Pan Pavel byl celý život komunistou z přesvědčení. Vystudoval dvě vysoké školy a následně vstoupil do strany, protože se zcela ztotožnil s tím, že bohatství je nutné přerozdělovat, stát je povinen zajišťovat zdravotní a sociální péči pro všechny a lpění na osobním vlastnictví má v sobě hodně egoismu.

Nikdy ale nebyl pro to, aby byla omezována svoboda, někdy proti tomu i vystupoval. Když přišla v roce 1989 právě z tohoto důvodu revoluce, nedemonstroval. Většina jeho přátel a rodina zvonila na Václavském náměstí klíči a on seděl doma. V následujících letech zůstal ve straně. Několik měsíců po revoluci přišel o zaměstnání, postupně ztratil kontakt s většinou svých přátel a následkem toho se začal se léčit s depresí. Dva roky poté si našel nové zaměstnání jako matematik. Pracoval až dvanáct hodin denně a víkendy trávil jen s manželkou. Dnes je již deset let v důchodu, matematika zůstala jeho koníčkem. Svůj postoj nikdy nezměnil.

Co je to vlastně postoj?

Postoj člověka můžeme popsat jako soubor jeho myšlenek a přesvědčení. Je to způsob, jak jednotlivec definuje svoji zkušenost, to, co se mu líbí a nelíbí, to, co má nebo nemá rád. Postoje jsou relativně stabilní a vytváříme si je tím, co zažíváme a co se učíme od druhých. Svět by byl o hodně jednodušší, kdyby naše postoje formovaly hlavně zaručené informace, které získáváme. Ale tak to není. Informace hrají určitě důležitou roli, ale nejvíce nás ovlivňují emočně silné zážitky, například nějaké ohrožení, případně jsme-li svědky tragédie nebo utrpení druhého člověka. Postoje si ale také samozřejmě přinášíme z rodiny, kde se je již od narození učíme. Jak dospíváme, upravujeme je dle své zkušenosti.

Proč tak těžko měníme svůj postoj

Postoj je pro člověka nesmírně důležitý, protože jemu samému vlastně říká, kdo je. To, že celý život zaujímáme k určité věci postoj, nám pomáhá jakoby organizovat naše chování. Postoj vnáší klid do chaosu. Pomáhá uspořádat naše chování a reakce tak, že je my sami můžeme poměrně snadno předvídat. Je to zvláštní představa, že něco takového potřebujeme. Lidský mozek musí zpracovávat ohromné množství informací, a tak mu taková berlička v podobě postoje přijde vhod, můžeme si to představit tak, že už dopředu ví, že určité věci může ihned vyřadit. Nějak tak to asi vypadá, když říkáme: „To bych ani nebyl já, kdybych…“ A postoj nám pomáhá i v kontaktu s okolím. Například kamarádovi, který je ekolog, má rád zvířata a přírodu obecně, asi klidně dáme hlídat psa, až pojedeme na dovolenou. Nejen proto, že je to kamarád, ale jeho postoj ke zvířatům nám zaručuje, že psa nenechá zemřít hlady, ani ho nezavře někde na celé dny do kotce, protože už ho hlídání nebaví.

Máme-li z okolí velké množství signálů, že s naším postojem není něco v pořádku a měli bychom ho změnit, cítíme se velmi nepříjemně.

A právě proto, že nám postoj pomáhá se vyznat ve světě a také sám v sobě, musí být relativně stabilní. Když ho bude možné snadno ovlivnit, ztratí svoji funkci. Znamená pro nás jistotu toho známého. Proto také vyhledáváme v životě přátele a partnery, kteří vypadají, že náš postoj sdílejí. To nám pomáhá vyhnout se nepříjemnému pocitu z ohrožení postoje. Potřebujeme se navzájem utvrzovat v tom, že je naše životní přesvědčení správné, že žijeme dobře a nejlépe, jak můžeme.

Nová média nám pro to dokonce nabízejí skvělé podmínky. Mluvíme o takzvaných sociálních bublinách, protože média, jako je například Facebook, přímo umožňují sdružování lidí se stejnými postoji do skupin, a nemusejí se ani osobně znát. Navzájem se potom ve svých postojích utvrzují. Opakovaně sice do skupiny přicházejí diskutéři s opačným názorem, ale řekněme si to upřímně – nechodí tam proto, aby si ověřili, že je jejich postoj správný? Vrhají se do víru diskuze, aby o svém postoji přesvědčili co nejvíc dalších lidí. Anebo aby si někde vylili zlost. Demokratické diskuzi a vzájemnému vybrušování postojů Facebook bohužel moc nepřeje. To, že se lidé navzájem nevidí, totiž způsobuje, že jsou na sebe mnohem agresivnější a vlastně často zapomenou, že je na druhé straně také člověk.

Kdy tedy postoj změníme?

A jak vypadá situace, kdy se to podaří? Kdy dojde u člověka ke změně postoje? V lednu proběhly v České republice volby prezidenta. V druhém kole byl výběr ze dvou kandidátů, z nichž jeden představoval ten starý, již ozkoušený model, a druhý něco nového. Síly byly vyrovnané, a nakonec převládla mezi lidmi poměrně těsně chuť nechat vše při starém. Dva velmi protichůdní kandidáti nutili voliče zaujmout velmi jasný postoj. A celých čtrnáct dní druhého kola voleb jsme mohli sledovat někdy úspěšné a někdy neúspěšné pokusy obou stran zapůsobit na postoje voličů. Viděli jsme hlavní způsoby, jak se to dělá. Některé kampaně se snažily působit na informační složku, dát voličům vice informací o tom, za co kandidát stojí a o co se bude snažit. Některé kampaně působily na afektivní složku, pracovaly se strachem a obavami voličů.

Linka seniorů  800 200 007 je anonymní a bezplatná linka krizové pomoci pro seniory, osoby pečující o seniory a osoby v krizi. Je k dispozici volajícím z celé České republiky. V provozu je každý den od 8:00 do 20:00. Obrátit se můžete také na e-mailovou poradnu: linkasenioru@elpida.cz

Máme-li z okolí velké množství signálů, ať již v podobě informací, nebo v podobě emocí, že s naším postojem není něco v pořádku a měli bychom ho změnit, cítíme se velmi nepříjemně. Tomuto nepříjemnému pocitu se v psychologii říká kognitivní disonance. Někdy nás tenhle rozpor může tak zatížit, že se cítíme zcela osamocení, tak jako se to pravděpodobně stalo panu Pavlovi v našem příběhu.

Zbavit se pocitu kognitivní disonance nám umožní právě to, když změníme svůj postoj. Budeme sbírat informace nebo zareagujeme na názor někoho z našich blízkých. Považujeme ho za inteligentního člověka, a tak svůj postoj zvážíme a upravíme. Jak bylo ale již řečeno výše, postoj je velmi stabilní, a to je dobře. Je tedy potřeba opravdu hodně, abychom cítili kognitivní disonanci.

Někdy slyšíme stížnosti na to, že v posledních době lidé vůbec nereagují na argumenty a není možné je o něčem přesvědčit. Aktuálně opět kolem posledních voleb. I to je možnost, jak se vyhnout pocitu kognitivní disonance. I přes to, že nám okolí dává velké množství signálů, že s naším postojem není něco v pořádku, rozhodneme se ho neměnit. Třeba z důvodu, že ty signály nejsou správné, třeba nás jejich styl uráží. Abychom si zachovali svoji důstojnost, hledáme cestu, jak je ignorovat. Moderní média jako právě zmíněný Facebook nám v tom hodně pomůžou. Vytvoříme si svoji sociální bublinu a budeme si vybírat jen ty informace, které se nám hodí. Ale útěchou pro všechny organizátory kampaní všeho druhu může být, že kognitivní disonance nikam nezmizela. Jen je potřeba pro ni najít tu správnou cestu.

Poznámka: Osobní údaje v příbězích byly pozměněny tak, aby byla zachována plná anonymita.