„Umění je ve ztišení, učí nás ctnosti stromu,“ říká Miroslav Koval. V Sobotíně žije se svou ženou více než čtyřicet let: „Usadili jsme se na okraji vesnice, na dotek úplnosti, které nic nechybí.“

Ona úplnost se definuje těžko: „Vlastně jsem si tady tehdy jenom sedl a vnímal krajinu. Byly to padesáté roky a byla jen krajina kolem mě. Díval jsem se, maloval a kreslil a postupně mi sama krystalizovala přes přírodu k řádu přirozeného světa, kde v každém drnu trávy je to, co všude ve vesmíru: úplnost a jednota.“

Sobotín jako místo pro život nebyla náhodná volba. Od roku 1949 žil v Sobotíně sochař Jiří Jílek, otec Anežky Kovalové. Ačkoliv pocházel z Prahy, i on se jí postupně vzdaloval, až zvolil život v podhůří Jeseníků a v přírodě, která mu pomáhala poznat sama sebe i zmíněný přirozený řád věcí. Anežka s Miroslavem se do Sobotína přistěhovali po dostudování Akademie výtvarných umění, kde se seznámili.

„Poznali jsme se a hned jsme věděli, že spolu budeme pořád. Mirek k nám začal jezdit. A po skončení mých studií jsme hledali místo, kde chceme žít, určitě jsme nechtěli zůstat v Praze. Dívali jsme se v Beskydech, kde někdo prodával dřevěnici na samotě kousek od slovenských hranic, pak na jinou nedaleko Jeseníku, až jsme tady shodou náhod našli na konci vesnice starší dům s velkou zahradou u potoka – náš dnešní domov.“

Anežka Kovalová, Jablka II, 2017, tempera na plátně, 48 x 49 cm

Jejich přistěhování pomohlo i Jiřímu Jílkovi, jehož fyzické síly byly kvůli těžké nemoci velmi oslabeny. Miroslav se mu tak na posledních deset let života stal jeho pravou rukou a pomáhal mu v tvorbě s věcmi, na které už sám nestačil.

Jiří Jílek zůstává v životě obou manželů dodnes. V podobě šumperské galerie, která nese jeho jméno a kde už 25 let Miroslav Koval každý měsíc pořádá novou výstavu. Kritérium pro vystavující je jednoduché, „Musím mít proč ho pochválit. Píšu o něm, uvádím výstavu a nechci lhát. To základní je jeho vztah k přirozenému světu v jeho řádu a práce vlastníma rukama,“ vysvětluje svůj přístup k výstavám.

Udržet po čtvrt století kvalitu galerie s takovou frekvencí nových výstav, jichž za dobu její existence uspořádal už bezmála 300, se zdá být jako velmi náročný úkol. I tady ale funguje přirozený řád věcí, který tak často Kovalovi zmiňují.

„Je to takové řetězení. Pozveme autora, o kterého stojíme, a ten má přátele, kteří jsou i nám blízcí, a jedno tím plynule navazuje na druhé. Pořád jsou lidé, ti tišší, o kterých téměř nikdo neví, ale soustředěně na něčem dlouho pracují. Povzbuzující je, že je nacházíme i mezi nejmladší generací. Ty, kteří nepotřebují hned navazovat na nejsoučasnější tendence a co nejdříve zazářit na výsluní veřejného zájmu. Pořád tady naštěstí jsou,“ říká paní Anežka.

Je pro mě podstatné, co vidím kolem sebe, během času se do svého místa každý zákonitě otiskujeme. Promítám sama sebe do svého nejbližšího místa a naopak, vzájemně se s ním prostupuji.

Dovolit si nechat věcem čas, žít v souladu s přírodou a přirozeným životním rytmem je zároveň znakem obrovské vnitřní svobody. Ta je výraznou hodnotou nejen v životě Kovalových, ale i něčím podstatným pro ty, kteří se pohybovali okolo fotografa Jiřího Štreita. Dokumentaristy, který v moravské vesnici Sovinec vybudoval za minulého režimu významnou galerii. Scházeli se v ní ti, pro které svoboda byla a je hodnotou z nejvyšších. Stejná skupina lidí se postupně začala scházet i v šumperské galerii. A postupem času se přirozeně nabalovala. „Hodně jsme čerpali z řady spolužáků z akademie. Ke starší generaci jako Adriena Šimotová, Dalibor Chatrný nebo František Dvořák, první malíř, kterého jsem kdy potkal, se přidala střední, ale i ta nejmladší generace,“ říká Miroslav Koval a dodává, že někteří jsou na jeho seznamu třeba deset let, než dozraje ten jejich čas a objeví se v galerii jako vystavující.

To podstatné

Správný čas nenechávají Kovalovi dozrát jen v galerii, ale i ve své výtvarné práci. Teoretik a kritik umění Jiří Valoch tvorbu Kovalových popsal tak, že „usilují o podstatné“. Opravdovost a v tom nejlepším slova smyslu obyčejnost a jednoduchost jsou aspekty, které k člověku okamžitě promlouvají. Žádná slova nejsou potřeba. Stejně jako k člověku promlouvají jejich díla, promlouvá ke Kovalovým místo, kde žijí a přirozeně se otiskuje do každého jejich obrazu a kresby.

„Kdysi dávno to byl potok, tráva, země, ale postupně mi všechno začalo splývat a prorůstat. Všude jsem nacházel podobné procesy a děje, které máme i v sobě. Kreslil jsem a najednou viděl, že to je topol z naší zahrady,“ popisuje svou kresbu Miroslav Koval.

I jeho žena Anežka je s místem natolik srostlá, že si neumí představit, jak by její obrazy vypadaly, kdyby žila jinde. „Kdybych například zůstala v Praze, můj svět by jistě vypadal jinak. I témata by byla jiná. Když se ocitneme cestou někam v jiné krajině, sama sebe se pokaždé ptám, jak by asi mé obrazy vypadaly, kdybych žila právě tam. Je pro mě podstatné, co vidím kolem sebe, během času se do svého místa každý zákonitě otiskujeme. Promítám sama sebe do svého nejbližšího místa a naopak, vzájemně se s ním prostupuji. Je pro mě důležité, co vidím z okna. Na starou jabloň za prosklenými kuchyňskými dveřmi se dívám denně a tato kompozice mi sama bez vědomého záměru opakovaně do obrazu vstupuje.“

Miroslav Koval, Okvětní plátek, růže, 2009, fotoprůsvit, 47 x 35 cm

Vztah k přírodě je podle Kovalových člověku daný. Mění se jen způsob vnímání. „Byly doby, kdy jsem chodil a říkal si, to je neuvěřitelný, zblázním se, jak je to krásný, to nejde vydržet. Ale člověk to postupně vstřebává a už si jen řekne, ano, je to krásný. A kdyby mě teď zavřeli v prázdné místnosti bez oken, mohl bych kreslit dál,“ říká Miroslav.

I paní Anežka vnímá, jak se do ní věci, které ji obklopují, postupně otiskly. „Vrací se mi do obrazů některá utkvělá témata, třeba sklenička na stole. Nebo židle za stolem, podlaha, ty obyčejné, nejbližší a nejpoužívanější věci. Podlaha, po které celý život chodíme, dveře, kterými procházíme, okno, ze kterého koukáme. Stále tatáž abeceda, ale zároveň jako každý den vždycky trochu jiná.“

Potřebuji v sobě ticho k naslouchání a čas, který neplyne, abych na věcech mohla dělat dlouho. Jinak by neměly pravdu.

I po čtyřiceti letech života v Sobotíně příroda Kovalovy neustále překvapuje. „Děje v přírodě se neustále proměňují. Velkou událostí je třeba sníh. Pro malíře úžasné téma. V kombinaci se zelenou trávou v době tání, ptačími a jinými otisky stop na něm a hlavně snad tichem, které s sebou přináší. Denně nějaký zázrak. Víc než s lidmi žijeme tady s přírodou. Je to trvalá životní jistota,“ říká Anežka a dodává: „Od nejrannějšího dětství mě přitahovaly odvrácené strany domů, kde roste lebeda a kopřivy, moc se tam nechodí, bývá to ta nevlídná severní strana. Tam jsem ráda sedávala sama, zvědavě naslouchala tichu, nechala se jím prostupovat. Možná tam znatelněji proudil duch toho odlehlého místa, trochu jsem se bála, ale o to víc mě zajímalo, čeho se tam vlastně bojím… Od malička jsem tíhla k tichu a samotě, ke zpytování podobných míst, jako bych tam očekávala odpovědi na důležité životní otázky, které jsem ještě neuměla formulovat. Dodnes jsem radši pozorovatel než cokoliv jiného.“

Asi nejvýstižněji uzavírá téma Miroslav Koval: „V obrazech není to, na co koukáš, ale to, co k tobě přijde z toho koukání.“

Najít sám sebe

Přirozené propojení s přírodou je zároveň přirozeným propojením sama se sebou. Co se o sobě člověk dozvídá? „V té práci se v sobě dohledávám snad jakéhosi souznění s bytím věcí a míst, která jsou v každodenním životě součástí mého „vesmíru“. Ptám se pořád dokola, čím jsou ve své obyčejnosti tak krásné, ba posvátné. Odpovídají mi světlem, tvarem a barvou, právě tou chvílí, tichem, kterému říkám hlas věčnosti. A za tím vším jakousi existenciální vážností (někdy říkám smutkem), nemám přesnější slovo. Dovolují mi být s nimi, být jimi, něco důležitého, co s nimi chci sdílet, mi tím pootevírají. Ale nenastavují mé osobě kritické zrcadlo, nekonfrontují mě s ničím. To, co jsem zač, se neomylně dozvídám jinak, ze vztahů s lidmi, z životních situací, z radostí a těžkostí všeho druhu,“ popisuje proces Anežka, která sebe označuje jako tu, která v zastavení vnímá stav věcí, a Miroslava jako toho, kdo je naopak pohybem a změnou. A ten k tomu dodává: „Člověk se musí zapomenout, nechat, ať všechno samo plyne. Kreslím a neptám se proč. Samotný proces je mi odpovědí: potvrzením si, že ještě vidím a cítím, že ještě jsem. Je životní nezbytností a zmatky světa do ní nevpouštím.“

Miroslav Koval. Foto Pavel Jungmann

U každého díla nastává nutně i moment rozloučení se s ním ve chvíli, kdy je hotové. „Někdy je to ještě živé a chce to dozrávat a vracet se k tomu pro určitou souvislost,“ říká Miroslav a Anežka ho doplňuje: „Vždycky se nakonec rozloučím, i když to bývá bolavé, protože člověk je v tom obraze zkrátka otištěný. Ale proč mít všechno doma? A když můj obraz má někdo, komu přináší radost, tak je tam, kde má být a je to v pořádku. Spíš je někdy problém, když se blíží termín výstavy a obrazy mi chybí. I proto, že dělám na věcech dlouho, potřebuji si je ověřovat v čase, mám ale spíš pomalé středověké tempo a doba je příliš rychlá… Nerada si své obrazy od lidí pak půjčuji, byť jsou to většinou dobří a ochotní přátelé.“

Miroslav Koval
Narozen 1944 v Havlíčkově Brodě. 1965–1971 AVU Praha, ateliér profesora Františka Jiroudka. Od roku 1971 žije v Sobotíně a do roku 1981 spolupracoval se sochařem Jiřím Jílkem. Vystavuje od roku 1974, samostatně od roku 1981. Je hostem kostelecké Výtvarné společnosti Kruh a Spolku olomouckých výtvarníků. Je zastoupen v soukromých i veřejných sbírkách. Od listopadu 1994 je dramaturgem Galerie Jiřího Jílka v Šumperku, kde připravil už bezmála 300 výstav autorů různých generací, většinou včetně doprovodných textů k nim.

Svou tvorbu si Kovalovi navzájem ani po čtyřiceti letech soužití nijak zásadně neovlivňují. Spíše se doplňují. „Někdy jsem u Anežky objevil něco, co jsem měl taky v plánu dělat. Ale já nepotřebuju být ten, kdo to udělá, měl jsem radost, že to je,“ říká Miroslav Koval.

Oba jsou introverti a mluví za ně spíše jejich obrazy a kresby než slova, která mají mnohdy za efekt spíše to, že se to nevyslovitelné naopak vytrácí. V rozhovoru pro Revolver Revue v roce 2005 k tomu Anežka říká: „Potřebuji v sobě ticho k naslouchání a čas, který neplyne, abych na věcech mohla dělat dlouho. Jinak by neměly pravdu.“

Ven ze Sobotína

Celý život žijí v Sobotíně a cestují jen minimálně po republice. „Člověk žije tady na této zahradě, která je nekonečným zdrojem inspirace, ale někdy si říkám, když už jsme se narodili na této planetě, tak by bylo dobré podívat se za roh, jak to vypadá třeba v poušti. To by mě hrozně zajímalo. Pořád Mirka lákám a on pořád odolává,“ říká Anežka Kovalová.

Anežka Kovalová. Foto Pavel Jungmann

Otiskuje se do tvorby Kovalových svět mimo hranice Sobotína a podoba naší současné společnosti? „Nevím, nakolik vnější vlivy okolního světa jsou nebo nejsou určující, ale myslím, že se do naší tvorby moc neotiskují,“ říká Anežka a Miroslav s ní souhlasí: „Všichni patříme k lidskému mraveništi, jsme z něho a v něm. Můžeme se dívat do něj a kritizovat, chválit, podílet se, klábosit anebo se podívat ven a lidem o krajině kolem něho vyprávět. My se do toho mraveniště moc nedíváme.“

Anežka Kovalová
Narozena 1949 v Šumperku, 1967–1973 AVU Praha, ateliér profesora Karla Součka. Do roku 1981 spolupracovala s otcem, sochařem Jiřím Jílkem a výrazně se podílí na dramaturgii výstav jeho galerie. Vystavuje od roku 1975, samostatně od roku 1978. Je hostem kostelecké Výtvarné společnosti Kruh a Spolku olomouckých výtvarníků. Je zastoupena v soukromých i veřejných sbírkách. V letech 1980-2013 vyučovala na ZUŠ v Šumperku.

Současný stav společnosti ale dobře vnímají, rozhodně nežijí odtrženi od reality. Vnímají ztrátu hodnot i stále se prohlubující dno. „Je štěstím pro člověka nedostat se v životě do fatální, krajní situace, kdy je donucen rozhodovat v neřešitelné situaci,“ reflektuje naši dobu paní Anežka.

Miroslav Koval v jednom textu ke své výstavě před mnoha lety napsal: „O co se pokouším, nemá za cíl umění, je obratem v myšlení a cítění, opakem většinového. Kam směřuji, je kruh ticha, je splynutím v kreslení a v živé přítomnosti tady a teď s bezejmenným, je vědomou vůlí patřit zemi, svobodou být v sounáležitosti s ní. Snad to má i obecnější platnost, snad to stále ještě cosi znamená i pro druhé.“

Vnímá tuto platnost pro druhé i s odstupem let? „Myslím, že to i pro druhé platnost má, ale otázka je, zda to někoho zajímá. Záleží, kdo to chce a kdo ne,“ doplňuje svá slova Miroslav Koval a Anežka s nadějí dodává: „Pořád se i mezi mladými lidmi nacházejí ti, kteří jdou podobnou stopou a hledají to podstatné.“