A teď náhle stojí na očích všem svým kolegům, z jejichž řad právě nečekaně vystoupil. Někteří jsou shovívaví, jiní projeví dobráckou ironii, další nedobráckou jízlivost. Na hřišti však už dávno pobíhají zkušenější spisovatelé a jejich tváře prozrazují, co ústa neřeknou. Vítej! Tak už taky víš, jaké to je pustit se do románu?

Tajnou ctižádost „pustit se do románu“ v sobě nosím od mládí, a skutečně jsem to několikrát zkusil. Jenže jako kritický čtenář jsem sám nad sebou coby autorem vždy zvítězil, a to obvykle dřív, než jsem stihl napsat druhou kapitolu. Ano, začít umí každý, potvrdil mi kdysi tuto zkušenost Josef Škvorecký, s nímž jsem se sblížil během redakční přípravy jeho knih pro edici Spisů. A potvrdili mi ji i někteří kolegové z Ústavu pro českou literaturu AV ČR, kde už skoro dvacet let pracuji. Mnozí z nich tiše přiznávají, že i oni mají v šuplících několik prvních kapitol nedokončených románů, které však nikdy nehodlají vytáhnout na světlo boží. Dějiny světa už přece znají tolik skvělých knih, že vydávat jakoukoli méně dokonalou nemá žádný smysl!

Dlouho jsem uvažoval podobně. Jenže pak onoho literárního historika ve mně přestalo bavit psát odborné studie o něčem, co sám neumí. Myšlenka, kterou se kritičtí kritikové rádi zaštiťují, totiž „abych poznal, že je bota špatně ušitá, nemusím být švec“, mi najednou připadala falešná. Přece nebudu obelhávat sám sebe, řekl jsem si a vrátil se k jedné z prvních kapitol, které na mě trpělivě čekaly v šuplíku. Zamýšlel jsem kdysi napsat román o tom, co moje generace zdědila po svých předchůdkyních, čím jsme naopak my během čtyřiceti let našich životů přispěli světu a co ještě dlužíme svým dětem, a jestli dokážeme svými skutky ručit za všechny kritické soudy, které jsme kdy vyslovili nad generacemi rodičů a prarodičů.

A teď jsem ten román napsal. Trvalo to dlouho, dávno mi není čtyřicet, ale všechny otázky, které jsem si kladl před deseti lety, jako by i dnes byly aktuální. Stále sice platí, že dějiny světa znají tolik skvělých knih… ale taky je pravda, že na některé otázky musí každá generace hledat vlastní odpověď. Zkusil jsem to.

Michal Přibáň: Všechno je jenom dvakrát
Host, 2016