Prožíváte něco podobného sami, nebo ve svém okolí? Vyrovnáváme se s přibývajícími neduhy vlastního těla, se ztrátou pracovního uplatnění, s osaměním, s pocitem, že už nezvládneme tolik jako dřív, že o nás už vlastně nikdo nestojí a jsme nepotřební. Stahujeme se do sebe. Jsme nepříjemní, kritičtí, nevrlí, špatně spíme.

Je chybou, že podobné projevy chování, které dle obecného mínění ke stáří patří, podceňujeme. Statistiky uvádějí, že takřka deset procent lidí přes pětašedesátku určitou poruchou chování trpí a pokud tomu nevěnujeme pozornost, mohou tyto potíže přerůst v závažná onemocnění – v deprese, demenci. Může také jít o první signály Alzheimerovy nemoci.

Začíná to nevinně. Zážitky z minulosti se nám sice vybavují i s těmi nejmenšími detaily, my si ale nemůžeme vzpomenout, co jsme měli včera k obědu, kam jsme položili klíče, jak se jmenuje naše sousedka a pro co to vlastně teď letíme do skříně. Jde o poruchu tzv. novopaměti. A pak je hůř. Ztrácíme pozornost, prostorovou orientaci, řečové schopnosti, jsme zmatení, nepoznáváme blízké osoby, vykonáváme zbytečné pohyby, podezříváme své nejbližší, že nám chtějí škodit, schovávají věci, okrádají nás. Zanedbáváme osobní hygienu, odmítáme jídlo, pití, přidávají se halucinace, bloudíme na známých místech, touláme se. Pečovat o takto nemocného člověka je pro rodinu obrovskou zátěží. Bez čtyřiadvacetihodinového dozoru se nelze obejít. Naštěstí přibývá denních stacionářů, kde část péče převezmou, ale stále jich není tolik, kolik by vzhledem ke stárnutí generací bylo třeba.

Své kamarádce jsem poradila, aby se nedala bratrovou neústupností odradit a ve vhodnou chvíli s ním možné následky jeho změněného chování probrala. Nemusí hned k lékaři, stačí se např. objednat na test, podle jehož výsledku se dá usuzovat na možné degenerativní změny v mozku. (Testování provádí oddělení kognitivních poruch AD Centra Národního ústavu duševního zdraví, test trvá 90 minut, stojí 500 korun a klienti VZP starší 65 let mohou zažádat o jeho proplacení). Lékaři se však zřejmě stejně nevyhne a je to dobře, protože v počátcích onemocnění lze tyto stavy léčit a další zhoršování oddálit. Praktický lékař po nezbytných procedurách, jakými jsou EKG, rentgen plic, případně CT mozku a laboratorní vyšetření krve a moči, předá pacienta do péče neurologa, geriatra nebo psychiatra. Někdy se léčba obejde bez jakýchkoliv medikamentů. Pomáhá trénink na posilování kognitivních funkcí mozku. Což může sloužit pro každého z nás i jako prevence.

Protože rodinní příslušníci mohou svojí trpělivostí, vstřícností a pochopením udělat nejvíce, neexistuje lepší lék, než když si prarodiče se svými vnoučaty zahrají pexeso, domino, obrázkové skládačky, karty. Sami si pak mohou denně procvičovat mozek různými testy, kvízy, křížovkami. Stejně pomáhá i rukodělná práce, kreslení, pohyb, tanec. Pokud chceme s člověkem trpícím poruchami chování komunikovat, musíme si uvědomit, že někdy je na vině i zhoršený sluch či zrak. Prohlídka u odborníka a následné používání vhodných pomůcek také přináší zlepšení. Léčbu kazí nervozita a spěch. Nikdy své blízké do žádné z doporučovaných činností nenuťte, jen je povzbuzujte a hodně chvalte. V hovoru volte jednoduchá slova, krátké věty, aby vám bylo rozumět. Stojí za to, zamyslet se také nad úpravami bytu. Dobré osvětlení, bezpečná podlaha bez smekajících koberečků, účelně zařízená koupelna a toaleta, pojistky do oken a dveří – i tyto zdánlivé maličkosti mohou rozhodnout o zdraví a životě staršího člověka. Léčba těžších poruch chování patří pochopitelně do rukou lékařů. A ti se shodují v jednom. Role nejbližších je rozhodující. Všímejte si změn chování svých blízkých a hlavně jednejte včas.