Celé to začalo kampaní Nech mou babičku na pokoji!, která měla ukázat, že senioři nejsou jen lidé, kteří chtějí pustit sednout v tramvaji, ale že mají společnosti co nabídnout. V kampani se objevil se svým „dědečkem“, newyorským zahradníkem Johnem Raynoldsem, i frontman kapely Please The Trees Vašek Havelka. „Po kampani jsme si říkali, co dál, proč nevyjet i mimo Prahu? V Elpidě na nástěnku napsali, že dávají dohromady sbor, ať se přihlásí, kdo chce zpívat. A byly to samé dámy! Při prvním turné jsme objeli šest měst, a najednou z nich byly „rockové babičky“. Začali jsme se vzájemně sbližovat, koncert od koncertu byla atmosféra euforičtější. Fungovalo to! Dokonce jsem pro sbor složil dvě písničky v češtině, které jsme pak přidali na společnou desku, jež jinak obsahuje anglické texty. Vždycky jsem se dámám snažil zhruba přeložit, o čem ta která píseň je, a ony na to říkaly: „To nám snad ani nepřekládej, to my známe, to je o lásce,“ vzpomíná Václav Havelka, který se sborem odehrál desítky koncertů, třeba i na festivalech jako Colours of Ostrava, United Island of Prague, Kmochův Kolín, O2 Open Air a mnoho dalších.

I když se jedná o pěvecký sbor, o zpěv jde až v druhé řadě. Euforie z toho, že vlastně dokázaly překonat samy sebe a ve starším věku vystoupit na pódiu s rockovou kapelou, zpívat v angličtině a získat z publika pozitivní zpětnou vazbu, byla obrovská a vedla k rozhodnutí zkoušet a hrát pravidelně. Z dam se stal semknutý kolektiv, kamarádky. Obrovskou zásluhu na tom má Zuzka Seibertová, která do toho šla s osobním nasazením a opravdu si z „holek ze sboru“ udělala své babičky. „Najednou koukám jako blázen, jsme spolu deset let a máme za sebou stovku odehraných koncertů. Stále nás baví, že děláme něco, co ve společnosti pořád není běžné – tedy vidět seniory tam, kde jsme obyčejně zvyklí vídat jen mladé lidi,“ říká Broňa Hilliová, která má v Elpidě na starost kulturní projekty.

Její slova potvrzuje Věra Fišbachová, která ve sboru zpívá téměř od začátku. Přivedla ji do něj sestřenice. Věře to přišlo jako výborný nápad, jak se dostat mezi lidi a „něco dělat“. Nezůstalo však jen u zpěvu. Každý spolek potřebuje někoho, kdo zaznamenává dny všední i sváteční, významné a radostné chvíle, vnímá čas snad i trochu jinak, aby se později vybavily společné chvíle i ostatním a přenesl kouzlo sdíleného i těm, kteří na místě nebyli. I v době sociálních sítí je v takovém spolku důležitá role kronikáře, kterou na sebe Věrka vzala. „Zkusila jsem psát kroniku na internetu. Psali mi, že stačí pár kliknutí a je to. To byla výzva! Zkusila jsem a šlo to. Největší radost mám, že se mi daří zapsat společné zážitky ze zkoušek, ale hlavně z různých vystoupení, koncertů. Každé je jedinečné, má svoje kouzlo, atmosféru, proto ta kronika.

A pak ještě nějaké fotografie, opravdu pomohou při vzpomínání.“ Důvodů, proč se vracet a stále zpívat, je naštěstí stále dost. „Ve sboru je krásné cítit sounáležitost s celkem, společné zážitky, problémy, radosti. Tu největší mám, když se nám vystoupení podaří, a když nás nadšené obecenstvo dostane do takové nálady, že ze sebe dáváme to nejlepší. Třeba loňské vystoupení v divadle Venuše ve Švehlovce. Všechny nás to nabíjí úžasnou energií, je to skvělý pocit. Kdo to nezažil, těžko pochopí.“

Foto Jan Bartoš

Příkladem toho, že vztahy ve sboru jsou skutečné, živé a procházejí napříč generacemi, je i současná sbormistryně, letošní maturantka Eliška Radikovská. „Když jsem po letech začala chodit na sólový zpěv, potkala jsem skvělou Zuzanku Seibertovou, která sbor Elpida od začátku vedla. Shodou okolností čekala miminko a hledala za sebe náhradu. Domluvily jsme se tedy, že si půjdu její pozici vyzkoušet. A v Elpidě jsem k mému štěstí už zůstala. Je krásné slyšet, jak se písničky, které byly ještě minulou zkoušku jen na papíře, postupně vyvíjejí až do finální podoby. Když se pak líbí divákům a užívají si je stejně jako my, je to ta největší odměna. Kromě té hudební stránky je to však také skvělá zkušenost.

Člověk se pohybuje v trochu jiném kolektivu, než je zvyklý a pozná spoustu neskutečně pozitivních lidí. Největším zážitkem pro mě byl náš třídenní výlet do Bratislavy, kde jsme si zazpívali v rámci festivalu Old’s Cool. Zpívalo se i ve vlaku, měli jsme spontánní koncert na bratislavském hlavním nádraží a celý výlet jsme zakončili společným koncertem s Janou Kirschner a užili si spoustu legrace. Bylo úžasné, že jsme se mohli poznat trochu lépe než jen ze zkoušek,“ říká Eliška, kterou doplňuje Vašek Havelka: „Myslím, že se nám podařilo vytvořit něco, co naplňuje a zkvalitňuje naše životy. Neznám lepší pocit než být na pódiu společně dámami a synem Šimonem, kterému je dvanáct a už několik let nás doprovází na bicí,“ dodává Havelka.

Foto Jan Bartoš

Energie sboru na vás jistě zapůsobí i z fotografií, které mapují jeho desetiletou cestu. Pokud ji chcete zažít na vlastní kůži, sledujete Facebook Elpidy a začněte se těšit – sbor totiž k letošnímu výročí chystá šňůru koncertů.

Zuzana Seibertová, sbormistryně
Sbor Elpida mi změnil život. Doslova. Získala jsem díky něm hromadu babiček, poznala kopu přátel a seznámila se spoustou zajímavých lidí, ale hlavně mi dala mého manžela a krásnou dcerku. Ve sboru jsem zmoudřela, zestárla, našla životní jistotu i partnera a stala se maminkou. Jen nechápu, že ty holky ve sboru vypadají pořád líp a líp! Čím to je? Holky, miluji vás!!! Díky Broňo, Ivčo, Martinko, Vašku, Jirko, Davide, Honzo!!! A díky vám, holky moje milovaný, že jste makaly a dotáhly to až sem – k desátemů, cínovému výročí.

Emílie Cicvárková
Do Elpidy jsem přišla původně na výtvarné kurzy. Sbor pro mě znamenal velký životní posun. Bez něj a bez Elpidy bych chodila od ničeho k ničemu, úplně bych zakrněla – a to toho mám jinak hodně! Když vidím, kolik je kolem toho práce, to není legrace. Jsme už staré, často nemocné, ale moc si to užíváme. Často se o nás všichni starají jako o malé děti, mluvím za sebe, protože už jsem stará. A můžu jen děkovat. Díky, díky! Všem bych doporučila, pokud mohou, ať se něčeho chopí.

Foto Jan Bartoš

Milena Krásová
Ve sboru jsem od úplného začátku, pamatuji si na první koncert s Pavlem Bobkem. Těch deset let je pro mě prostě život s partou. Kolikrát mi není dobře, ale manžel mi říká, jen jdi. No a pak jsem ráda, že jdu.

Iva Fenglová
Kolem zpívání se motám celý život, ale z druhé strany, jako členka sboru. Posledních šest let jsem si na střídačku se Zuzkou, nyní s Eliškou, mohla vyzkoušet, jaké to je sbor vést. Nejde jen o to odzpívat, naučit se to, trefit aranže, ale hlavně dát do toho duši. Protože ta potom září z pódia a dělá rozdíl mezi hlasově brilantním sborem a příběhem sboru Elpida.

Eva Pšeničková
Deset let. To je hlavně spousta zážitků! Napořád už na ně můžu vzpomínat, i kdyby se stalo cokoliv. Jsme kolektiv, takže spolu často diskutujeme a říkáme si i osobní problémy. Ze začátku nás bylo jen několik, ale postupně jsme každá někoho přivedla, no a teď je nás čtyřiadvacet! Samozřejmě se to mění, některé holky vydržely jen chvíli, jiné skončily, protože už nemohly jezdit na zájezdy, ale tak to zkrátka je. To je život.

Foto Jan Bartoš

Věrka Fišbachová
Daly jsme se dohromady i pěvecky, ze začátku jsme nebyly schopné zazpívat dvouhlasně lidovky.

Marie Podroušková
Pro spoustu holek je velkou motivací vystupování. Jsou rády, když mohou ukázat, že ještě za něco stojí. Do práce už nechodíme, a tak těch příležitostí, kde nás může někdo ocenit, moc není.