Prostě se tě zeptám. Co pro tebe znamená umění?

Něco, co ti ukazuje, jak máš žít. Není pravda, že kultura je zábava. Je to sebereflexe. Umění nás učí dívat se na věci jinak, žádná jiná vědní ani společenská disciplína taková není. Proto je kultura tak strašně důležitá. Když nebude, budeme ještě větší burani než jsme. A už jsme dost velký, protože se v posledních letech kultura dost podcenila, všichni se hnali za ekonomikou. To, jak žít, nás moc lidí neučilo. A to se hned projeví, třeba v tom, že lidi jsou zcela veřejně rasisti a vůbec se za to nestydí. Tvorba je osobní věc, nutí tě dál žít. Pořád něco zkoušíš, hledáš různé formy a obsahy. Je to vlastně celoživotní náplň, která mi dává pocit, že tady mám ještě být, že to nemám balit. Děsí mě moji spolužáci, kteří jsou v penzi někde na venkově a kteří takzvaně skončili. Mně je 73 a mám pocit, že v některých věcech jsem na začátku. Třeba se mi stalo, že teď líp zpívám, než jsem zpíval dřív, což je úplně absurdní. 

Myslíš, že je obvyklý, že umělci skoro nemají důchod?

To je složitá věc, která závisí na tom, jaké je postavení umělce ve společnosti. Někteří jsou takoví, že si žijí v podstatě lehce, hodně chlastaj a fetujou a užívají si života. Obecně to tak ale není, je to podobné jako u ostatních profesí. Někteří systematicky pracují na úžasných věcech, které se potom někde objeví. Společnost o umělcích moc neví, zná je z televizních seriálů, ale nezná je ve skutečnosti. Někdy si říkám, že si neumím vůbec představit kamarády malíře, že by někde odevzdávali daně. Vždyť oni nevědí, co daně jsou. Jsou ve svým světě. A tady mají být ty profesní svazy, které se mají pokusit co nejvíce chránit lidi, kteří to potřebují. Já platím daně ze všeho. I když se mi moc nechce. Je to divně nastavené. Umělec tady nemá jasnou pozici, nemá ani důstojnost, kterou by měl mít.

Ty nepiješ, nikdy jsi nebral drogy, kouřit jsi přestal v šestatřiceti, měl jsi ale mámu a tátu, kteří za to uměli vzít, byli to typičtí umělci – salonky, drinky. Tys to tahle nikdy neměl a zvláštní je, že tě to paradoxně nedělá míň umělcem…

Nedá se to říct absolutně, protože někdy to umění vzniká z utrpení. Sám jsem některý věci udělal v totálním rozkladu a zachránilo mě to, někam mě to vykoplo. Někdy to vzniká z radosti a někdy ze soustředění, že to chceš prostě udělat. A co se týče toho, že žiju jinak… Vlastík Matoušek je skvělý hudební skladatel, vegetarián mnoho let přede mnou. Není to ten pařič, který by někde fetoval. Já jsem si prostě řekl, že mi to nestojí za to, abych život prožil v chlastu. Znervózňuje mě to, protože se pak chovám jinak než normálně, je mi potom blbě a ztrácím tím soustředění a čas na to, co mě zajímá.

Víš, proč se na to ptám? Spousta dobrejch kontaktů nebo i obchodů se dělá v hospodě. Vím, že po dobrým koncertě to nemáš tak, že pak jdeš do baru a jdeš s lidma na tah, kde se dozvíš ty životní příběhy, kontakty… 

Spíš jdu do auta a jedu dvě stě kilometrů domů. 

Jsi v podstatě antisociální typ umělce…

Víš co, já s lidmi komunikuju jiným způsobem. Na přelomu 80. let jsem si dopisoval s asi tisícovkou lidí. Dopisoval! Rukou. S lidmi, které zajímalo, co dělám. Dával jsem pak dohromady takové almanachy, ve kterých se k něčemu vyjadřovali. 

Teď jim posíláš hromadný e-maily…

Ano, ale na různých úrovních. Posílám jim newslettery, mám svůj podcast Burianovo zavěšený kafe – je na Spotify i na YouTube a každou sobotu v 18 hodin má premiéru nový díl. Za tři roky jsem jich udělal téměř 180 dílů. To je asi 180 hodin nahrávek, které jsem udělal doma. Posílám také takzvanou ročenku, což je seznam všech těch pořadů. Stačí jednou kliknout – protože také pracuji se seniory, kteří se často v té technice tolik neorientují – a můžete poslouchat. V těch pořadech se věnuji svým písničkám, písničkám svých kolegů, kterých si vážím, a jiným kulturním lidem, věnuji se cestám, čtu ze svých či jiných cestopisů, a poslední jsou rozhovory, které dělám s lidmi, kteří mě zajímají – od paní, která si vymyslela, že bude posílat prachy do Afriky a vybudovala tam nemocnici, až po Pavla Matelu, neuvěřitelného fotografa, básníka a majitele statku někde na Kokořínsku, který tam dělá mezinárodní stáže a výstavy, a celé to tam vybudoval vlastníma rukama. 

Takže máš kontakt s lidmi i v tom podcastu…

Samozřejmě. Každý týden na tom musíš pracovat, samo to nevyleze. 

A co bylo předtím, co bylo první? Měl jsi i Burianův den žen…

To zdaleka nebylo první. V 90. roce mi jeden ostravský dramaturg nabídl, že by se mnou udělal televizní pořad. Řekl jsem mu, že do televize nejdu, protože zkresluje, je na nic a to já nemám zapotřebí. On ale naléhal a řekl mi, že si tam můžu dělat, co chci. Každý měsíc tři čtvrtě hodiny. A to si pak říkáš, buď jsem takovej frajer, že budu dělat, že nechci, nebo si pak celý život budu říkat, proč jsem to nezkusil. Ten pořad nakonec vznikl, jmenoval se Posezení s Janem Burianem a měl sto třicet pět repríz. Sto třicet pět rozhovorů se zajímavými lidmi.  

A nemusíš ani chodit do hospody…

Do hospody přijdeš a potkáš tam Okamuru a jeho kámoše. 

A kterýho Okamuru myslíš, ono jich je víc?

Toho, co má ten divnej barák na Břevnově.

Paradoxně má právě on syna, kterej je úplně fantastickej režisér. Dělá dost undergroudnový věci, je skvělej. 

Já si docela vážím toho Hayata, který je lidovecký poslanec a ukazoval, že ten rod nejsou žádný zkurvenci, že ten jeho brácha je hrozná výjimka. 

Kdyby sis měl vybrat, v jaké zemi bys žil kromě Česka, která by to byla?

Nechci žít jinde než tady, to bych se tam musel narodit. To je hrozně složitá otázka. Vím, že absolutně nejlepší země na světě je Dánsko. Lepší jsem nepoznal. Ale já neumím dánsky. A když jsi v nějaký zemi a neumíš ten jazyk, tak tam nikdy nezapadneš. Ani když se ten jazyk učíš. Dánsko je vlídná země se smyslem pro srandu, se zajímavou kulturou. Kdybych byl bohatý Angličan, koupím si barák v Portugalsku, někde dole, v Algarve. Portugalci jsou strašně milí lidi, člověk se tam necítí úplně vyvrženej. 

Vždycky jsem si říkal, čím to je, že tě bavilo víc Španělsko nebo Portugalsko, než třeba Itálie, která je pro mě nejvíc, mám asi víc krve z matčiny strany. Jednak gastronomie, to se vůbec nedá srovnávat, v tom je Itálie špička – v každý zaplivaný hospodě ti udělaj dobrý gelato, dobrý kafe, pastu –, ti lidi jsou takoví srdečnější, nejsou tak namistrovaný jako Španělé nebo Portugalci. Itálie je pro mě taková Morava, připadám si tam víc sám sebou…

Tak si já připadám, když se koukám na starý italský filmy, to je v pořádku. Mě Itálie přitahuje, líbí se mi. Je odtamtud František z Assisi, kterého mám rád. Je to jedna ze zemí, které mě lákají a kam bych hned jel, kdybych měl čas. Portugalsko mám rád proto, že ho znám, četl jsem spoustu portugalských knih, znám jeho dějiny, napsal jsem o něm knihu a jezdím tam velmi často. Španělsko jsem poznal málo. Ale já mám tyhle země rád všechny, protože z nich cítím teplo. Líbí se mi celá Evropa, protože je to nejlepší místo na světě.

Já mám teď pocit, že naši generaci a generaci našich dětí postihla choroba digitálu, světa onlinu, umělé inteligence, toho, jak jsou děti pořád přitahované k té obrazovce. Myslíš si, že to je normální, že každá generace měla něco nebo že to teď nějak vyeskaluje a zmizí? 

Jsem historický optimista. Každá nová věc té generaci něco přinesla, lidi se s ní naučili pracovat. Rád připomínám jaké to bylo, když začaly jezdit vlaky. Byla tu myšlenka, že při rychlosti 60 kilometrů všichni umřou. A měli to velmi odůvodněné. Když přišla televize, existovaly názory, že odteď budou všichni jen koukat na televizi. Ale ono to tak není, spousta lidí televizi ani nemá. Každá nová válka přináší neuvěřitelné technické změny, penicilin, atomovou energii, nové zbraně, vždy je tam to plus a mínus. Umělá inteligence? Někdo říkal krásnou věc, že to není žádná umělá inteligence, vymysleli to v Silicon Valley, aby dostali grant od vlády. Já ji používám jako velmi dobrý vyhledavač, který se snažím ukecat. Nabízí mi, že za mě napíše článek, ale když si ho přečtu, chce se mi zvracet. A s hudbou je to stejné. Je to v něčem úplně úžasný stroj, který je nebezpečný v tom, že když ho někdo zneužije, může se to vymstít. Ty mínusy vychází z nevědomosti a z nerespektu ke vzdělání. 

Myslel jsem spíš zneužití umělé inteligence v různých videích nebo fake news. Pomalu docházíme do bodu, kdy budeme muset velmi dobře rozlišovat, co je pravda, a co ne. Kde je vlastně ta pravda, proč to musíme řešit?

Všechno začíná tím, že lidi pohrdají vzděláním. Neučí se, mají pocit, že si všechno vygooglí. Když jsi vzdělaný a mluvíš s jakýmkoliv vědcem o jeho oboru, teprve vidíš, jak je všechno složité. 

Ale jak poznáš, že je to pravda?

Je v tom nějaká solidnost, argumenty, které vycházejí z nějakého základu. Není to v tom, že přijdeš k doktorovi, on ti dá ruku na hlavu a jsi zdravý. Když dělá čínskou medicínu, stojí to na systému čínské medicíny, když dělá akupunkturu, je to věda, která se dělá spoustu let. Existují soustavy vzdělání, které prostě fungují. Ale my jsme líní. Každý si dneska vygoogluje, co mu je, pak si vygoogluje, co si na to má vzít, přišla umělá inteligence, každý si to koupil a každý podle ní všechno dělá. 

Je to hozená rukavice, jako tarot. Ten ti dá taky nějaký návod a je jen na tobě, jestli ten osud nějak změníš nebo se tím necháš ovlivnit…

Já se tím nenechávám ovlivnit. Chci, aby mi vždy umělá inteligence potvrdila, že se jedná o třikrát ověřený fakt. Pokud není, označí to ta moje AI jako D, domněnka. Zadal jsem jí to a ona to dodržuje, nevytahuje se. Z umělé inteligence jsem se třeba dozvěděl, že jsem syn Věry Křesadlové. Vůbec pak nevěděla, co má na mou námitku říct. Buď se budeš sebevzdělávat a učit se, nebo to dělat nebudeš. A to pak budeš blbec. A když jsi blbec, budeš dělat blbý věci, nic jinýho si nezasloužíš. Uvěříš každý kravině. Nejsi schopen se v tom světě orientovat. Není to proto, že ta doba je tak strašná, ale proto, že jsi líný blbec. 

Jak vnímáš to sebevzdělání? Já když se o něco zajímám, tak si to vyhledám na internetu, vznikne taková bublina algoritmů a pak už mi to samo nabízí podobná témata…

To je jedna z možností. Další je, že půjdeš normálně do knihovny. Je to nemoderní, ale je v tom velká síla. Chceš mít rychle úspěch, vydělat. Ale musíš žít s pokorou. S pokorou k tomu, že jsou lidi chytří, že musíš něco pochopit, že si máš říct, že teď třeba není čas vydělávat prachy, ale že se místo toho musíš duchovně dostat do situace, abys byl vůbec schopen pochopit, proč žiješ. Vzdát se povrchních věcí. Richard Rohr říká, že je pravé a falešné já. A to falešné já jsou ty povrchní věci, který tě vedou pryč od podstaty věci. Zásadní Rohrova myšlenka je ohromná reforma křesťanství, která má kořeny v evangeliu, kde se píše o Ježíši Kristu, má pokračovatele třeba ve Františkovi z Assisi a v dalších lidech, kteří se vymykali tlaku církve. Nechtěli moc, ale kontakt s podstatou věci, které říkáme Bůh. Rohr mě zbavil ambicí, tlaku, že nemusím pořád vydávat desky, naučil mě žít jinak. S větší pokorou a s větší láskou k lidem. Je mi teď dobře. 

Ty ses teď nechal pokřtít…

To je taková intimní věc, ale napsal jsem i takovou tenkou knížku, která se jmenuje Nadarmo a je právě o myšlenkách Richarda Rohra. 

Já jsem tě měl celý život za ateistu. A najednou se kolem sedmdesátky obrátíš ke křesťanství. Jak se to stalo?

Odjakživa i moji kamarádi říkali, že nejsem žádný ateista. Jsem celý život hledající. Jednou jsem říkal Miloši Rejchrtovi, což je úžasný evangelický farář, jestli bych se neměl nechat pokřtít. A on mi na to řekl: „No, víte, myslím, že byste neměl rozmnožovat řady nevěřících křesťanů a raději zůstat věřícím ateistou.“ Nebyla to jednoduchá cesta. Vyvíjelo se to tím, jak stárnu a jak se mění situace v mém životě. Jedna holka, věřící katolička, mi přinesla Rohrovu knihu Pád vzhůru. Hlavním motivem je, že člověk má dvě půlky života. V první si staví ze své kariéry, ze svého vzdělání, ze svých peněz, ze své rodiny, takový velký pohár. V druhé půlce života by ho měl něčím naplnit. Uvědomil jsem si, že jsem v té druhé půlce a že než odejdu, měl bych se zaměřit na jeho naplnění. Začal jsem se dívat na seriál The Chosen, což je vlastně Nový zákon zfilmovaný nezávislými americkými filmaři, který není vůbec ideologický, nemá s církví co dělat. A začal jsem číst Rohra, který má ve svých knihách spoustu zajímavých myšlenek. Řeknu dvě. Pán Bůh netrestá. Vypadá to jako legrace, když si řekneš, co dělala církev od 2. století. Není to převrat, ale návrat k tomu, co říkal Ježíš. Ta revoluce tenkrát byla ukradená strašně rychle a bylo na ní navršena spousta násilí a dogmatismu. Druhá, z knihy Čti Bibli jako Ježíš: Ježíš přišel s myšlenkou lásky, ostatní mu muselo být jedno. Protože kdyby mu to nebylo jedno, počkal by si dva tisíce let a přišel by v době, kdy máme videodokumentaci. V době, kdy všichni lidi potřebují nějakou naději, je právě nové cítění Ježíšova poslání bez těch peněz a inkvizice opravdu velkou nadějí. Říkají třeba, že peklo neexistuje. Že peklo je teď. V tvý hlavě. Je to strašně zajímavé studovat, protože chceš odejít z toho světa s vědomím, že se vrátíš tam, kde jsi už miliardy let byl.  

Je to vlastně taková příprava na odchod, který tahle kultura vůbec nemá. Mně se hrozně líbilo u indiánů, že šli na kopec, šli umřít, je to ta slavnost, ta transformace. U nás je to smutek, pohřeb, všichni v černým, vůbec se mi to nelíbí. Vznikají z toho ty strachy a spousta lidí v tvým věku se na to neumí ani připravit. Je to jen úhel pohledu?

Jiříku, já nevím, jak to je. Já jenom cítím, že takhle je to správně, a tak to zkouším dělat.

Já náboženství vnímám jako různý šuplíčky, barvičky, každý si vybere tu, která se mu líbí… 

Buddhistické přísloví říká, že Bůh je jako hora, na kterou vedou různé cesty. 

No jasně. Rozdíl mezi mnou a tebou je, že ty jsi víc básník než muzikant a já jsem víc muzikant než básník. Oba dva děláme oboje. Kdyby sis měl vybrat jednu věc, ve které jsi nejsilnější, je to slovo?

Nemám představu, jestli jsem v něčem vůbec silný. Nejsilnější jsem v pase. 

Mě mrzí, že nás tady neučí přechodové rituály, třeba přeměnu kluka v chlapa, nebo přípravu na smrt…

Oni nás neučí ani přípravu na život. Ale to tak je, musíš si to najít sám. 

 

Jan s Jiřím si vymění role a ptá se Jan:

Jiříku, já dělám jeden takový pořad na Vltavě, Sedmé nebe, a pouštěl jsem tam jednu písničku Kapitána Dema (alter ego Jiřího, pozn. red.). A ten zvukař mi říká: To tady nikdo nepouští. Bylo to v kontextu písniček, které mají hlavu a patu a mají vtip. Jsou prostě zajímavé. A ta tvoje byla zajímavá, měla vtip a byla úplně rovnocenná těm ostatním. Tak si říkám, jak je to vlastně těžké dojít nějakého uznání, třeba i v kruzích posluchačů, kteří nejsou tvoji přívrženci. Co na to říkáš ty?

Těch písečků je několik. Pro všechny funguje jeden společný jmenovatel, a tím je humor. Mně nestačí, když je něco jenom jako. Jeden žánr nebo jeden úhel pohledu. Baví mě, když jsou záporné postavy, ale mají i kladné vlastnosti. Dám blbej příklad a přeženu to: Donald Trump. Během jednoho rozhovoru je hloupej, stupidní, útočnej, zároveň vtipnej, sympatickej a zároveň blázen. Baví mě ty postavy sledovat. Není jasné, jestli to je humor, nebo je to přes čáru. Všechny tyhle polohy mám rád i v Kapitánovi Demovi.

Tím pádem naprosto bezelstně navazuješ na jistého Angličana, který se jmenoval William Shakespeare. Jeho postavy jsou přesně takové, jak to líčíš. Nikdy není nic jednoznačné, vždycky je ten život složitější. Ale mě by zajímalo, jak se stavíš k médiím, který by tě nějak mohli posouvat dál, ale třeba neposouvají? 

Na to je jednoduchá odpověď – protože média to úplně ignorujou. Tím, že jsou sociální sítě, podcasty, máme vlastní média. Sami si vybíráme, kde a jak chceme třeba propagovat novou desku. Dva tři roky se mi nestalo, že by mi vyšla nějaká recenze. Tím, jak je to tak strašně moc na sociálních sítích, přijde mi, že klasická média slábnou. Pamatuji si dobu, když jsme na každou desku, ještě se Southpaw, měli recenze, kde psalo deset hudebních kritiků a fakt se tím žilo. To teď už není. Teď je hudební kritik každý, kdo napíše komentář pod tvůj příspěvek. 

Já se zabývám písničkáři, a tam je to úplně stejné. 

Cesty médií jsou pro mě čím dál tím klikatější, ale… vždycky někam vyjedu. Včera jsme hráli někde asi pro čtyřicet lidí, na oslavě narozenin nějakýho kluka. Přišel jsem tam a bylo to tak strašně intenzivní, silný pocit, když jsi v kruhu lidí, který si nikdy neviděl, a oni si zpívají tvoje texty. Ne ty profláklý, ale i ty z B strany. Máš pocit, že s tebou prožili kus života a že to fakt chápou. Byl to úžasný pocit, tak mě to nabilo, byl jsem tak šťastný a přitom to nebylo dva tisíce lidí nebo dvacet v 02 Aréně. Strašně silné.

Na stadionu to nemůžeš poznat. Já dělám koncerty v bytech u lidí. Když si mě někdo objedná, přijedu k němu domů. Nejmenší publikum byli dva lidi. Musím to pak vyhodnotit, že jsme úžasná kulturní země, protože v každé třetí vesnici je někdo, kdo by si mě třeba pozval a komu můžu zahrát. A pozve si přátele. Když jsi lidem blíž, zjistíš, že jsou fakt dobrý…

Dlouhou dobu mě trápilo, že něco vydáš a nemáš tu zpětnou vazbu. Byli jsme naučený na tu pochvalu od paní učitelky, že jsi hezky napsal písemku z matematiky. U desek to úplně zmizelo. Nevíš, jak ta hudba žije. Já nechci žádný peníze, slávu už vůbec ne, ale chci se napojit na kolektivní pole lidí, kteří to vidí stejně jako já a sdílet to s nima. Chci vidět, že tomu někdo rozumí. Když se mi toho nedostává, vznikají takové ty umělecké deprese – Má to smysl? Dělám to dobře? Moc se mi líbí, co říkal můj oblíbenec Noel Gallagher: „Představte si, že by existovala velká módní značka, jako je třeba Gucci, která by řešila, jestli se bude jejich další kolekce líbit lidem. To by se v životě móda nikam neposunula.“ Myslím, že si máme dělat, co nás baví, to je jediná možnost.

Jiříku, ty jsi vyjádřil to, co si myslím taky, a tím můžeme tento rozhovor krásně ukončit. Zdravíme všechny čtenáře, mějte se krásně!