Na chodbách obrazy a plastiky, všechno se ale pořád mění a dotváří skoro ze dne na den. A ne vždycky z vůle vyučujících. Obměny jsou dílem bezbřehý studentský tvořivosti, proti který je přání profesorů dost bezmocný. Pobaví a rozesměje to každýho, kdo do školy vstoupí. Tím víc mě. Je mi teprv šestadvacet. Zato sbor vyučujících má věkovej průměr určitě přes padesát. Dělí se na výtvarníky a ty ostatní. S ostatními se výtvarníci téměř nebaví a mnohdy je přímo ignorují. No co, s mou češtinou a tělocvikem to třeba bude nakonec i výhoda. Je podzim 1965. Občas tu někdo ještě připomene dělnickýho ředitele Emanuela Famíru, nožíře a baleťáka, kterej tu šéfoval donedávna, ale i tady je vidět, že padesátý léta jsou nenávratně pryč. I když to bahno, co po nich zbylo, bude vysychat ještě pořádně dlouho.

Ve sboru výtvarných starců, z nichž většina je téměř vrostlá do bílejch plášťů umazanejch od barev, jsem neobjevila ženy. Až po několika prvních dnech v podzemí, kam mě nastěhovali spolu s žákovskou knihovnou, jsem si všimla dvou výtvarnic, který mají v suterénu ateliér. Trochu se stydím s nimi navázat řeč, jsou skoro o dvacet let starší než já.

Že to ve škole nemají lehký, jsem se dozvěděla hned na první poradě. V sochařský dílně, kde jedna z nich učí, nějakej vandal přes noc zničil rozdělaný práce studentů. Schválně je vybalil z hadrů a igelitu, aby hlína vyschla. A spoustu jich rozbil a rozházel po podlaze modelovny. Vyšetřování případu zabralo půl hodiny, ale nic se nevyšetřilo. Zločin zůstal nevypátrán a nepotrestán…

Po několika dnech mě sochařka Marie a malířka Libuše pozvaly na kafe. Zmínila jsem se o tom incidentu. Okamžitě mě vyvedly z omylu, že by šlo o studentskej žert.

„Žáci? Proč by to dělali? Modelování je baví! Polovina z nich sem chodí i po vyučování a patlaj si panáky třeba až do večera, někdy je musím vyhazovat. Klidně by tu byli i přes noc,“ vysvětluje Marie.
„A kdo jinej?“ ptám se nechápavě. Obě ženy si vyměnily pohledy a pak pokrčily rameny. Nechci dál naléhat a prohlížím si ateliér: plastiky, reliéfy, pastely, kvaše… U okna velký akvárium s rybičkama.
„Přijďte si zaskákat,“ zvu je na oplátkou do tělocvičny, „dostali jsme novou trampolínu.“
Příští týden po vyučování se tam Marie opravdu objevila.
„Tak jsem to přišla zkusit.“
Jen si sundala plášť a za chvíli už skáče. To mě překvapila, myslela jsem, že bude mít strach. Najednou jí vyletěla nahoru blonďatá paruka a Marie je bez vlasů. S velkou jizvou na temeni. Sebrala vlasy s úsměvem.
„Jsem po operaci. Měla jsem v hlavě kousek bratříčka, spoustu let si tam žil, ale teď už musel ven.“ Udýchaná si nasazuje paruku.
„A nebojíš se? Kvůli tomu…“
„Tvrdá lebka,“ zaťukala si na čelo, „ta musí něco vydržet! A třeba už nebudu mít příležitost si takhle krásně zalítat.“
Všimla si mýho Honzíka, kterej si v nářaďovně skládá domečky z rozložený švédský bedny. Odpoledne už pro něj nemám hlídání.
„To je tvůj syn? Hezká hlava,“ zhodnotila ho z profilu. „Děti dělám většinou podle fotek, někdy ti je ukážu.“ Uvažuju, jaký děti. Vlastní už musí mít dospělý…

Asi po měsíci se ve škole vyšetřuje další incident. Libuši někdo začmáral obrazy černou barvou. Naštěstí byly zasklený a barvy se daly smejt.

Eva Ledecká–Poslušná
Nar. 1939 v Praze, vystudovala český jazyk a tělesnou výchovu na Univerzitě Karlově (Fakulta tělesné výchovy a sportu, Filozofická fakulta), učila češtině na pražských školách, např. na Výtvarné škole Václava Hollara v Praze. O svém dětství a mládí napsala knihu Průzkumné lety světlušek (Primus 2003), spolu se svojí sestrou – dvojčetem Věrou Soukeníkovou vzpomínají na svá kantorská léta v knize Opakované přestupky školního řádu (Primus 2004). Kolegové, spolužáci i žáci na ni rádi vzpomínají jako na spravedlivou, citlivou a vtipnou dívku a dámu. Je matkou zpěváka Janka Ledeckého, babičkou lyžařky a snowboardistky Ester Ledecké.

„Podívej se na tu spoušť… Nemají nás rádi,“ vysvětluje malířka.
„Kdo?“ ptám se nechápavě.
„Chlapi.“
„Ale proč?“
„Nesnesou ženskou konkurenci.“
Těžko uvěřit… Takže nejenom v redakcích! Kdopak to napsal, že každej génius je pro lidstvo ztracen, narodí-li se jako žena? Jenže to snad platilo v minulým století! Uklidnily mě:
„Ty můžeš bejt klidná, se svou češtinou a tělocvikem seš jim ukradená.“
Jsem na rozpacích. Pořád mě ještě nepřesvědčily. Marie sáhla do kapsy a vytáhla korunovou minci:
„Podívej.“
Normální koruna… Beru ji do ruky mockrát denně, ale vlastně jsem si ji nikdy pořádně neprohlídla. Na přední straně žena sázející nějakou rostlinku…
„Moje koruna už koluje spoustu let… A ještě dlouho bude… Chlapi nedovedou skousnout cizí úspěch. Strašně jim to vadí, když jde o ženskou.“
Nad psacím stolem visí fotka. Socha krásný mladý ženy v dlouhých šatech.
„A tahle moje Božena stojí v Český Skalici!“
Uznávám, že výtvarný mačové mají co závidět.
Ale Marie už mě táhne dozadu do kabinetu.
„Něco ti ukážu, ale nesmíš o tom nikde mluvit.“
Otevřela skříň nacpanou sloupci papírů. Skici dětských postav a tváří… Tak tohle jsou ty její děti!
„Skupinovej pomník v Lidicích. Tady ve škole dělaj lidi všechno, aby mi to překazili. A bohužel, některý kolegové maj dlouhý prsty.“
Vzpomněla jsem si na poznámky dvou výtvarníků. Bavili se nedávno při obědě.
„To lidický hromadný šílenství ta ženská nemůže prosadit.“
„Úděsný! Vždyť to vypadá jako hejno tučnáků na útesu.“
Teď mi došlo, že se bavili o Mariině projektu. Pomník se vymyká všemu, co tu kdy bylo. Nemusí se každýmu líbit. Ale nikomu neškodí. A sochařka všechno financuje ze svejch peněz. Tak proč ta nenávist?
„A Libuše?“ ptám se po chvíli.
„Ta jim taky pije krev. Píše články do novin. A ty se jim hodně nelíběj.“
Brzy jsem se přesvědčila, že boj o Mariin projekt zdaleka neprobíhá jenom na půdě školy. Spor se rychle rozrostl a denně se o něm dočítáme v tisku. Část veřejnosti Marii fandí, druhá část ji zatracuje. Každý den nový řady sympatizantů, ale taky nepřátel a závistivců. Nekonečný polemiky…
„Slova, slova, slova,“ mávla nad tím Marie rukou, „papír snese všechno… Já už to dávno nečtu.“

Odpor proti výjimečný ženě neustal ani na jejím pracovišti. Jednou ráno čekalo na Marii a Libuši v ateliéru akvárium s mrtvými rybičkami. To už výtvarnicím došla trpělivost a zavolaly policii. Stopa vedla ke školníkovi, který zřejmě fungoval jako prodloužená ruka místních umělců. Ten všechno popřel a pátrání tím skončilo.

Ale zlomyslnost a nenávist trvala dál. Marii unavovalo denně ztrácet energii v žabomyších zápasech. Po pár měsících dala ve škole výpověď a na projektu lidickejch dětí dál už pracuje doma. V klidu. A s buldočí vytrvalostí.

Spor o budoucnost pomníku nakonec způsobil rozkol v samotným Svazu výtvarných umělců. Zato Svaz žen bojuje za projekt s nepřestávajícím nasazením. Noviny píšou o pomníku skoro denně…

Ani Marie tehdy netušila, že běh na dlouhou trať zabere desítky let. Tu bezbřehou vytrvalost jí všichni můžeme jen závidět. Realizace monumentálního pomníku lidických dětí přesáhla nejenom století, ale i její život. Našli se i spolupracovníci a pokračovatelé. A dokonce i sponzoři. Posledních sedm soch bylo v Lidicích nainstalováno až v roce 2000, jedenáct let po tom, co sochařka zemřela.

A jak to dopadlo tenkrát na výtvarce?
V druhý polovině šedesátejch let zavanul vítr svobody i na středních školách. Knihovnu s mým kabinetem přestěhovali ze suterénu do přízemí. Závist odešla do penze a objevili se noví kolegové. A některý dokonce ženskýho rodu!