Od dubna je pak v brněnském Domě pánů z Kunštátu otevřená výstava, která umožňuje náhled nejen do známé Kučerovy kameramanské práce, za kterou získal řadu významných profesních ocenění, nýbrž i do jeho soukromé fotografické a umělecké tvorby. Autorkou publikace a kurátorkou výstavy je teoretička filmu a vizuální kultury Kateřina Svatoňová. Díky možnosti zkoumat obsáhlou Kučerovu pozůstalost předkládá autorka monografie vrstevnatý obraz tvůrce i kameramanské profese, jaký v českém prostředí v souvislosti s „nerežisérskými“ filmovými profesemi nemá prozatím srovnání.

Jaroslav Kučera (1929–1991) studoval filmovou fotografii a techniku na pražské FAMU na přelomu čtyřicátých a padesátých let. Tedy v době, kdy se sice ustavovala oficiální kultura, jejíž byl zestátněný film nedílnou součástí, ale zároveň se zde promítaly zahraniční filmy, s nimiž často přijížděli i hosté ze zemí mimo komunistický blok. Kučeru učili kameramani, jako byl Karel Plicka či Jan Stallich, kteří zaručovali kontinuitu mezi předválečnou kameramanskou školou a novou generací. Kučera se ještě během studií stal asistentem a s FAMU zůstal spjat po celý svůj život.

Pedagogická činnost pro něj byla prostorem, kde mohl mluvit za kameramanskou profesi a ovlivňovat způsob, jakým je o ní smýšleno. Jednoznačně usiloval o chápání filmové kamery jako svébytného stavebního prvku, který není vůči režii služebný, nýbrž má schopnost umocňovat význam a výraz filmového díla.

Pět let byl kameramanem u Československého armádního filmu, kde se navzdory doktríně socialistického realismu tolerovaly vizuální experimenty. Obrazová symbolika řešená barvou, světlem či kompozicí, kterou se Kučera u armádního filmu mohl zabývat, zajímala rovněž jeho kolegu – režiséra ‒ Vojtěcha Jasného, který s ním později natočil Všechny dobré rodáky. V roce 1957 byl Kučera přijat do Československého filmu, kde se v souvislosti s možnostmi a dobovým naladěním podílel na experimentálních filmech Věry Chytilové, s níž se později oženil. Kučerova filmografie sahá od dokumentu až po hudební písničky a populární žánry nebo stylizované snímky inspirované výtvarným uměním či divadelní estetikou. V šedesátých letech a znovu pak v osmdesátých natáčel filmové scény pro Laternu magiku.

Kučera byl inspirován řadou výtvarných směrů a osobností. Odkazoval se k fotografii všedního dne, nové citlivosti v podání Jiřího Koláře, Karla Malicha či Zdeňka Sýkory ‒ v krajních případech naopak k surrealismu. S inspiracemi však Kučera nakládal podle vlastního klíče, jenž souvisel s konceptem konkrétního filmového tvaru. Napříč spolupracemi s rozličnými režiséry, žánry i médii tak lze rozpoznat Kučerovu autorskou metodu a rukopis. Ten je čitelný i v dalších Kučerových uměleckých aktivitách, které umělec známý především jako kameraman držel v soukromí ve vlastním archivu. Ten tvoří jeho malby, výstřižky z časopisů, fotografie a koláže, negativy, diapozitivy, rodinné filmy, nezveřejněné denní práce, zkušební záběry či podklady k filmovým trikům, ale také předměty z ulice (plechy, nedopalky, lahve).

V Kučerově fotografiích i kolážích je patrný vliv informelu a fascinace taktilními obrazy (např. Emila Medková, Mikuláš Medek nebo Vladimír Boudník). Jeho archiv obsahuje fotografické série „každodennosti“ – studie povrchů (mikrostruktury) i geometrických vzorců velkých ploch městské architektury (makrostruktury). Z tohoto materiálu čitelně vyvěrá na povrch Kučerův zájem o plochu obrazu, o kompozici a především barvu, která se stala jeho doménou coby kameramana, fotografa, umělce i pedagoga.

Kateřina Svatoňová: Mezi-obrazy
Mediální praktiky kameramana Jaroslava Kučery
Praha 2016