Dalibor Michek
Foto © Jan Bartoš

Dalibor Michek – Čaroděj zmizelého tónu

“Varhany jsou můj svět, ve kterém jsem doma. Červotoče umíme, ale člověk zhovadilec, který páchá škody, je mnohem horší.” Malá ves Studénky, 5 km východně od Jihlavy. Dům na konci vesnice snadno minete, protože za břečťanem není vidět. Hned za vraty obří modrá dodávka, stojí tam na prostorném zatravněném dvoře. Mezi dveřmi čeká Dalibor Michek, chlap jako hora, na sobě kostkovaný řeznický kabátek, na bradě krakonošův plnovous. Vítá hlubokým hlasem po moravsku: “Dobrý den”.

Čekáte dláta, pilky a vrtáky, ale hned za kuchyní vás uvítá fotografický ateliér. První štace na prohlídce legendární říše varhanáře Michka. Tady se fotí varhany, kousek po kousku. “Jsem povinen dodat s nástrojem i restaurátorskou zprávu. Fotky neodbývám, protože mě reprezentují,” vysvětluje Dalibor Michek smysl svého počínání a ukazuje na špičkovou výbavu. Během let dosáhl i ve fotografování varhan skutečného mistrovství.

Probíráme se jeho fotografiemi a před očima se zjevují neskutečné makro záběry detailů píšťal, traktur, vzdušnic, manubrií, klaviatur, vidíme stopy po dlátech starých mistrů a dírky po červotoči, celý neznámý vesmír se otevírá. Jako když se díváte na fotografie vzdálených galaxií a hvězdokup. Kontrast, plasticita, dokonalá hloubka ostrosti. Jedinečné.

“Váhal jsem mezi fotografií a varhanářstvím. Byl jsem muzikant, hrál na hoboj v jihlavském orchestru, ale věděl jsem, že chci něco jiného. Fotografii jsem se věnoval intenzivně především koncem 70. let a začal mít úspěchy zejména s portréty,” říká a vytahuje obřadně z knihovny zašlé černobílé zvětšeniny: fotograf Vilém Reichmann, básník Oldřich Mikulášek, malíři Jan Bauch a Josef Jíra. Nakonec ale, varhany zvítězily.

Mezi píšťalami

Po pětatřiceti letech naprosté umanutosti a touhy dělat věci ne dobře, ale nejlépe jak to jen lze, se v odborných kruzích doma i ve světě o mistru Michkovi již ví. A on ví, že se ví. V roce 2008 se stal členem nejprestižnější varhanářské asociace světa zvané ISO. “Já měl radost, když jsem se to dozvěděl,” popisuje mistr Michek a pokračuje: “Vy nevíte, co to znamená. To je pozvání mezi elitu. Tam nelze podat přihlášku! Oni si o člověku sami zjišťují informace a potom mu případně členství nabídnou. ISO sdružuje přibližně 300 varhanářů z celého světa, z východní Evropy je jich tam pouhá hrstka,” dodává.

A vaše první setkání s varhanami? “Už jako dvanáctiletého mě otec přivedl do dílny ke Kotrbům, to byli restaurátoři a řezbáři v Brně na Petrově. Zbláznil jsem se do jejich řemesla, byl jsem u nich pečený vařený. Scházela se tam navíc vybraná společnost tehdejšího Brna, lidé, kteří poté počátkem sedmdesátých let přicházeli při politických čistkách o práci. To byla moje škola, ” vzpomíná mistr Michek a pokračuje: “Chtěl jsem to dělat, ale tehdy nebylo možné, aby samostatně pracující mistr někoho vyučil, nesmělo se to. Táta byl hornista ve filharmonii a měl známé na konservatoři, tak jsem šel studovat hru na hoboj. Nikam jinam by synka politicky nekorektního otce nevzali.”

Dalibor Michek

Dalibor Michek se po ukončení studia a po vojně živil jako hráč v jihlavském činoherním orchestru a čekal až se uvolní lepší místo v Brně. Přes kolegu klarinetistu se ale dostal k varhanám a už se nepustil: “Muzikantský svět nebyl můj. Byl jsem řemeslník. Pro mě byla vždycky dílna sakrální prostor. Už od těch Kotrbů.”

“Tak jsem se učil, s kolegou klarinetistou provozoval napůl ilegální varhanářskou činnost a drželi jsme se jihlavského divadla, které nám pro ni poskytovalo krytí  Každý v té době musel mít totiž razítko v občance, jinak mu hrozil arest. My neměli štěstí jako houslaři, kteří skrze jakési sdružení mohli svoji činnost provozovat oficiálně. Až v roce 1988, zavedl bolševik cosi jako živnost, takzvanou  sousedskou výpomoc. Předseda MNV v Puklicích mi dal potvrzení, že mí sousedé potřebují opravovat varhany. To bylo sice pro smích, ale já mohl dát výpověď z divadla a dělat na svém.”

Konečně volný

“A šlo to v té době tak dobře, že jsem se v létě 1989 dostal poprvé do Bavorska a vzal tam vzorek píšťal. Když je uviděl varhanář Georg Jann v Allkofen, hned takové chtěl a po následném převratu i dostat mohl. A tak jsem si koncem března 1990 přivezl první auto. Jako první tady široko daleko,” nadšeně vzpomíná na začátky skutečného podnikání mistr Michek a dodává: “Byl to Ford Granada, velké, krásné auto. Obrovský skok z Wartburgu do opravdu luxusního vozu. Za náruč píšťal, kterou jsem jim vyrobil a propašoval! Úžasná euforie nejenom z faktu, že bolševik šel dolů z hrušky a že nám do věcí nikdo nebude kecat…”

Dalibor Michek pracoval poté pro německé a francouzské varhanáře více než patnáct let. Učil se, stával se postupně komplexním odborníkem, zažraným a neústupným. Složitému oboru na pomezí umění a řemesla propadl. Nadešel ale čas a skočil do nejistého a hůře placeného podnikání tady v České republice. Proč? Prý nemohl snést pohled na desítky chátrajících skvostných nástrojů u nás doma. V roce 2005 má za sebou již první  úspěšnou akci – restaurování varhan v zámecké kapli v Litomyšli, za zlomek toho co by dostal venku. Zahraniční zákazníky postupně odstříhával, až nezbyl žádný.

Mezitím českých a moravských nástrojů přibývalo. Trpín, Olešnice, Vranov nad Dyjí, Jinošov, Lelekovice a další. Legendou se stala obnova evropského unikátu, nástroje v Doubravníku na Tišňovsku. “O těch varhanách jsem věděl. Byly vzdáleným dráždidlem. Nejlépe dochované dílo proslulého moravského varhanáře Jana Výmoly staršího z roku 1760,” objasňuje nadšeně význam sedmiletého úsilí mistr Michek. Vyhrál konkurs – nejnižší cenou – a Doubravník se stal jeho “opus magnum”. Na dokončené varhany v roce 2013 zahrál slavný Ital Andrea Marcon, v kostele se tehdy tísnilo šest set lidí.  V obnoveném měkkém barokním zvuku dodnes mnozí vidí důkaz vítězství ducha nad hmotou.

Rekonstrukce nehmotného

V čem je ale tohle řemeslo, nebo umění tak složité? Dalibor Michek, teď již v dílně mezi píšťalami trpělivě vysvětluje: „K tomu aby bylo možno dělat tuto práci na špičkové úrovni, je nutná syntéza vědomostí z více oborů. Obecná historie, dějiny hudby, znalost starých nástrojů a jejich mistrů, intonování, technická zručnost, akustika… A nad tím vším se vznáší otázka. Jaký ten který nástroj má mít výsledný zvuk? To nikdo přesně neví, neboť nahrávky z časů stavby zmíněných nástrojů neexistují. A právě to by měl restaurátor na základě dochovaných důkazů poznat.“

Restaurátorský přístup, ke kterému dospěl, vysvětluje Michek v porovnání s německou varhanářskou tradicí. Je maximálně pokorný k původnímu tvůrci varhan a pokud to lze, snaží se respektovat i jeho drobné chyby. „Němci jsou obvykle toho názoru, že všechny pozdější zásahy, které byly na  nástroji provedené, jsou taky památné a tedy zachování hodné. Nesouhlasím s tím a snažím se o obnovu původního stavu, pokud jej znám.“

A dále pokračuje: „Jsou tu i technické rozdíly: oni třeba málo používají konzervátorské metody, které jsou u nás běžné. Když máme dřevo sežrané červotočem, ponoříme ho do pryskyřice, necháme vyschnout, ono ztvrdne a má  před sebou další léta života. Němec ale přijde, řekne, to je moc špatný, tohle se rozpadá, vezme pilu, vyřízne to a dá tam kus nového dřeva. Nemohu říct, že my to děláme dobře a oni blbě. Z hlediska řemesla jsou pravdivější oni. Tak by to totiž varhanáři řešili i v dobách minulých. Já dělám něco, co dřív nebylo zvykem, v tom je to méně kontinuální. Restauruji zvuk varhan jaký měly v době svého vzniku. Ctím, že je to nástroj svého tvůrce. Jsem pokorný vykonavatel jeho vůle. Prostě tomu chlapovi sloužím.“

Už se šeří, do oken dílny padají poslední zbytky dne a on pokračuje o varhanářství, častém tanci na jehlách. „Skláním se před tvůrcem, a proto chci zachovat co nejvíce původního materiálu. Zároveň potřebuji, aby ta věc co nejlépe fungovala, a to je někdy v příkrém rozporu. Když jsou třeba píšťaly hodně špatné, budou varhany hrát tím líp čím víc jich vyřadím. A je třeba rozhodnout, zda vyměnit ještě tuhle a nebo to skousnout – hraje sice hůř, ale je původní… Kde udělat červenou čáru pod kterou se nedá? A v tom je ten celý fór!  To se nikde nedočtete, ani vás to nikdo nenaučí. Ale cecek boží vám to nějak dá. Když si to zasloužíte…“

Traduje se o vás, že dokážete rozeznat zvuk konkrétních varhan v autě při chraplavých reproduktorech, ptám se. „Tak to je legenda,“ praví mistr a dodává: „Pravda je, že zvuk varhan, na kterých jsem dělal, většinou poznám. Ne ovšem v autě. U ostatních poznám přibližně z jaké oblasti jsou a z jaké doby. Mám také cosi jako profesionální deformaci. Když poslouchám nahrávku, slyším především chyby.“

Už je tma. Čas na poslední otázku: Máte nástroj snů, který si silně přejete ještě udělat?

„Bohužel, všechno nestihneme, ještě je tady několik desítek špičkových nástrojů, velevzácných, o kterých víme, že už nemají šanci na záchranu. Je potřeba je aspoň zdokumentovat, aby příští generace viděly, jací jsme byli pitomci a co všechno jsme nechali zničit. Určitě bych ale chtěl restaurovat  varhany v Dubu nad Moravou, zase dílo pana Výmoly. Protože jsou velké a krásné.“

Dočetli jste až sem? Zastavte se na chvíli a zvažte, zda-li můžete podpořit Vital i vy.

obálka

Časopis, který čte stále více čtenářů, vychází především díky podpoře dárců. Pomoci je tak jednoduché – zašlete nám dárcovskou SMS na číslo 87 777. Přispějete tak částkou 30, 60, nebo 90 Kč.
DMS ELPIDA 30
DMS ELPIDA 60
DMS ELPIDA 90

Pokud čtete Vital pravidelně a můžete nás podpořit každý měsíc, zašlete zprávu ve tvaru:
DMS TRV ELPIDA 30
DMS TRV ELPIDA 60
DMS TRV ELPIDA 90

Více na darcovskasms.cz. Časopis si můžete také předplatit pro sebe, nebo jako dárek pro své blízké.