Lepší se utahat než zrezivět je i moje životní kredo. Hraju prakticky nepřetržitě, teď už víc jak šedesát let. A pak také Kantovo „Nečiň co nechceš, aby ti činili jiní.“

Řídit se tím je dost obtížné, zvlášť v době kdy společnost ztrácí morálku…

Já to nevidím tak pesimisticky. Právě divadlo na tu morálku vlastně apeluje. Kolem nás je spousta báječných lidí, jenom nejsou tolik vidět a nemají ten vysoký ječivý hlas.

Chybí také vzory. Myslíte, že divadlo má ještě co říct?

Kdybych si to nemyslel, tak bych asi nemohl hrát. Divadlo nese určité poselství. Když představení končí a lidi dokonce vstanou, tak jim vždycky něco z toho zůstane. Něco, nad čím se alespoň na chvíli zastaví.

Ztvárnil jste řadu shakespearovských postav, v čem byl Shakespeare geniální?

Setkání s ním je pro herce vždycky lákavá příležitost, pokaždé nově vhozená rukavice.
Byl geniální v tom, jak dokonale rozuměl životu. Jak uměl předvídat osud, protože znal člověka. V tom je také jeho nadčasovost.V tom pochopení, že člověk se ve vztazích nemění, že se mění  jen doba, to co je kolem, její kulisy.

Která z jeho postav je vám nejblíž?

Každá je mi něčím blízká, Merkucio například svou vnitřní sílou a rozhodností, Malvolio v Aprilové komedii, šašek Prubík ze hry Jak se vám líbí, nebo Trinkulo z Bouře, Thersites ve hře Troilus a Kressida, později jsem v ní hrál Nestora. Mám za sebou hodně Shakespearových postav, každá mě svým způsobem obohatila a pokaždé jsem v nich nacházel něco nového.A nacházím dodnes, i když je nemám na repertoáru.

O Shakespearovi jste si hodně povídali s Františkem Dvořákem…

Na pana profesora  rád vzpomínám, on byl velkým znalcem jeho díla. Myslel jsem si, že Shakespeara znám, ale František Dvořák mě vždycky přivedl k novému pohledu. Měl ho pořád u sebe, říkal, že se k němu čím dál víc vrací, a že když se setká s profesorem Hilským, tak má vždycky nachystanou nějakou otázku. Jeho překladu a výkladů si velice považoval.

Pan profesor měl plné právo srovnávat, protože  Shakespeara znal i z jiných překladů, ještě jako student přečetl ve Sládkově převedení celé jeho dílo.

Moc se neví, že původně chtěl studovat dějiny literatury a že ke studiu dějin umění se dostal víceméně omylem. Jeho kamarád, pozdější spisovatel a dramatik Eugen Liška, mu při zápisu na fakultu „poradil“, že na dějinách umění bude literatura, divadlo i  hudba. Pan profesor  snad až po dvou měsících  zjistil, že studuje u profesora Matějčka dějiny umění…

Dvořák byl studnice vědomostí, o to víc mě mrzí, že se mu nedostalo patřičného ocenění.

Ještě než odstoupíme od Shakespeara…

Říká se, že prý psal své hry spíš na čtení a že je pak hercům kočovné společnosti upravoval…

Asi ano. Neumím si představit  publikum, které by při jídle a kartách vnímalo dlouhý  text, jako třeba v Hamletovi,  kde  je sedm složitých  monologů. S jistotou víme, že Shakespearovy hry dokázaly publikum zaujmout i při jídle. V opačném případě by se přece neprovozovaly.

Shakespeare je nekonečné téma.

Co vás přivedlo k divadlu?

Vždycky jsem věděl, že budu hercem. Ta láska se se mnou narodila, jako láska k životu. Ještě štěstí, že to bylo v Jilemnici, což  bylo velice kulturní, živé město s vynikajícími ochotnickými herci a výbornými muzikanty. Svou hereckou kariéru jsem začínal právě tam, když mi bylo pět.

Jak se na ty vaše komediantské sklony dívali doma?

Myslím, že táta byl na mně pyšný. Sám byl zanícený ochotník, maminka s ním chodila na zkoušky a mě brávali sebou, takže jsem v divadle tak trochu vyrostl.

Říká se, že  ve vývoji osobnosti je klíčovým obdobím dětství a dospívání, utváření mravního profilu  a profesionální orientace. Jak vzpomínáte na svoje dětství?

S láskou. Můj přítel básník Jan Skácel, napsal:

Dětství je to co dávno… kdysi / bývalo a dnes ze sna visí / jak provázek a zbytek pout / jež lze a nelze rozetnout. / Třeba nám život jinak káže / kdo moudrý je ten nerozváže / motouzek co nás s dětstvím  spíná/a krásná pouta neroztíná.

Moje dětství to je vůně  trubiček,  čerstvě vypraného prádla a dům od rána do večera plný lidí. Ty trubičky, co pekla teta Máňa podle starého receptu – škoda, že se ztratil – byly vyhlášené po celém kraji, však se také říkalo “voňavý dům”. Kromě Máni s námi bydlela i druhá maminčina sestra, Fanynka. Fanynka byla dámská krejčová. Máma se starala o domácnost a pomáhala tátovi  v atelieru i na zkouškách. Kupující a zákazníci, to bylo moje první obecenstvo.Měl jsem vždycky ohromnou radost, když se mi je podařilo zaujmout. Ale byl jsem smutný, když jsem radost, nebo zážitek v daném okamžiku neměl s kým sdílet.

Tatínek byl výtvarník?

Táta kreslil textilní návrhy. Mládí  neměl  jednoduché, od dětství byl sirotek. Jeho  tři sourozenci, František, Stanislav, po něm se jmenuju a Anna, emigrovali do Ameriky, hned v první  vlně na začátku minulého století. Stanislav se ve dvanácti nějak dokodrcal do Hamburku, možná, že šel pěšky a nechal se najmout na loď, která směřovala na Ellis Island,  kam připlouvaly lodě  s imigranty do USA. Na jedné z  kamenných desek, které tu první  masovou vlnu přistěhovalců připomínají  je  vyryto i jeho jméno. Když jsme byli s manželkou ve Státech na rodinné sešlosti amerických Zindulků, tak nás bylo dohromady sedmadvacet.

Řekl jste, že tatínek kreslil textilní návrhy…

Ano. Táta  patřil na uměleckoprůmyslové škole k nejnadanějším studentům profesora Kysely. Tam se také seznámil s Vincencem Benešem, Maxem Švabinským, Antonínem Kybalem, to když ještě nebyli slavní. Dokonce byl na stipendiu v Paříži, kde pracoval na velkém projektu, goblénech. Jeho textilní návrhy měly úspěch. Bůhví kam by se jeho život ubíral, kdyby nedostal tuberkulózu a neskončil v sanatoriu. Aby uplatnil to v čem byl dobrý a čemu rozuměl potřeboval najít práci jako textilní výtvarník v textilním kraji. Tím bylo Podkrkonoší a Jilemnice. Tady našel i svou budoucí ženu, Boženku.

Co pro vás znamená  domov?

Domov by měl být jako vyhřáté hnízdo, kam se člověk později ve vzpomínkách rád vrací. Náš domov takovým hnízdem byl, táta, máma, moji dva bráškové Ludvík – ten byl nejstarší, já a nejmladší Sváťa. A maminčiny dvě neprovdané sestry, ale o těch jsem už mluvil. A také  Jilemnice, která měla vždycky zvláštní kouzlo.

Prý měla kvalitní gymnázium…

Žádné prý. Bylo to gymnázium na velice dobré úrovni, také jsem na něm odmaturoval.  Působili tam i výborní profesoři, na  které se nedá zapomenout, třeba Luděk Kult, vynikající překladatel z románských jazyků.  Překládal i  ze středověké španělštiny. Byl žákem profesora Černého, studoval v Paříži a v Římě, renesanční člověk, ale pro tehdejší režim jako většina takových lidí, nevyhovující. Věděl o mém hereckém snu, často jsme si povídali, dokonce mě přizval jako spolu režiséra  hry  Tanec, vojna, noc, kterou napsal pro studenty někdy  na jaře v roce 1949.

Takže to byl vlastně váš režijní debut? Josef Waldmann, rodák z Pasek, kantor jako ze Zapadlých vlastenců ve vzpomínce říká, že to byl kus o třech jednáních pro 25 herců, recitátorů, zpěváků a muzikantů na text evropské lidové poezie. Musela to být hodně náročná práce. Nechtěl jste někdy místo hraní režírovat?

Tak o tom jsem tehdy neuvažoval. Ale kantořina mě bavila a pomáhala ve vlastní práci. Učil jsem v Brně na konzervatoři sedm let.

Jak se dá rozpoznat herecký talent?

Někdy těžko.Chce to úžasnou zkušenost a vyvinutý čich pro talenty. A hlavně, člověk musí  umět vnímat a naslouchat. To jsme zapomněli. Divadlo je poslední místo na světě, kde se lidi ještě poslouchají.

K vašim žákům patřila Libuše Šafránková…

A také  Oldřich Kaiser a Dáša Veškrnová-Havlová a Stanislav Loveček (Steve Lichtag) a řada dalších studentů roztroušených po republice, se kterými se dodnes stýkám. Měl jsem štěstí na talenty.

K čemu se dá herectví přirovnat?

Jaroslav Průcha říkal, že herectví je trošku podobné umění kuchařskému. Ta chuť chvilku trvá, nezůstává trvale, pak přejde a člověk dostane chuť na něco jiného.

Vzpomenete si na první angažmá a svou první roli?

To se nedá zapomenout. Bylo v Hradci Králové a první role Soběbor v Klicperově hře Hadrián z Římsů. Nikdy nezapomenu na ten nádherný pocit, když jsem po prve vstoupil do „svého“ divadla, bylo to jako ve snu. Zrcadla, vůně šminek, jeviště, chodil jsem po chodbách jako omámený. Od té doby uběhlo šedesát let, moc se toho změnilo, ale to okouzlení zůstává.

I po šedesáti letech aktivního hraní?

I po tolika letech, i když  v trochu jiné rovině. Jsem šťastný, že ještě  můžu  zužitkovat své umělecké i lidské zkušenosti, že mám co sdělit.

Ve vašem repertoáru poslední doby je hned několik vynikajících představení. Jedním z nich je hra Felixe Mitterera Moje strašidlo, kde je vaší partnerkou Blanka Bohdanová. Nikdy před tím jste spolu nehráli?

Nesešli jsme se ani ve filmu, ani v rozhlase, ani v televizi, ani na divadle, ale vím o ní, znám ji od jejích začátků. Když jsem nastoupil do Hradce Králové, to bylo v roce 1955, tak ona hrála v sousedním pardubickém, zářila tam jako hvězda, ale ne ta uměle nasvícená, byla skutečně ryzí, zářící herečka. Ona  si od začátku v sobě nesla světlo a čistotu. Její herectví nebyl žádný exhibicionismus, ale herectví úžasné hloubky a velikého lidství. Když jsem se dozvěděl, že bude mou partnerkou v téhle hře, tak jsem už s rolí Jana Zacha neváhal.

Co vám na postavě Jana Zacha vadilo?

Je to postava bohatá až krutá, trochu jsem se toho zalekl. Četl jsem tu hru o soužití dvou lidí, poznamenaných  nenávistí, zlobou, osamělostí a bolestí jdoucí přes hranici života, pořád dokola. Jan je za ní, Rose, jeho žena, před ní. Snažil jsem se dostat pod povrch té postavy, hledal jsem ten spodní proud tak dlouho, až jsem ho našel. Byla v něm křehkost a láska.

Je třeba také zmínit roli pana Greena ve hře Návštěvy u pana Greena. Jak ho vnímáte?

Už jednou jsem se s ním setkal, měla se hrát v Ungeltu, ale nakonec z toho úmyslu sešlo, protože se shodovala s jinou na podobné téma. Postava pana Greena je role, které by se lidi měli  naučit naslouchat. Je totiž o ortodoxii, předsudcích, které v sobě nosíme, aniž o tom víme. Každá ortodoxie je strašně nebezpečná.

V neposlední řadě vašich současných rolí, je Salomon Freitag z Kurasova Vražedného pátku, vaše, bez nadsázky, herecké mistrovství. Čím vás oslovil?

Je to hra s prvky  dokumentárního dramatu  na téma holocaustu. Jde v ní o zpověď člověka, kterého dostihla minulost a on neví jak se s ní vyrovnat. Ta minulost má podobu detektiva  Goldberga. Vlastně je to jakási exkurze do historie z níž vyplývá otázka: má člověk právo zachraňovat jedince, byť z lásky, za  cenu oběti jiných? Jak je strašně důležité neztrácet paměť, protože v momentě, kdy člověk paměť ztrácí a dělá to vědomě, pak si vygumuje i svědomí. A jak se člověk vyrovná s minulostí, kterou potom dodatečně objeví.

Ta hra je zajímavá nejen svým obsahem, ale i po stránce režijní, umocněná hereckým partnerstvím otec – syn. Váš syn Jakub hru nejen režíruje, ale také v ní hraje. On je detektiv Goldberg. Jaké to je, nechat se režírovat  vlastním synem?

Jako s každým jiným režisérem. Možná i jednodušší, známe svou práci natolik, že si nemusíme příliš vysvětlovat.

Vy o svém soukromí moc nemluvíte, že?  

Respektuju, jak tomu říkám, okruh veřejné samoty, jak u svých synů, matematika Ondřeje i Jakuba, ten je o pět let mladší, tak u své ženy Mileny. Dokonce i u vnoučat. Máme čtyři, Mikuláše, Terezku, Markétku a Adélku.

Z vašich nepřeberných televizních rolí bych ráda zmínila film Babí léto. Měl divácký úspěch i v Americe…

Jiří Hubač nám psal scénář přímo na tělo, Vlastíkovi Brodskému, Stelle Zázvorkové a mně. Jakoby znal i naše rozdílné pohledy na život a na smrt. Ty role nám mluvily z duše. Natočil ho Vladimír Michálek, vynikající režisér, autor filmů Zapomenuté světlo a Je třeba zabít Sekala.

Před natáčením jsme se všichni scházeli, ne nad scénářem, jen jsme si o rolích povídali. V Americe měl divácký úspěch, právě v době, když byla ta rodinná sešlost amerických Zindulků. I filmová kritika se o něm vyjadřovala pochvalně.

Můžeme se zastavit u vašeho přátelství s panem Brodským?

Vlastík byl můj velký přítel a kamarád. Setkal jsem se s ním ještě jako student při práci na česko-polském filmu, do kterého mi jeden polský režisér  nabídl velkou roli. Film se   z politických důvodů nedotočil. S Vlastíkem  jsme měli dost často shodný repertoár. Vzpomínám na Kohoutovu hru August, August, August. Hrála se souběžně jak v Praze na Vinohradech s Vlastíkem Brodským, tak v Brně u Mrštíků, kde jsem klauna Augusta hrál já. Už jako kluk jsem klauny miloval, ale nechápal jsem proč mají  smutné oči, když mě to jejich pitvoření tak rozesmává. Nevěděl jsem, že právě v tom je tragika humoru. Na Bróďova Augusta jsem se šel podívat, až když jsem měl svoje pojetí. Nebudu přehánět, když řeknu, že mi ta postava dala hodně přemýšlení. Vlastíkův klaun byl  životem unavený, rezignovaný, ten můj pravý opak.

Vídali jste se často?

Když jsem přešel do Prahy, tak skoro denně. Bróďův humor byl nevyčerpatelný a neopakovatelný. Byl to vtipný, hloubavý, vzdělaný a vzácný člověk. A kdybychom se alespoň jednou za den vzájemně neurazili, jako třeba. “Bez tebe je život peklem. Ale zas je to lepší než s tebou. Bróďa“, tak bychom z toho byli nesví. Krátce před oslavou mých sedmdesátin,  mi  řekl: „Stando, je mi to moc líto, já jsem se na ty tvoje narozeniny těšil jak dítě na nočník, ale musím se ti omluvit, už tam nebudu moct přijít.“ Věděl jsem kolik uhodilo. Necelých čtrnáct dnů před mými narozeninami v sobotu, právě když jsme s manželkou snídali, se stalo něco, co jsem nikdy před tím ani potom nezažil. Jakoby mi někdo vrazil kudlu do zad, celý jsem se rozklepal, rozlil kafe. Právě v tom okamžiku se Bróďa  zastřelil. Naše propojení bylo tak velké, že jsem ten výstřel nejen cítil, ale dokonce i slyšel. Zůstal mi po něm stojánek na tužky,  desítky dopisů, které nikdy nezveřejním a vzpomínka na vzácné přátelství, které mě tolik obohatilo Ale po pravdě, pro mě stejně nikdy neumřel. Jednou se mě jedna paní redaktorka zeptala,  jestli bych se chtěl znovu narodit. Řekl jsem bez rozmýšlení, že ano. Pak když jsem se nad tím zamyslel, tak jsem začal pochybovat. Co když ten další život nebude tak naplněný a tak šťastný jako ten, který teď právě žiju. Takže jaký by to mělo smysl.