Na televizní obrazovce se odehrává těžko uvěřitelná situace: dvacet, třicet Japonců ve stejnokroji – bílých vestách a černých kalhotách – klečí spořádaně podél zdí místnosti. Jeden obchází s tyčí a měří, zdali všichni klečí rovně. Vepředu kdosi vydává pokyny. Střih. Všichni stojí. Tak trochu připomínají postavy ze samurajských filmů. Na pokyn sborově nesrozumitelně řvou. Jde z nich strach jako z podivné sekty. V jejich očích je však znát ještě větší hrůza. Reportáž amerického investigativního pořadu 60 Minutes stupňuje napětí. Japonci vycházejí do zahrady, dezorganizovaně vřeští, brečí, jednomu vychází pěna z úst, jiný se hystericky uklání; rychle, stále dokola vříská omluvy. Další zpívá a rukou se prudce rytmicky bije do stehna. Uhlazený televizní moderátor vysvětluje, že kdo by sem dorazil bez varování, mohl by nabýt dojmu, že se ocitl v blázinci z dávných dob. “To, co vidíte, jsou podnikatelé. Nechtěli zde být: poslali je sem jejich šéfové, protože jim připadli příliš líní nebo nedostatečně aktivní. Potřebovali probudit. V Japonsku se takovým institucím říká Kanriša josei gakkó: Manažerský výcvikový tábor.“ Třináctidenní program bez kontaktu s vnějším světem, zato s velkým důrazem na disciplínu. Nechybí tzv. stuhy ostudy. Těch nebezpečně přibývá při nočních bojovkách a během ponižujících úkolů. “Kdo výcvik přežije, bude silnější, sebejistější a odhodlanější více pracovat pro firmu. Kdo školení úspěšně nedokončí, má padáka. Škola je pyšná na svou přezdívku Hell Camp – Pekelný tábor.“

Když po komerčním neúspěchu svého Valmonta v roce 1989 uvažoval Miloš Forman o další látce, vzpomněl si přesně na tuto, několik let starou televizní reportáž. Látka to byla dráždivá, plná adrenalinu, ale zároveň se mohla snadno stát předmětem absurdních humorných situací, které měl tolik v oblibě. V té době byl už dávno světoznámým režisérem. Jeho Přelet nad kukaččím hnízdem je jedním z pouhých tří filmů, které kdy vyhrály všech pět hlavních Oscarů (nejlepší film, herec, herečka, režisér, původní scénář). Jeho dobrý známý, producent Mike Medavoy se zkraje roku 1990 stal předsedou filmového studia Tristar, které právě odkoupila japonská společnost Sony. Volba japonského námětu se tedy zdála být možnou součástí souhry šťastných okolností a Forman se rozhodl, že toto bude jeho první americký film, ke kterému si vymyslí vlastní příběh. Měla jím být romantická komedie o tom, jak Američané objevují Japonsko. Mladému Taylorovi se rozpadá manželství, navíc ho jeho firma vysílá pracovat do Tokia. V letadle se Taylor setkává s obézním mladíkem Joem, který se chce v Japonsku stát zápasníkem sumó. Na místě však Taylor dostává výpověď, Joe nemá na pobyt v cizí zemi peníze, oba se musí všelijak protloukat. Konečně se Joeovi postupně začnou jeho sportovní tužby naplňovat, zatímco Taylor se seznamuje s půvabnou japonskou dívkou…

Vybavuji si nyní, jak mi děda muzikant poprvé poslal pohlednici ze zájezdu z ciziny – přibližně ve stejné době, kdy byla reportáž odvysílána. Bylo mi asi šest. Vysvětloval mi, že v Japonsku pořádají zvláštní zápasy, jejichž účastníci jsou vypasení, jak vepříci. Na obrázku byl výjev ze zápasu sumó. Děda psal, že se na takový zápas byl podívat, i tak mi to připadalo neuvěřitelné. Něco, co by se natolik vymykalo mé skutečnosti, přece nemohlo existovat.

Foto archiv Miloše Formana

V sedmdesátých letech se Japonsko vyhouplo mezi ekonomické velmoci, hned za Spojené státy. Reakce na Západě byly zprvu pohrdavé a odmítavé. Japonci umí prý jen kopírovat, co vyšpehovali u nás. Francie a USA vedly proti japonským automobilkám cenové války, známé jsou pokusy o bojkot. A mezitím vyrůstaly generace dětí milující japonské animované seriály. Čím víc země vycházejícího slunce budila obavy a závist, tím víc nepřestávala fascinovat. Projevilo se to v celé řadě amerických filmů té doby. V odborářské komedii Hurá! (1986) je Michael Keaton vyslán z Pensylvánie do Japonska, aby vyjednal nákup krachující automobilky. Ke zděšení všech nový majitel požaduje po dělnících v Americe stejné výkony, na které je zvyklý v Japonsku. Ve Věcech, o kterých se nemluví (1989) s Charlesem Bronsonem v roli stárnoucího, rasistického policisty jsou úspěšní japonští podnikatelé představení jako potenciální znásilňovači dcer dobrých amerických rodin. V detektivce Černý déšť (1989) zjišťuje namyšlený Michael Douglas, že bohatá zkušenost newyorského policisty mu je v Ósace k ničemu. Město se mu jeví jako dystopické a přespříliš industriální. Propast odlišnosti je zde nepřekonatelná.

Jsa napůl Čech, napůl Francouz, mám s takovou propastí od dětství svou zkušenost. Vlastní odlišnost byla přítomná vždy a všude a já se jí učil od malička neustále pro ostatní překládat. Záhy jsem začal tušit, že když mi jsou cizí lidé nesrozumitelní, není to nutně jejich vina. Můj vlastní pohled může mít špatný úhel. A to chudák děda netušil, že si jednou vezmu za ženu Japonku…

Miloše Forman musel propast kulturní odlišnosti překonávat, když se v roce 1969 rozhodl pro exil a zakotvil nakonec v USA. A opět při práci na filmu Hell Camp. Tentokrát neúspěšně. Na konci roku 1991 bylo vše připravené. Do začátku natáčení amerických scén zbývalo už jen několik dnů, když náhle přišla zpráva od sportovní asociace sumó – žádost o spolupráci zamítnuta. Natáčení v prostorách národního stadionu Rjógoku Kokugikan nepřipadalo v úvahu. Ředitel Tristaru najal bývalého amerického ministra zahraniční Henryho Kissingera, aby sehrál vyjednavače. Marně. Obměkčit svět sumó se ukázalo jako složitější úkol, než vyjednání lepších americko-čínských vztahů, za které se legenda diplomacie zasadila o dvacet let dřív. Forman ztroskotání projektu vysvětloval tak, že sumisti spolupráci podmínili nepřijatelnými změnami ve scénáři. Ty režisér odmítl provést. Křehký scénář si vyžadoval proplétání obou příběhů. Nemohl existovat bez tlustého chlapce s dojemným snem, s nímž se mohl každý ztotožnit. Ani bez ceremonií vznešeného zápasu. “A tak nakonec, po záplavě horečných schůzek, transpacifických letů a falešných nadějí, jsme museli Pekelný tábor odtroubit,“ vzpomínal Forman. Tisk referoval o tajemných výhradách, o obavách z cenzury ze strany nových japonských majitelů filmových studií, firmě Sony. Producent Mike Medavoy ve svých pamětech napsal, že reakce Japonců byla pochopitelná. Ani americké vrcholové sportovní soutěže by nenechaly natáčet ve svých prostorách japonské filmaře nějaký netradiční příběh. Jak bychom se tvářili my, kdyby do Česka přijel štáb, protože se doslechl o Velikonocích a bičování žen a dožadoval se doslovného předvedení? Nelze někomu nabídnout peníze, vzpomíná Medavoy, a automaticky očekávat, že nás nechá vlézt k němu do domu. “Pravděpodobně to viděli jako delikátní měření dvojím metrem: nám slíbili, že obecně nebudou zasahovat do naší kultury, takže měli přirozeně pocit, že bychom ani my neměli žádat o zásahy do té jejich.“

Když jsem se po svatbě začal zajímat o japonskou kulturu, překvapilo mě jak stereotypně evropská média Japonsko popisují. Opakují témata, která vždy zaujmou svou bizarností – hodinové love hotely, móda renesančních Lolit a převleků podle postav komiksů manga či vítací roboti u vstupů do restaurací. Ne že by neexistovaly, pro Japonce jsou to ale jevy okrajové, Pokřivují reální obraz tamního světa. Pravda: je příjemnější, když vás někdo utvrzuje v dosavadních předsudcích, než se pracně učit a snažit se odkrývat pravou podstatu věcí. Kladu si otázku, zdali k odmítnutí spolupráce nevedly nejen neshody s exotickými sumisty, ale i volba ukázat bláznivý manažerský výcvik? Ač ojedinělý, tak kupodivu Pekelný tábor dodnes existuje, ale většina Japonců o něm nemá ani ponětí.