůj první diplom za jízdu se psím spřežením a jedenáctiletý syn se nám pochlubil, že ulovil už čtrnáct tuleňů.

Duch v osadě Appat a nevytopitelná chata

Další noc jsme po dobrodružné plavbě přespali v opuštěné osadě Appat či Ritenbenk, česky Alkouni. Původně zde žilo asi 120 lidí, kteří se však ve čtyřicátých letech minulého století museli vystěhovat, a tak v osadě zbylo pouze několik polorozpadlých domů. Velice zachovalý je dům bývalého správce kolonie, který slouží jako letní škola dětem z Ilulissatu, ale také turistům a lovcům k přespávání, když je na moři zastihne špatné počasí a nemohou se vrátit domů. Vypráví se, že v Ritenbenku se kdysi odehrál příběh grónského Romea a Julie: Syn starosty Thomsena se zamiloval do Eskymačky, ale nesměl si ji vzít, protože podle tehdejších koloniálních zvyků jej „nebyla hodna“. Nešťastný mladík se proto ze zoufalství zbavil svého mužství a pak se oběsil. A dodnes v Ritenbenku straší, což mnozí nocležníci mohou potvrdit. Většinou někdo v noci chodí po střeše a otvírá dveře.

Předposlední den plavby jsme zažili lov tuleňů v přímém přenosu a přespali jsme v soukromé chatě v Kangersunequ, kam se jezdí hlavně rybařit či lovit místní ptáky bělokury, a to i v zimě – často se psím spřežením. Nejzajímavější byly zápisy v knize návštěv, například z 11. března 1995: „Přijeli jsme před ostatními, abychom v chatě zatopili. Bohužel nebylo moc teplo – přesněji řečeno byla zima – strašná zima.“ Nebo z 31. března 1995: „Strávili jsme tady pár krásných dní, i když nefungují nafťáky a v noci je zima… hrozná zima, protože když se stalo, že nám vyhasla kamna na uhlí, nechtěla znovu chytit a hrozně kouřila.“

Poslední den jsme úspěšně pozorovali velryby. Běžný interval mezi nádechy trvá asi sedm minut, ale velryby jsou velmi chytrá zvířata. Jsou citlivá na sebemenší hluk, při němž ihned zmizí a vynoří se hodně daleko. Grónsko považuje lov velryb za přirozenou součást své kultury, ale uznává limity na lov některých druhů a jiné jsou celoročně chráněny. Velryby se při lovu musejí nejdříve harpunovat (většinou lodním harpunářským dělem) a teprve pak lze použít pušku, aby nedošlo k tomu, že se zastřelená velryba potopí a navždy zmizí v hlubinách.

Na závěr naší týdenní expedice zamířila Maya přes Isfjord zpět do Ilulissatu, odkud jsme se letadlem vrátili do Kangerlussuaqu. Tam jsem se se svými německo-grónskými přáteli rozloučil a pokračoval po vlastní ose do hlavního města Nuuku a pak zpět do Kodaně.

Moje první cesta do Grónska mi úplně změnila život. Nádhernou ledovou zemi jsem si jednou provždy zamiloval. A abych co nejvíc poznal i její obyvatele, na letišti v Nuuku jsem si před návratem do evropské civilizace koupil výbor grónských mýtů a pověstí Knuda Rasmussena v dánštině. Během čtyřhodinového letu jsem se do textu tak pohroužil, že jsem v Kodani málem zapomněl vystoupit z letadla a letušky mi musely mírně domluvit, abych už toho čtení nechal. Jakmile jsem překonal únavu z letu, začal jsem grónské mýty a pověsti překládat do češtiny – a o tom vám budu vyprávět příště.