Před dvěma lety jste se vrátila do Prahy, ze které jste emigrovala v roce 1970. Co vás na aktuálním Česku nejvíc překvapilo?

Určitá dynamika lidí, kterým říkáme specialisté, v mém případě historiků umění. Myslím si o nich, že mají vysokou kvalitu a vynikající vzdělání. A potom mě tu překvapili hlavně mladí lidé, ti se mi moc líbí. Podle mě už v sobě nemají zátěž té historie, kterou si my starší stále nosíme. Naši neblahou historii sice dobře znají z vyprávění rodičů, ale sami ji neprožili. Připomínají mi mladé kurátory ve Spojených státech: strašně se snaží, maximálně se vzdělávají, jsou otevření a nadšení novými možnostmi, které se před nimi otvírají. Mají pozitivní energii, a to mi je velice příjemné.

A co negativního vás na nás překvapilo?

Pochopitelně jsou tu také lidé, kteří si nic nepřečtou, nic nechtějí vědět, nic je nezajímá, a přesto si myslí, že všechno vědí nejlíp, těch je tady také hodně. Kontrast mezi lidmi je velký. Bohužel právě ti se silným názorem, který přitom nemají ničím podložený, se dokážou snadno zviditelnit a zneviditelnit tím ty ostatní. A pak mě šokuje ta šílená byrokracie. Všude se papíruje, pořád se přijímají nové zákony, které lidem zabraňují postupovat dopředu. Když už předem víte, kolik je před vámi byrokratických překážek, tak se často ani neodvážíte riskovat někam se posunout. Znám případy, kdy lidé s něčím zápasili, hodně do toho vložili a za půl roku neplatilo nic z toho, s čím do toho šli, to pro ně muselo být neuvěřitelně demotivující.

Myslíte, že nás to jako společnost sráží na kolena?

Jak koho. Já jezdím hodně do jižních Čech a tam jsem pořád nadšená. Potkávám tam lidi jako třeba pana Kodýma, kterému je asi pětaosmdesát let a on se v pozdním věku rozhodl, že bude truhlář. Vyrábí okna a je úplně fantastické se na něj dívat, protože z něho čiší nadšení. On sice ví, že už jsou jeho dny skoro spočítané, ale pořád si užívá práce, přírody, prostě života. To je pro mě velká inspirace.

Zanechat něco pozitivního

V Národní galerii vedete necelé dva roky Sbírku moderního a současného umění. Je pro vás těžké držet s mladými krok a s blížící se sedmdesátkou sledovat nejnovější trendy, nebo vám naopak pomáhá věkový odstup a získané životní zkušenosti?

Někteří mladí umělci mě silně oslovují, mám z jejich prací velkou radost a velice mě motivují. Úplně stejné je to s mými kolegy. Zkušenosti jsou samozřejmě v mé profesi dobré, ale musíte mít zároveň pokoru. Zajímá mě, jak mí spolupracovníci přemýšlejí a je na mně jim umožnit jejich myšlenky obrátit v realitu. Absolutním polibkem smrti by bylo s nimi soutěžit a ukazovat jim, kolik toho vím. Takové ředitele pochopitelně znám, nafoukané lidi, kteří mají z nové generace ve skutečnosti strach a komplex. Víte, pro někoho je velice těžké se vzdát své moci. Ale v normální společnosti, řekněme třeba západní, je zvykem otevírat mladým lidem dveře. A o to se snažím i já. Přiznat si v určitou chvíli, že ten člověk přede mnou toho ví víc než já a dát mu to najevo. Povzbudit ho v jeho znalostech, aby se zbytečně nekrčil před autoritou. Proto třeba někdy posílám na schůzky místo sebe své kurátory, o nichž jsem přesvědčená, že budou při jednání užitečnější. Všechny to vždycky překvapí, protože tu stále asi není běžné, aby v nich měl jejich starší nadřízený důvěru. Ale jen tak oni budou mít zároveň důvěru ve vás.

Češi ale obecně dávají ve vysokých funkcích přednost starším lidem…

Ano, včetně těch nejvyšších. Ale třeba já toužím mít mladého prezidenta, který by byl schopen oslovit celou zemi. Jen se zatím nenašel žádný takový kandidát.

Když jste se vrátila do vlasti, jak jste se v ní po tak dlouhém odloučení učila znovu žít?

Když jsem sem přijela, hodně jsem se dozvěděla z rádia. Třeba o existenci organizace Post Bellum, která se snaží vyrovnávat s naší minulostí, to mě úplně nadchlo. Poslouchala jsem příběhy lidí, kteří byli ochotní říct o sobě všechno a tím vylepšovat současnou společnost.

Bylo pro vás těžší svou zemi opustit, nebo se do ní vrátit?

Návrat byl rozhodně těžší než emigrace. Opustit všechno a vydat se do jiné země, to se dělá, když vám je sedmadvacet a ne sedmašedesát. Vrátila jsem se někam, kde jsem skoro nikoho neznala, a taky už jsem neměla tu flexibilitu se rychle zapojit do neznámého prostředí, do nové společnosti. Ztráta nejbližších pro mě zkrátka byla neuvěřitelně krutá. Přesto, že jsem se s nimi mohla díky technologiím kdykoli spojit, bylo to pro mě velmi těžké.

V USA zůstal manžel s vašimi dvěma dětmi…

Děti jsem bohužel měla až v pozdním věku, dceru v osmatřiceti, syna dokonce až ve čtyřiačtyřiceti letech. Není to běžné a je chybou je mít takhle pozdě. Syn si ze mě dělá legraci, že se mu za to pořád omlouvám. Jenže mě to opravdu mrzí, protože v padesáti k vám začnou přicházet různé choroby a vy nechcete, aby o vás děti přišly, navíc když jsou ještě malé.

Obrovsky mě rozčiluje, jak moc jsou tu tolerované velké i malé lži. To totiž ve společnosti vytváří atmosféru falše, z níž nemůže být člověk nadšen.

Teď už jsou dospělé a obě plynně hovoří česky, neuvažovala jste přestěhovat do Prahy celou rodinu?

To nejde, protože má třicetiletá dcera je postižená, to je hlavní důvod, proč zůstala s manželem ve Spojených státech. Má tam vynikající zázemí, práci ve sportovním středisku, všechny přátele a svou budoucnost. Synovi je pětadvacet a žije v New Yorku. Vystudoval ekonomii a obnovitelné zdroje energie a skutečně uvažoval, že by přijel do Evropy, pro něj by bylo jedno kam, protože je to tady na rozdíl od Států malé. Ale zatím nedostal odpovídající nabídku.

Zná Čechy?

Ano, mnohokrát tu byl. Jako malý kluk mi říkal, že jsou Češi hrozně talentovaný národ, protože všechno umí: i když někdo pracuje třeba jako učitel, stejně si umí opravit barák. Musela jsem mu vysvětlit, že to je tím, že by mu ho jinak nikdo jiný neopravil, což obdivoval ještě víc. Teď když vyrostl, je zase překvapený ze zdejší dopravy. Vůbec tu nechce řídit auto, protože když udělá nějakou chybu, uslyší na sebe od ostatních řidičů sprosté nadávky, na jaké není z Ameriky zvyklý. Ale jinak je pro něj Evropa velice přitažlivá. Já ho nicméně přemlouvám, ať si dá tak dva roky úplné volno od zaměstnání a jenom cestuje. Pro mě totiž byla emigrace, to vhození do neznámého prostoru, důležitější než všechny vysoké školy. Naučila mě vycházet s lidmi a říkat jim děkuju.

A jak na váš návrat do Česka reagoval manžel?

Ten je mou absolutně největší oporou! Když jsem ho byla první rok po návratu o Vánocích navštívit, prožívala jsem tehdy nejtvrdší fázi našeho odloučení. A obrovsky mě povzbudil, soustředil se jen na mě. Druhým důležitým člověkem pro mě byla v té době v Česku má přítelkyně Ivana Janů, kterou Václav Havel v roce 1993 jmenoval soudkyní Ústavního soudu, a v roce 2001 soudila v rámci Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii v Haagu ty největší zločince. Dnes ve svých jednasedmdesáti letech pracuje jako předsedkyně Úřadu pro ochranu osobních údajů a je to neuvěřitelná žena – škoda, že není mladší, byla by výbornou prezidentkou. Dokáže mluvit s lidmi prostými i intelektuály. A se mnou v těch těžkých chvílích mluvila tak, abych pochopila, že nejdůležitější je zanechat tu po sobě něco pozitivního. V životě i v práci. Čili zatímco manžel se soustředil na mě, ona na mou zodpovědnost. Oba přístupy mě velmi zpevnily.

Získala jste tu postupně víc přátel?

Myslela jsem si, že tu budou lidé víc otevření. Ale zpočátku málokomu došlo, jak jsem tady bez rodiny osamocená, že třeba celý víkend zůstávám úplně sama. Z Anglie i Spojených států jsem předtím byla zvyklá, že rodina se říká i přátelům a sousedům, zatímco tady je to určené mnohem užšímu okruhu lidí. Postupně se ale lidé začali vůči mně víc otevírat. Spřátelila jsem se s jedním mladým umělcem, jedním mladým kurátorem, přidaly se dvě přítelkyně z dětství a dnes už dělám pravidelné brunche pro skupinu zajímavých lidí, kteří ke mně chodí.

Neříkalo se takovým domáckým setkáváním se známými i neznámými lidmi v šedesátých letech čaje?

Ano, ale tohle se koná už ráno. Scházíme se v neděli a je to hodně americké, protože ve Spojených státech je neděle dnem, kdy se nic moc neděje, ale kdy je dobré se nějak připravit na pondělí. Takže my třeba od jedenácti dopoledne do podvečerních čtyř společně pracujeme na projektu, který nás baví. A to setkání se nad občerstvením nám dává možnost o něm uvolněně přemýšlet.

Vzbudit důvěru

Nelitujete, že jste se sem vrátila?

Je pravda, že mě obrovsky rozčiluje, jak moc jsou tu tolerované velké i malé lži, takové to: nerespektujte pravidla, hlavně když se to nějak udělá. To totiž ve společnosti vytváří atmosféru falše, z níž nemůže být člověk nadšen. Věci se vám tím komplikují, vy je nemůžete změnit a celkový zážitek z toho pak máte trošku zašedlý. Ale já jsem přesto nadšená životem! Měla jsem neuvěřitelné štěstí, a když mi bylo nejhůř, vždycky jsem dostala od lidí pomoc. Ne, návratu nelituji, je to naopak fantastické! Už jen to, že mě tu vůbec někdo chce na místě, které v Národní galerii mám, je v podstatě neuvěřitelné. Protože v tomhle věku si spousta lidí obvykle těžko hledá zaměstnání, natož takovéto.
O to víc mi je líto lidí, které utlouká hierarchie a mou snahou je jim co nejvíc pomáhat a otevírat jim dveře. Je to má zodpovědnost vůči nim.

Snažíme se vymýšlet strategii, jak podchytit umělce různých generací a zároveň jak komunikovat s publikem různých generací, to je ten oříšek.

Při svém nástupu do funkce jste slíbila, že dveře otevřete i návštěvníkům Národní galerie, která byla málo navštěvovaná, a lidé do ní neměli po letech vlády Milana Knížáka chuť chodit. Povedlo se vám ji otevřít divákům?

Já myslím, že ano, opravdu se snažíme. Ale takové věci trvají dlouho. Jak víte, donedávna byl šéfem londýnské galerie Tate Modern Sir Nicholas Serota, kterému tam jeho vize umožnili realizovat sedmadvacet let s veškerou pokorou. Má skupina teď bude v Národní galerii teprve dva roky, čili se to pomalu hýbe, ale problémy si uvědomujeme. Nemohli jsme třeba hnout s galerijními platy, protože ty má v rukách ministerstvo kultury. Ale hned první půlrok jsem prosadila vznik pozice asistenta, přibrali jsme kurátory, dokumentátory…

A roste vám návštěvnost?

Ano, ale ne dost. Nechala jsem provést analýzu našeho vstupného a budeme se k tomu muset zase vrátit, protože je pro řadu lidí příliš vysoké. A přitom málokdo ví, že máme Klub přátel Národní galerie, jehož členství stojí 990 korun a za to můžete chodit na všechny výstavy a do všech stálých expozic neomezeně celý rok. Neumíme to stále prodat. Stejně tak pracujeme na vybudování odpočinkových zón a zpřístupnění wifi sítě zdarma v expozicích, protože co dnes chtějí mladí lidé? Vzít si mobil a rychle vyfotit a někomu poslat to, co zrovna vidí. V tomhle jim musíme vyjít vstříc, aby cítili, že jim rozumíme a podporujeme je v tom. Snažíme se vymýšlet strategii, jak podchytit umělce různých generací a zároveň jak komunikovat s publikem různých generací, to je ten oříšek. Je složité na to přijít, a pak ještě těžší to prosadit, ale mám v sobě něco, co se jen tak nevzdává.

V jakém stavu je příprava nových stálých expozic ve Veletržním paláci, na které přes všechnu kritiku už spoustu let nikdo nesáhl?

V tomto ohledu mám obrovskou radost. Aktuálně připravujeme novou expozici 19. století, kterému říkáme pracovně nejdelší století. Bude ve čtvrtém patře a dávají ji dohromady kurátoři Otto M. Urban s Veronikou Hulíkovou a jejich skupinou. Expozice bude uspořádaná podle témat, vedle sebe dáme umělce různých stylů, směrů i geografických částí světa. Otevírat se má v dubnu roku 2019. Třetí patro má na starosti kurátorka Anna Pravdová s vlastním týmem, tam bude pohled na výtvarné dění po vzniku Československa v roce 1918: jaké galerie tehdy existovaly, státní i soukromé. Měla by vzniknout jakási jejich veliká mapa, kde se ukáže, co v nich probíhalo, že se v jedné době nebojovalo jen za abstrakci, ale že souběžně jinde dobíhala secese, čili to nebude ‒ jak bylo dosud zvykem ‒ pojaté chronologicky. Ve stejném patře by měly mít prostor i práce na papíře a experimenty, které se budou obměňovat, a zřejmě i malé výstavy se vztahem k našim sbírkám. A pak máme velký úkol připomenout rok 1968. O to by se měla postarat kurátorka Marie Klimešová, s níž představíme díla Jiřího Koláře.

Milena Kalinovská Narodila se do rodiny ruských emigrantů, kteří k nám utekli před bolševickou revolucí. V šedesátých letech studovala na Karlově univerzitě práva, v roce 1970 přesvědčila babičku, aby jí věnovala peníze z chystaného věna na zájezd na kurz angličtiny do anglického Bournemouthu a po příjezdu zde požádala o azyl. Na univerzitě v Essexu vystudovala srovnávací literaturu a ruské umění, kurátorsky připravila desítky výstav v Anglii a Spojených státech, vedla londýnské centrum současného umění Riverside Studios a pracovala jako ředitelka programů pro veřejnost ve washingtonském Hirshornově muzeu. Od října 2015 je šéfkou Sbírky moderního a současného umění Národní galerie v Praze sídlící ve Veletržním paláci. Milena Kalinovská je vdaná, s ekonomem Janem Vaňousem žijícím ve Washingtonu má dvě dospělé děti.

A co nejnovější umění, které ve Veletržním paláci dlouho marně bojuje o pozornost?

Diskutujeme o tom. Kam dát ty, kteří už mají vybudované pozice a jimž jsme zatím nevěnovali dostatek pozornosti? Ty samozřejmě chceme i sbírat. Před půl rokem mi zavolala Kateřina Šedá, které je dnes devětatřicet a v zahraničí už má velmi slušnou pověst. Stěžovala si, že jí stále odcházejí věci do ciziny, že má obavu, aby jí v Praze vůbec něco zůstalo a jestli bychom od ní nemohli něco koupit a k tomu by nám něco darovala. Tímto směrem je velmi vhodné postupovat, takže jsem souhlasila. Podobně jsme to teď udělali s Magdalenou Jetelovou, Aj Wej-Wejem a Gerhardem Richterem. Mám pocit, že umělci u nás chtějí své práce mít, ale vědí, že si jejich nákup často nemůžeme dovolit. Koneckonců i zmíněný Nicholas Serota se svého času během rozpočtové krize musel obrátit na britské umělce s prosbou o pomoc. Ale on měl za sebou dlouhou historii všech věcí, které v galerii udělal, čili to měl snazší.

Jak můžete umělce přesvědčit vy, aby vám cenově vycházeli vstříc?

Musíme v nich co nejdřív vzbudit důvěru. Především mladým ale rozhodně chceme za jejich práce platit, protože to potřebují. Takže teď jednáme o určité sumě s ministerstvem kultury a parlamentem o účelových dotacích na mladé umění.

Jak poznáte, že má pro národní sbírky smysl nějaké dílo ještě ne zcela zavedeného umělce získat?

Risk je ve všem. Když jsem nastoupila do londýnských Riverside Studios v Londýně, bylo mi kolem třiceti a byla jsem si absolutně jistá, které dílo tu zůstane do budoucna. Říkalo se o mně, že se mi v tom dá minimálně na sedmdesát procent věřit. Ale to byli víceméně mí vrstevníci, Richard Deacon, Antony Gormley, Anish Kapoor, o nich jsem byla naprosto přesvědčená. Teď už nemůžu stejným způsobem cítit dnešní třicátníky. Ale určitě vím, že třeba Daniel Pitín je velice zajímavý malíř a že bychom měli jeho práce koupit. Na to nepotřebuji žádnou poradní komisi.