V dětství snila o tom, že bude bioložkou v exotických končinách, nakonec ji náhoda přivedla ke studiu veterinárního lékařství – a z oboru se stala její vášeň. Zvěrolékařka Klára Kunčická promovala na VFU Brno a je odbornicí na dermatologii a interní medicínu psů a koček. Ordinuje na veterinární klinice v pražských Nuslích, má dvě malé děti, partnera veterináře a patří k lidem, kteří si často nosí práci domů – a to doslova.

 

Kolik zvířat máte aktuálně doma?
Nedávno jsem se musela rozloučit se svou starou fenkou, takže už máme „jenom“ tři kočky. Ale často hlídáme kamarádům psy a občas si taky s partnerem vozíme z práce zotavující se pacienty – takže u nás je zvířat pořád plno.

V Česku vlastní domácí zvíře víc než polovina domácností, i v Evropě patříme mezi největší chovatele. Co to o nás vypovídá?
Že mají Češi k domácím zvířatům hodně blízký vztah. Vnímají je jako součást rodiny, mnohdy i jako náhražku za děti nebo chybějící členy rodiny, to vidíme v ordinaci denně. Zvířata nahrazují blízkost a komunikaci, lidé je vnímají jako plnohodnotné členy rodiny.

V domácnostech vedou celkem nepřekvapivě psi a kočky. Následují drobná zvířata – křečci, morčata, želvy a podobně. Odráží to spektrum pacientů u vás v ordinaci?
My se specializujeme především na kočky a na psy, takže těch máme s přehledem nejvíc. Ale je vidět, že drobní savci právě teď zažívají boom, určitě v poslední době přibylo králíků, morčat a také exotických zvířat. Děláme si pravidelnou statistiku a za poslední rok jsme u nás na klinice viděli také velký nárůst počtu koček oproti psům.

Máte s kolegy rozdělené, kdo se komu věnuje?
Ano, to je nutné. Hospitalizační péče se výrazně liší, s každým zvířetem se manipuluje jinak a na to musí být personál vycvičený. Veterinární medicínu v celé šíři nemáte šanci v jednom člověku pojmout, všichni se neustále v rámci svých specializací vzděláváme.

Jakého nejmenšího a největšího pacienta jste u vás v ordinaci měli?
Nejmenší jsou asi myšky a křečci. A největší byl určitě muflon, kterého kolegyni přitáhli klienti o víkendu do ordinace. To byla samozřejmě rarita, ale občas se u nás nějaké nestandardní zvíře objeví. Když je potřeba, provádíme ortopedické operace větším zvířatům, třeba ovcím.

V čem je podle vás dobré mít zvíře v seniorském věku?
Ohromně to pomáhá udržovat mentální zdraví. Starší lidé často postrádají běžnou mezilidskou komunikaci, a to jim to zvíře nahrazuje. Přestože jim adekvátně neodpovídá, alespoň je přítomné, vnímá, zkrátka dělá společnost – a navíc neodporuje a nehádá se. Jednoznačně pozitivní je i motorický efekt, především u psů, se kterými se musí na procházku. Člověk pak nezůstává sedět doma na gauči před televizí, ale má pravidelný pohyb v jakémkoli počasí. A při venčení si navíc popovídá se sousedy, takže je tam i sociální aspekt. Tohle všechno člověku jednoznačně prospívá. Se zvířetem je život prostě veselejší.

Nebojí se někdy starší lidé, že se nebudou moct o zvířátko starat až do konce jeho života?
Tohle řešíme v ordinaci často. Když se starší chovatelé s nějakým zvířátkem rozloučí, obvykle říkají, že to bylo jejich poslední a nové nechtějí. Bojí se, aby je případně nepřežilo. Ale snažím se je vždycky motivovat, aby to nevzdávali, protože většinou existuje řešení. Můžou si pořídit starší zvířátko, které je navíc klidnější než mládě, nebo můžou do péče víc zapojit rodinu, spřátelené sousedy. Já si taky naposled brala starší fenku a strávila jsem s ní skvělých sedm let. Ale oni se bojí také toho, že by museli znovu podstupovat loučení, které bývá emotivní. I mě to u starších chovatelů vždycky dojímá. Vlastně asi nejvíc.

Znáte příběhy svých klientů?
U těch mnohaletých samozřejmě ano. Měli jsme tady v Nuslích třeba paní Procházkovou, která chovala ovčáky, úplná místní legenda. Měla pro ty psy neuvěřitelné fluidum, vždycky si vzala nové štěně, během týdne ho naučila všechny povely, všude chodila bez vodítka a ti psi ji na slovo poslouchali. Jenomže paní onemocněla, ukázalo se, že nemá rodinu, která by si mohla její poslední, úplně starou a hluchou fenu vzít. Nakonec jsme do nemocnice odváželi paní Procházkovou my s partnerem – a protože nebylo, komu její starou fenku dát, nechali jsme si ji. Přišlo to tedy zrovna v období, kdy jsme měli doma dvě malinké děti a k tomu moji starou, pro změnu slepou, fenu, takže to bylo trochu náročnější, ale zvládli jsme to. Paní se už z nemocnice bohužel nevrátila a její fenka zemřela asi tři čtvrtě roku po ní. Ale dožila u nás hezky.

Chovala jste jako malá zvířata?
Pořád. Ale tajně, protože mi to rodiče nechtěli dovolit. Neustále jsem domů něco tahala, chovala jsem třeba tři potkany ve skříni. Žili tam v utajení spokojeně několik měsíců, dokud se neprokousali ven. V patnácti jsem dostala od svého učitele hada, toho jsem před maminkou taky hrozně dlouho tajila, protože měla z hadů šílenou fobii – no a dneska ho máme na klinice v terárku v čekárně, protože ten had stále žije.

Většina holčiček si v dětství hraje na zvěrolékařku. Začala takhle vaše kariéra?
Vůbec ne, já chtěla studovat přírodovědu. Vždycky mě fascinovali dobrodruzi, kteří jezdili někam do exotických krajů, do pralesů a zachraňovali tam přírodu. Sledovala jsem televizní dokumenty a snila, že budu dělat něco takového. Nastoupila jsem na biologii a skutečně jsem do Afriky jednou vyjela, jenomže se ukázalo, že jsem absolutní magnet na veškerý bodavý hmyz. A když vás v Africe poštípá havěť od hlavy po paty, není to úplně sranda. Takže jsem své sny o exotice vzdala – a na radu profesora ze střední jsem nastoupila na veterinu.

Začíná se obecným studiem, nebo už si od počátků vybíráte specializaci?
Teď už je to jinak, ale když jsem studovala já, skoro až do šesťáku jsme procházeli vším. Včetně jatek, hygieny masa a podobně. Teprve v posledním ročníku jsme si vybírali specializaci.

Říkáte jatka – jak vás tahle zkušenost ovlivnila?
Od čtrnácti let jsem vegetariánka a tahle zkušenost mě v tom rozhodnutí utvrdila. Návštěvu jatek doporučuju, je to důležitý zážitek. Mám malé děti a těm maso připravuju, ale pozorně si vybírám, odkud pochází. Vybírám si farmy, které porážku řeší šetrně, nikam ta zvířata nepřevážejí, protože to je pro ně extrémní stres. Krávy i prasata jsou inteligentní a citliví tvorové a dívat se na ně před porážkou, je skutečně zdrcující. Oni vědí, co je čeká, vidíte v jejich očích tu naprostou odevzdanost a smutek… Velký problém jsou na jatkách také zaměstnanci. Chápu, že se tam zájemci zrovna nehrnou, ale ono to skutečně často přitahuje lidi, kteří si na těch zvířatech vybíjejí frustrace nebo mají sklony k sadismu. Občas se taková kauza objeví v televizi, ministerstvo někam vyšle kontrolu a zase se na to rychle zapomene. Jenomže realita je děsivá.

Zlepšuje se to alespoň v průběhu času?
To naštěstí ano, v posledních letech přibývá chovů, kde se ke zvířatům přistupuje lépe. Heslem dneška je welfare, tedy to, aby se zvířata cítila dobře, měla dostatek prostoru, kvalitní krmení, nebyla stresována. Je to mimo jiné výhodné i z ekonomického hlediska, když se lidi začnou chovat ke zvířatům hezky, zjistí, že z nich mají daleko vyšší užitky: šťastné a spokojené krávy dávají víc mléka, jsou méně nemocné, mají zdravá telata a podobně. Moje soukromá teorie je, že za zlepšení může fakt, že ve veterinární medicíně nastal velký boom žen – lékařek, včetně těch, které se starají o velká zvířata. Mám mezi nimi kamarádky a často o tom diskutujeme.

Myslíte, že mají jiný přístup než jejich mužští kolegové?
Hlavně než někteří staří mužští kolegové. Je to hodně generační. Jak víme z výzkumů, ženy dnes lépe studují, víc jich dokončí vysokou školu. A já z praxe vidím, že mladé kolegyně bývají poctivější, nenadužívají antibiotika, nepráskají ty léky bez logiky a beze smyslu. Jsem absolutní fanda žen. Myslím, že kdyby bylo víc žen na důležitých postech, zavládl by na planetě klid a mír.

Je rozdíl mezi tím, jak se k domácím zvířatům staví lidé na venkově a ve městě?
Obrovský. Ve městě mají lidé tendenci zvířata víc rozmazlovat, na druhou stranu jim ale dopřávají větší lékařskou péči. Na vesnici se lidi většinou zaměří na jeden aktuální problém. Já nevím, pes má průjem, tak se začne léčit průjem, ale že má ten pes i zánět v uších nebo nějakou ránu, která by se měla zahojit, už řešit nechtějí. Ve městě se lidi víc zajímají, hledají si diagnózy na internetu a diskutují. Mně osobně to vůbec nevadí, spíš je mi líto, když se do ordinace dostane zanedbané zvíře, jehož majitele musím skoro přemlouvat, aby ho nechali vyšetřit a správně léčili.

Už to, že za vámi přijdou, znamená, že něco chtějí řešit, ne? 
Jenomže si někdy představují, že řeknu abrakadabra – a zvíře bude zdravé. Péče o nemocné zvíře leží zejména na majitelích, kteří musí ohlídat správné užívání léků a mnohdy změnit špatné návyky. Bohužel spousta zvířat přichází do ordinace pozdě a já vidím, že kdyby ten pacient přišel o čtvrt roku dřív, udělám pro něj mnohem víc. Majitelé třeba nechají psa kulhat a přijdou, až když má rozjetou brutální artrózu. Nebo jejich pes dlouhodobě hodně pije, hubne a oni přijdou až po půl roce, když už má pokročilé onemocnění ledvin…

Co s tím?
Základ je prevence. Majitelé by měli se zvířaty chodit na preventivní kontroly, kde se problémy mohou zachytit v počátcích. Apeluju na to, abychom pravidelně nabírali krevní testy, kontrolovali moč, to jsou položky v rámci stovek a mohou odhalit skrytá onemocnění, jejichž léčba by byla v pozdější fázi mnohem náročnější.

Čeho si můžu doma všímat laickým pohledem?
To je právě hrozně těžké, protože některá zvířata nedají nic najevo. Psi jsou na člověka napojení a ukážou mu víc věcí, jsou lépe čitelní. I když i mezi nimi jsou držáci, kteří neceknou a teprve v ordinaci se ukáže, že mají rozjeté onemocnění. Kočky jsou pořád víc šelmy a těm instinkty velí neukazovat slabost a bolest, ony nemoci mistrně kamuflují. Ale právě tomuhle se dá předejít preventivními prohlídkami.

Jakého máte kočičího rekordmana?
Teď jsem uspávala kočičku Zuzanku, které bylo dvacet pět, což je na kočku opravdu hodně. Majitelka ji zdědila po svých rodičích, strávili spolu spoustu let. To loučení bylo velmi těžké.

Je podle vás rozdíl mezi chovateli koček a psů?
Je, lidé povahově inklinují ke zvířatům, která jsou jim v něčem podobná. Ono opravdu platí, že jsou psi přímočařejší a kočky méně důvěřivé a své. A podobné je to i s jejich majiteli. Chovatelé psů bývají otevřenější, většinou se mi s nimi na začátku líp komunikuje, kdežto u kočičích lidí musím často zamakat, abych si je získala. Bývají citlivější, introvertnější, ale díky tomu na ty kočky víc napojení, takže mnohdy poznají něco, co není na první pohled vůbec vidět. U psů i koček platí, že na ně lidé přenášejí svou náladu. Takže když je někdo nervózní nebo agresivní, bývá takové i jeho zvíře.

Co děláte, když se zvíře bojí vyšetření a nespolupracuje?
Dáme mu čas. Necháme ho, aby si to v ordinaci v klidu očuchalo, pejska necháme proběhnout, kočku v klidu vykouknout z otevřené přepravky a nikam ji netaháme násilím. Zvířata jsou v ordinaci samozřejmě ve stresu, zrychleně dýchají, schovávají se za majitelem… Tak na ně nesaháme, nezvedáme je na stůl, jenom si s majitelem povídáme, a ona se za chvíli uklidní. Nejlepší je, když už se se zvířetem známe a víme, jak na něj. Ale když jde o nějaký akutní stav, musíme zvířátko čapnout, ať chce, nebo nechce, a třeba ho zabalit do deky, ale na to jsme školení a umíme to.

Čekárnu máte rozdělenou zdí na psí a kočičí sektor. Pomáhá to, aby na sebe pacienti nevrčeli a neprskali?
Rozhodně ano, protože když na kočku v přepravce zblízka kouká bulteriér, je to pro ni i pro majitele dost stresující. Majitelům psů radím, ať se v čekárně někdy zastaví jenom tak na kus řeči a na malý pamlsek, aby pes neměl návštěvu veteriny spojenou jen s vyšetřením a se strachem.

Říkala jste, že kočky jsou pořád víc šelmy, než psi, co s nimi doma dělat, aby se cítily dobře?
Kočky potřebují aktivitu. Pokud nechodí ven, tak je opravdu důležité, aby se jenom neválely po gauči, ale měly doma nějakou stimulaci, zábavu. Ideálně nějakou predátorskou hru, při které musí něco ulovit. K tomu slouží všelijaké ty třásničky na tyčce, míčky, které honí místo myšky a podobně. Je důležité, aby ta hra končila úspěchem, kočka něco ulovila a dostala třeba malou odměnu. Existují také různé interaktivní misky, do kterých schováte malou mlsku a kočka to musí vyčmuchat nebo vyjmout packou. To jí extrémně stimuluje, protože v přírodě loví několikrát za den malé kořisti a musí pro to vynaložit spoustu energie. Kočky také potřebují klidné a stabilní prostředí, jsou velmi náchylné ke stresu, který pak může být spouštěčem onemocnění, zejména močových cest. Bohužel je to věc, která se majitelům těžko vysvětluje a taky se takové věci obtížně mění…

Vyprávíte si s kolegy veterináři historky z ordinace?
No jistě. Když se třeba sejdeme s bývalými spolužáky, většinou si řekneme, že se nebudeme bavit o práci – a během deseti minut už probíráme, co kdo zažil v ordinaci zajímavého. Totéž na různých odborných seminářích, small talky o rodinách rychle přecházejí ke zvířecím pacientům, záludným diagnózám, které se nám podařilo vyřešit a podobně. Je to vždycky obohacující, ale zároveň si říkám, že jsme tím oborem úplně posedlí. Na druhou stranu se bez zápalu veterina dělat nedá, protože je to psychicky náročná disciplína.

V čem nejvíc?
Chovatelé jsou na své mazlíčky často psychicky fixovaní, což na nás klade obrovský tlak. Mívají nereálná očekávání, s některými je obtížná komunikace, i když pro jejich zvířátko děláme maximum. Náročné je taky jednat s chovateli, kteří přijdou se zanedbaným zvířetem, které dlouhodobě trpí bolestí, anebo s těmi, kteří se chtějí zvířete zbavit, i když je úplně zdravé.

A to se stává?
Bohužel ano. Odmítáme to, vždycky se takovému zvířátku snažíme najít novou rodinu. Ale setkáváme se i s tím, že lidi chtějí zvíře radši uspat, než aby ho někomu dali. Takže je pak na nás, abychom to s nimi rozumně vykomunikovali. Pamatuju si třeba desetiletého pejska, kterého přinesl pán na uspání, protože mu doma všude čůral. Myslím, že za tím bylo víc věcí, tomu pánovi se zrovna v životě nedařilo a na psa už neměl energii. My jsme ho samozřejmě neuspali a našli jsme mu domov někde jinde, kde žil do sedmnácti let a nakonec umřel ve spánku, v teplé posteli u své nové rodiny. Spolupracujeme také s obrovským množstvím různých azylů, kde najdou útočiště i ta zvířata, která se udat do nové rodiny nepodařilo. Nicméně v práci pořád zažíváme spoustu stresu a emocí. Mám hodně známých veterinářů, kteří s touhle profesí z nějakého důvodu sekli, takže kolegyním kladu na srdce, ať na to myslí a nenechají se prací úplně vysát.

Jak tomu předejít?
Radím jim, ať odpočívají nebo jdou na terapii, když se budou cítit vyčerpané. Naštěstí máme v práci skvělý tým. Jsme vůči sobě kolegiální, když má někdo těžký den, ostatní mu pomůžou. Za to jsem moc vděčná a je to pro mě důležité.

Zažila jste sama někdy moment, že byste chtěla s veterinou praštit?
Celkově ne, já tu práci miluju, ale vzpomínám, že jednou jsem se dostala fakt na hranu. Sloužila jsem Vánoce a byla jsem v ordinaci sama. Přišla paní, která se nedávno předtím ujala toulavé kočky, jenomže ta kočka byla nakažená panleukopenií, což je smrtelné onemocnění, kterému se taky říká kočičí mor, a nakazila všechny její domácí kočky, které umíraly jedna za druhou. Ona mi je všechny přinesla do ordinace, těch kočiček bylo pět, ale už jsem nemohla dělat vůbec nic. Uspávala jsem jednu za druhou a málem jsem se z toho složila. Pamatuju si, jak jsem tehdy volala partnerovi a brečela do telefonu, že končím.

Uspávání zvířat musí být psychicky náročná disciplína, jak to zvládáte?
Na to se zvyknout nedá, i když to k naší práci patří, vždycky to prožívám. Snažím se to brát tak, že je to poslední služba, kterou pro to zvířátko můžu udělat. Rozloučení je citlivý moment. Když uspáváme, vždycky se s kolegyněmi domluvíme, aby do místnosti nikdo nevcházel a ordinace byla klidná zóna. Majitelům říkám, ať na své zvířátko mluví, i když už je třeba hluché nebo slepé, ať ho hladí… Kolikrát to zvíře udělá nějakou dojemnou věc, třeba v té poslední chvíli zvedne k tomu člověku hlavu a pak mu s velkým vydechnutím zemře v náručí.

To je hrozně smutné.
Je. A majitele to nejhorší teprve čeká. Přijdou domů a nikdo je neběží přivítat, sednou si na gauč – a vedle nich je nezvyklé prázdno, v pelíšku jsou pořád chlupy… Snažím se těm lidem říkat, aby vzpomínali na hezké chvíle a ne na ten smutný konec. A taky jim vždycky poděkuju, že s tím zvířátkem byli až do konce.

Jak vlastně poznat správný moment, kdy zvířátko uspat?
To je samozřejmě hrozně těžké. Sama jsem to u svých zvířat vždycky oddalovala. S mou poslední fenkou, která už byla hodně špatná, jsem se k tomu pořád nemohla odhodlat, až jsem jednoho dne ucítila, že ten okamžik přišel. Počkala jsem, až budu doma sama a prošla si tím procesem jenom s ní, bylo to tak pro mě důležité. Dětem jsem potom řekla, že Hedinka usnula, nechala jsem je, aby si jí naposled pohladily a pochopily, co to znamená, když zvířátko umře… Majitelům starých nemocných zvířátek, kteří si nejsou jisti, říkám, aby se zamysleli, co z toho, co jejich zvíře dělalo šťastným, je ještě schopno dělat. Když už se nemůže najíst, nemůže jít na procházku, nebo si užít odpočinek na oblíbeném místečku a přestává reagovat na přítomnost majitele, je pravý čas mu pomoct.

Aby to nebylo jen smutné, řekněte, na co se každý den těšíte, když míříte do ordinace?
Je zajímavé, že většinou cestou do práce cítím malinký stres. Přemýšlím o tom, co mě čeká – jaké zvířecí diagnózy a taky jací majitelé –, ale jakmile přijdu do ordinace, všechno ze mě spadne. Máme v práci skvělou atmosféru, děláme si ze sebe legraci, to mě vždycky pozitivně nakopne. Razím teorii, že když budeme v pohodě my, přeneseme dobrou náladu i na klienty a na zvířata. Chodím do práce strašně ráda a neměnila bych.

Bavily jsme se o tom, že je přítomnost zvířete zdraví prospěšná. Pokud bychom se zaměřily na psychické zdraví, v čem vidíte přínos zvířecího přátelství? 

Já ten přínos vidím už na sobě v ordinaci. Když mám těžkou šichtu, špatný den a do ordinace přijde rozvrkočené štěňátko, co blbne a je úplně bezstarostné, nebo otevřu přepravku a tam se tulí a vrní dvě kočičí klubíčka, tak cítím, jak se mi hned dělá lépe a potřebuju se nutně trochu pomazlit. Pak se dojímáme se sestřičkami a šišláme, no prostě jsme úplně stejně prdlí jako kdokoliv, kdo zvířata má rád.

Vidíte tenhle efekt i u majitelů? 

Hodně to vidíme u starších lidí, kteří mají pejsky, chodí ven, s ostatními pejskaři si navzájem krmí psy piškoty a po sousedsku klábosí, to je pro psychickou pohodu jednoznačně přínos. Hodně lidí má zase místo velké dvounohé rodiny velkou kočičí a jsou tak spokojení. Navíc se říká, že kočičí vrnění léčí fyzicky i psychicky a já myslím, že na tom něco bude. Mě vždycky pobaví, když pánové říkají, že je zvířátko lepší než manželka, protože ho má rádo za každé situace a neodmlouvá a dámy zase, že vyměnily v posteli zvíře za manžela, protože je měkoučké a obvykle tolik nechrápe, což tedy neplatí pro mopsíky, francouzské buldočky a některé objemnější kocoury.

Zasmějete se v ordinaci? 

Každý den. Teď se mě jeden pán ptal, jestli bych nemohla proti vzteklině naočkovat i jeho paní – ta se na to moc netvářila. V minulém týdnu zvonila v čekárně paní, že potřebuje, abychom jí půjčili černou kočku, že má v bytě nejspíš ďábla. Sestřička pak ale „vygůglila“, že na toho černé kočky moc neplatí a bude si muset sehnat odbornou pomoc jinde, a že v naší půjčovně koček zrovna žádnou černou nemáme. Včera jsem si sedla s večeří k počítači, že odpovím na maily. S chutí jsem se pustila do jídla a otevřela první mail, majitelka posílala video, měla radost, že Žofka konečně kaká pevná hovínka, takže mi natočila velmi detailní záběry aktu. Nebudu lhát, ta večeře už potom nechutnala stejně… Asi nejvíc jsem měla potíž udržet vážnou tvář, když jsem se ptala majitelky, jestli taky nemá změny na kůži jako její kočička (jednalo se o kočičí plíseň, která opravdu může být přenosná na lidi) a paní si bez skrupulí stáhla kalhoty, aby mi ukázala, co se jí teď udělalo tam, kam sluníčko nesvítí – bohužel pro mě i pro paní to nebyla kočičí plíseň. Ráno si občas přečteme smsky, že paní konečně našla dětské ponožky, protože jim je pejsek ráno vykadil úhledně na koberec… No, nenudíme se.

Legrační dokážou být i zvířecí jména – jaké vtipné pacienty máte? 

Ty nejvtipnější asi nemůžu ani jmenovat! Máme tam pejska Pičuse… A protože je už druhý pejsek s tímto jménem v pořadí, je to Pičus II. Dále chodíme dobrovolně s organizací Psí život očkovat psy lidem bez domova a v hmotné nouzi a tam jsou teprve perly. Slušnějšího rázu je třeba Vrtichlast, jehož páníček poctivě dochází na všechny očkovací akce. Vrtichlast má v průkaze i nalepenou svoji profilovou fotku.

Občas hledáme jména pro nalezené kočičky z depozitů, co se u nás léčí, abychom jim mohli založit kartu a byly dobře rozpoznatelné, takže máme jednookého Žižku, potrhaného kocourka Škubánka, naše vlastní kočka, kterou donesli už skoro mrtvou, se jmenuje Mršina, a druhá, která nás při nějakém nepohodlí obdaří vlastním výrobkem (rozumějte vytlačí bobek) se jmenuje Tlačenka. Z pejsků jsme se nedávno rozloučili s fenečkou, která se jmenovala Braník. Když se odebírala zvířata z nějaké nepěkné kauzy, dostávala pak jména podle sladkostí – Bonpar, Tatranka, Lentilka nebo podle pohádkových postav Růženka, Popelka, těm se obecně nevyhýbají ani majitelé, takže do naší ordinace dochází také Severus Snape, Albus Brumbál nebo Wolverine s Batmanem.

Když se večer vracíte domů po celodenním ošetřování zvířat, těšíte se, až na vás naskáčou ta vaše – včetně dětí?

No jéje! A musím podotknout, že na tyhle potvůrky nefunguje žádný repelent!