Jak jste se vlastně k tématu zrodu turismu dostal – jste sám vášnivý turista?

Můj vztah k cestování je deformovaný od doby, co se mu věnuji profesně. Těžko můžu být schopen krajinu a cizinu vnímat napřímo, nekriticky a s naivní radostí. Moje chápání světa a turismu coby něčeho nevinného totiž ovlivňuje věda, teoretická východiska, postkolonialismus a řada dalších -ismů. Samozřejmě cestuji, ale asi ne tolik, jak by se dalo čekat od člověka, který píše o dějinách turismu. Nejde o paradox, knize takový odstup nepochybně prospěl. Nechtěl jsem totiž psát knihu o tom, jak je cestování super, jak vzdělává, rozšiřuje kulturní obzory a spojuje lidi. Těch už je dost.

Skutečnost je taková, že lidé si ze zahraničních cest domů přivážejí spíš pocit vlastní kulturní nadřazenosti, a regenerace, která je funkcí dovolené, tkví spíš v placebo efektu. O tom, zda ležérní slunění na pláži spojené s bezbřehou konzumací zoceluje zdraví a povznáší ducha, pochybuji právě tak jako o ozdravném účinku týdenního lyžování v Alpách, které huntuje kolena. Už švýcarský psychiatr a filozof Max Picard krátce po válce napsal: „Večer, když se ve vlacích vracejí domů, nevypadají jako ten, kdo se v přírodě posílil na duši i na duchu, nýbrž jsou uondaní jako dělníci vracející se večer z práce, kterou dělají jen z donucení.“ Vzdělávací a regenerační účinky cest jsou mýty zrozené během první poloviny 19. století, kterými si měšťanské vrstvy posedlé etikou pracovitosti, zdrženlivosti a užitečnosti, museli alibisticky legitimizovat své – v logice této měšťanské morálky – v zásadě neužitečné cesty do hor, k mořím a památkám.

Co vás tedy odborně přivedlo zrovna k tomuto tématu, když k cestování netíhnete?

Nevnímám dějiny jako ukončenou a mrtvou věc, rád ohledávám historické fenomény, které prorůstají do současnosti a dodnes hýbou naším světem a společností. Vedle fitness, konzumu a sportu je to i turismus. Být na cestách je dnes módou, životním stylem a pevnou součástí globálního kapitalismu. Navíc tíhnu k badatelským tématům, které pomáhají současnému člověku poznat sebe samého. Kolik lidí si během léta vyladí svou profilovou fotku na Instagramu snímkem z pláže, alpského vrcholu nebo luxusního hotelového bazénu? Být permanentně „na cestách“ je dnes z nějakého důvodu děsně cool. Rozhodl jsem se, že přijdu na to proč a od kdy. Pokusil jsem se tak ukázat, že zdánlivě samozřejmá věta „Jedu na dovolenou“ má svůj historický vývoj.

 

Vzpomenete si, kdy jste se k dějinám turismu poprvé dostal?

Byla to vlastně náhoda. Práce odborného asistenta na univerzitě nespočívá jen ve výuce, ale i v tom, že trávíte dost času v archivech nebo knihovnách. V Zemském archivu v Opavě je dochována řada zajímavých rukopisných deníků a memoárů. Jeden z nich mě před deseti lety jako studenta zaujal. Šlo o cestovní deník místního venkovana, chalupníka Josefa Stříže. Pocházel z Frýdecka a byl jedním z těch, kteří rozbourali zažité představy o venkovanech v 19. století coby lidech u společenského dna, kteří moc necestovali. Jeho příběh se stal korektivem širšího historiografického obrazu 19. století, který jsem přetavil do jedné mé závěrečné studentské práce.

 

Jak došlo k tomu, že se takový chalupník zaměstnaný hlavně péčí o hospodářství, rozhodl vycestovat?

Ten člověk dost četl, což na venkově, kde bylo třeba hlavně makat na poli nebo pást ovce, nepokládali za zrovna užitečnou činnost. Vlastnil 5 000 svazků knih, včetně cestopisů a bedekrů. Literatura a obrázková média včetně fotek a pohlednic přitom v rozvoji turismu hrála zásadní roli. Během 19. století lidé už necestují naslepo jako dřív, vyrážejí na cesty s nervózním očekáváním a s vizuálně předutvořenou představou o průběhu cesty i destinacích, kam míří. S takhle dopředu konstruovaným plánem, s adresami hostinců v kapse a s obrazy přírody nakopírovanými do hlavy z tiskovin, turisté vyráželi na cesty. Často jsou cílem zklamaní. Bedekr, pohlednice nebo zkazky krajanů slibovaly něco jiného, než jim teď tanulo před očima. Roku 1893 si třeba tenhle Stříž zapsal: „Není Italia tak krásná, jak jsem si ji představil. Málo tepleji jak u nás, a na horách je vidět sníh, stromy se teprve rozvíjejí a květ jest v pupencích. Hory skalnaté, šedé, bez lesův a luky vypálené, řeky suché, bez vody.“

Jakým způsobem jste pak sbíral další cestovní deníky a jiné zdroje?

Ještě před třiceti lety historici nad osobními deníky, pamětmi a korespondencí ohrnovali nos. Pro subjektivní zabarvení obsahu těchto pramenů, který měl deformovat objektivní historickou realitu, šlo o doplňující pramen, který nanejvýš zlahodňoval obraz „velkých dějin“. S popularizací tzv. dějin každodennosti se z onoho nánosu subjektivních dojmů, emocí a drobných zážitků lidí, které ze stránek deníků odkapávají, stal samostatný předmět výzkumu. Dohledat je v lokálních archivech a přečíst bývá v době postupující digitalizace a AI každým rokem snadnější. Řada z nich je dnes navíc publikována v podobě kritických edic. V knize jsem takových pramenů použil desítky.

Některé přibližují jednodenní cesty, jiné i dvouleté pobyty. Turistou je pak kdekdo ‒ od mlynáře až po manželku řecko-římského zápasníka. Obsah pak zahrnuje reflexi snad všech oblastí lidského života, vše od práce a odpočinku přes jídlo a bydlení po vztahy a intimitu. Jde o ideální historický materiál pro lovce pikanterie. Historik si však musí dávat veliký pozor. Měl by umět udržet analytickou ostrost, téma nebulvarizovat a senzační prvky dobře dávkovat. Například pasáž z deníku stárnoucího pražského právníka Edmunda Břetislava Kaizla, v níž popisuje své sexuální avantýry s lazebnicemi ve vodoléčebném ústavu na slovinském Bledu, se nesmí stát laciným clickbaitem (lákavý titulek, pozn. red.), ale součástí odpovědi na badatelskou otázku, proč jsou lázně dnes, natožpak v 19. století, obetkány aurou erotismu, flirtu a prostopášnosti.

 

Našel jste odpověď na tuhle otázku?

Náhlá citová vzplanutí, sezonní flirty, avantýry a skandály smyšlených mileneckých párů umístěná do lázní tvoří zápletky romantických knih, které čtenáři v 19. století s oblibou hltají. Lázeňské prameny, termální vřídla, sprchy, fontány, gejzíry a lazebnice v mlžném oparu horkých koupelí, to vše probouzelo představy malátné a frivolní tělesnosti. Se zmiňovaným čiperným Kaizlem měly během jeho dovolené plné ruce práce střídavě hned tři umné lazebnice, jak dosvědčuje jeho deník: „Užil jsem laskavosti Jerice a Minky a setkal se konečně po večeři v tmavé verandě s Metkou, kteráž se doposud se mnou bavila ponejvíce jen očima. Ačkoli má malou dětskou hlavu a jemnou pleť, má vydatné těžké hnáty; počínala si jako tichotná kočička, ale vypadalo to jako z professe.“ Dodejme, že lázně byly oblíbeným rajónem prostitutek a v neposlední řadě šlo o neoficiální sňatkový trh.

Který z deníků se vás osobně nějak dotkl nebo vás hodně překvapil?

Nesmírně mě bavilo a vlastně i dojalo studium zápisků Františka Palackého. Je fascinující číst, jak člověk, kterého si dodnes spojujeme s monumentalitou národních dějin, měl také své ryze osobní starosti a slabosti. Ze stránek jeho cestovních deníků, které nazýval každodeníčky, najednou vystupuje jako otec a manžel, který se nenechává obskakovat, ale pečuje o svou nemocnou ženu a teskní po dětech. Jako historik a pacient, kterého nesužuje jen únava z vysedávání v archivech, ale i zácpa. Nebo jako intelektuál a politik, kterého nevytáčejí jen radikální čeští revolucionáři a němečtí liberálové, ale i Angličani na parníku během plavby po Rýnu. O jejich manýrech na palubě se svěřil roku 1846 manželce v dopise: „Jsem stále zdravý a cítím se duševně lépe, zejména tady ve Frankfurtu, než na Rýně. Jakkoli je cesta po Rýně zajímavá, podruhé bych ji absolvovat nechtěl. Všechno je tam přecpané Angličany a Ty víš, jak moc se mi protiví jejich obhroublost, jejich načepýřenost a grimasy. Tohle všechno si musím nechat na ústní vyprávění, protože kdybych začal tady, tak bych asi hned tak neskončil.“ Ten kontrast mezi heroickým obrazem národního velikána a civilní realitou jeho každodennosti mě příjemně zasáhl. Je důležité pohlížet na historické postavy nejen jako na ikony, ale jako na smrtelníky.

Co byly hlavní příčiny, které turismu v této podobě daly vzniknout?

V minulosti byl člověk po drtivou většinu svojí existence neustále v pohybu, migroval z místa na místo, aby lovil divoká zvířata a sbíral volně dostupné plody. Byl permanentně na cestách, ale necestoval. Cestování se jako nová praktika objeví asi před třinácti tisíci lety, kdy dochází k takzvané neolitické revoluci. Tehdy si člověk osvojuje usedlý způsob života a začíná pěstovat zemědělské plodiny. Cestování se může zrodit až v tento moment, kdy se z něj stává opak usedlé každodennosti. Takové cestování potom existuje další tisíce let, přičemž má celou řadu motivů spojených se zbožností, obchodem, válčením a správou území. Až v 18. století se opět začne cosi měnit a lidé začnou vyrážet na místa, kam by do té doby dobrovolně nepáchli…

 

Co přesně se tedy změnilo v 18. století?

Lidé zamíří do hor, lesů, na pobřeží, ale třeba i k hradním ruinám, ideálně středověkým. Zájem o tato nová místa, dříve odpudivá a nebezpečná, ale náhle půvabná a přitažlivá, je symptomem turismu. Jeho jádrem je vlastně specifické vnímání a prožívání krajiny, které středověk a raný novověk neznal. Krajina, kterou cestující projížděli, nebo spíš procházeli, byla jen dobrá nebo špatná, úrodná či neúrodná, podobná či nepodobná té, kterou znali. Jenže koncem 18. století dojde k obecnější proměně vnímání času. Lidé začnou nebývale intenzivně jevit zájem o minulost i starost o budoucnost. Osvícenství posedlé pokrokem i romantismus zapálený pro středověk se stanou dvěma stranami jednoho nástroje – času, prostřednictvím kterého lidé krajinu nově uchopí. Náhle ji během cest vidí buď jako zaostalou, opožděnou a archaickou, nebo naopak pokročilou, rozvinutou a vyspělou, ať už v dobrém či špatném slova smyslu. Horizontální prostorový pohyb po zemi, tedy pouhé cestování, se stane současně i jakýmsi vertikálním časoprostorovým pohybem mezi různými stupni kulturního vývoje lidstva, tedy turismem. Cesty prostorem se stanou současně i pomyslnými cestami po, anebo naopak proti proudu času.

 

Jak se to projevuje v praxi?

Romanticky zapálení turisté zamíří do pomyslné minulosti: k ruinám středověkých hradů, na pobřeží a do hor, kde můžou pocítit cosi původního, ztraceného nebo neposkvrněného civilizací a průmyslem. V měšťanech se během 19. století uhnízdí nová myšlenka, že všechny kultury na světě prochází stejným vývojem, ale každá jiným tempem: v témže okamžiku vedle sebe existují společenské jevy, které náleží různým etapám vývoje lidstva. A tak turisté, kteří v 19. století vyrazí do srdce Afriky, rakouských Alp nebo Krkonoš věří, že tam při pohledu do tváří domorodců či horalů mohou spatřit zakonzervované zbytky vlastní už dávno minulé kultury. Někdy ale stačilo vyrazit třeba jen na Slovácko, kde roku 1885 učarují pražské spisovatelce Marii Červinkové-Riegrové místní venkované: „Kdo si celý svůj život navykl patřit na ty všední jednotvárné zjevy našeho civilizovaného západního života, když je náhle po několikahodinové železniční cestě přenesen doprostřed tisíců lidstva, pohybujícího se ve svém malebném národním kroji, zda se mu nemusí zdát, jako by kouzelným prutem dotknut byl, se octl v očarované zemi, jako by byl náhle ve své blízkosti odkryl neznámé a netušené světy – a přece světy jemu tak blízké. Jak si sám sobě ve svém moderním obleku připadá podivným, řekla bych nepravděpodobným. Jak jsme již zestárli, jak jsme se změnili, jak strašlivě jsme pod vlivem té západní civilizace zmoudřeli. Hle, to, co před sebou vidíme, je vskutku jiný, zcela jiný svět. Nelišíme se od toho lidu pouze krojem, i kroj našeho ducha je již zcela jiný, přistřižený na evropský vzorec […]. A přece nám ten jejich život, ten jejich svět není cizí […]. Je v nich kus nás samých, kus naší minulosti, našeho bývalého života, který nyní jako by zjevením vyvstává před našima očima a mluví k nám: ,Hleďte, co jste byli a co již nejste!‘.“

 

A čím jsou pak pro romantické turisty tolik lákavé hradní ruiny?

Turisté se v opuštěných troskách hradů, tvrzí a kostelů mohou stát jakýmisi amatérskými archeology, kteří v rukavicích uštrikovaných z nostalgie a sentimentu odkrývají pomyslné základy vlastní kultury: „my průzkumníci dávných věků“, píše si do svého cestovního deníku pražský student Karel Kramerius při prohledávání tajuplných hradních zbytků Klenové v roce 1818. Zřícenina na sobě navíc ukazuje svůj rozpad vlivem hlodajícího zubu času, který je velkým tématem romantismu. Turisté v rozvichřených ruinách na kopcích můžou prožívat tehdy módní existenciální tíseň a žal nad nelítostně ubíhajícím časem, který památku obrací „v prko dlauhý průvod brzo v purpuru a zlatohlavu u slavném znění zvonů, zpach“ a strhává ji nenávratně do minulosti. Tragický prožitek pomíjejícího času a sladkobolné snění o minulosti se pak od poloviny třicátých let 19. století propojuje s českým nacionalismem, který čerpá sílu i z turistických cest, jak ukazuje například cestopisný článek z roku 1847 v časopise Poutník: „Tu pohlédl jsem na ty silné zdi, mezi nimiž dnes mi noclehovati bylo, a celá minulost mého národa jaěvu, trub a střelby, brzo v černých smutečných rauchách před zrakem duše mé tíhnula. Věru veliká a vznešená to tragödie ty děje našeho národa, tragödie, která posud není ukončena, jejíž nit do budaucnosti se dále přede.“

Romantická láska ke středověku postupně přerůstá v nacionální, militantně hlučnou turistickou nevraživost, jak to dosvědčuje jiný z turistů v téže době, který přítomnost Němců v „českých“ památkách vnímá jako nežádoucí: „Kdyby staří Rožmberští z mrtvých vstali, vrtěli by podivně hlavau, co se z mnohých krásných hradů stalo, a jak ve mnohých síních, kde poctivé, jadrné české zvuky se rozléhaly, nyní hlásek zněmčilého škrabáka švitoří.“

A jak vypadají naopak pomyslné cesty do budoucnosti?

Turisté zaujatí technologickým a civilizačním pokrokem vyrazí do západních velkoměst, kde mohou zakusit cosi moderního, rozvinutého, metropolitního a kosmopolitního. Přitahují je rušné bulváry, technické novinky, tovární provozy, nové dopravní prostředky jako metro a nadzemky, ale i konzum: nákupy, gastronomie i návštěvy bordelů. Cílem je Paříž coby město módních trendsetterů (lidé udávající trendy, pozn. red.) a Londýn coby kolébka průmyslové revoluce. Koncem 19. století se pak do hledáčku turistů dostane New Yorku. V představách turistů okolo roku 1900 figuruje tato rozrůstající se metropole jakýsi pokusný skleník, kam lze zavítat a prožít budoucí typ modernity, která Evropu teprve čeká, jak to vidí při pohledu na mrakodrapy po příjezdu na Manhattan v roce 1902 například hamburský obchodník Albert Westenholz: „Taková bude budoucnost naší kultury a našich životů! Takto bude vypadat svět o generaci později!“

 

Sám turismus pak rozvoj moderních vynálezů podporuje a ony podporují turismus…..

Rozmach železnic, zámořských dopravních společností a parních lodí, jejichž rychlost, velikost i přepychovost postupně stoupala, doprovázelo zdokonalování turistické infrastruktury: otevírání značkových hotelů ve městech, zahušťování telegrafní sítě, internacionalizace poštovních služeb, zavádění cestovních šeků a vydávání bedekrů. Tyto turistické příručky, které turistům radí kudy se vydat, jak se chovat, co zhlédnout a jak pozorované vnímat, vlastně diktují, co je krásné a co ne, čímž se standardizuje široký repertoár „must see“ (to, co prostě „musíte vidět“, pozn. red.) pozoruhodností.

 

Z toho, co říkáte, to vypadá, že tehdejší turismus byl hodně vizuálně orientovaný: má to nějaký důvod?

Středověk je érou ucha. Smyslem dominujícím v komunikaci je tehdy sluch, neboť lidé jsou negramotní a k šíření informací dochází prostřednictví mluvy a poslechu. To se postupně změní s rozšířením knihtisku kolem roku 1500 a hlavně s knižní revolucí koncem 18. století, kdy neskutečně naroste množství knih, které cirkuluje ve společnosti. Tehdy nastává éra oka. Dominantním smyslem pro výměnu informací bude písmo a čtení. Není tak náhodou, že cesty jsou od konce 18. století založeny na principu pohledu upřeného k přírodní nebo městské krajině a k atraktivním místům, lidem, dějištím nebo památkám. Přednost, kterou mají u turistů vizuální zážitky před chuťovými, čichovými, zvukovými či taktilními vjemy, je přitom důsledkem právě onoho prudkého technologického rozvoje hromadné dopravy a médií během 19. století. Železnice, parníky a později automobily urychlovaly pohyb turistů, zatímco bedekry, fotografie, časopisy, pohlednice a kinematografy zrychlovaly přenos informací. Tyto dopravní a mediální prostředky přinášely nové obrazy světa, které se vkrádaly mezi člověka a krajinu, přičemž rozvíjely jeho dovednost soustředěně hledět: pohled skrz rám okna uhánějícího vlaku, pohled na stránku cestopisu s malbou pyramidy, pohled na pohlednici s fotografií Eiffelovy věže… Dnes už existuje třeba i kulinární turistika, která svět poznává skrze chutě. Doba, kterou popisuji ve své knize, ale byla v tomhle smyslu definovaná hlavně očima a vizualitou.

Zabýváte se historií turismu – ale co říkáte na jeho současnou podobu nazývanou taky overturismus? Lidé z Benátek, Mallorky nebo Barcelony už se přílivu turistů začínají bránit a volají po regulaci…

Myslím, že je třeba se nad overturismem zamýšlet komplexněji, a to v kontextu palčivých problémů globalizovaného světa, konzumního způsobu života a geopolitiky. Krokem k lepší budoucnosti podle mě není ani turistická cesta ven, za falešným půvabem exotiky, vstříc světáckému globalismu, na palubě znečišťujícího low-costu (levných letenek, pozn. red.), ale ani zpět k regionalismu, do pupků národních států, za ohrady chalup. Obojí je turistickým únikem pryč z přítomné reality. Je tu ale ještě třetí cesta, méně pohodlná, a sice vrátit se zpátky dolů – tedy na Z/zem, jak radil Bruno Latour. Když volal po klimatické odpovědnosti, vybízel nás tím vlastně k redukci naší turistické touhy po zážitcích, krásách přírody a selfies na snových místech, vlastně k nové formě zakotvení – ke schopnosti snášet přítomnost, domov, omezení i vlastní nudu.

Děláte vy sám něco proto, abyste k overturismu nepřispíval?

Nejde o nic těžkého. Vyhýbám se během cest „Instagrammable“ (taková, která vypadají dobře na sociální síti Instagram, pozn. red.) místům, památkám a čtvrtím, jež jsou neúnosnou zahlceností turisty sužována. Dohledat jejich seznam je otázkou pár kliků. Vynechat léto na horách nebo u moře, mi pak nedělá problém. Použít vlak namísto letadla taky ne. Po autě už delší dobu neprahnu. Občas – a myslím, že bychom to měli dělat častěji než doposud – potom není od věci raději zůstat doma a zamyslet se nad věcmi okolo nás, kvůli kterým máme sklon někam turisticky prchat – ať už je to práce, komunita, systém nebo vztahy.