Kateřina dlouhodobě pečuje o maminku. Žije sama, bez partnera a péče vyplňuje takřka veškerý její čas. Zároveň ale sama není zcela zdravá a začíná cítit, že péči nezvládá. Navíc se obává, že nenajde to správné místo. Jaké to pro maminku bude, když se náhle ocitne mezi neznámými lidmi? „Vím, že personál nebude mít na starost jen ji a i když to bude dobré zařízení, bude tam hodně sama. Zatím byla se mnou, ale já už opravdu nemůžu. Jsem sama nemocná. Bojím se, že tam bude strašně osamělá,“ stěžuje si Kateřina.

Paro – společenský tuleň

Samota je potíž, a právě tu se pokoušejí vyřešit v německém zařízení pro klienty s demencí O’Land za pomocí robotického tuleně původem z Japonska… Když se na něj podíváte, vypadá jako nádherná plyšová hračka. Veliké tmavé oči, výrazné řasy a jemná bílá srst. Zahýbe nosem a hned čeká na pohlazení. Tulení mládě, které by se dobře prodávalo v hračkářství, je ve skutečnosti velmi sofistikovaným robotem.

Reaguje na dotek, vrní, mrká, hýbe ploutvemi a jeho jediných úkolem je zprostředkovávat lidem blízkost a bojovat prosti osamělosti. Zní to jako paradox a skutečně má tento projekt hodně kritiků. Jak může neživá věc, robot, který nemá žádné emoce a pohybuje se jen podle programu, nahradit blízkost jiné lidské bytosti?

Podle personálu se zdá, že se to do jisté míry daří. Robot dokonce v mnohém předčí terapeutického psa. Jeho výhoda je, že se nikdy neunaví a nezalekne se ani agrese ze strany klienta. Pro živé zvíře je konflikt nepříjemný.

Emotivní Alice od Hanson Robotics

Robotické tulení mládě není prvním experimentem s takovým společníkem. Nedávno bylo možné vidět na festivalu dokumentárních filmů Jeden svět film o pečovatelce Alici. Je prvním prototypem společenského robota, velká jako větší panenka. Má krásný obličej, kterým dokáže vyjádřit základní emoce, usmívá se, když si povídá. Dokáže si bez problémů zapamatovat všechny informace z rozhovoru a opakovaně se na ně přeptat.

Ik ben Alice (2015)

Je stále na internetu, takže ví, jaké je venku počasí nebo adresu a otevírací doby blízkých obchodů. Je naprogramovaná tak, že se ptá zdánlivě přirozeně: „Jak se dnes máte? A už jste dnes mluvila se svým synem? Jak je vám, máte bolesti? Nepůjdete dnes ven, svítí slunce a je dvacet stupňů. Budete se dnes dívat na fotbal? Běží od šestnácti hodin.“ A co je nejdůležitější, Alice dokáže na odpovědi reagovat a vést poměrně přirozený rozhovor.

Podobně jako výše zmíněný robot je i Alice velmi roztomilá. Vyvolává proto příjemné pocity a také do jisté míry ochranitelský pocit v člověku, který sdílí její společnost. Funguje ale mnohem více verbálně, měla by totiž být spíše společnicí pro velmi osamělé klienty, kteří ale ještě dokážou bez problémů komunikovat.

Roboti pečují o pacienty s demencí

Můžeme se ptát, jestli je etické, že to, co nedokážeme zajistit v péči, zkoušíme obejít pomocí vychytralých strojů. Je správné, že robot předstírá, že ho pohlazení od klienta těší, a zároveň je mu to úplně jedno? Je správné užívat takové roboty v péči o pacienty s demencí, kteří ve velmi pokročilém stádiu onemocnění asi ani nedokážou rozpoznat, že se nejedná o živou bytost?

Linka seniorů 800 200 007
Anonymní a bezplatná linka krizové pomoci pro seniory, osoby pečující o seniory a osoby v krizi. Je k dispozici volajícím z celé České republiky. V provozu je každý den a od 8:00 do 20:00.

Určitě je dobré se nad takovými otázkami zamýšlet, ale na druhé straně už velmi staré psychologické výzkumy, které prováděl americký psycholog Harry Harlow na opicích z rodu makaků, prokázaly, jak nesmírně významná je pro člověka blízkost jiné bytosti. Jak velmi trpí, pokud ji nemá. Samozřejmě je těžké z experimentů na zvířatech vyvozovat jasné závěry pro emoční život lidí, ale přesto. Blízkost je velice důležitá a snad je lepší alespoň nějaká než žádná.

Osobní údaje v příbězích byly pozměněny tak, aby byla zachována plná anonymita volajících.