I když je mi skoro čtyřicet, dodnes mám divný pocit, když usínám a zpod peřiny mi kouká noha, protože celý život čekám, že mě za ní někdo chytí. Když v noci zavržou v bytě parkety, čekám, že uvidím ducha a umřu strachy. Stejně jako spousta lidí mám o smrti a o tom, co se děje po ní, nejrůznější představy. V hlavě mám spoustu scénářů, jak bych se asi v které situaci spojené se smrtí chovala. Všechny byly veskrze dramatické až do chvíle, kdy jsem se smrtí setkala doopravdy. Pak bylo všechno úplně jinak.

Překvapilo mě, jakou kouzelnou moc může mít v doslova smrtelně vážné chvíli humor. V domově seniorů jsem během svého ročního působení zažila úmrtí pět. Některá byla nesmírně smutná, ačkoliv více než o smrti vypovídala o životě − o systému a o nás. Neumíme totiž se stárnutím a smrtí pracovat. Natož se jí smát. Kdybychom to uměli, žilo a umíralo by se nám snáz.

Míla

Bylo jí 94, když jsme se potkaly. Už osm let žila v domově seniorů a osm let byla vinou nádoru na sítnici nevidomá. Celý život prožila jako modelka, měla dost peněz, pestrý život, živou a zvídanou povahu a neustálý zájem o své okolí. Denně poslouchala rádio, měla neuvěřitelný přehled, pořád mluvila a skoro pořád měla dobrou náladu. Všechno, co jí život přinesl, uměla brát jako výzvu, se kterou se vypořádala vždy s obdivuhodnou grácií. Spřátelily jsme se okamžitě. I poté, co jsem v domově seniorů pracovat přestala, jsem za ní jednou týdně po další dva roky chodila. Chodila bych dál, kdyby neumřela. Nutno dodat, že smrt jsem s ní prožila třikrát. Dvakrát jsem z toho vyšla víc mrtvá já než ona.

Přijala jsem, že může umřít a soustředila se jen na to, abych ji doprovodila. Nevím, jaká síla způsobila, že jsem si vybrala klid a ne paniku, ale změnilo to všechno.

Poprvé jsem si myslela, že je konec ve chvíli, kdy se Mílu jednoho dne nedařilo probudit. Dýchala, měla pravidelný puls, ale zavřené oči a nereagovala na žádný, ani výrazný impuls, kterým jsme se ji snažili probrat. Jako by byla v kómatu. Po nějaké době jsme volali sanitku. Byla to její první cesta mimo postel po osmi letech, a požádala jsem proto zdravotníky, abych mohla jet s ní. Představa, že se téměř stoletý a navíc nevidomý člověk probudí sám v úplně cizím prostředí, jim naštěstí připadala také dost nekomfortní a svolili. Dorazili jsme se na urgentní příjem nemocnice, kde by se napětí dalo krájet. Desítky pípajících přístrojů, na postelích bezvládná těla a pobíhající zdravotnický personál. Rozhodně ne místo, kde byste měli pocit, že může duše v klidu odejít. Spíš to vypadalo, že odejít z oddělení budu muset já. Lékařům se asi zdálo, že jsem moc živá na to, abych prostor okupovala. Řidiči sanitky se ale přimluvili a navíc se Míla začala probírat, což se projevovalo tím, že ačkoliv vůbec netušila, kde je, zvedala se z postele. Všem bylo jasné, že s touhle dámou, která si vždycky dělá to, co si usmyslí, to nebude jednoduché a kývli na to, abych u jejího lůžka zůstala a snažila se ji na něm udržet. Míla vyfasovala jeden z kardiografů a já židli. Držela jsem ji za ruku, dokola opakovala, kde a proč jsme, a že všechno bude v pořádku. Ne že bych si tím v tu chvíli byla jistá, ale potřebovala jsem uklidnit hlavně samu sebe. To neustálé pípání mi nedělalo dobře, byť to bylo to jediné, co mi dávalo jasný signál, že žije. Až v jeden moment se pravidelný zvuk změnil. Její srdce zpomalilo a mně se hrůzou „zastavilo“. Míla mi začala tisknout a líbat ruku.

Dodnes nechápu, co se přesně stalo, ale najednou jsem pocítila hluboký klid, čas se úplně zastavil, nějakým zvláštním způsobem jsme se propojily a hlavou mi běželo: „Jestli už máš odejít, tak běž.“ Nešla. Zato přišel lékař zkontrolovat, co se děje. „Všechno v pořádku?“ ptal se. „Myslím, že taky potřebuju na něco napojit,“ odpověděla jsem po prodělaném „infarktu“. Zasmál se a uklidnil mě, zkontroloval Mílu, jejíž srdce se rozhodlo opět zvýšit výkon, a nechal nás dál spolu. Od té chvíle už jsem byla klidná a uklidnila se i atmosféra v prostoru. Když člověk sleduje přednášky profesora Raka o kvantové fyzice, zaznívá v nich, že energetické pole proměňujeme tím, jak reagujeme. Kvantové fyzice vůbec nerozumím, ale stalo se přesně to, co jsem slyšela v přednášce. Nastal klid ve mně i okolo mě. Míla klidně dýchala, já ji hladila po hlavě a žádné pípání jsem nevnímala. Kdykoliv jsem se podívala na někoho z přítomných zdravotníků, usmál se na mě. Jedna lékařka za mnou dokonce přišla a zeptala se mě, jestli je ta paní moje babička. „No, taková náhradní. My jsme se trochu adoptovaly,“ odpověděla jsem. Mnohokrát jsem zpětně přemýšlela o tom, co se vlastně v té nemocnici stalo. Bývala bych od sebe čekala hysterickou reakci, rozhodně ne naprostý klid a koncentraci. Pak mi to došlo. Nebojovala jsem. Přijala jsem, že může umřít a soustředila se jen na to, abych ji doprovodila. Nevím, jaká síla způsobila, že jsem si vybrala klid a ne paniku, ale změnilo to všechno. Nejen ten večer v nemocnici, ale můj život už napořád. Nebojovat, ale přijímat se stalo mým životním přístupem, který pravidelně trénuji a díky kterému jsem se i smrti přestala bát.

S Mílou nás ještě ten večer poslali sanitkou zpět do domova seniorů. Byla stále trochu mimo, netušila, na jakém „výletě“ jsme, ale jelikož vyšetření neukázala nic, pro co by stálo si ji nechat v noci na oddělení, odjeli jsme zpět. Pečovatelka ji uložila do postele a já šla domů. Se sevřeným srdcem a zatajeným dechem jsem za ní druhý den přišla na návštěvu. Čekala jsem cokoliv, jen ne starou dámu, která sedí na posteli, z rádia vyřvává Elvis Presley a ona si do rytmu vesele kývá nohama. „Jak vám je, Mílo?“ ptala jsem se opatrně. „Dobrý, to nic nebylo. Mně už to sestřičky vyprávěly, co jsem vyváděla,“ usmívala se. „Vy si to nepamatujete?“ divila jsem se. „Nepamatuju, ale říkaly, že jste tam byla celou dobu se mnou, Simonko. Tak já myslím, že bychom si měly tykat, když jsme přežily moji smrt,“ navrhla. „Tak to jsme snad mohly i bez toho, ne?“ hlesla jsem vyčerpaně, ale zároveň jsem věděla, že se od téhle chvíle můžeme bavit o smrti naprosto otevřeně. I o tomto zvláštním zážitku. Vyprávěla, že než jsme ji odvezli sanitkou, celou dobu nás všechny slyšela, jen se jí nedařilo otevřít oči a promluvit. Pak už si nepamatuje nic. Ani nemocnici, ani moment, kdy mi tiskla a líbala ruku. Dožadovala se, ať jí vše podrobně vyprávím a celou dobu se usmívala, jako kdybych vyprávěla detektivku a ne 24 hodin starý příběh o tom, jak málem umřela. Obzvláště zábavná jí připadala pasáž, kdy jsem hrůzou málem zkolabovala já.

Trochu ji se vší láskou podezírám, že si užívala moment, kdy byla opět středem pozornosti tak, jak byla zvyklá být celý život, a s trochou nadsázky tvrdím, že tyto herecké etudy začala používat vždy, když měla pocit, že je okolo moc nuda. Podobné kolapsy jsem s ní totiž zažila ještě dvakrát. Sanitku jsme už nevolali. Jen jsem si k ní pokaždé sedla a mluvila na ni, protože jsem si pamatovala, že vše vnímá a slyší, jen se jí nedaří otevřít oči a promluvit. Cíl byl proto jasný. Rozesmát ji. Nějak jsem intuitivně cítila, že na dramatické věty typu: Mílo, prosím, vzbuď se, mi v duchu odpovídá maximálně: „Díky za radu, to mi právě nejde.“ V té době už naše přátelství bylo hluboké, věděly jsme toho o sobě hodně a uměla jsem odhadnout, co si můžu dovolit. „Aha, takže madam zase celou noc vymetala bary a teď vyspává, co?“ byla jedna z úvodních vět, na kterou se pak nabalil smyšlený příběh o tom, jak určitě zase ztratila tu stříbrnou botu jako posledně, a kdoví, jestli si neroztrhla šaty, protože je mi jasné, že opět tančila na baru, a taky, že šampaňské je potřeba pít s mírou, když to s ní pak takhle dopadá. Použila jsem všechno možné, co jsem si z našeho vyprávění pamatovala jako její oblíbené rozmary. Její vrcholné číslo byl kolaps den po jejích 97. narozeninách, takže vítání slovy: „Mílo, my víme, že jsi měla včera narozeniny, ale takový cirkus snad není potřeba,“ se vyloženě nabízelo, a následoval další vymyšlený příběh o tom, jak asi její oslava vypadala, kdo tam byl, co jedli a jaká hudba hrála. Seděla jsem u ní, hladila vlasy, držela ruku a trpělivě čekala, až se při mém povídání o večírku probere. Skoro bych řekla, že se jí ani nechtělo, protože se v myšlenkách mohla přenést zpět do mládí a užívat si v představách život naplno a bez omezení.

Kdybychom měli smrt jako přirozenou součást života, budou naše životy o mnoho lepší.

Nakonec se ale vždy po pár desítkách minut probudila. Na momenty, kdy jí začaly cukat koutky, nikdy nezapomenu. První signál toho, že jsme to zase zvládly. Cukání koutků se postupně proměnilo v široký úsměv, který pak doplnila zvoláním: „Já tě slyšela, ale nešlo nic říct.“ Za chvíli, když už jí bylo úplně dobře, začala moje smyšlené příběhy doplňovat těmi skutečnými, které si jí najednou vybavily. Až zpětně mi docházelo, že v těch nejvážnějších chvílích ke mně humor přišel sám. Nechala jsem se jím vést. I tady, stejně jako tehdy v nemocnici, jsem podvědomě zvolila otevřenost místo strachu, přijetí místo boje. Vytvořila jsem si prostor, do kterého se humor najednou jednoduše vešel.

Umřít je normální

Nikdo z nás nechce přicházet o své blízké. Všichni se bojíme toho smutku a bolesti, která se nedá někdy ani unést. Neumíme pracovat s jedinou věcí, o které v životě víme, že stoprocentně nastane u každého z nás. Smrt i stárnutí jsme odsunuli, co nejdál to šlo, a když se s nimi potom setkáme, nevíme si rady a bojíme se. Je to velká škoda. Kdybychom měli smrt jako přirozenou součást života, budou naše životy o mnoho lepší. Hmatatelná přítomnost konečnosti nás donutí vnímat to podstatné namísto touhy směřovat pořád dál a mít všeho víc.

I já jsem dlouho žila v pocitu „až tohle nastane, budu šťastná“. Vždycky, když TO něco nastalo, šťastná jsem nebyla. Našla jsem si něco nového, čeho musím dosáhnout. Už na to kašlu a může za to i moje setkání s lidmi, kterým v životě zbývaly spíš týdny než roky. Byla to nejhezčí práce, kterou jsem kdy dělala. Pokaždé jsem do ní šla s myšlenkou, jestli za dobu mé nepřítomnosti někdo neumřel. Zároveň jsem sama sobě kladla otázku, jestli by to opravdu bylo tak hrozné, kdyby někdo z těch téměř stoletých lidí odešel. Ne proto, že by jejich život neměl cenu, ale proto, že umřít je normální, a o to víc v takto vysokém věku. Naladila jsem se tak, že není mou rolí zabraňovat někomu umřít, ale naplnit jejich zbývající čas něčím radostným a do jejich konce je doprovodit v co možná největší pohodě. Co víc by k tomu mělo sloužit než humor. Všichni se rádi smějeme a platí to až do konce života. Představa, že se to nehodí, je lichá. Kdybyste si měli vybrat, jestli u vás na posteli sedí návštěva, která na vás dramaticky kouká, a tak trochu vám tím připomíná, že je to s vámi opravdu nahnuté, nebo návštěva, se kterou se třeba naposledy od srdce zasmějete, asi byste zvolili humor. Já taky.

Jsem přesvědčená, že Míle prodloužil život. „Jakou barvou mi lakuješ ty nehty?“ ptala se při našich pravidelných kosmetických chvilkách mezi prozpěvováním si oblíbených písniček. „Sytě červenou,“ odvětila jsem. „Ježíšmarjá, to budu vypadat jako z bordelu!“ vykřikla spontánně. Na mou otázku: „A vadí to něčemu?“ už se jen zasmála: „No vlastně ne.“ Ano, byla nevidomá a může se zdát, že z červených nehtů nemohla mít žádný zážitek. Opak byl pravdou. Byla šťastná, když jí pečovatelky pochválily krásnou manikúru a cítila se být znova dámou, které zrovna nevadilo, že na sobě posledních osm let neměla skoro nic jiného než noční košili. Vtipkovala, že schválně mává hodně rukama, aby si toho lidi všimli a radovala se z toho jak malá holka. Čím víc jsme vnímaly, že může smrt kdykoliv přijít a každé setkání může být to poslední, tím víc života jsme z každodenních radostí cítily. Jí to život prodloužilo, mně obohatilo. Na jaře kytky, ke kterým si ráda přivoněla, v létě maliny a borůvky, které jsem jí po jedné dávala do pusy, dívala se, jak si je vychutnává a přemýšlela, jestli se jich dočká ještě za rok. Na podzim kaštany, které držela dlouhé minuty v ruce a v zimě sněhové koule až do postele. Nedotknout se osm let studeného sněhu se může zdát být pro život nepodstatné, ale jsem přesvědčená, že právě tyto obyčejné zázraky přírody jsou to nejcennější, čím můžeme život lidem upoutaným na lůžko obohatit. A škodolibá troška sněhu za krk je něco, co rozesměje devítileté dítě stejně jako devadesátiletou stařenku.

Když vinou postupujícího věku a nemoci zhubla, nemohla se už najíst se zubní protézou a veškerou stravu jí personál mixoval, bylo jí líto, že přijde o svou oblíbenou štědrovečerní večeři. Nepřišla. Našli jsme způsob, jak si ji důstojně užít, čímž rozhodně nemyslím mixér. Na Štědrý den jsem jí přinesla bramborový salát a rybí prsty, které mají maso namleté. Každé sousto byla pečlivá kombinace trošky salátu a malého kousíčku ryby i s kouskem osmažené strouhanky. Důstojně na vidličce a s ubrouskem v klíně a zapáleným františkem na nočním stolku. V té době už jedla bez protézy docela dlouho a potvrdila, že člověk si opravdu zvykne na všechno. „Jsi jak piraňa, prosím tě,“ říkala jsem jí, když jsem pozorovala, jak bravurně si se slavnostním jídlem poradila a hltá každé sousto. Bezzubé dásně vypadaly v té situaci legračně a dravou rybu mi rozhodně připomínaly. Smály jsme se obě, i když jsme tak nějak podvědomě věděly, že tyhle Vánoce budou její poslední.

Bohumír

Určitě ne všichni jsme povahou tací, abychom se ke smrti stavěli s takovým nadhledem jako Míla. K tomu, jak k ní přistoupíme, nás předurčuje to, jaký život jsme prožili, jak moc máme uklizeno sami v sobě a třeba i to, jaký je náš duchovní život. Ten, který měl pan Bohumír Koubek, byl velmi bohatý. Celý svůj život zasvětil divadlu Říše loutek, kde byl principálem a pro které vyřezal na 500 dřevěných figurek. Svou profesí žil a neopustil ji ani na posteli v domově seniorů. Byl to klidný a vyrovnaný pán, který si nekladl zbytečné otázky a přijímal svůj osud s pokorou a s přesvědčením, že po smrti život pokračuje. Od rána do večera kreslil a vymýšlel nové postavičky pro děti. Na dlouhé povídání ho neužilo, ale když jsem přišla s vyprávěním o tom, na jaké výstavě jsem kde byla, rád poslouchal a listoval donesenými knihami nebo katalogy. O něco víc jsme se sblížili ve chvíli, kdy jsme se dohodli, že z jeho kresbiček mu pomůžu vydat omalovánky. Do kalendáře si zapisoval naše pravidelné porady a debatovali jsme o tom, která postava v omalovánkách bude, jestli se víc hodí král, nebo hejkal a na jaký papír by bylo nejlepší vše vytisknout. Obrázky jsme mu kopírovali, aby je pak mohl pomocí běloby dočistit a tužkou znovu upravit. Doslova mravenčí práce, která mu zabrala hodiny času a při které byl naprosto spokojený. Každé pondělí jsem přiběhla s koláčem a novými informacemi. Vždy jen zvedl hlavu od rozpracované kresby a pronesl: „Á, tak copak mi nesete?“ Jen jedno pondělí bylo něco jinak. Ležel, nekreslil a vypadal unaveně.

Bavit se se staršími lidmi o smrti pro mě přestalo být nepříjemné, ale obohacující.

Řekl mi, že cítí, že dnes je jeho den a odejde. S naprostým klidem a naprosto smířený. Respektovala jsem to a zeptala se, jestli má nějaké poslední přání, jestli pro něj můžu ještě něco udělat. „Jedny hašlerky, kdybyste mi donesla,“ poprosil. Vtipný a dojemný moment zároveň. Hned jsem pro ně do obchodu šla, a když jsem se vrátila, pan Bohumír listoval svými obrázky, podíval se na mě a řekl: „Musíte mi slíbit, že se ty obrázky budou šířit mezi dětmi. Já vás budu seshora kontrolovat.“ Souhlasila jsem, objali jsme se, vzájemně si poděkovali a odešla jsem. Jenže pan Bohumír nezemřel. Co teď? Ptala jsem se sama sebe. Uběhl týden a on kreslil a nic nenasvědčovalo tomu, že by se na onen svět chystal. Nevěděla jsem, co dělat. Vždyť už jsme se rozloučili, všechno si řekli, přece teď nemůžu do jeho pokoje jen tak přijít a dělat jakoby nic. Po dvou týdnech jsem se odhodlala a situaci mi opět ulehčil humor: „Co se stalo, vy jste si to rozmyslel?“ říkala jsem s úsměvem, když jsem vcházela k němu do pokoje. Smál se i on a jen pokrčil rameny, že asi ještě není jeho čas. Problém vyřešen, práce na omalovánkách mohla pokračovat. Nevyhýbat se zdánlivě nepříjemné situaci a odlehčit ji prostě funguje. Zemřel o pár týdnů později. Omalovánky se podařilo díky kamarádovi sponzorovi vyrobit. Původní idea byla prodávat je a peníze dávat panu Koubkovi, což po jeho smrti ztrácelo smysl. Odvezla jsem je všechny do divadla, aby s nimi naložili tak, jak uznají za vhodné. Rozdávají je dětem po představení a nově jsou i ke stažení na jejich webu. Přání pana Koubka je splněno a mně zůstávají úsměvné příběhy a jeden obrázek princezny na památku.

Smrt je oslavou života

Jestli si něco z příběhů spojených se smrtí pamatuji, tak pocit, jak moc je v nich zároveň obsažen život. Řekla bych, že dokonce stejnou měrou. Konečně jsem zcela pochopila nápis na zdi hospice o tom, že smrt je oslavou života. Podotýkám, že šlo o hospic s kapacitou 45 míst a zemřelo zde 45 lidí týdně. „Jak to jde ustát?“ ptala jsem se zdravotníků během své návštěvy na Floridě. „Máme různé rituály. Třeba každé pondělní ráno na poradě vstaneme, přečteme jména všech, kteří nás minulý týden opustili, a o každém řekneme hezkou vzpomínku.“ Cítila jsem z toho přijetí. A to se pro mě stalo klíčem. Když nemůžu změnit věc samotnou, můžu změnit přístup k ní. Být u někoho pár hodin před jeho odchodem pro mě přestalo být noční můrou, ale velkým darem, kdy se čas zastaví a neprožíváte nic než přítomnost. Tu přítomnost, ke které nás tak složitě vedou nejrůznější odborné přednášky a knihy. A přitom jen stačí neuhýbat před ní, protože je tady pořád s námi. Bavit se se staršími lidmi o smrti pro mě přestalo být nepříjemné, ale obohacující. Nechat někoho odejít jsem přestala považovat za prohraný boj, ale za doprovození někam jinam. Je v pořádku, že je nám u toho smutno a je důležité mít rituál, který nám se zármutkem pomůže. Můj je jednoduchý. V den, kdy někdo mně milý odejde, za něj zapálím svíčku, popláču si a poděkuji za to, co jsme spolu zažili. Pár vzpomínek si napíšu i do deníku. A jsou tam právě ty, které mám spojeny s humorem. Už jen proto stojí za to humor do smrti přinášet a nebát se ho, protože díky němu zůstávají naše vzpomínky krásné. Nevím, jestli je humor lék úplně na všechno, ale vím, že přežije i smrt. Když se po pár měsících od Míliny smrti ukládala její urna do hrobu, byla jsem tak smutná, že jsem přes slzy neviděla. Asi tak minutu poté, co se deska hrobu definitivně zavřela, mi před oči nějaký muž vrazil vizitku se slovy: „Vy jste hrozně sympatická, nešla byste na kafe?“ Nedokázala jsem v tom šoku říct ani slovo, jen jsem poprvé od Míliny smrti slyšela její hlasitý smích, jak se někde nahoře touhle bizarní situací na svém vlastním pohřbu náramně baví. Nepřišla mě v noci chytit za nohu, nezjevila se mi u postele, prostě se se mnou spojila zase ve svém stylu, jako vždycky. Humorem.